"Ta dnešní mládež.. to za nás nebývalo -"

Pondělí v 21:55 | autor |  Duševní průjmy
...
Jsem z toho prostě rozhozená až hrůza. Nikomu jsem netvrdila, že jsem dobrá učitelka, a rovnou jsem řekla, že s dětmi mám jen málo zkušeností.. ale ani se svým téměř neexistujícím sebevědomím nemůžu uvěřit, že by tohle bylo jen mou neschopností.. příšerný a ještě hůř a to se držím, protože nechci být zlá.

Nemám ve zvyku chovat se jako poraženec. A (ač teď trochu lituju) slíbila jsem, že toho v půlce nenechám, což chci dodržet - už z principu. ..ale tohle je vážně moc. Osobní hrdost stranou; požádám o pomoc. Nejsem s to ty **nenapadáměvhodnývýrazanechcibýtsprostákdyžnevímčíjetovlastněvinažejsoutaknemožní** zvládnout, čímž se to pro mě i pro ně stává promarněným časem. Potřebuju, aby mi někdo řekl nebo předvedl, jak na to.
..a pokud to nezvládne zkušený lektor, aspoň budu mít sama pro sebe jakous takous omluvu, až to vzdám.

Hm.

Je-li toto obraz nové generace, tak tedy ..tfuj.
 

Nářez 8-)

8. února 2018 v 19:16 | autor |  Duševní průjmy
Tak jsem na doporučení (a celkem ráda, že pro jednou uvidím pořad pro dospělé) shlédla film GRAVITACE
..troufám si říct, že to byl nejsilnější filmový zážitek mého života. Ještě dlouho potom jsem nemohla popadnout dech ;)
Tak jen kdyby to někoho zajímalo třeba

Blbinky

24. ledna 2018 v 1:55 | autor |  Poezie
HONZA

Zdali znáte Honzu Korce?
Říká si "Bejk na motorce"
V JZDčkách v Posázaví
už ho znají všechny krávy



KARMA

Život drahej a smrt zdarma

...tak se pozná blbá karma

;-p
 


Trošičku nervák..

11. ledna 2018 v 14:48 | autor |  Duševní průjmy
..tak mě nějak vytáčelo, že se co chvilu doma mluví o budoucnosti (teda vytáčelo mě nejvíc to, že jsem z toho tak vyděšená.. z toho, že nevím, co bude dál), tak jsem se minulou středu po půlnoci rozhodla, že to nějak rozseknu. Projela jsem si nabídky práce na Jobs.cz, pár se mi líbilo, odpověděla jsem na dvě, prostě jen tak zkusmo..

..no a dnes?

Mám brigádu jako lektorka dětského kroužku, tam nastoupím po zaškolení za týden, zítra se jdu zaškolovat na trenérku plavání dětí, a dnes jsem dostala pozvání k pohovoru na AVČR.

Poslala jsem dvě žádosti a mám hned tři nabídky práce. Cool 8-)

..teď už jen ..ajajaajjj..

..si hraju

15. prosince 2017 v 15:20 | autor |  Obrazárna
..jako by na to byl čas.. ale co, však je to dárek pro to moje sluníčko.



Talisman

30. listopadu 2017 v 11:09 | autor |  Poezie

Talisman mám kolem krku
před smutkem mě chrání
z maličkých dlaní
má zapínání
...


Čas

30. září 2017 v 21:41 | autor |  Poezie

Šedesát vteřin do minuty
šedesát minut v hodině
čas dovede být velmi krutý
i když se tváří nevinně

tak málo dnů nám k žití dává
tak rychle je pak promítá
nezvratně nám všem odtikává
všem nám to jednou spočítá



Pohádky před spaním IV.

12. září 2017 v 23:52 | autor |  Povídky
O OSTRUHÁCH RYTÍŘSKÝCH


Úplně na konci vesničky, v chaloupce, kterou jen plot dělil od lesa, žila jedna babička. Byla velmi stará a velmi moudrá a jistě by se o ní dala povědět nejedna dlouhá pohádka,
ale o ní náš příběh není.

Tahle babička měla vnoučátka, která k ní jezdívala na prázdniny. Každý večer jim povídala pohádky a zvídavé děti ji napjatě poslouchaly
ale ani o nich náš příběh není.

