Únor 2013

Forever a part - část 3.

20. února 2013 v 20:47 | autor |  Povídky

Bylo to trochu s podivem, ale nakonec rodiny všech identifikovaných obětí souhlasily s tím, aby Martina přiřadila lebkám jména. Ze dna lomu, k němuž v dalším týdnu zavedla vyšetřovací tým, vyzvedli policejní potápěči sportovní tašku naditou kameny a ostatky jejích mladičkých obětí.
Když ji pak přivedli do výslechové místnosti, kde byly lebky, už čisté a suché, vyskládané na stole, plaše pohlédla na skupinu mužů, kteří ji přivedli a sundali jí pouta, přistoupila ke stolu a opatrně jednu z lebek zvedla.
Sledovali, jak putuje očima po obličejové části a dotýká se jí konečky prstů; pak se v Martinině tváři objevil laskavý úsměv. "To je Lenička," sdělila přihlížejícím.
Odložila tuto a vzala jinou. Přejela prstem po očnici a pak po lícní kosti. "Adélka,"
"Janička,"
"Petruška."
Bylo zvláštní vidět, s jakou něhou mladá vražedkyně s lebkami zachází a že je všechny zná - že si její ruce pamatují detaily tváří, které milovala. Bylo to emotivní a nesmírně zvrácené zároveň.
Když už všem lebkám přiřadila jména, tváře a osudy, zůstala nad nimi rozpačitě stát. Pak se znovu obrátila k detektivům a doktoru Fuksovi. "Směla bych -" pípla.
Pohlédli na Spurného; nakonec, on tomu velel. Krátce kývl, i když ve tváři měl nesouhlas.
Tři lebky patřící Janě, Adéle a Pavlíně byly následně zahrnuty slzami a polibky. Šeptem přerývaným dojetím jim Martina donekonečna opakovala: "Miluju vás, miluju vás..." Pak, jako by jí došel dech, ostatních pět jen dlouze držela v dlaních a hladila. Poté, co ji odvedli zpět do cely, zbytek dne probrečela.

Další den byla už v dobré náladě. "Chci, abyste věděl, že jsem vám vděčná," řekla doktoru Fuksovi a vítala ho jako starého přítele. "Za celé ty roky jsem nebyla schopná říct pravdu. Buď jsem mluvila o povrchních věcech, nebo lhala.. teď mi je, jako byste ze mě sundal kámen. Cítím se tak svobodná, jako nikdy předtím."
"To je zvláštní, cítit se svobodně, když vás nejspíš čeká doživotní vězení," poznamenal.
"O to nejde," odvětila. "Bude to znít jako klišé, ale já už ve vězení byla. V pasti vlastních tajností a lži. Myslela jsem, že je lepší to skrývat, ale teď teprve poznávám, jaká to je úleva, když se člověk přizná."
"Když mluvíte o přiznání, rád bych si vyjasnil pár věcí," navázal Fuks a sundal si brýle. "Například - jak dlouho jste žila s Lucií? Zatkli toho dealera, od nějž jste kupovala drogy, a řekl, že to bylo víckrát než jednou."
"Byla u mě skoro týden. Nejdéle ze všech. Doufala jsem, že by to konečně mohla být - ta pravá.. že by se mnou zůstala napořád. Dost dlouho to tak vypadalo."
"Ona souhlasila?"
"Pochopte, já jsem jí nechtěla ublížit. Žádné z nich. Jen jsem chtěla mít společnost. Vymyslela jsem úplný plán, snažila jsem se nedojít zase k tomu impulzu - víte, co myslím - opravdu jsem se snažila. Koupila jsem ty drogy a řekla jsem jí, že ji budu zásobovat, že jí dám všechno, co bude chtít, když zůstane. Ale že smí odejít, nechala jsem byt odemčený a do ničeho ji nenutila. A ona to brala, zůstala tam. Byl to tak nádherný pocit, vrátit se domů a mít ji tam. Čekala na mě, na to, co donesu, a pak jsme si povídaly. Jako skutečné kamarádky."
Fuksovi se sice tato definice přátelství zdála poněkud neobvyklá, ale to byla celá Martina. Pokračoval tedy: "Měly jste intimní vztah?"
"Ne - věděla jsem, že o to nestojí, nechtěla jsem ji nutit. Vždycky, když jsem je nutila, začaly se bránit a skoro jsem je ztratila. ..skoro,"
"Co se tedy zvrtlo, když zůstávala dobrovolně? Proč, po tolika dnech?"
Splihla, jako by ji něco drtilo. "Ten den chtěla odpovědi.. na spoustu otázek, úplný výslech. Pak se začala ptát na věci, které mi byly nepříjemné. Vrátily se mi všechny vzpomínky,.. a já jsem utekla, zavřela jsem se v pokoji a přála jsem si, aby zmizela, aby odešla, abych jí nemohla ublížit. Nechtěla jsem!" nervozně si okusovala prsty. "Je mi trapně, když o tom mluvím,"
"Pomyslete na tu úlevu."
"Jasně," řekla a na chvíli zmlkla, jako by sbírala odvahu. "Hm.. tohle bude znít trochu morbidně," pohlédla na něj.
Morbidněji než devět vražd a schovávání si ostatků - a bůhví, co ještě? pomyslel si Fuks, ale jen pokynul, aby pokračovala.
"Nakonec jsem si vždycky přišla na své," řekla trochu neurčitě. "Většinou až po tom, co jsem je uškrtila. Protože to nechtěly, ale zkuste se ovládnout, když je touha tak strašně silná.. já to nedokázala. Tolik jsem chtěla cítit teplo a blízkost a chvění, tlukot srdce, vůně.. hebkost jejich těla blízko sebe - asi víte, o čem mluvím, jste normální člověk.. Ale ani poté, co teplo vyprchalo, jsem se jich nedokázala vzdát. Touha byla pořád stejně silná a pak se jí dostalo toho, co chtěla. Jenže pak už bylo čím dál těžší oddělit v podvědomí lásku od smrti. Nepřipadalo mi to hnusné. Nic jsem si nemusela vynucovat - prostě ležely a přijímaly to bez odporu. Líbilo se mi to. Někdy se mi zdálo, že žijí a oplácejí mi to, jen úplně tiše.. věděla jsem, že to není správné, proto jsem chtěla žít s Lucinkou jen tak, bez sexu.." Na chvíli se odmlčela. "Jenže když jsem pak utekla, asi si myslela, a vlastně to tak bylo, že po ní toužím a bojím se to říct. Tak za mnou přišla. Nevím už.. co se stalo. Ráno byla mrtvá."
"Řekla jste, že jste se jich nedovedla vzdát po smrti - chcete říct, že jste si i nechávala mrtvé?"
"Ve vlastním bytě - ano. Poprvé náhodou, protože Petra zemřela bez mého vědomí. Chtěla drogy, řekla, že pak se mnou zůstane. Musela jsem do školy a zapomněla jsem zbytek odnést. Asi se předávkovala. Nejdřív jsem si to ani neuvědomila, mluvila jsem na ni, připravila večeři.. když jsem na ni pohlédla, zdálo se mi, že vidím pohyb, myslela jsem, že spí.. pak mi to došlo, ale nevadilo mi to. Nechala jsem si ji asi pět dní. Byla pořád stejně krásná, pořád stejně hebká.. líbilo se mi to, tak jsem si Janču, Adélku a Sašenku taky nechala, aspoň dokud si sousedé nezačali stěžovat."
Zůstali sedět notnou chvíli tiše, každý pohroužený do vlastních myšlenek. Mlčení přerušila Martina, která vzlykla a ukryla tvář do dlaní.
"Už si s tím nelamte hlavu," řekl doktor, i když to jemu samotnému znělo absurdně. Právě jí řekl, aby si nelámala hlavu s nekrofilií. "Teď je to tajemství venku a bude vám lépe, ano?"
Tiše plakala, ale přikývla.
"Ještě jedna věc - řekla jste, že těch posledních pět obětí vám už nikdo nevezme - jak jste to myslela?"
Zarudlýma očima na něj vrhla vyděšený pohled. Připadal si skoro krutý, proto dodal: "Jestli o tom teď nechcete mluvit, tak nemusíte."
Dýchala prudce a povrchně, jako by byla k smrti vyčerpaná. "Myslím, že to víte," řekla pomalu. "Mám pravdu?"
"Mám určitou teorii, ale chtěl bych to slyšet od vás. Nerad bych vám křivdil."
Štěkavě, ironicky se zasmála. "Může snad být ještě hůř? Zvorala jsem, co se dalo, mně už nemůžete křivdit."
"Tak dobrá... Myslím, že jste si nechávala víc než jen lebky. Nějakou trvalejší vzpomínku. Myslím, že jste je jedla."
Zírala na něj šílenýma očima, lesklýma nevěřícným děsem.
"Křivdil jsem vám tedy?"
"Ne!" vyrazila ze sebe jakoby posledním dechem. "Ne, chtěla jsem, aby ve mně skutečně zůstaly - cítím je - tady -" sáhla si na srdce, "Nikdy neodejdou. Nikdy."
Bezděky pohlédl na zrcadlové sklo, za nímž tušil dva detektivy, zděšené tím, že se potvrdily i jejich nejhorší představy.

Martina Vlášková byla nakonec k doživotnímu žaláři odsouzena v nepřítomnosti. Snad nedokázala čelit všem těm pohledům, nedovedla se podívat do očí rodičům svých obětí, ani svým vlastním. Vždy, když měla vstoupit do soudní síně, omdlela.

Martina se tak dozvěděla až od doktora Fukse, že někteří pozůstalí projevili určitou lítost namísto nenávisti. Nejspíš vědomi si svého dílu viny, jímž dohnali své děti do krajnosti, někdy až k pokusu o sebevraždu, nemohli všechno zlé svést jen na Martinu. I její vlastní rodiče asi zpytovali svědomí. Hlavně za to, že ji po incidentu s Kristýnou zavrhli, že si už dřív nevšimli, co se stalo.. že její neúnavnou péči o zvířata i lidi, jdoucí i přes smrt, nedokázali brzdit.
"Nemyslím si, že vás nenávidí," řekl Martině doktor, když se na ně opatrně ptala. "Byli velmi dojatí, když slyšeli, jak jste je bránila. Jsou ale šokovaní, to je jasné, a přemýšlejí, co udělali špatně-"
"Nic neudělali špatně!" vyjekla Martina, jako by je chtěla hájit před lynčováním. "Vychovali mě dobře, to já jsem.. zrůda, neschopná se ovládat.. za to nemohou. Řeknete jim to? Ano?"
"Řeknu, slibuji."

A tak Martina, kterou seznali schopnou nést odpovědnost za své jednání, nastoupila svůj trest. Sama na něj pohlížela jako na pokání, které z ní snad jednou, možná za milion let, sejme tíhu vlastních činů. Po necelém týdnu se dveře cely otevřely a dozorkyně hlásila: "Máte návštěvu,"
Martina byla překvapená a přemýšlela, kdo to může být - Fukse obvykle uváděli slovy: přišel za vámi doktor. Že by rodiče? V tuto možnost doufala, zároveň z ní měla strach. Toho, koho v malé holé místnosti uviděla sedět na plastové židličce, ale rozhodně nečekala.
"Týnko?" vydechla nevěřícně. Neposadila se hned, jen se připlížila k druhé židli a zaťala prsty do opěradla, napjatá, jako by se chystala k útěku. Kristýna ale vstala, s očima těkajícíma mezi ní a dozorkyní došla až k Martině a po krátkém zaváhání ji objala. Třesoucí se kajícnice pustila židli a sevřela mladou ženu v náručí.
"Je mi to tak strašně líto!" zakvílela Martina. Pustily se a posadily, jejich ruce se ale na stole našly a utvořily pevný propletenec prstů. Kristýna se neusmála, ale v očích měla mír.
"Vlastně jsem ti přišla poděkovat," řekla tiše. V protější tváři to vyvolalo zmatek. "Víš, paradoxně ti vděčím za život," pokračovala. "Tys mě tehdy zachránila před největší blbostí, jakou jsem mohla udělat - myslím sebevraždu, z důvodů, které byly v podstatě malicherné. Teprve potom jsem si uvědomila, jak moc chci žít. Dokonce to moje zranění -" záměrně neřekla nic o pokusu o vraždu a Martina jí za to byla vděčná, "- dalo rodiče zase dohromady. Došlo jim, jak moc jsem byla zoufalá, když jsem málem udělala to, co jsi pak málem udělala ty. Když jsem o tom pak přemýšlela, napadlo mě, že kdybys mě tehdy jen utěšila, stála bych za pár dní na tom mostě znova. Tohle sice byla dost drsná lekce, ale asi jsem potřebovala dostat přes hubu, abych se vzpamatovala," zasmála se a Martina také vydala pár přidušených štěků. "Budeš si teď muset vytrpět svý, ale někdy to za to utrpení stojí, chápeš?"
"Ne, ale to je jedno," znovu se obě zasmály. "To je ale blbost," poznamenala Martina a otřela si oči. "A jak se vůbec máš?"
"Dobře. Přestala jsem blbnout, dodělala si školu.. maturitu - o prsa, ale mám to."
"To jsem ráda. Ale ta prsa mě mrzí, líbila se mi."
Kristýna vyvalila oči, pak obě vyprskly smíchy.
"Notak - slečny!" napomenula je dozorkyně. Obě se po ní ohlédly a pak natáhly hlavy k sobě jako tehdy po dekou. "To je ale absolutní nebetyčná blbost, co to tady plácáme," šeptala Martina mezi společným hihňáním.
"To teda. Už musím jít," řekla Kristýna, vstala a podala Martině ruku. "Takže kámošky?"
"Na život a na smrt-" plácla Martina a bylo vidět, že by si nejradši nafackovala.
"Ok, ale nějak normálně, prosímtě - na hlavu mi nesahej a nesnaž se mi ukousnout prst."
"Blbko," odpověděla jí Martina a objala ji.
"Tak se měj," ozvalo se naposledy ode dveří. Kristýna jí zamávala.

Zbytek dne byla Martina v hluboké depresi. Nedokázala snést, že jí po tom všem někdo odpustil. Ležela na posteli, obličej zabořený v dece, a brečela jako malá. Všechnu nenávist, kterou by od celého světa zasloužila, k sobě cítila sama. Chtěla se bít a mučit a sprostě si nadávat, když to nikdo jiný nedělal. Chtěla trpět nějakou strašnou fyzickou bolestí. Tloukla pěstmi do lůžka, pak do sebe. Rozškrábala si kůži do krve, pokousala ruce, trhala na sobě šaty, rvala si vlasy a řvala jako smyslů zbavená. Snažila se zuby natrhnout prostěradlo, aby se na jeho pruhu mohla oběsit.
Ve vrcholu tohoto šílenství se otevřely dveře a dozorkyně, chvíli zírající na tu spoušť, jí beze slova podala složený papírek. Na něm byl jednoduchý vzkaz:

Nedělej to. Týna

Martina sebou, rozedraná a zkrvavená, bezvládně pleskla zpátky na postel. Celé hodiny tak seděla a zírala do zdi.
Nevěděla, že mezitím zavolali doktora Fukse a že už notnou chvíli sedí vedle ní.
On zase netušil, že se jí v hlavě ozývá zcela nepatřičně písnička Don't worry, be happy.
Přestaň se litovat, blbko, a snaž se napravit, co můžeš, říkala jí v duchu Kristýnina tvář.
Doktor Fuks byl dosti zmaten, když se po hodinách nepřítomného sezení vedle něj otočila, přihlouple se usmála, uložila se na postel a tvrdě usnula; prostě ho tam nechala sedět, dokud tiše neodešel.

Martina se pustila do života s novým elánem - snažila se pomáhat, s čím mohla, radila, utěšovala, podporovala.. mezi ženami, které nejspíš také nikdy neodejdou, si ve vězení našla vytoužené jistoty i pár skutečných přátelství.
S rodiči už se neviděla, pravidelně však od nich dostávala dopisy. Nikdy je neotevřela, ale schovávala si je pod polštář a po nocích si představovala, o čem asi píší - jak se má Luisa, co maminka vařila k večeři, že Kubík už chodí do školy, že je zas po roce krásné babí léto.
Kristýna dodržela slib - chodívala na návštěvy, poslala Martině fotku svého syna a mušli z Tenerife.
A Martina, která se probudila z dlouhé noční můry, konečně pochopila. Větší uspokojení, než braní cizích životů pro sebe, jí přinášelo rozdávání sebe ostatním. Konečně našla své lepší já. Z jejího dřívějšího života, na nějž se snažila nemyslet, ale nezapomenout, jí zbylo pět malých jiskřiček, které tam budou už navždy - připomínat jí, že musí odpykat svůj trest a nikdy nepolevit ve snaze o odčinění. Pak jí snad jednou odpustí, zhasnou a nechají ji v klidu odejít.

Forever a part - část 2.

20. února 2013 v 4:30 | autor |  Povídky

"Pane doktore, slečna Vlášková už přišla," zavolala sestřička do dveří. Z nich vzápětí vyšel vysoký muž v nažehleném plášti, pod nímž byl neformálně, pohodlně oblečen. Pokynul dívce, aby vešla, a posadil ji do měkkého křesílka. Sám si sednul naproti ní, ne úplně čelem.
"Dnes máte zpoždění, Martino, skoro dvacet minut. Stalo se něco?"
"Ne," zavrtěla hlavou. "Jen jsem se zapovídala s kamarádkou."
Pak, jako při každém sezení, vytáhla z batohu notes a podala jej doktorovi. Na linkovaném papíře byly pečlivě narýsovány kolonky; jedna pro každou hodinu a každý list na jeden den.
V kolonkách označených hodinou a názvem předmětu byly různorodé, více či méně čitelné podpisy. I pro tento den byly všechny kolonky vyplněné, pouze v té první byla u podpisu hvězdička. Jeho prst na ní ulpěl a tázavý pohled ulpěl na Martině.
"Zaspala jsem," řekla omluvným tónem. "Poslední dobou špatně spím, asi se o mě pokouší nějaká nemoc."
"No, jak sama víte, nemohu vám bohužel žádné léky předepsat - důvody znáte."
Přikývla a tvářila se sklíčeně.
"Snažte se upravit životosprávu. Zdravá strava, pitný režim, tělesná aktivita. Choďte dřív spát, relaxujte. Nevypadáte moc dobře, zase jste zhubnula. Máte nějaké problémy?"
"Ne, ne.. ve škole je teď trochu stres, blíží se maturita, tak se pořád učím a málokdy mám čas jít ven."
"Dobrá," řekl. "Ale myslím, že můžete trochu zvolnit a zařadit do denního programu nějakou tu hodinku lehkého sportu, třeba jízdu na kole nebo alespoň procházku. Slečna Blažková si na vás kdykoliv udělá čas. Z maturity si nemusíte dělat takové vrásky - váš prospěch je dobrý, nemáte se čeho bát." povzbudivě se na ni usmál. Úsměv opětovala, ale hned zase sklopila zrak. "Stejně se mi zdá, že máte nějaké starosti, mimo školu. Co vaše rodina, stále s nimi nejste v kontaktu?"
"Nemyslím, že by o to stáli,"
"Přesto mi nepřipadá rozumné, že jste se tak izolovala. Je to v dnešní době nezvyk, nemít ani telefonní linku. Co kdyby se s vámi chtěli usmířit?"
"Kdyby chtěli, vědí, kde bydlím."
"Myslíte, že byste zvládla takové setkání?"
V očích se jí objevilo zoufalství. "Ne."
"Nepřipadáte si opuštěná?"
"Ne!" vyhrkla, pak si uvědomila svou zbrklost a klidněji dodala: "Mám svou kočku." Pak ji něco napadlo a svěřila se doktorovi. "Chtěla bych si pořídit psa. Už nějakou dobu šetřím. Napadlo mě, že bych se tak odměnila, když udělám maturitu. Zároveň by to znamenalo víc pohybu venku a taky nové -" trochu se zarazila,"- lidi, co mají také psa."
"No vidíte, to zní jako dobrý nápad. Samozřejmě by se musel sžít s vaší kočkou,"
"Luisa už je stará, většinu času tráví na skříni. Klidně bych jí mohla dát misky nahoru, pes by jí nepřekážel. Kočka je bezva, ale není moc mazlivá. Zato pejsek -"
"Já to chápu," usmál se. "Taky mám psy. Je to skutečně nejlepší přítel člověka."
"Tak to bychom mohli venčit psy spolu," Ale oba věděli, že to by opravdu nešlo. Jen ho tak popíchla.
Martina byla v podstatě velmi milá, hravá povaha se zálibou v drobném škádlení. Byla chytrá, uměla se vcítit do jiných, ochotně pomáhala sestře Blažkové pečovat o staré lidi, vlastně měla potenciál být vynikajícím člověkem, kdyby jen neměla sklony k hrubému zneužívání svých vlastností. Hleděl na ni, až se celá kroutila, a přemýšlel, jak krutá hra osudu to je, že taková láskyplná a bystrá dívka dokáže být tak nebezpečná.
"Dobrá. Se psem by samozřejmě přibyly i nové známosti. Jste na to připravená? Co dnes vy a mezilidské vztahy?"
Pokrčila rameny. "Mimo školu a práci se s nikým moc nestýkám,"
"Dnes jsem neviděl váš záznam z práce, že? Máte ho s sebou?"
Trochu znejistěla. "Obávám se, že jsem ho zapomněla doma. Zítra to přinesu."
"Snažte se nezapomínat. Jde vám přece o hodně," Výtka byla zřejmá a Martiny se to dotklo, takže pár minut setrvala v mlčení.
Doktor Fuks si hodlal tento škraloupek vyžehlit, aby nezlomil Martininu křehkou důvěru, proto začal z úplně jiného soudku. "Neměla byste dnes náladu na kino? Mám dva lístky, ale čas nikoliv. Poslal bych s vámi slečnu Blažkovou. Odložíte na chvíli knihy a pobavíte se."
"Ráda," usmála se. "Doma mě stejně nikdo nečeká."
"A kočka?"
"Ta se beze mne obejde,"
Cítil v této reakci nevoli a věděl, že si všimla. Na okamžik se zatvářila zle, ale pak hned zvídavě. "Jen jí dám jídlo a můžu jít. Kdy to hrají?"
"Času dost, až v sedm. Dejte si něco k jídlu, nakrmte kočičku a v šest pro vás přijde slečna Blažková, ano?"
Všimla si jeho rychlého pohledu na hodinky a automaticky vstala. Když mu podala ruku, řekl ještě: "Tak se běžte bavit a zapomeňte na stres. Užívejte života, mládí - to jsou chvíle, které už se vám nevrátí. Zítra na shledanou a nezapomeňte -"
"Zápis z práce, nezapomenu," dokončila za něj a odešla.
Jsou ale okamžiky, které se vracejí pořád, pomyslela si, když mířila k tramvaji na cestě domů.

Paní Malá byla šílená strachy. Dcera se už týden nevrátila domů, nebyla ve škole ani u přátel. Policie, kterou mezitím zalarmovala a dennodenně bombardovala dotazy, jí jen zasadila další ránu - vypátrala, že Lucie byla drogově závislá. Zhroucenou matku museli lékaři hospitalizovat, potom se i s malým Kubíkem nastěhovala k tchyni a tchánovi - společně se podporovali a hlavně kvůli Kubíkovi se snažili být silní.
Stopa zmizelé dívky končila na vlakovém nádraží, kde ji toho dne vidělo pár narkomanů. Byla sama, s nikým se nezastavila, koupila drogu a odešla. Od té doby ji nikdo neviděl. Policie stanovila směry vyšetřování - možné předávkování, únos, útěk z domova. Čekali na žádost o výkupné, prohledávali nemocnice a márnice, squaty, stacionáře, odvykací centra a dětskou pornografii. Paní Malé už ani neřekli, že by Luciino zmizení mohlo souviset s neobjasněnou sérií únosů a vražd, ke kterým došlo během posledních pěti let.
Tyto případy otřásly společností, tím hůř, že vrah ani některé možné oběti nebyli nalezeni. Šlo celkem o devět případů - čtyři těla nalezená během jednoho roku, pak po dvou letech a další rok, dvě a dvě zmizelé dívky a teď Lucie. Nalezená těla, z nichž pouze jedno bylo dost zachovalé na identifikaci, byla pohřbena v blízkém okolí jednoho malého městečka, vždy na málo frekventovaném místě v lese nebo u řeky.
Nejstarší oběť, z níž zbyla jen kompletní kostra zaklíněná pod převislým břehem řeky v kořenech, byla dívka asi jedenáctiletá. Hrozné bylo, že takovou dívku tehdy nikdo nepostrádal. Další dívky byly nalezeny vždy s odstupem zhruba dvou měsíců po smrti. Nahá tělíčka bez hlav byla zahrabána v lese, jedna pod padlým stromem, druhá pod sutí na okraji kamenolomu. Hlavy nebyly nalezeny. Poslední tělo našel náhodně důchodce se psem; bylo ještě čerstvé, sotva týden staré, pohřbené v lese s uřezanou hlavou. Soudní pitva prokázala, že dívka byla uškrcena a zřejmě znásilněna, na což ukazovala drobná zranění genitálu. Tato oběť byla identifikována jako Adéla Kepková, dívka z rozvrácené rodiny, která často utíkala své deprese vyplakat ke kamarádkám, aby se dalšího dne zase objevila doma. Jednou už se ale nevrátila. Bylo jí čtrnáct let.
Dívky pohřešované v dalších letech měly podobný osud - problémové rodiny, pohnutý život, krádeže nebo narkomanie. Všechny byly přibližně stejného věku a mizely ve městě.
Podle dosavadních závěrů mohlo (a nemuselo) jít o jednoho vraha, který nemá vlastní dopravní prostředek a přestěhoval se z venkova, kde řádil původně, do města, kde pokračoval. Muselo se však stát něco zásadního - dva roky byl klid a další zmizelé dívky nebyly nalezeny vůbec. Někdo poukázal na to, že byl vrah možná zatčen a uvězněn za nějaký menší přečin, třeba krádež, a že možná přestěhováním do města získal nějaké prostory, kde dívky vězní nebo kde ukrývá jejich těla. Tím ale vyšetřování uvízlo.

Doktor Fuks si večer u televize pročítal denní tisk. Pod všemi články o politice, sportu a domácích událostech uviděl znovu a znovu opakovanou žádost o pomoc při hledání zmizelé Lucie Malé. Podobné výzvy se v tisku i televizi opakovaly už týden a Fuks by je snad už ani nečetl, ale tentokrát jej něco uhodilo do očí: "Studentka víceletého gymnazia Francouzská..." To v předchozích zprávách nebylo a doktor si hned uvědomil, že do stejné školy chodí i jeho pacientka Martina.
Nejdřív to pustil z hlavy, dočetl noviny a rozkoukal film, ale tahle zvláštní náhoda mu stále vyvstávala v mysli. Díval se na televizi, ale děj už dávno nesledoval - před vnitřním zrakem mu vytanul obraz jejich prvního setkání a jeho důvod.

Byl to mrazivý prosinec před pěti lety, krátce před Novým rokem, když přivolaná záchranka odvážela od domu na okrajovém sídlišti čtrnáctiletou Kristýnu Horovou, která vyskočila z okna bytu v druhém poschodí. Nejprve to vypadalo jako pokus o sebevraždu, ale ukázalo se, že je dívka pod vlivem nějakých sedativ a má na krku stopy po škrcení. Ještě než v sanitce ztratila vědomí, blábolila Kristýna něco o vraždě. Když k domu dorazili policisté, našli v udaném bytě vyděšenou, ještě ne patnáctiletou Martinu, která tvrdila, že jde o nedorozumění, že se Kristýně jen snažila zabránit v pokusu o sebevraždu. Mladá Martina byla v šoku a také byla převezena do nemocnice.
Postupně odkrývali detaily jejich setkání. Dívky se skutečně setkaly na mostě, kde depresivní Kristýna na jednom ze svých četných útěků z domova přemýšlela, zda skočit. Martina, která byla skoro stejně stará, milá, soucitná a okouzlující, ji přesvědčila, aby šla k ní domů a o všem jí popovídala. Nezištná pomoc v nouzi byla přijata; Martina nechala Kristýnu vybrečet, utěšovala ji, pohostila a uložila v bytě, kam měli její rodiče přijet další den. S novou kamarádkou si dlouho do noci špitala pod dekou, až Kristýna řekla zlomovou větu: "Ty jsi moje nejlepší kamarádka."
Martina byla nadšená, plná radosti a lásky, ale všechno se náhle stupňovalo a zvrhávalo. Nejprve nové kamarádce uvařila kakao, do nějž nadrtila skoro půl tuby prášků na spaní, pak začala být dotěrná. Vynucovala si svatosvatou přísahu, že budou už navždy spolu, začala dívku osahávat. Kristýna, které se po kakau udělalo zle, se bránila a chtěla odejít, ale Martina ji nechtěla pustit a začala ji škrtit. Kristýně se z posledních sil povedlo nahmatat noční lampičku a třísknout s ní Martinu po hlavě. Když útočnici zneškodnila, pokusila se opustit byt - dveře však byly zamčené, proto se v zoufalství a strachu rozhodla riskovat skok z okna do keřů lemujících chodník. Trefila se skoro přesně - vyvázla jen s oděrkami a zlámanou rukou.
Martina při výslechu přiznala, že kakao otrávila ve snaze udržet Kristýnu v bytě do příjezdu rodičů. Proč ji však tímto málem dostala do komatu, proč ji obtěžovala a škrtila, to vysvětlit nedokázala. Před zraky vyšetřovatelů, sociálních pracovníků a doktora Fukse se v její tváři střídaly různé nepřirozené barvy, výraz šoku a nepochopení, nakonec jen tiše pípla: "Já jen chtěla, aby zůstala se mnou."