V babiččiných pohádkách ožívali draci a králové a víly a strašidla ..a také stateční mládenci, kteří se ucházeli o ostruhy rytířské.

Náš příběh ale není o moudré babičce, ani o zvídavých dětech, ani tak docela o udatných rytířích. Ta naše pohádka bude o dvou mládenečcích, kteří se o rytířské ostruhy také chtěli ucházet; ale nebyli to mladíci člověčí, nýbrž zajíček a kohoutek.

Kohoutek žil na dvoře babiččiny chaloupky. Kohouta ještě moc nepřipomínal, neměl ani barevný ocas, ani rudý hřebínek - popravdě - sotva shodil chmýří, ještě ani pořádná brčka neměl, ale už to byl jaksepatří klacek, troufalý a nenechavý. Celý den proháněl ostatní kuřata po dvorku, skákal starým slepicím po hřbetě, když spaly, a jednou dokonce jednou zpoza rohu tak vybafnul na babiččino kotě, že udělalo kotrmelec pozadu.

Hned za plaňkovým plůtkem oné chaloupky bydlel zajíček. Sice mu máma ještě každý den umývala ouška jazýčkem a on si od ní rád ve spaní cucnul trochu mlíčka, ale před nikým by to nepřiznal - na všechny ostatní dělal ramena, jak jen to s tím zaječím hrudníčkem bylo možné, předváděl mladým zaječičkám, jak hlasitě už umí dupat, a když někdy potkal na lesní pěšině myslivcova psa, vyplazoval na něj jazyk. Ano, mezi svými platil tenhle zajíček za velmi odvážného.

A tak se jednoho rána stalo, že se tihle dva výrostci potkali a slyšeli jeden druhého se chvástat. Zajíc kouknul nahoru, kuře dolů, a měřili se navzájem očima.

"Co vejráš, frňáku?!" vyjel zostra kohoutek, aby řeč nestála.
Zajíc se nelekl, postavil se na zadní a předními se drze opřel o plot, na němž kohoutek hřadoval. "Koukám, jak se naparuješ - jen aby se ti z toho nezkroutily pírka," odsekl posměšně. Cítil se velmi ..cool.
"Vlastní pírko si hlídej, nebo tě vykrákám za uši, že si po nich budeš šlapat!" oplatil kohoutek a pořádně se načepýřil.
"Nafoukni se ještě trochu, ty nádhero, jinak se nenaučíš lítat, pché," utahoval si zajíček.
Nemít zobáček tvrdý, kuře by se zamračilo jako čert. "Koukej toho nechat!"
"Nebo co? Rozbulíš se? Béé, béé," pitvořil se zajíc a packami si pnul čumáček, jako by plakal.
Kuře už mělo řádný vztek a navíc skutečně začínalo nabírat moldánky, protože ta urážka jeho letových schopností se jej vážně dotkla. Ale natruc zajícovi se vznešeným gestem otočilo zády a s odfrknutím "to tak," se začalo zase procházet po vršku plotu.
Zajíčka ale tahle urážecí hra bavila a chtěl pokračovat. "Héj!" křikl za kuřetem. "Myslíš si o sobě kdovíco, když si tam rázuješ po plotě, co, ale jsi obyčejná třasořitka! Do lesa si netroufneš, co? Netroufneš, že ne?"
"Proč bych lezl do lesa?" nafrnil se kohoutek. "Chytit breberky od pelichavého ušáka? To není hrdinství, ale hloupost!"
"No dovol - sám máš breberky! A - a čmelíky a - a -" zajíc zakoulel očima, ale na nic už si nevzpomínal, tak se chytil jiné nitky - "Jestli myslíš, že jsi hrdina, tak přijď před úsvitem na paseku; vsadím se, že bludičky a mlha a pavouci tě vyděsí až k smrti!"
"Jestli jsi hrdina ty, tak přijď v poledne sem na dvorek, chytráku," opáčilo kuře. "A vsadím se, že do hodiny budeš na pekáči naší babči!"
Zajíc se lekl, až mu sklaply slechy, ale nedal se.
"Babči se nebojím, abys věděl. ..poslyš, vždyť babča vyprávěla něco o hrdinství a řitích,"
"Rytířích," opravil ho přezíravě kohoutek.
"No, ..a jak to bylo? Čím oni to dokazovali, že jsou hrdinové?"
Kohoutek se zamyslel.
Zajíček se zamyslel.
Ten krčil ušima, ten křídly.
Zajíc naježil vousky. "U nás pod keřem bylo špatně slyšet, ale ty bys to vědět měl, ty bambulo," vytkl kohoutkovi. Ten zahanbeně zašoupal nožkama.
"Tak víš co? Nejlepší bude, když si to poslechneme. Pak budeme vědět, jak rozsoudit, kdo z nás je větší frajer a hrdina," navrhlo kuře a připadalo si rázem velmi moudré. "Babča dnes bude povídat o Hloupém Honzovi, co získá ostruhy rytířské a ruku princezny - a to je přesně ono."
"No prima!" zajásal zajda. "Tak se před západem slunce sejdeme támhle u plotu co nejblíž pod oknem - a zítra ti natrhnu šos!"
Kuře mrštilo po drzém zajíci kamínkem, ale oba výrostci se smálo - to proto, že se těšili na pohádku o rytířích a dobývání slávy.