Doktor Fuks pak dostal Martinu do péče. Jako mladistvá, jíž nebyl úmysl vraždy prokázán, nebyla potrestána vězením, ale poslána na rok a půl do psychiatrické léčebny, kde se chovala vzorně a vyjadřovala nad svým činem skutečnou lítost. Její rodiče, zděšení tímto zvratem, se od ní distancovali - přestali se s ní stýkat a Martina si po propuštění, ať už z hanby nebo ze vzdoru, zrušila telefon a separace byla dokonána.
Součástí Martinina trestu bylo sledování, kdy každý den musela hlásit a dokazovat své aktivity. Pečovatelka slečna Blažková ji zpočátku doprovázela do školy a domů, později i do práce, kterou si v dalším roce Martina sama vyhledala. Zpočátku se zdálo, že se Martina skutečně chopila druhé šance - studovala, pracovala, jezdila se slečnou Blažkovou na kole a pomáhala jí s péčí o staré lidi. Vyhýbala se přátelství, místo toho si pořídila kočku Luisu. Doktor by byl ochoten prohlásit Martinu za vyléčenou, ale pak se zas objevily občasné náznaky, že vše v pořádku není.
Při jedné z přepadových návštěv objevil Fuks v její skříni celou hromadu kočičích lebek. Martina tvrdila, že chtěla pořídit Luise kamarády, ale ti vždycky umřeli. Dalo se tomu věřit, Martina se vždy pokoušela zachránit ty nejbeznadějnější případy. Přísahala, že už se to nebude opakovat, lebky skutečně zmizely a už se neobjevily.
Jindy si zas sousedé stěžovali na divný zápach a kočičinu linoucí se z bytu, ale Martina si to vždy dovedla vyžehlit. Vydrhla pečlivě všechny společné prostory a ještě se sousedům omluvila a ochotně pomohla, když se jim hodil pár mladých rukou.
Kvůli těmto drobným problémům sledování nepřestalo, i když se plnoletostí Martiny ubralo na intenzitě. Po většinu času se dívka chovala vzorně, občas ale jako by měla nějaký výpadek a vracela se k podivínským zvykům z dětství.

To tahání nemocných zvířat domů a schovávání si jejich ostatků bylo za Martinina dětství zdrojem velkého napětí v její rodině. Rodičům pochopitelně vadily vleklé boje s blechami a roztoči, toulavá zvířata, o které se malá Martinka se srdceryvnou péčí starala, hnilobný puch, který se čas od času šířil v okolí domu, i Martininy absence ve škole, když se zrovna zabývala některým svým svěřencem, a také věčné lhaní, sliby, slzy a zase lhaní, začarovaný kruh, který se stále opakoval.
Když nastoupila na střední školu, bylo náhle se zvířaty utrum. Martina byla jaksi zamlklá a pak se začala učit jako divá. Rodiče si mysleli, že ji pronásleduje pověst "té divné", a nabídli jí možnost přestěhování k babičce do města, odkud by to měla kousek do školy a kde by ji nikdo neznal. Souhlasila. Ještě toho roku milovaná babička zemřela na infarkt.
Zdrcená Martina se ale odmítla vrátit domů, s novým nasazením začala dřít ve škole a rodiče ji tedy nechali tak, navštěvovali ji a platili nájem a Martininy potřeby. To trvalo až do prosince, kdy se dívka seznámila s Kristýnou.

Fuks seděl před neviděnou televizí a v duchu si toto všechno, co o Martině věděl, přehrával. Přemýšlel o jejích časových plánech, náladách posledního týdne.. zda by mohla mít něco společného se zmizením dívky, kterou možná znala, která by ji jistě přitahovala svým pohnutým osudem, která byla jen o málo starší než Kristýna..
Rozhodl se, že na dalším sezení nasměruje hovor tímto směrem a uvidí, jak Martina zareaguje.


Martina přišla vzorně včas a už ve dveřích vítězoslavně mávala dvěma sešity - školním i pracovním. Jakmile se ale Fuks do deníků začetl, viděla, že bude zle.
"Tady - a tady - absence v práci. Takže jste tam nebyla devět dní v kuse. Proč?"
"Luisa byla nemocná," odpověděla hbitě. "Musela k veterináři."
"Máte nějaký doklad?"
Zaražené ticho.
"Musela jste přece něco platit. Máte účet?"
"Ne."
Rozhodl se to prozatím nechat. "Nevadí. Nemusíme se teď bavit o práci. Co škola, tam máte, jak vidím, plnou přítomnost. Jak to jde?
"Dobře, teď je týden závěrečných testů, tak mám hodně práce, ale jde to."
"A kino?"
"Báječné," pookřála. "Nenechte si to ujít."
"Nenechám. Ještě se ale vraťme ke škole - včera už jsme to naťukli. Co školní kolektiv?"
"Profesoři jsou skvělí. Myslím, že to s námi mladými opravdu umí."
"A kamarádi?"
"No - nějaké mám, ale nestýkáme se mimo,"
"Včera jsem se dočetl v novinách, že ta pohřešovaná dívka, ta Lucie, je taky studentkou Francouzské. Hrůza, když je to někdo, koho znáte, že? Znala jste ji?"
"Mm.. jen tak od vidění," zahučela a doktor si všiml, že se začíná stahovat do sebe.
"Zrovna včera, když jsem se to dozvěděl, jsem si vzpomněl na naše první setkání. Pamatujete se na to? Byla jen o málo mladší, Kristýna, vzpomínáte si na ni?"
Martininy oči byly temné a nečitelné. Trvalo, než odvětila: "Skoro ne. To už je let."
"Pět let," přikývl. "Svědčila jste také na policii? Neviděla jste ji ten den? Ohromně by jim to pomohlo."
"Ne, já jsem byla doma. Sama," řekla trochu důrazněji.
Pomalu, rozvážně si posunul brýle na nose a znovu otevřel pracovní deník. Koutkem oka zaznamenal, jak její tělo ztuhlo.
"Ne, to bylo devátého. Škoda, že nemáte ten účet z veteriny, všechno by se tím zjednodušilo, že?"
"Promiňte, ale už musím jít za Luisou, potřebuje mě," řekla kvapně a zvedla se k odchodu. Ve dveřích už se neotočila.
Z ordinace odcházela nejuvolněnějším krokem, jakého byla schopna. Před budovu už vyšla velmi rychle a cestou domů skoro běžela. Kouřila, jako by se na té cigaretě mohla vybít, a v mysli rozvíjela ty nejhorší scénáře. Až dojde k domu, už tam budou číhat, s řetězy a svěracími kazajkami. Najdou je, najdou je a vezmou mi je, budou mě nenávidět a lynčovat a proklejí mě až do nejdelší smrti...

S výrazem naprosté hrůzy dochvátala až k domu, ale ať natahovala krk, jak chtěla, nikde žádnou trestnou výpravu neviděla. Trochu se uvolnila, jedním tahem zkrátila zbytek cigarety na špačka a rychle vešla dovnitř.
Chodba se schodištěm byla temná a hrozivá jako nepřátelský tábor, stěny se kolem ní svíraly, když se plížila nahoru. Proklínala svůj klíč, který nekonečně dlouho rachotil v zámku, a kliku, která hrozivě skřípěla a pak hlasitě cvakla. Vklouzla skulinou ve dveřích dovnitř jako pára a rychle za sebou zabouchla. Zády přitisknutá na dveře povrchně oddechovala a začínala vnímat zvonivé ticho bytu celým povrchem těla. Když se uklidnila, opatrnými kroky se přesunula do ložnice, kde za děsivého skřípění odtáhla postel od stěny a odsunula utajená dvířka - tenkou sádrokartonovou stěnu sem přidělala sama, o té nikdo nevěděl. To bylo její království, její kousek stoprocentního soukromí. S napětím nakoukla vytřeštěnýma očima do komůrky a vtom ji zaplavila horká, zářivá a voňavá úleva.
Málem by křičela a plakala radostí, ale ovládla se; nechtěla, aby o ní svět tam venku věděl. Rychle hmátla dovnitř a dolů a v třesoucích se rukou pozvedla lebku.
"Jsi tady, jsi tady, jsi tady," šeptala rozčileně. Pružně se přitom prohýbala v kolenou, neodvažujíc se radostí skákat. Několikrát lebku políbila a tiskla ji k sobě, zatímco stále opakovala: "Jsi tady, miláčku, jsi tady!"
Odložila ji na postel a postupně vyndala i ostatní, až se shromáždily všechny na dece - všech osm milovaných, navždy, navždy vlastněných.
Navždy? S hrůzou si uvědomila, že budou muset pryč. Zas to bylo jako vždycky doma - kdyby je našli, byl by to konec.
Rozhlédla se po podlaze a pak sebrala sportovní tašku přes rameno. Jednu po druhé do ní lebky naskládala, obřadně, se záplavou polibků, přestože slzy měla na krajíčku. Ale věděla, že se musí všech památek rychle zbavit, jinak je najdou.. Nakonec s Maruškou ses musela rozloučit úplně, a taky jsi to přežila, utěšovala se v duchu. A Kristýnka ti utekla. A i když se musíš vzdát lebek, tak Petrušku, Janičku, Ivanku, Sašenku ani Leničku už ti nikdy nikdo nevezme. Malá Janička, Pavlínka a Adélka by to pochopily. Nebyla jsi ještě připravená.
Pečlivě zavřela tajnou přihrádku, postel přesunula zpátky na místo a s naditou taškou opustila byt. Za dveřmi tlumeně mňoukala Luisa, kterou chřestivý zvuk přilákal z jejího skříňového trůnu.
Martina vyprostila z přecpané kočárkárny svoje kolo, před domem nasedla a rozjela se k lesu. Neměla žádný konkrétní plán, v hloubi duše o něj ani nestála. Nechtěla se svých trofejí lásky vzdát.

Toto bude to pravé místo.
Martina sesedla z kola a rozhlédla se, utírajíc si pot z čela a tváří. Ano. Nádherné, působivé, hodné jejich společného odpočinku.
Opatrně, aby lebky nepoškodila, přiložila kolem nich kameny, co sesbírala v okolí. Pak odvlekla ztěžklou tašku na okraj srázu a s víčky pevně semknutými, aby to neviděla, ji strčila vpřed.
Několikrát zaslechla jen tlukot vlastního srdce, než se z hloubky ozvalo hlasité šplouchnutí a smísilo se s jejím vzlykem. Otevřela oči, zoufale sledovala kruhy šířící se po jinak hladké hladině zatopeného lomu a nechala dolů kanout vlastní slzy. Chtěla něco říct, ale ozývaly se jen vzlyky. Nakonec přecijen promluvila.
"Tak ráda bych tam spočinula s vámi, lásky moje," řekla azurové vodě, opět hladké jako zrcadlo. "Ale nemůžu. Čeká na mě Luisička."
Ještě chvíli hleděla do průzračné hlubiny, na dno však nedohlédla. Pak se s povzdechem otočila, sedla na kolo a zamířila zpět k domovu, za Luisou, která jediná jí zůstala.

Cestu kolem sebe nevnímala; všechnu tu krásu zelené, raným létem provoněné krajiny plné květin a ptáků přehlušila hrozná bolest a prázdnota uvnitř, kterou tetelivě probleskovalo jen těch pět jiskřiček, které jí zůstanou už napořád. Ještě si vydatně pobrečela, párkrát kvůli závoji slz sjela do příkopu, ale bylo jí to jedno; chtěla dát průchod emocím, když už utrpěla takovou ztrátu.
Už se blížila k městu, už projela vlnitou cyklostezkou u řeky, kolem lavičky, na níž kdysi seděla Lucka, když se rozhodla utéct z domova. To Martina netušila; snad se jen jedna jiskřička v ní zachvěla, když zavzpomínala na domov. A už byl na dohled Martinin domov, kolem spousta lidí, všichni sousedé, jako uvítací výbor, a spousta aut - takový nezvyk, že i ubrečená, slzami slepá Martina se zarazila, prudce zabrzdila a podepřela se jednou nohou. Otřela si oči dlaní a srdce se jí málem zastavilo - aut byla spousta a všechna modrobílá s majáčky.

Bez dechu sledovala uniformované muže, kteří právě vynášeli z domovních dveří velké plastové pytle. Bezděky si rukou, ještě mokrou od slz, zakryla ústa. Všechno zbytečně.. jak jsem mohla být tak blbá?
Pak si jí kdosi v davu všiml. Nejprve všechno ztichlo jako na divadle, ozval se šepot a pak několik výkřiků. Okamžik na ni všichni zírali a pak se celá skupina policistů vrhla k ní, zbraně tasené.
Nesnažila se ujet. Její tělo bylo paralyzované, oči tupě sledovaly šokovaným mozkem zpomalený běh těch mužů. Pak už byli u ní, obklopili ji, jedenáct hlavní namířených na hubenou holku s bicyklem, otevírali ústa plná zubů, asi na ni řvali, ale ona je neslyšela. Na oči se jí lepila mlha, hroutila se do tmy, nechala sebou vláčet, cloumat, trhat na kusy...

V prvních dnech se z Martiny nikomu nepovedlo dostat ani slovo. Celé hodiny seděla tam, kam byla posazena, zírala do neznáma a mlčela. Snad spíš nemohla, než že by nechtěla. Ukryla se na posledním bezpečném místě v celém vesmíru. Už ani její divný malý byteček nebyl bezpečný, působil cize a hrozivě. Pro tu chvíli se tedy uzavřela okolnímu světu a hrála nekonečnou tichou poštu vlastních neuronů.
Místnost byla holá a neosobní, jen stůl a dvě kovové židličky. Poté, co byla dívka na jednu z nich posazena, upadla opět do vegetativního stavu.
"Martino, jsem doktor Fuks, vzpomínáte si?"
Obočí se lehce svraštilo, jak se v mozku spojovaly opuštěné cestičky.
"Zkuste mi odpovídat, ano? Musím se vás zeptat na pár věcí."
Nic.
"Vzpomínáte si na Luisu? Je v pořádku, je u vašich rodičů."
Mrknutí bylo o něco delší a koutky rtů se maličko zvedly.
"Asi víte, co našli policisté u vás v bytě," pokračoval doktor a dočkal se dalšího mrknutí. "Napijte se alespoň. Nevím, jestli to děláte naschvál nebo ne, ale hladovkou ničemu nepomůžete."
Polkla, pak zdřevěnělou rukou zvedla sklenici a usrkla. Chladná voda jí kupodivu uvolnila jazyk a krk. Pomyslela si, že v takové čisté vodě teď leží její lásky - trochu se zakuckala, ale pak se napila znovu.
"Dobře," dostalo se jí pochvaly. "Vraťme se k vašemu bytu. To, co bylo v mrazáku a v lednici, můžete k tomu něco říct?"
Odpověď bylo sotva slyšet, jak se tlačila ztuhlými hlasivkami. "Ne."
"No, k tomu se ještě vrátíme. Mám pro vás nějaké zprávy z venčí. Ptali se po vás někteří profesoři a spolužáci, také Renátka Blažková."
Oči se o kousek zvedly od středobodu na rohu stolku.
"Možná vás bude zajímat, že když se to dozvěděla, plakala, ale mám vám říct, že vám drží palce." Všiml si, že její oči jsou lesklé slzami. "Nezatratila vás, ale stejně jako ostatní to nechápe. Řeknete mi, co se stalo? Později?"
Pomalu kývla. Pak pracně zformovala pár slov. "Co moje kočička?"
"Je v pořádku. Ubytovala se zase na skříni, ale je smutná, stýská se jí."
To mně také, pomyslela si Martina. Po všech.
To bylo pro ten den všechno.

Když doktor Fuks navštívil Martinu dalšího odpoledne, pověřen vyšetřovateli, aby odteď své rozhovory s Martinou nahrával na diktafon, vypadala o něco živěji. Seděla víc zpříma a prsty si hrála se sklenicí vody.
"Vypadáte lépe," poznamenal, když ho pozdravila krátkým úsměvem, než se zase začala zabývat sklenicí.
"Cítíte se na to, abychom se bavili o Lucii Malé?"
"Proč ne," odvětila. Zněla vyrovnaně.
"Tak mi povězte, jak jste se seznámily. Pěkně popořádku, ano?"
Vyprávěla mu tedy, téměř souvisle, o tom, jak si ve škole všimla jedné dívky. Vyprávěla o lítosti a náklonnosti, o tom, jak se Lucie měnila, jak jí chtěla pomoci. O jednom květnovém večeru, kdy se procházela ne zcela náhodou kolem nádraží, jak Lucku sledovala do obchodního domu a jak ji našla na podlaze záchoda. Chtěla jí jen pomoct, dát jí střechu nad hlavou, jídlo, bezpečí a lásku, chtěla, aby u ní zůstala.
"Jak jste ji přesvědčila, aby neutekla? Vždyť byla závislá,"
"Kupovala jsem jí drogy," odpověděla Martina prostě. To Fuks nečekal.
"Kde jste k nim přišla?"
"Párkrát jsem ji viděla s tím klukem. A věděla jsem, co bere. Dřív už jsem takové oči viděla."
"Jaké oči?"
"Heráků."
"Kterých?"
Ani se nezamyslela. "Petrušky a Sašenky."
"Myslíte Petru Bartoníčkovou a Alexandru Zemianski?"
Pokrčila rameny. "Petruška a Sašenka," řekla jen a usmála se při nějaké vzpomínce.
"Neznáte jejich příjmení?"
"Ne."
Otevřel aktovku, chvíli hledal v papírech. Pak položil na stůl dvě fotografie. Martina k nim obrátila zrak; nic neřekla, ale usmála se, přitáhla si je blíž a začala obě tváře hladit prstem. "Jsou to ty dívky, co jste znala?"
"Ano."
"Ty jste také vzala k sobě domů?"
"Ano," řekla, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
"A tyto dívky," řekl Fuks pomalu a vyskládal na stolek další tři fotografie, "ty jste také znala?"
"Ivanka," polaskala prstem další fotku, "Adélka," - jakoby mimoděk posunula tuto fotografii doleva, za ní Petřinu, pak poslední novou -"Janička," - pak Ivaninu, Alexandřinu; za ni položila dlaň.
"Byly i další?" zeptal se opatrně.
"Maruška, Pavlínka, Janička - moje malá Janička," trochu se zasnila. "Nemáte i jejich fotky?" zeptala se náhle. "Chtěla bych ji ještě jednou vidět."
"Bohužel. Neví se, kdo byla ta dívka."
"Škoda. Ráda bych ji ještě viděla."
To její rodiče jistě také, pomyslel si. "Jak jste se seznámila s nimi?"
Znovu pokrčila rameny. "To už je dávno. Marušku jsem našla v lese, byl to, hmm.. listopad před šesti lety.. byla úplně promrzlá, spala v díře pod kamenem, představte si. Byla úplně vyhládlá. Byla tak lehká, že jsem ji unesla v rukách. Schovala jsem si ji ve sklepě, krmila jsem ji a starala se o ni." vzpomínala a usmívala se.
"To bylo ještě u vašich rodičů?"
"Ano."
"Co na to říkali?"
Úsměv zmizel. "Nevěděli o tom. A když to pak málem zjistili, musela jsem -" zarazila se.
Rychle odbočil. "Jak to zjistili?"
"Táta myslel, že tam mám psa, brala jsem jídlo.. ale nemohla jsem dovolit, aby ji našel, on mi bral moje zvířata, vyháněl je, bral mi všechny věci, vyhazoval moje - ale nemohla jsem ji nechat odejít, už bych ji nikdy - musela jsem -"
"Dobře, teď už na to nemyslete. Řekněte mi o.. Pavlíně, ano?"
Když se uklidnila, začala zase mluvit. "Pavlínka.. Chodívala k jezírku v lese kousek od našeho domu. Každý den. Bylo to v červnu.. vypadala tak nešťastná.. Jednou jsem za ní přišla a ptala se, proč pláče. Házela do vody kvítka a řekla, že je to za jejího bratříčka. Dlouho jsme si povídaly a ona plakala, řekla, že je ráda, že mě má." Chvilku mlčela. "Chtěla jsem jí být nablízku. A ona najednou chtěla utéct, tak jsem musela -"
"A co ta Janička?" přerušil ji, aby se neuzavřela.
"Janičku jsem potkala v lese někdy zjara.. hledala houby, jako by v tu dobu rostly - bylo ještě chladno - byla hladová, špinavá.. dovedla jsem ji k domu, ale rodiče tam byli, vzali by mi ji.. tak jsem jen vzala jídlo a nějakou bundu a vzala ji zpátky do lesa. Škoda, že nemáte její fotku. Chtěla bych vidět její tvář. Byla tak krásná.. opuštěná a nádherná.. Chtěla jsem jen, aby zůstala se mnou, ale ona se lekla, chtěla utéct, tak -"
Opět ji pohotově přerušil. "A co Adéla?"
"Chudinka Adélka.. byla úplně na dně, když jsem ji potkala. Bylo to na nádraží ve vsi, už byl podzim, byla prochladlá.. řekla, že je na útěku z děcáku, ale vyhodili ji z vlaku, protože jela na černo. Prosila mě, ať jí dám nějaké peníze.. tak jsem jí je slíbila, když se mnou zůstane. Ukradla jsem je tátovi - on mi taky bral věci - dala jsem jí najíst.. zůstala se mnou až do rána, byly jsme v lese.. povídaly jsme si, říkala, že ji rodiče nenávidí a v ústavu jí ubližovali a že ona už se taky nenávidí.. chtěla jsem ji milovat, chtěla jsem jí všechno vynahradit.. ale ona se pak rozplakala, už ty peníze nechtěla, chtěla jen odejít. Nechtěla jsem ji pustit, nemohla jsem -"
"A Petra?" přerušil ji už automaticky.
Tentokrát k němu ale vzhlédla a v očích měla zvláštní vzdorný výraz, snad křivdu. "Petra byla až dlouho potom," řekla. "To už bylo všechno úplně jinak. Odstěhovala jsem se, pak mě zradila Kristýnka.. už tehdy se mě ptali, ale nebyla jsem ještě připravená, chápete?"
Dlouhou chvíli mlčela a zamyšleně hleděla na vodu ve sklenici. Občas nějaký drobný pohyb v obličeji prozradil, že svádí jakýsi vnitřní boj. "Chci vám teď povědět pravdu, úplně o všem. Jsem ráda, že jste dal policii tip," bodla ho pohledem a on by byl rád věděl, jak to zjistila. "Nezazlívám vám to. Já bych to nedokázala. Vím, že to, co jsem provedla, je špatné, ale v tu chvíli to cítíte úplně jinak. Chtěla jsem se obklopit životem a láskou, místo toho jsem rozdávala bolest a smrt. Chcete udělat něco dobrého, ale vymkne se vám to z rukou a chováte se jako šílenec. Neudělala jsem nic z nenávisti. Milovala jsem je."
Fuks na ni hleděl jako na zjevení. Navenek se nestala žádná změna, přesto teď Martina s nadhledem a ledovým klidem odsoudila vlastní zločiny. "Už o tom asi všichni dávno vědí, že jsem ty dívky - Marušku, Malou Janičku, Pavlínku... Adélku, Petrušku, Janču -" dotýkala se jmenovaných fotografií na stole, "- Ivanku, Sašu i Leničku - že jsem je zabila. Nechtěla jsem, já jen chtěla, aby se mnou zůstaly. Chtěla jsem je milovat, když to nikdo jiný nedělal. Já jim rozuměla, kvůli tomu mě měly rády. Přesto mě opouštěly a já kvůli tomu trpěla. Možná vám to přijde hloupé, ale když mi dřív nějaké zvíře uteklo nebo ho táta vyhnal, bylo to pro mě mnohem horší, než když umřelo. Smrt byla cestou, jak si je udržet. Musela jsem si je schovávat, protože táta je nesnášel a vyhazoval je, dával je do popelnice, to byla hrozná potupa.." olízla si rty, nadechla se a pokračovala. "Některé se mi povedlo schovat, schovat si jejich část, a pak se mnou zůstávala."
"Rozumím. To jste pak dělala i s těmi děvčaty? Proto ty chybějící hlavy?"
Upřela na něj prosebný pohled. "Byla to jediná možnost."
"Marie ale byla celá."
"Ano. Byla jsem v šoku, bylo to poprvé - příliš čerstvá rána. Tehdy mě to ani nenapadlo. Pak jsem se pro ni chtěla vrátit, ale už jsem nemohla. Litovala jsem toho.. pak už jsem byla důslednější."
"Nechávala jste si jejich hlavy,"
"Ne, jenom lebky. Ty nejsou cítit, rodiče je tak nemohli najít. Schovávala jsem si hlavy v lese, a když rodiče nebyli doma, vařila jsem je tam."
"Co jste dělala s tím ostatním, když jste si nechala jen lebku?"
Zatvářila se rozpačitě. "No.. někdy bylo škoda to vyhodit, když jsem měla kočičky nebo pejsky.."
Fuksovi se neudělalo úplně dobře. Poznala to a rychle dodala: "Jen jsem se snažila o všechny postarat, rodiče mi nedávali kapesné, mysleli, že když nebudu mít na krmení, nebudu si je brát domů.. ale já jim musela pomoct, musela jsem je něčím nakrmit," zvýšila hlas v obraně.
"To je v pořádku."
Když se neměla k hovoru, pobídl ji otázkou. "Když se pak stalo to s Kristýnou, co se dělo s těmi lebkami? Vaši rodiče se o ničem nezmínili."
"O ničem nevěděli!" vyhrkla na jejich obranu. "Byly dobře schované. Měla jsem je pod podlahou v pokoji, nemohla jsem je vzít s sebou do babiččina bytu.. Když jsem se pak vrátila domů, nikdo tam o mě nestál. Dali to jasně najevo.. sbalila jsem věci a svoje lásky a odstěhovala se na trvalo."
"Takže jste je odnesla do babiččina bytu -"
"Ano."
"Policie nic takového nenašla."
"Byly dobře schované."
"Jsou tam ještě?"
"Ne."
"Kde jsou?"
Neodpověděla, jen na něj upřela temný, vzdorovitý pohled.
"Pochopte, když už je po všem, jejich rodiny by ocenily, kdybyste je vrátila. Určitě by to zmírnilo jejich bolest. To byste nechtěla?"
"To určitě - spálili by je nebo strčili do nějakého pronajatého hrobu. Já pro ně našla to nejkrásnější místo."
"Krmit jejich masem toulavé psy také není zrovna pietní, Martino. Nechcete tuhle urážku odčinit ani tím málem, že byste rodinám vrátila ostatky jejich dětí?"
Nervozně si kousala ret a bylo vidět, že nenachází argumenty. Sklopila zrak a vypadala, jako by se propadala. "Máte pravdu."
Bezděky spočinula prstem na tváři Adély a zamyšleně ji hladila. "Na co myslíte?" zeptal se.
"Ále.. když vám řeknu, kde jsou, asi bych je nemohla ještě vidět, že?"
"To asi ne."
"Škoda." opět se pohroužila do vlastních myšlenek. Povzdechla si, několikrát pootevřela rty k promluvě, ale naprázdno. Pak přece: "Jen mě mrzí, že s Janičkou, Pavlínkou a Adélkou se nebudu moct rozloučit." Znovu několikrát pohladila fotku Adély.
"Možná bych se mohl přimluvit, abyste je směla vidět - ale jen vidět, ne se jich dotýkat - pokud byste je identifikovala. To byste dokázala?"
"Samozřejmě. Každá byla úplně jiná. Poznám je."
"Promluvím s vyšetřovateli." Fuks se zarazil. "Proč ale jen s těmi třemi?"
"Ty ostatní už mi nikdy nevezmou," řekla a upřela na něj podivný pohled. "Navždy spolu," opět se vzdálila do vlastního světa.
Doktorovi bylo jasné, že teď už s ní nepromluví. Její letargický pohled se vrátil na roh stolu, ruce sevřely opěrky židle. S odhalením úložiště lebek bude muset počkat. Snad jen do zítřka.

Přede dveřmi výslechové místnosti už stáli vyšetřovatelé. Fuks si otřel z čela pot, jako by tím mohl setřít i své myšlenky. Pak se obrátil k oběma mužům.
"Myslíte, že by mohla ty lebky vidět?"
"Nejspíš by to usnadnilo identifikaci a jejich návrat pozůstalým.. ale museli by k tomu dát svolení," Na detektivu Spurném bylo vidět, že by Martině radši zpřerážel ruce, než by ji ještě jednou nechal na ostatky sáhnout.
"Co to mělo znamenat s tím loučením?" vložil se do debaty Havelka. "Máte nějakou teorii, doktore?"
Fuks se hořce pousmál. "Chcete slyšet mou, nebo potvrdit svou?" Věděl, že mladý Havelka skrývá za svou nevinnou naducanou tvářičkou skutečný detektivní mozek.
"No - teorii bych měl," přiznal ten muž, co Fuksovi připomínal vážného Švejka. "Když uvážím, co jsme našli v její kuchyni -"
Ta myšlenka zůstala viset ve vzduchu jako jedovatý plyn.

Forever a part - část 1.

18. února 2013 v 19:31 | autor |  Povídky
Ten den nezačal dobře. Už kolem páté ranní ji z neklidného spánku probudily nastupující abstinenční příznaky. Dívka ležela na propoceném prostěradle a rychle oddechovala. Bylo jí zle - zle z vlastního života, ze zápachu, který vydávalo její tělo, zle z toho mizerného fetu, který večer nesehnala. Mizernej, hnusnej dýlerskej hajzl, proklínala ho v duchu a proklínala i sebe, že s tím kdy začínala.
V křeči se víceméně podvědomě převrátila na břicho a začala zvracet přes okraj postele. Vratce se zvedla a na gumových nohou odklopýtala k oknu - už ten smrad nemohla vydržet. Když ji ovanul čerstvý a mrazivý lednový vzduch, trochu se probrala. Pološílenýma očima pohlédla dolů a napadlo ji, zda by neměla skočit.