Celý zbytek dne se kohoutek plahočil po dvorku nezvykle tiše a zaraženě. Slepice se po něm ohlížely a vyměňovaly si udivené pohledy. Co to s tím rošťákem je?

Co by? Kohoutek dostal strach. Těch pohádek slyšel už spoustu a přestože si nemohl vzpomenout, jak přesně se ty rytířské ostruhy získávaly, byl si jist, že to nebylo nic příjemného. Ne každý rytíř asi musel zabít draka, tolik draků ani nebylo.. ale co když se musí umět jezdit na koni? Kuře se neudrželo ani na trakaři.. a s hledáním pokladů by to nebylo lepší, vždyť i žížalu mu kolikrát musela najít máma.. a strávit noc na strašidelném hradě?! Vždyť jeho vyděsil i zajíc s těmi svými bludičkami!
Kuře se věru děsilo večera, a když se slunko sklonilo k západu, vyskočilo na vršek plotu a celé načepýřené vyhlíželo zajíčka.

Zajíček před večerem už také znejistěl, ale tolik si přál být prvním hrdinou zaječího rodu, že v něm kuráž přemohla strach, a když se stíny stromů prodloužily, vykročil z lesa pravou přední, s hrdě vypjatou náprsenkou a ouškama pěkně nahoru. Rázoval přes mýtinu a přes pěšinu vstříc zapadajícímu slunci a už teď se cítil zrovna jako rytíř!

Jenže pak - ó hrůza - slunce pohaslo a na zajíce padla tma. Zarazil se v půli kroku a zmateně pátral po příčině. Jeho jantarová očka se rozšiřovala, jak pohledem postupovala dál a dál hrozivě černým stínem, který jakoby náhle pohltil celý svět. Zajíc se roztřásl, pomalu zvedl hlavu - a tam, na vrcholku plotu, spatřil obrovského černého ptáka, který se nafukoval a svým neproniknutelným stínem zaplavoval les -

Kuře leknutím málem spadlo z plotu, když se do večerního ticha zařízlo zaječí zaječení plné hrůzy. Zaječí rádoby hrdina vzal do zaječích a na trávníku po něm zbylo jen pár chlupů. A i ty se ještě třásly!

Nu, úplně podle plánu to sice nedopadlo, ale zajíček se nakonec neměl zač stydět, vždyť žádný zajíc není hrdina;
a kuře, ač si ostruhy vydobývat nemuselo, dostalo jich párek
aspoň pro útěchu.

Každý den se znovu zamilovat

31. května 2017 v 22:38 | autor |  Obrazárna

..to je můj důvod, proč žít.

Děkuju Ti, Lásko moje. Děkuju Ti, že JSI.

Život je zvláštní.

14. května 2017 v 1:00 | autor |  Duševní průjmy
...
prostě zvláštní. Asi ho pořád ještě nechápu.

Nebýt Lásečky, těžko bych hledala důvod, proč v něm pokračovat.

Kam dál