Máma?
Zpomalenou myslí zvolna plul obličej, který viděla nad sebou.
Ano, máma.. kde to jsem? V nemocnici? Doma, v posteli.
"Už je ti líp, miláčku?" zeptala se starostlivě paní Malá své jediné dcery.
Lucka si zhluboka povzdechla a zavřela oči. Takže nejsem mrtvá. ..já kráva..
"Jo."
"Co ti je, broučku? Máš horečku, bolí tě někde?" Jemná dlaň se dotýkala čela a pak tváře. Lucka teď ale o něhu nestála.
"Jen jsem nastydla. Bolí mě hlava, prosímtě zhasni a jdi-" nechtělo se jí říct jdi pryč; sice měla náladu pod psa, ale přesto v ní dřímala úcta k milující rodičce. "-jdi spát."
Matka si povzdechla, pohladila ještě jednou dceru po vlasech a po tváři a pak se vytratila.
Lucka si mimoděk uvědomila, že puch v pokoji je slabší, vzduch studený a svěží, provoněný čajem, který stál ve velkém hrnku na nočním stolku. Okno bylo zavřené, zvratky odklizené a huňatá deka hřála. Bolest a nevolnost byly o něco slabší a ji napadlo, že by přecijen mohlo být lépe.

Další den už ale doma neměla stání. Předstírala spánek, než máma odešla do práce, pak se rychle oblékla, vytáhla z mámina prádelníku několik bankovek a zmizela z bytu.
Tohle tajemství si patnáctiletá Lucka nesla na bedrech už skoro rok. Kromě dýlera a pár feťáků to o ní nikdo nevěděl. Od smrti otce přebíjela svůj žal sama. Máma, která byla těhotná a snažila se rodinu uživit z platu uklízečky a příležitostné švadleny, jen bezmocně omlouvala dceřinu náladovost a absence ve škole. Předpokládala, že její problémy pramení ze šoku z rodinné ztráty; netušila, že si Lucka dává moc záležet na tom, aby pravá příčina nevyšla najevo. Tou příčinou byl heroin.

Po dlouhé zimě přišlo nádherné jaro s mlhavými rozbřesky a náznakem odpoledního tepla. Svět pomalu rozkvétal a začínal vonět, už vylétl první hmyz. Lucka seděla na lavičce u cyklostezky vinoucí se podél řeky a nic z těch krásných maličkostí nevnímala. Za nepřítomným výrazem tváře ukrývala strach a depresi. Máma byla poslední dobou stále ve stresu, malý Kubík už byl na světě, ona ale přišla o práci a teď se protloukala jen coby švadlena. Lucka také měla strach, že máma z náznaků začíná tušit, co se s dcerou děje. Měla strach, že ji máma vyhodí z bytu nebo ji nechá zavřít do léčebny nebo do blázince.
Seděla teď už celé hodiny na lavičce a zatímco jí z žil vyprchával zbytek poslední dávky, napadlo ji jediné řešení - už se domů nevrátit. Přemýšlela o budoucnosti - bude z ní bezdomovec, bude muset krást nebo šlapat.. Kam má jít? Neměla žádné kamarády, kteří by jí mohli pomoci. Nikomu nevěřila. Ani sobě už ne.

Den pomalu ubíhal a Lucie začala cítit, že bude brzo potřebovat další dávku. Snažila se na to nemyslet, neměla už žádné peníze - i cigaretu musela ráno vytáhnout z pod koše na tramvajové zastávce. Cítila se hnusně. Když už ale bylo nutkání příliš silné, zvedla se a pomalu vyrazila z parčíku směrem k nádraží. Snad tam něco seženu, myslela si.

"Ježiš, promiňte! ...Omlouvám se. Bože, já jsem tak nešikovná," vyhrkla Lucka a rychle se shýbla, aby posbírala rozsypané věci do velké krémové kabely. Starší paní, které kabela patřila, se shovívavě usmála nad zdvořilostí té mladé dámy, která se znovu a znovu omlouvala a podávala jí zavazadlo zpět. Nepřišlo jí nic divného na tom, že se studem zrudlá dívka snaží rychle zmizet, a ani si nezkontrolovala věci.
Pár stovek, co našla v peněžence, sice nebylo to, co by Lucka potřebovala, ale aspoň na malé šlehnutí, než sežene další peníze, to bude stačit. Roztřesenými prsty rychle spočítala bankovky, nasypala si do kapsy i drobné a peněženku vyhodila do koše.
Kousek od nádraží už měla vyhlédnutý kout, kde občas postával dýler. Naštěstí tam teď byl a nemusela ho nikde hledat. Pohledný mladý muž s ohonem kaštanových vlasů a tmavými brýlemi na očích jí výměnou za peníze předal malý čtvereček alobalu, který vytáhl z kapsy švihácké kožené bundy. Pomyslela si, že skutečně vypadá jako student z lepší rodiny, a napadlo ji, zda ještě také vypadá tak důvěryhodně jako on - nebo už je na ní poznat, že je narkomanka? Doufala, že lidé při pohledu na ni uvidí jen hubenou holku v džínách a bundičce s falešnou kožešinou, nijak odlišnou od jiných puberťaček z městských rodin.
Ostražitě se odebrala na záchod v obchodním domě, kam, jak věděla, už takhle večer moc lidí nechodí. Zkušeně si připravila stříkačku, z kapes postupně vytahala lžičku, oplesnivělý kousek citronu, drahocenné psaníčko a zapalovač. Chvíli poslouchala, zda na chodbě někdo není, stáhla si paži páskem kalhot a rychle dodělala dávku. Šikovně napíchla žílu, krátce nasála krev a pak vše vytlačila z injekce do předloktí. Rána, v hlavě jí zahučelo a padla tma.

Probralo ji popleskávání po tváři. Trochu sebou škubla, ale její tělo zase ochablo. Pootevřela oči.
"Hej, jsi v pohodě?" zeptala se ta holka, co ji jemně fackovala.
Lucce chvíli trvalo, než jí došlo, co se děje. Bylo jí zle a malátná hlava odmítala spolupráci. Přesto zahučela: "Jo."
Povědomá tvář stáhla rty a obočí. Trochu připomínala starostlivý výraz Lucčiny mámy.
"Můžeš vstát?" Lucka ucítila pod pažemi tlak. "Pojď, zvedni se-"

Asi půl hodiny po tom, co za pomoci neznámé dívky vyklopýtala z obchoďáku na ulici a pleskla sebou na spoře osvětleném náměstí na lavičku, se Lucka vzpamatovala natolik, že byla schopna komunikace.
"Já tě znám, ne?" otočila se pomalu ke své opatrovatelce. Ta jí mezitím vlhkým kapesníkem otírala z tváří pot a špínu. Dívka se jí podívala do očí a usmála se.
"Jen od vidění. Taky chodím do Francouzský.. ale ty tam zrovna moc často nebýváš, že?" konstatovala.
"Hm," bylo jediné, na co se Lucka zmohla.
"Co se stalo, přebrala jsi? Je ti blbě?"
"Blbě mi je, ale byl to jen mizernej matroš," odvětila Lucka, nedbajíc, zda jí dívka rozumí. Té to evidentně nevadilo. Nezdálo se ani, že by byla jakkoliv zaskočena nebo znechucena přítomností feťačky, která se právě pár hodin válela po podlaze veřejného záchodku, po svém boku.
"Máš kam jít?" zeptala se náhle. Lucku to překvapilo.
"No.. vlastně ne,"
"Máš hlad?"
"Trochu. Hele, dík, ale nedělej si starosti, jo?"
Ale dívka už se zvedla a rázně chytila Lucku za ruku. "To je v pohodě," řekla prostě. "Pojď ke mně domů, můžeš tam pár dnů zůstat, jestli potřebuješ."
Lucka neměla energii se bránit, vlastně ani důvod. Celou cestu, nejprve na zastávku, kde jí dívka koupila jízdenku, pak tramvají a kus pěšky kolem lesíka, šla mlčky; jen poděkovala, když jí byla nabídnuta cigareta.
Sídliště, na jehož okraj teď dorazily, nebylo v zásadě rozdílné od toho, na jakém vyrostla Lucie. Pětipatrové paneláčky měly neutrální hnědou barvu a nerušily tlumené šero hájku.
Lucie se nechala dovést k jednomu vchodu, pak po schodech nahoru do druhého patra a do bytu bez jmenovky na dveřích.

Její hostitelka ji usadila na gauč a odešla do vedlejší místnosti, kde se za chvíli ozvalo cinkání porcelánu a hukot rychlovarné konvice. Za okamžik před Luckou přistál na otlučeném konferenčním stolku voňavý šálek čaje. Vděčně jej vzala do prokřehlých prstů a po chvilce foukání se napila. Byl silný a dobrý.
"Ty tu bydlíš sama?" obrátila se pak k hostitelce, která právě z ložnice přinesla deku a vrátila se do kuchyně.
"Jo," ozvalo se mezi řinčením nádobí. "Máš na něco chuť? Moc tu toho nemám, ale mohla bych udělat špagety,"
"Špagety jsou v pohodě. Počkej, to tu vážně bydlíš sama? Jako že je to tvůj byt?"
"Jo," řekla znovu dívka. Do vysvětlování se moc neměla, ale Lucka byla zvědavá. Té holce nemohlo být víc než osmnáct, devatenáct let. Lucka neznala nikoho, kdo by v tom věku měl vlastní byt.
"Hele, řekni mi o tom víc. Jak to, že nebydlíš s rodičema?"
Dívka mezitím postavila hrnec vody na sporák a teď vešla zpět do obývacího pokoje.
"Možná se nejdřív představíme, než začne křížový výslech, ne? Já jsem Martina," podala Lucce ruku a ta ji přijala.
"Lucka,"
"Já vím," pousmála se Martina lišácky.
Lucka si uvědomila, že Martina je docela hezká. Nebyla moc vysoká, ani postavu neměla moc zajímavou - spíš chlapeckou, štíhlou, bez výraznějších ženských tvarů - ale měla pěknou mladistvou tvář s čistou pletí, bystré hnědé oči a pěkné husté vlasy stejné barvy. Byla trochu bledá.
"Tak když už se známe, řekni mi víc o tom bytu," nedala se odbýt Lucie.
"Ty se teda nedáš," pokárala ji naoko Martina. "Jsem z vesnice, dostala jsem tenhle byt po babičce, abych nemusela dojíždět do školy. A úplně sama tu nebydlím, mám kočku." ukázala na skříň a skutečně - nahoře se povalovala tlustá šedá kočka a mžourala na ně žlutýma očima. Svět tam dole ji evidentně nezajímal.
"To se teda máš," pokývala Lucka uznale hlavou. "To musí být bezva, když nemáš pořád někoho za zadkem." Přesto si s bodnutím uvědomila, že se jí trochu stýská po mámě.
"Hm," pokrčila Martina rameny. "Někdy jo. Ale většinou je to nuda, vrátit se ze školy a být tu celý den sama."
"Copak ty nemáš kamarády? Já kdybych mohla, měla bych je u sebe nakvartýrovaný furt."
Martina se trochu zamyslela a pohledem sklouzla na kočku "Asi ne. Ne, nemám kamarády."
Lucka se po ní udiveně koukla. "Blbost," zhodnotila tu odpověď.
Martina to nekomentovala. Zašla opět do kuchyně, odkud to zasyčelo, jak těstoviny vklouzly do vroucí vody. V dalším kastrolu se ohřívala omáčka. Chvíli zavládlo ticho rušené jen syčením a klokotem vody a srkáním čaje. Martina, jako by četla myšlenky putující vzduchem, položila před Lucku krabičku cigaret, zapalovač a popelník.
"Klidně si zapal," vybídla ji.

Lucka kouřila a pomalu se rozhlížela po pokoji. Byl něčím zvláštní. Ne úplně čistý, bylo vidět, že se tu žije - šlápota u dveří, pár drobků na stole, kočičí chlupy v koberci .. na protější skříňce stálo malé rádio s přehrávačem, pootevřenými dvířky byla vidět hromádka kazet. Televize tu nebyla. Podivná byla nepřítomnost jakýchkoliv osobních předmětů. Žádné dopisy, pohledy z cest, lapače prachu, žádná rodinná fotografie. Pokoj působil dojmem, že mezi jeho majitelem a zbytkem světa je propast.
"Dělám brigádu v obchodě," řekla najednou Martina, jako by opět věděla, na co se bude Lucka ptát. Ta zavřela ústa připravená k dotazu.
"A máš třeba nějaký koníčky?" zeptala se alespoň na něco jiného. "Já bych asi nezvládla chodit do školy, do práce a ještě si dělat svý,"
"A co děláš ty po škole?" oplatila Martina otázkou a vychytrale na Lucku pohlédla zpoza rohu. Lucka si uvědomila, že ta holka ví - do školy skoro nechodíš a místo toho si pícháš. Ta prozíravost Lucku naštvala.
"Jasně, tos mě utřela, co?! Vždyť já vlastně žádný zájmy nemám a jsem všem jen na obtíž," zvýšila hlas. Martina se smířlivě usmála.
"Nebuď uražená, jen tě tak zkouším," řekla. "Já vím, že zájmy máš, i když tuhle tvou vášeň nesdílím. Nebudu tě odsuzovat. Mě taky lidi nechápou - ale já jsem hodně tolerantní."
Lucii chvíli trvalo, než si to přebrala, a rozhodla se to vzít jako vyhlášení míru "Dík."
"Když už ses zeptala, tak ano - mám koníčky. Ale jen takové samotářské. Ráda čtu, poslouchám hudbu.. chodím ven, koukám na lidi, jak žijí.. někdy jim pomáhám. A mám svou kočku, i když ta mě sotvakdy potřebuje," Martina vrhla na kočku vyčítavý pohled, ta jí ho lhostejně opětovala.
Lucce to sice připadalo jako málo uspokojivá výplň času, ale pak si uvědomila, že ta její není o nic lepší. Zase se cítila o trochu hůř. Pohlédla z okna, za nímž se pomalu klubalo slunce. Aniž by byla s to ocenit ten okamžik, napadlo ji, že nový den znamená novou dávku.
Z nepřítomnosti ji vytrhl zvuk talíře a příboru, které přistály na stolek před ní. Žaludek se jí sevřel hladem. Popadla vidličku a namotala na ni bohatýrské sousto špaget s neurčitelnou masovou omáčkou. Nebyl to žádný kulinářský zázrak, ale jako výplň do prázdného žaludku příjemné.
"Dík," řekla, když s cinknutím odložila vidličku do prázdného talíře. Martina krátce kývla.
"Dáš si ještě čaj?"

Lucka se pomalu probouzela. Byla malátná a dělalo se jí trochu špatně. Když se jí povedlo rozlepit oči, zjistila, že leží na gauči v Martinině bytě a že je zabalená do deky. Podle světla, které sem pronikalo oknem, už muselo být pozdní odpoledne. Nechápala to. Vymotala se z deky, pomalu vstala a vrávoravě došla ke dveřím. Vzala z věšáku bundu a sáhla po klice, ale dveře byly zamčené. Otupělá mysl nebyla schopna to řešit, takže se Lucka po pár minutách zírání na kliku vrátila ke gauči, těžce se na něj svalila a zapálila si cigaretu. V hrnku zbyla ještě trocha čaje, ale když se napila, zjistila, že je hnusný - nechápala, jak jí včera mohl chutnat. Závrať, která se jí stále držela, ji donutila opět si lehnout.
Netrvalo to ani hodinu, než v zámku cvakly klíče a do bytu vešla Martina. Lucie se ihned chopila příležitosti.
"Sakra, přeskočilo ti, ty krávo? Pročs mě tu zamkla?" začala řvát, ale Martina ji posadila zpátky na gauč.
"Promiň, to byla blbost. Ale já - nechtěla jsem, abys odešla a courala se bůhví kde v tomhle stavu," omlouvala se a tvářila se rozpačitě.
Lucka byla rozčilená a ráda by si vybila vztek, třeba se i poprala, ale pořád ještě byla jako z gumy a vidina blížícího se absťáku jí na náladě taky nepřidala.
"Jdi do hajzlu," odsekla aspoň. "Chci jít pryč, a hned!"
"Vážně?" řekla Martina tiše, sáhla do kapsy džín a hodila na stůl - Lucka v tu chvíli nemohla uvěřit svým očím - psaníčko. Lucie po něm hned chňapla a držela je jako hamižné dítě. Srdce se jí rozbušilo vzrušením, ale pod ním se vzpurně ozývalo podezření.
"Co to má znamenat?"
Martina ostražitě sledovala její tvář. "Promiň," zopakovala. "Dala jsem ti do toho čaje valium." Její hlas byl tichý a opatrný, jako by si byla vědoma toho, že se Lucie může rozzuřit. "Musela jsem jít pryč a nechtěla jsem, abys zatím dostala absťák a provedla nějakou blbost."
Lucka nerozuměla tomu, co se děje, tak obrátila pozornost zpět k psaníčku.
"A co je tohle?"
"No.. doufám, že jsem se trefila. Je to heroin." To už byl balíček otevřen a zkoumán očima.
"Je toho nějak hodně,"
"Nevěděla jsem, kolik bereš, tak jsem koupila gram."
Tohle už Lucce znělo jako scifi. Zmateně kroutila hlavou, ale oči nespustila z bělavého prášku. Po chvilce to nevydržela, vyklepala obsah balíčku na desku stolu a oddělila dobře třetinu nehtem. Během jejího rituálu ji Martina pozorovala, a když se na Lucčině tváři objevil uvolněný výraz, zatvářila se také spokojeněji.
"Lepší?"
Lucka jen přikývla. Bylo ticho, její mysl se pohybovala mimo realitu a tělo bylo vláčné. Droga se zdála být kvalitní. Martina tiše čekala, pak se natáhla přes stůl a zbytek prášku shrnula zpátky do psaníčka. Pečlivě je zavřela a dala zpět do kapsy. Pak si sedla proti Lucce se rukama sevřenýma v klíně a bez mrknutí na ni zírala.
Trvalo dost dlouho, než obě dívky projevily nějaké známky života kromě dýchání. Lucie se posadila víc zpříma, Martina si kousala dolní ret, ale její napjaté tělo se uvolnilo. Pak vstala a přešla ke kuchyni, možná spíš proto, aby na Lucii neviděla. Postavila se k ní zády.
"Proč jsi to udělala?" přerušila dusivé ticho Lucie.
Martina zůstala stát zády. "Říkala jsem ti, že někdy pomáhám lidem. Chtěla jsem, aby ses cítila dobře. Promiň, že to na tebe teď vychrlím, ale později už bych nemohla. Pozorovala jsem tě už pár měsíců a bylo mi tě trochu líto. Chtěla jsem ti říct, abys šla bydlet ke mně, když budeš chtít, ale nemohla jsem. A když jsem tě pak našla na tom záchodě, bylo to jako znamení. Chtěla bych, abys tu zůstala, abys tu byla z vlastní vůle. Už nebudu zamykat. Pochopím, když budeš chtít odejít. Jen jsem doufala, že bys mohla být mou kamarádkou," vyhrkla na jedno nadechnutí.
Lucka si pomalu opakovala ty věty v hlavě. Nevěděla, co na to říct, tak se jen zeptala: "Jseš lesba nebo co?"
Martina se konečně otočila. V očích měla jakýsi zvláštní, trochu uštvaný výraz.
"Jenom už nechci být sama, nic víc," odpověděla.
Luciiným rozčarováním pluly nabyté informace. Měla bys střechu nad hlavou. Možná i jídlo. Koupila ti fet, a ne špatnej. Ale zamkla tě tu jak do vězení. Ale koupila ti fet. A nic za to nechce. Vážně?.. asi by ti to neřekla. Ale prostě jí nic nedáš. To by nemuselo bejt blbý.
"Tak dobře, já si to rozmyslím." řekla nakonec.
Martině se postupně rozzářil obličej upřímným úsměvem.

Lucie byla hostem v tom podivném neosobním bytečku s kočkou a svou novou kamarádkou už třetí den. Její svědomí, které jí semtam připomnělo, že máma určitě šílí strachy, bylo skoro stále utlumené drogou, přesto jí hlava zůstávala celkem čistá. Připadalo jí, jako by trávila prázdniny v nějakém divném paralelním vesmíru, který sestává pouze z tohoto místa. Martina se snažila jí tyto chvíle co nejvíce zpříjemnit. Kromě toho, že si svou návštěvnici vydržovala heroinem, který jí dávala jako pamlsky psovi, si s ní hodně povídala, pouštěla jí hudbu, vařila, dala jí nějaké šaty, ustlala čisťoučkou postel. Každý den odešla na několik hodin - Lucii v tu dobu udržovala doma nejen droga, ale i jakýsi pocit závazku. Kontakt s okolím jí ani moc nechyběl; sice by byla ráda aspoň zavolala matce, že je v pořádku, ale v bytě nebyl telefon a mobil byl už dávno vybitý. Spolehla se tedy na osud a žila dál v tomhle zvláštním kousku světa, který připomínal - ač byl obklopen sídlištěm, městem, státem - opuštěný ostrov hostící jen Robinsona, Pátka a kočku.
Bylo už po čtvrté, malé hodiny umístěné nelogicky v koutě u kuchyně tiše tikaly, když se Martina vrátila domů. Její oči se rozzářily upřímným potěšením, jako vždy, když Lucii uviděla.
"Kam vůbec chodíš po škole?" zeptala se Lucka náhle. Úsměv trochu opadl.
"Co?"
"Našla jsem tvůj rozvrh, máš dnes školu jen do dvou a cesta nemůže trvat dýl než půl hodiny," vypočítávala Lucka. "Včera to samý - škola do půl jedný a vrátila ses až po třetí."
Martina chvíli vypadala rozzlobeně, ale odpověděla klidně, jen s malou výčitkou v hlase. "Kupuju ti fet."
"Ne každej den," opáčila Lucka. Aby to neznělo jako obvinění, dodala: "Jen mě zajímá, co děláš. Jestli třeba chodíš na vycházku, ráda bych šla s tebou. Už několik dní jsem nebyla venku." No jo, uvědomila si znovu. Jsem tu dobrovolně vězněm.
"Není tam nic k vidění." Martinin rozhodný odchod do kuchyně naznačil, že rozhovor je ukončen. Mlčely, dokud nebyla večeře hotová. Pak ticho přerušila Martina.
"Moc mě ale netěší, že se mi hrabeš ve věcech. Jsi mým hostem a já si toho vážím, ale chci mít svoje soukromí."
Lucka byla podrážděná a výtka se jí dotkla. "V ničem se ti nehrabu, ten papír byl položenej na vrchu. Co si sakra myslíš, že hledám, co ti ukrást?!"
Upřímně, Lucku už to napadlo a Martina si toho byla zřejmě vědoma. Zpytavě pohlédla na Lucii a ta, rudá hanbou, se naježila.
"Jen proto, že beru drogy, ještě nemusím okrádat kámošku! Jestli mi nevěříš, tak proč mě tu, do hajzlu, držíš, co?! Obejdu se bez tebe a bez tvejch krámů!"
Martina ale sklopila svůj nebozezový pohled a promluvila smířlivě. "Ale ne, promiň. Jen jsem háklivá na svoje soukromí. Táta s mámou a pak i jiní lidé mě pořád kontrolovali.. teď, když mám trochu svobody, tak si ji hlídám. Nemyslela jsem to jako podezření na tebe," natáhla ruku a stiskla v dlani Luciino zápěstí. "Tobě věřím."
Zvláštní, pomyslela si Lucka, když to řekne takhle, zní to spíš jako Tebe miluji.
Než se stihla opět zaplést do úvah, zda Martina je či není lesba a co je vlastně důvodem tohoto podivného soužití, dostala svou dávku a i zbrusu novou stříkačku, ještě zavařenou ve sterilním obalu. Vděčně využila obou darů a teprve pak, až byla schopna uvažovat o jejich zištnosti, řekla: "Podívej, já pořád nechápu, o co tady jde. Herák je drahej, určitě tě to stojí hrozný prachy. Jestli za to něco chceš, tak to vybal. Já už se s tim nějak poperu."
Martinin podivný, nečitelný výraz trval dost dlouho, než dívka odpověděla: "Jen chci, abys zůstala."

Tahle věta ukončovala téměř každý rozhovor a Lucce už to začínalo vadit. Když se navíc v dalších dnech zdálo, že se Martina rozhovorům i Lucce schválně vyhýbá, bylo rozhodnuto o výslechu. A tak v sobotu, šest dní od jejich setkání, se Lucka rozhodla být neodbytná a vypátrat nějakou pravdu.
"Hele, byla jsem k tobě dost upřímná, ne? Vykecala jsem o sobě dost věcí, co jsem ještě nikdy nikomu neřekla. Mám dojem, že o mně víš úplně všechno, ale já do tebe pořád nevidím. Je to nespravedlivý. Chceš bejt kamarádka? Kamarádi si věci říkaj, navzájem, ne jen jedním směrem. Tak zkus bejt taky chvíli upřímná."
"Myslíš, že nejsem?"
"No.. možná, nevím - každopádně ale vím jen to, jak se jmenuješ, a že chodíš do stejný školy. To je zoufale málo na kamarádku."
Martina sklopila zrak. "Nejsem zajímavá. Co mám o sobě říkat, když není nic zajímavého?"
Lucka rozhodila rukama. "Já nevím! Klidně málo, ok, ale ty neřekneš ani to. Když si povídáme, tak pořád jen o mně."
"A co chceš teda vědět?"
"Já nevim, cokoliv.. proč zrovna já? Svět je plnej feťáků, proč sis vybrala mě?"
"Možná.. že se mi líbíš."
"Tak teda jseš lesba?"
"Záleží na tom?" vyhrkla Martina podrážděně. "Vždyť tě nenutím nic dělat."
"Dobře, to je fuk.. A co teda děláš po škole? Chci slyšet pravdu. Chci bejt kamarádka, tak mě pusť do tý svý skořápky."
Na Martině bylo vidět, že je jí to nepříjemné, ale Lucka cítila jisté zadostiučinění a trvala na odpovědi.
"Chceš teda pravdu? Dobře. Ale nebudeš se v tom dál šťourat. Musím každý den chodit k doktorovi, měla jsem nějaké problémy a oni mě chtějí sledovat."
Téma bylo uzavřeno. Lucka si v duchu povzdechla.
"Tak jo. Asi z tebe nevypáčím, jakou nemoc to máš, ale nebudu v tom šťourat. Ok? Řekni mi ale jedno. Jak to teda s tebou je, jseš na holky nebo ne? Ať vím, na čem jsem."
"No dobrá, když to musíš slyšet." Z Martinina tónu mohlo kysnout mléko. "Nemám v sobě jasno, proto o tom nerada mluvím. Líbí se mi holky, ale vím, že to není správné. Měla jsem - sex s klukem -" zadrhávala v řeči.
"No - a?" pobízela dál Lucka.
"A bylo to hrozný a už to nikdy nechci zažít," vyhrkla náhle Martina. "A ty už se na to neptej!"
Lucii najednou napadlo, jestli třeba nebyla znásilněna. V tu chvíli se v ní hnula vlna soucitu, jako by dvě osudem stíhané duše našly konečně společný bod ve vesmíru. Vzala Martinu oběma rukama za její, které byly v klíně sevřené jako spáry, až jim bělely klouby. Martina vypadala strašně. Byla celá bílá, třásla se a v očích měla výraz štvaného zvířete. Pár bezdechých vteřin se do sebe vpíjely pohledem, jako by si navzájem vhlížely do duše. Pak sebou Martina trhla, téměř utekla do ložnice a práskla za sebou dveřmi.

Lucie čekala, co se bude dít. Přemýšlela, jestli by neměla jít za ní a utěšit ji. Uvažovala, zda by v sobě našla odvahu k překročení jistých vnitřních mezí, kdyby snad Martina toužila po lásce. Mezitím si bezděky připravila dávku. Pak, s myslí blaze zpomalenou účinkem drogy, zvedla ruku a zkoumavě na ni hleděla. Jak si to vlastně lesby dělají, ptala se sama sebe. Rukou? Nebo pusou? Možná by stačilo bejt jen trochu něžná, napadlo ji. Nakonec se rozhodla, vstala a vyrazila po špičkách ke dveřím, které teď dělily jejich malý izolovaný svět jako ostnatý drát. Otevřela, tiše a opatrně, jako by čekala kulometnou salvu, a překročila hranice do zóny M.

Gurmáni

17. února 2013 v 10:04 | autor |  Povídky
Monika se toho dne probudila velice časně. Dnes ovšem, narozdíl od jiných dní, s úsměvem na rtech. Tohle totiž nebyl úžasný sen, ale nenasytná, nahatá a sexuchtivá realita. Dívka pootočila hlavu a s novou vlnou radosti znovu a znovu zkoumala jeho tvář. Ještě před pár dny by nevěřila, že se něco takového může stát.
Když tehdy seděla v polední pauze v kantýně a soukala do sebe čtvrtou koblihu, přisedla si k ní její kolegyně Jitka.
"Moni, takhle nezhubneš," začala svou obvyklou litanii. "Stalo se něco? Ještě minulý týden jsi byla tak odhodlaná,"
"Čert to vem," zahučela Monika s plnou pusou. Polkla sousto a nazlobeně vystrčila bradu. "Vloni jsem byla úplná kočka, a stejně to tomu parchantovi nezabránilo v píchání jeho sekretářky!" soptila.
Jitka nejprv chtěla něco poznamenat k té "úplné kočce", která přesto vážila dobře tolik, co dvě normální "kočky", ale pak se rozhodla nepodkopávat kamarádce sebevědomí ještě víc. Mimo to si musela připustit, že Monika má určité kouzlo i se svou nadváhou. Byla to mladá žena, která měla ve svých dvaatřiceti letech stále perfektní pleť i bez make-upu, krásné husté kadeře, velké kaštanové oči a rty, které jí každá žena mohla závidět. Bohužel ani to často nevyvážilo fakt, že Monika je stále při chuti a tloustne. Hlavně, když je nešťastná. A to teď byla.
Ve vrcholu zoufalství onoho večera, s dózou zmrzliny na klíně a velkou lžící v puse, se Monika rozhodla zkusit své štěstí na seznamce. Ani nečekala, že se jí ještě téže noci ozve Pan Božský.
Podle toho, co o sobě psal, se jmenoval Roman, byl pracujícím studentem, vysoký, atletický, s modrýma očima a tmavými vlasy, zálibou ve sportu, umění a silnějších ženách. Byla by mu odpustila, i kdyby si to všechno vymyslel, jen pro to, jak krásně to napsal.
"Poslouchej tohle: Velice mne zaujal Tvůj výběr literatury, zvláště v oblibě poezie jsme si velmi blízcí. Po pravdě jsem včera sepsal jednu báseň o Tobě, protože od chvíle, co jsem spatřil Tvou tvář, ses stala mou múzou. Velice bych ocenil, kdybys mi dala příležitost Ti ji přečíst u večeře, kterou jsem rezervoval dnes na sedmou v restauraci Le Chat Blanc, a poskytla mi tak i možnost napsat další, nejen o Tvé nádherné tváři - no není sladkej?"
Jitka tázavě zvedla obočí. "Ó, bože.."
"Nebuď hnusná," napomenula ji Monika. "Ten chlapík o mě stojí, tak mi to nekaž a radši poraď - jak na něj?"
"Jak - jak na něj? To se s ním chceš hned vyspat?!"
Monika se zatvářila vzdorovitě, ale pak řekla: "Rozhodně, pokud to půjde.. Proboha, ženská," vyjekla skoro prosebně, když se na Jitčině tváři usadil nový škleb. "Od rozchodu s tím pokrytcem jsem neměla sex a neříkej, že nevíš, jak to dovede s ženskou zatočit.."
"No jo, ale.. je o dost mladší. Je ti snad jasné, že to při nejlepším bude jen krátký románek?"
"No a co? Lepší než nic," odtušila smutně Monika a pohlédla na svůj odraz ve výloze, kterou míjely. Zatáhla co nejvíc břicho a zoufale skryla dlaněmi fald, který zůstal čnít přes zaříznutý lem sukně.
"Erotické prádlo", řekla si spíš pro sebe. "A rozhodně korzet. To je ono."
Večeře byla úžasná. Mladý muž, který seděl naproti ní, byl elegantní, pozorný, vtipný a smyslný, s krásnýma modrýma očima a bujnou hřívou vlasů, které byly skoro černé. Znovu se usmál a dolil jí víno do sklenice.
"Takže - " začala Monika, lehce se předklonila a podepřela si bradu o sepjaté ruce, takže trojúhelníhový průzor mezi jejími předloktími se naplnil vyzývavým dekoltem spoutaným svůdnou tmavorudou blůzou a ozdobeným perlovým náhrdelníkem.
"Co jsi to říkal, že studuješ?"
"Zoologii," řekl Roman a zatváři se omluvně. "Vím, není to zrovna perspektivní obor, ale prostě mám rád zvířata. V každém okamžiku jejich bytí - i po smrti." Když se nad tou poslední poznámkou zatvářila šokovaně, dodal: "Miluju steaky!" Zachichotala se.
"Tak jak to, že jsme ve francouzské restauraci a ne ve steakhouse?"
"No - Francouzi jsou známi svými mileneckými schopnostmi, možná.. se snažím něco nevtíravě naznačit."
"Ty lichotníku," vrhla na něj koketní pohled. "Co chceš naznačit?"
"Že bych byl velmi, velmi rád, kdybys mne poctila návštěvou v mém bytě, až dojíme dezert."
Upřela na něj své velké oči s dlouhými temnými řasami, decentně ozdobené stíny. "Nejsem na to přecijen trochu stará? Je ti dvacet pět, básníku."
"Dva roky sem nebo tam - koho to zajímá?" zamával Roman nonšalantně vidličkou.
Rozesmála se. "To mi hodně ubíráš, ty lichotníku! Dobře víš, kolik mi je let. A vůbec -co ta báseň, proč mi ji nepřečteš?"
"Doufal jsem, že tě přesvědčím k poslechu u mě,"
Znovu si přiťukli a obrátili pozornost k dezertu, který jim číšník zrovna donesl. Alespoň ona obrátila svou pozornost k dezertu - mladý muž ji sledoval, jak jedno sousto za druhým mizí mezi hebkými dunami jejích tváří.
"Chtěl bych se s tebou milovat celou noc," zašeptal náhle a způsobil, že se málem zadusila.
"Prosím?"
"Doufám, že to není příliš troufalé, ale musel jsem to říct. Jsi nádherná, Afrodito, a já tě chci."
Celou cestu přemýšlela, jestli bylo správné nechat tuto drzost nepotrestanou, ale zároveň si v koutku duše přála, aby s ní prováděl jakoukoliv nestoudnost, jaká ho napadne - a ačkoliv se stále tvářila a chovala jako dáma, už tiše přemýšlela, jak asi vypadá nahý.
Jeho byt vypadal jako malá galerie. I nad botníkem v předsíni visel obraz abstraktní krajiny.
"Od koho to je?" zeptala se, když si vyzouvala boty a pátrala po umělcově podpisu.
"To já," přiznal.
"No ne.. je to vážně dobré,"
Nic na to neřekl, jen odložil kabát a přešel do vedlejší místnosti, kde se záhy rozsvítilo. Když vešla, ohromeně se chytila rámu dveří.
Místnost byla obrovská a plná obrazů a skulptur ze dřeva. Středu sálu vévodil oválný stůl pokrytý černým saténem, a němž stály svíce, váza rudých růží, talíře, příbory a sklenice.
"Tedy.. to nevypadá jako studentský byt," vydechla Monika ohromeně.
Jen pokrčil rameny. "Pracuji na půl úvazku jako realitní makléř a přivydělávám si uměním - to je moje hobby," řekl, jako by to bylo úplně normální u studenta zoologie.
Nemohla uvěřit, proto zůstala jen užasle stát, dokud k ní nepřišel a nenabídl jí rámě. Když ji ale odvedl ke stolu, zarazila se.
"Zrovna jsme povečeřeli,"
"A pro mě byla slast tě pozorovat," odpověděl. "Prosím - dopřej mi ještě chvíli to potěšení." Nadzvedl stříbrný poklop a odhalil řádky jednohubek s kaviárem a uzeným lososem, nazdobený zeleninový salát s dresingem a pyramidu překrásných belgických pralinek. "Potěš ty mne a pak potěším já tebe," pokynul jí.
Nervozně se posadila. "Je dost pozdě na druhou večeři - už ta první byla opulentní. To ti vážně nevadí, že jsem tak tlustá?"
"Jsi štíhlejší, než jsem čekal," řekl a znělo to jako "než jsem doufal". "Prosím, má múzo. Jez."
A zatímco pomalu vychutnávala lahodné jednohubky a opatrně, už trochu opilá, usrkávala šampaňské, uvědomila si, že ji sleduje s neobvyklým zájmem, že se mu trochu zrychlil dech...
"Dost už," řekl náhle, když sahala po dalším soustu. Rychle stáhla ruce ze stolu, jako by ji pokáral. "Prosím," vstal a napřáhl k ní ruku. "Pojď,"
Vložila tedy svou dlaň do jeho a nechala se odvést od stolu. Zamířil do zadní části místnosti, kde se v prostorném výklenku rozkládala široká postel pokrytá polštáři v černém saténu a kožešinami; a o níž si původně myslela, že jde o další výstřední umělecký kousek. Na ni byla teď uložena, Roman se vrátil ke stolu a přinesl podnos s pralinkami. Lehl si na bok vedle ní. Hleděla mu zblízka do očí, když jí do úst vložil jeden bonbon, a uvědomila si, že jeho prsty spočinuly na jejích rtech velmi dlouho, zatímco se jí nugát orgasmicky rozpouštěl na jazyku. Další a další pralinka jí byla dána a pak ucítila jeho dlaň, jak se dotýká jejího boku. Ani si neuvědomila, že se pomalu přesunul nad ni, až když jí začal rozepínat halenku. Pomohla mu a nechala se otočit na břicho. V tu chvíli ji napadlo, že asi vypadá jako velryba, ale přejedená a ovíněná s tím nedokázala nic dělat. Jenom když uvolnil šňůrku a z korzetu se vyvalilo její břicho, špitla: "To je trapné.."
"Ne, je to krásné," zašeptal v odpověď a umlčel ji polibkem.
Nebyla schopná reagovat, jak na ni dolehla tíha všeho jídla a pití, jen vnímala jeho ruce, co se utápěly v jejím těle. Pak se do ní hluboko pohroužil a tmu za jejími zavřenými víčky vyplnily steny slasti.
A teď bylo ráno. Pronikalo do místnosti škvírami mezi závěsy, sochy vrhaly na podlahu dlouhé stíny a ona ležela v hebkých kožešinách vedle toho úžasného hocha, který jí ukázal snad všechny taje lásky.
Nikdy se takhle nemilovama - tak dlouho a tak rozmanitě - něžně, drsně, z různých stran... V tu chvíli se necítila jako stárnoucí obézní ženská, ale jako bohyně sexu. Červenala se nad vlastní neukojeností, když si na to vzpomněla.
Pružné, svalnaté, nahé tělo vedle ní se zavrtělo a protáhlo a pak se na ni usmály jeho neskutečně modré oči.
"Krásné jitro, má bohyně," řekl a vysloužil si tím další úsměv. Pak se opřel o loket a zblízka se jí zahleděl do tváře. "Víš, na co bych teď měl doopravdy chuť?"
Tajně zadoufala, že na další chlípný maraton souložení, ale řekla jen: "Na co?"
"Na šťavnatý steak." Pak ji políbil a zahájil další chlípný maraton souložení.
Večer toho dne, když se konečně odtrhl od své milenky, prostřel Roman stůl černým saténem, zapálil vysoké svíce a připravil zeleninový salát. Na pánvi rozpálil olej a steak v něm nechal jen chviličku, aby byl uvnitř hodně krvavý. Tak to měl rád. Povečeřel sám, zatímco Monika tiše čekala na loži.
Když žvýkal kousky masa a vychutnával opojnou šťávu, která z nich prýštila, uvažoval, jak dlouho by mohl jejich vztah trvat. Jako milenka mu Monika vyhovovala, ale je teplé léto.. navíc při poloze na zádech byla teď protivně nevyrovnaná a při poloze na břiše se musel dívat na její kyčel, což se mu nelíbilo. A brzy podlehne zkáze, protože je tak tlustá. Jaká škoda, že to nejlepší je nejrychleji zničeno... byla fantastická. Ale asi už se s ní pomiluje jen jednou a pak ji nechá jít.
Pomalu polkl poslední sousto a vstal, krásný ve své mladistvé nahotě, a přešel k tomu, co zbylo z jeho velké lásky. Poklekl nad ni, sklonil se a v okamžiku, kdy jí ztopořený úd vetknul do klína, se zakousl do pahýlu bělostného krku.

Jednou je nikdy, dvakrát je zvyk

17. února 2013 v 8:22 | autor |  Povídky
Dívka vyběhla zpoza rohu a s hlavou ještě otočenou přes rameno prchala uličkou tak rychle, jak jen jí to dovolovala minisukně a vysoké třpytivé podpadky. Jak se rozháněla rukama, malá kabelka jí sklouzla z ramene, ale vůbec si toho nevšímala.
Pozorovala jsem ze stínu keřů její blížící se siluetu, protože se mi líbila hra stínů v její vyděšené tváři, divoké vlání jejích dlouhých vlasů, to drobivé cupitání, jež jí dávalo minimální šanci na únik, i vzrušující obloučky ňader, které jí při každém kroku povyklouzly z růžového topu. Měla jsem pocit, jako by všechno, i fakt, že jsout k tomu ideální podmínky a že už jsem dlouho připravená k akci, určovalo tuto dívku jako mou ideální oběť.
Z pohroužení do vlastních myšlenek mě vytrhl zvuk dalších kroků, když do uličky vběhl mladý muž - pronásledoval dívku a v ruce se mu ve světle pouliční lampy zablyštělo něco malého, snad žiletka. V tu chvíli jako by za mé nerozhodné já převzal vedení odhodlaný, chladnokrevný lovec. Když muž míjel můj úkryt, plně soustředěnj na sledování dívky, rychle jsem mu nastavila nohu - s výkřikem přeletěl přes ni a tváří napřed dopadl na kočičí hlavy. Žiletka mu vyletěla z ruky a zapadla kansi do stínu. Nečekala jsem na j eho reakci a dupla jsem mu na krk - chruplo to - teď už nás nebude obtěžovat.
"Počkej!", křikla jsem do tmy za mizející dívkou a rozběhla se za ní.
Netrvalo mi dlouho, než jsem ji dohnala a chytila - snažila jsem se ji jemně, ale důrazně zadržet, aby se uklidnila. Hlavou mi bleskla dřívější událost z mého života, kdy jsem se málem porvala v hospodě, jen abych svou kořist (tehdy však jen platonickou) uhájila pro sebe. Už je to tak dávno..

"Uklidni se," vyhrkla jsem a chytala ji za bránící se paže. Když se konečně přestala zmítat, vzala jsem ji nesmlouvavě za ramena.
"Pojď," vybídla jsem roztřesenou dívku, "bydlím kousek odsud, odpočineš si a zavoláme na policii, jo?"

"Tak - nedáš si něco k pití? Kafe?"
Moc mě neposelouchala. Pak mě vyhledaly její ještě vyplašené oči. "Jen vodu."
Obešla jsem linku a vyndala ze skříňky sklenici. Má ruka se trochu zdráhala na cestě do nenápadné poličky vedle dřezu. Tam byl ukryt můj poklad, moje tajná zbraň, má nynější jediná naděje.
Levačkou jsem sebrala z linky utěrku a s očima zarytýma do jejího týla jsem pomalu zamířila zpět ke křeslu.
Nedovedu popsat tu zvláštní směsici pocitů, kterou jsem v tu chvíli cítila. Strach, nervozita, studený pot na zádech - vše ale přebíjelo sílící vzrušení, vzrušení z lovu. Ruce se mi hrozně třásly, když jsem otevírala lahvičku s chloroformem a snažila se neprozradit hlukem a nerozlít jej všude po zemi. Připadalo mi to jako věčnost, když jsem stála za jejími zády a chvěla se po celém těle, zmítaná nerozhodností a - přiznávám - i strachem z toho, co tu hodlám -
a pak jsem se vrhla vpřed a přitiskla jí mokrý hadr na obličej. Hned začala kvílet a bránit se, ale teď už jsem nemohla přestat. Druhou rukou jsem sevřela její zápěstí a přitiskla jí její vzdorující paže k hrudi. Její odpor pozvolna slábl, přesto jsem ji dál pevně držela - spíš jako záchranný kruh, jako oporu, abych závratí neomdlela. Když pohyb ustal, začala jsem si uvědomovat své pocity. Třes byl neovladatelný, mým tělem projížděl mráz, hlava se mi točila.. a někde hluboko jsem cítila takové vzrušení, jaké jsem dřív jen tušila. Nesrovnatelně silnější než při sexu.
Odložila jsem všechno na stolek a poklekla před křeslo s bezvědomou dívkou. Jakoby bezděky jsem sevřela v dlaních její ruce, nyní bezvládné a chabé. Zírala jsem vytřeštěně do její povadlé tváře. Proboha, vážně jsem to udělala! To je šílený..
"Co teď, co teď?" vydralo se mi ze rtů. Asi jsem se musela zbláznit. Cvakaly mi zuby. Po tomto okamžiku jsem toužila roky a roky, ale teď, když tu ta dívka opravdu byla a já ji měla v moci, najednou se mi chtělo cuknout, probudit se z toho šíleného snu a zapomenout, nechat to jen fantazii - Ale tohle není sen, je to tady a teď, je to realita. Držím v rukou dlaně omámené dívky, ale náhle se mi nechce ji zabít, moje odvaha mě opouštěla s každým roztřeseným výdechem..
Minuty ubíhaly, když se znovu ozval ten svádivý hlásek ve mně - teď už ji stejně nesmím nechat jít, přece ví, co jsem udělala.. nebude nikomu chybět, je to jen další kurva.. nebude nikomu chybět.. nic se neděje, nebudou ji hledat.. přece kdybych ji nedostala já, dostali by ji oni, stejně by ji - dřív nebo později - někdo zabil.. a tys to přece chtěla, ne? Tohle je to, co jsi chtěla.. Zvedla jsem oči k její tváři, ale ta se nepohnula.
Jednou je nikdy - třeba už to nikdy, nikdy v životě neudělám, ona by stejně nežila věčně, byla to jen dal§í levná prostitutka, určitě fetovala a vůbec..
Sakra, přestaň se už ospravedlňovat a přiznej si, že ji prostě chceš zabít! A jseš z toho podělaná až do vrchu, srabe srabácká! Nebýt zbabělosti, stejně bys ji nenechala jít. Jen to protahuješ, protože bys radši, aby umřela sama od sebe, co?!
Sakra, do hajzlu.. Nakonec jsem se vzchopila, potácivě se zvedla a pokusila se polomrtvou dívku vzít do náručí - tělo mi ale vyklouzlo z nešikovných roztřesených rukou. Sykavě jsem vypustila několik nadávek a odvláčela ji za ruce do ložnice.
Když se mi ji podařilo vyrvat na postel, rychle jsem se otočila ke skříni - sice jsem hledala provaz, ale jinak to byla záminka, abych se na ni chvíli nemusela dívat.
Jakmile byla za půl hodinky spoutaná s končetinami roztaženými od sebe, začala se mi vracet chuť na nějaké ty násilnosti - už jsem zas byla odhidlaná, když ji tu mám, si to co nejvíc užít a prožkoumat svoje fantazie.
S maximálním potěšením jsem z pod prádla ve skříni vytáhla svůj utajený umělohmotný úd a svůj nůž, který jsem si hýčkala a nikdy jej nepoužívala, prrotože nad ním jsem si ukájela svoje sadistické sny.. přemýšlela jsem, zda jí nemám zavázat oči, ale rozhodla jsem se ji nechat tak, abych mohla sledovat její výraz..
Nevím, jak dlouho jsem čekala, než se probere - ale když se její víčka zachvěla, měla jsem radost. Co chybělo, jak jsem si později uvědomila, byl soucit, když se v jejích nyní otevřených očích objevilo nepochopení, hrůza a slzy.
"Co se stalo?" pípla rozechvěle. "Pomóc-"
"Neboj se, já nechtěla - promiň," řekla jsem jí, ale popravdět mi bylo jedno, že se bojí o svůj život - v tu chvíli mě zajímalo jen to, že ji vlastním.
Pomalu jsem se sklonila a vytáhla nůž. Ani nevykřiikla, tak byla vyděšená, ale já jí jen postupně rozřezala šaty - halenku, top, podprsenku - sehnula jsem krk a začala ji líbat. Kirk, prsa, ta krásná něžná prsíčka - kousala jsem ji jemně do kůže a užívala si toho, jak se pod mou tváří prudce a mělce zdvihá hruď zrychyleným dechem. Její končetiny se snažily cukáním osvobodit, ale byla připoutaná pevně.
Pokračovala jsem s polibky níž, na břicho, po kolenou jsem couvala dozadu a pak si přidržela jejít kolena, abych mohla jazykem polaskat její klín - cítila jsem v jejích nohou vystrašené chvění, pro mě tak vrcholně slastné, a pokračovala. Dívce ze rtů semtam unikly tiché steny bezmocné hrůzy.
Když jsem se nabažila, zvedla jsem se opět do kleku a s potěšením se připravila na další úsek - pásky jsem si utáhla kolem boků a rázem jsem se cítila jako chlap. Její oči se rozšířily úlekem a stehna a kolena se pokusila přiblížit, ale já jsem se příliš těšila, než aby mi teď něco mohlo zabránt. Prsty jsem si připravila cestu do její svatyně a opatrně přiložila špici - začala křičet.
Byl to spíš zoufalý kvil, ale mě v tu chvíli úplně vyburcoval. Vrhla jsem se vpřed a jak můj umělý penis prudce prorazil dovnitř a její tělo se celé křečovitě zdvihlo, moje paže skoro bezděky vyletěly kupředu a prsty se sevřely kolem jejího hrdla. Zatímco jsem tvrdě přirážela a v žilách mi začínala vřít krev, její oči vylézaly z důlků a z úst se jí draly chrčivé zvuky. Bylo mi to jedno - teď jsem byla ve svém, chtěla jsem jí ublížit.. Pustila jsem její krk, jen abych o kousek níž zaryla nehty do její hrudi a čím dál surověji nasakrovala její klín. Sebrala novou sílu, začala se urputně cloumat a ječet, ale já byla jako hluchá. Moc si z toho už nepamatuji, snad jsem byla v jakémsi transu - když jsem pak zkončila a hlava mi začala chladnout, teprve pak jsem si uvědomila, že už je mrtvá.
Se zájmem jsem si prohlížela její tělo, jako bych nemohla uvěřit, že jsem to udělala já.. lůžko pod ní bylo neskutečně zřízené. Hlavně pod jejím rozkrokem, který se zčásti změnil v beztvarou krvavou hmotu, a pod krkem, který jsem jí během toho podřízla. Podle stop na kůži jsem ji mnohokrát pokousala; aha, proto mě tak bolí čelist. Její tvář pozbyla krásy množstvím úderů a řezných ran, na pažích a stehnech byly škrábance i rozšklebené rány od nože. Břicho i hruď byly pobodané, možná to podřezání ani nevnímala. Nevím, kdy zemřela.
Ze zkrvavené plochy trupu přízračně čněly bělostné hrbolky ňader, jen po obvodu přetažené párem škrábanců. Znovu jsem pohlédla do její tváře, která byla pod krví bílá, otočená ke zdi vlevo, vytřeštěné mrtvé oči strnule zíraly vpřed, krví slepené vlasy zplihle visely. Trouchu jsem se zachvěla, náhle bych se jí ráda omluvila - chtěla jsem, aby se otočila, aby řekla, že to nevadí -
Pokusila jsem se ji políbit, měla tak roztomile nechápavě pootevřené rty - ale když jsem se přiblížila, všimla jsem si, že část dolního rtu je utržená nebo ukousnutá.
Začala se mi hnusit. Leží si tu v mé posteli a je mrtvá. Co bude teď? Dostala jsem strach - nechci, aby mě zavřeli. Co s tělem?
Začala jsem přecházet po pokoji, teprve teď jsem s odporem shodila svou výstroj.. Co s ní? Mám ji někam odvézt? Zahrabat? Hodit do řeky? Co když ji najdou? Asi bych ji měla umýt, aby na ní nebyly mé stopy.
Když jsem ji rozvazovala, napadlo mě, že bych ji mohla rozřezat a spálit, nebo třeba kusy těla uvařit, aby se maso oddělilo, a kosti pak znehodnotit kyselinou. Pak by už byly pro identifikaci nepoužitelné, ne?
Pohlédla jsem na ni a přišlo mi líto, že ji takhle vidím asi naposledy - ješitně jsem doufala, že se někde na pitevně budou nad mým dílkem sklánět vážní pánové, ublívat do rohů a říkat, jak je to strašný, jaká zrůda to musela udělat..
O chvilku později bych se za tohle nejradši vyfackovala. Střízlivější část ve mě ještě pořád nelitovala, že zrovna zabila člověka, ale byla aspoň natolik při smyslech, že se tím nechtěla ještě chlubit.
Trochu jsem se pousmála při představě, že bych mohla tělo namlít a udělat sekanou pro bezdomovce, že by posloužila lidu.. ale ne - nakonec jsem se rozhodla, že tělo jen rozčlením, jak to půjde, a zbavím se ho někde v horách, hodím ho do strže nebo tak. Při troše štěstí ho najdou vlci nebo lišky.
..ale i když už bylo tělo pryč, pořád jsem uvažovala, jestli jsem to udělala správně, jestli ji nenajdou a nezačnou čmuchat. Celé týdny teď sleduju zprávy v televizi a novinách, modlírm se, abych nikde nenašla zmínku o tomto svém tajném činu.
Strašně se bojím, aby něco nezjistili a nespojili to se mnou, vždyť to byl jen takový malý pokus - jednou je nikdy, až dvakrát je zvyk. Teď už je tedy jen na budoucnosti, zda zůstanu počestným občanem s tímhle bezvýznamným škraloupkem, tímto kostlivcem ve skříni, nebo zda se ze mne vyklube sériový vrah.
Ale pokud nevyklube, neměla bych za to trpětt. Bylo to jen jednou - a už je to tak dlouho, týdny a rýdny, nebo tedy skoro dva týdny, a já se pořád ovládám, já se přece snažím, kolem je tolik potenciálních obětí a já na ně nevztáhla ani ruku, snaha by přece měla být stejně polehčující jako lítost...

To jsem onehdy měla takovou rozvernou náladu..

17. února 2013 v 5:02 | autor |  Povídky
..a napsala jsem tuto hravou, lerhce eroticky laděnou povídku o kousku sladkého ledu..

CALIPO

Nikdy jsem si nemyslela, kolik zábavy lze zažít s nanukem.
Bylo horké líné léto a toho dne jsme se domluvily, že zajdeme na přehradu - zaplavat si a trochu se opálit.
Pokradmu jsem se dívala na její bledé plavovlasé tělo v zelených bikinách, vystavené na odiv lidem i slunci. Ležela na zádech s jednou nohou pokrčenou a byla nádherná.
Jak jsem se tak kochala, najednou se zvedla na lokty a řekla: "Dala bych si nanuka, dojdeš mi pro něj?"
"Jasně," zakoktala jsem, překvapená tím, jak na mě vybafla. "A jakýho chceš?"
"Calipo."
Tak jsem zaštrachala v batohu, vytáhla peněženku a šla se podívat po stáncích. Asi za deset minut jsem se vrátila se dvěma cumly v ruce.
"Nevěděla jsem, co chceš za příchuť, tak si můžeš vybrat," řekla jsem a až pak mi došlo, co dělá. Sbírala si věci. "Ty už odcházíš?"
"Ne, jen už mě nudí ti lidi kolem. Pojď," zavelela, tak jsem popadla do druhé ruky ručník a batoh a šla za ní - po cestičce, pak mezi stromy a z nich na malý kopeček zalitý sluncem, kam nebylo moc vidět.
"Super," řekla a zase rozložila osušku na zem.
"Tak kterej chceš?" natáhla jsem k ní ruku s nanuky.
"Kterej máš radši ty?" odpověděla otázkou, tak jsem řekla: "Červenej."
"Tak ten si vezmu," usmála se.
No fajn, pomyslela jsem si, sněz ten, co mám radši já. Ale podala jsem jí ho.
Vzala papírový kornoutek a trochu ho rozehřála v dlaních.
"Taky ho radši piješ než cucáš?" zeptala jsem se, aby řeč nestála.
"Vůbec ne," odvětila a nechala mě zase vězet v nepochopení. Vysvětlit se to mělo za chvilku.
Uložila se pohodlně na osušku, ještě chvíli žmoulala nanuk v ruce a pak si najednou stáhla spodní díl plavek. Vykulila jsem oči překvapením, to už si uvolněný špalek sladkého ledu nechala vyklouznout do dlaně, druhou rukou si připravila cestičku a s prudkým nádechem si nanuk špičkou napřed zastrčila mezi nohy.
"Tak na co čekáš? Dej si nanuka!" vyzvala mě a ukázala na kus, který z ní zůstal trčet ven.
"No ty vole," uniklo mi, než jsem se skrčila na všechny čtyři a začala nanuk olizovat. Kroutila se a vrněla, jak jsem nanuk vždy nasála do úst a pak zatlačila jazykem zpátky do ní, držíce se zvlhlýma rukama jejích roztažených stehen. Špalíku rychle ubývalo a můj nos už se dotýkal jejího klína, ale cucala jsem rozpouštějící se led dál, až jsem jazykem narazila na jiný povrch a začala ho olizovat a sát, chytajíc do úst sladkou šťávu, která tekla ven. Pokračovala jsem i chvíli poté, co už z nanuka zbyla jen chuť v ústech, a olizovala její ulepenou štěrbinku. Blondýnka se smála.
Když jsem konečně pustila její nohy a klekla si, bezděky jsem sáhla po druhém Calipu, které leželo zapomenuté vedle v trávě.
"Kruci, ten druhý nanuk se už úplně rozpustil," konstatovala jsem, když mi začvachtal v ruce.
Ale ona se jen šibalsky usmála a řekla: "To je fuk, já mám stejně radši Magnum."

Úvodem...

17. února 2013 v 4:57 | autor
Je mi jedno, jestli můj "blogísek" bude někdo číst. Jen už mi přetéká šuplík a kupovat kvůli duševním průjmům nový nábytek se mi nechce.
Tuto stránku hodlám využít k zaznamenávání svých povídek, možná i básní nebo jiné tvorby, která více či méně vychází z mých představ a tužeb. Proto nečekám, že by se to někomu líbilo nebo s tím souhlasil. Toť na úvod asi vše..