Forever a part - část 1.

18. února 2013 v 19:31 | autor |  Povídky
Ten den nezačal dobře. Už kolem páté ranní ji z neklidného spánku probudily nastupující abstinenční příznaky. Dívka ležela na propoceném prostěradle a rychle oddechovala. Bylo jí zle - zle z vlastního života, ze zápachu, který vydávalo její tělo, zle z toho mizerného fetu, který večer nesehnala. Mizernej, hnusnej dýlerskej hajzl, proklínala ho v duchu a proklínala i sebe, že s tím kdy začínala.
V křeči se víceméně podvědomě převrátila na břicho a začala zvracet přes okraj postele. Vratce se zvedla a na gumových nohou odklopýtala k oknu - už ten smrad nemohla vydržet. Když ji ovanul čerstvý a mrazivý lednový vzduch, trochu se probrala. Pološílenýma očima pohlédla dolů a napadlo ji, zda by neměla skočit.

Máma?
Zpomalenou myslí zvolna plul obličej, který viděla nad sebou.
Ano, máma.. kde to jsem? V nemocnici? Doma, v posteli.
"Už je ti líp, miláčku?" zeptala se starostlivě paní Malá své jediné dcery.
Lucka si zhluboka povzdechla a zavřela oči. Takže nejsem mrtvá. ..já kráva..
"Jo."
"Co ti je, broučku? Máš horečku, bolí tě někde?" Jemná dlaň se dotýkala čela a pak tváře. Lucka teď ale o něhu nestála.
"Jen jsem nastydla. Bolí mě hlava, prosímtě zhasni a jdi-" nechtělo se jí říct jdi pryč; sice měla náladu pod psa, ale přesto v ní dřímala úcta k milující rodičce. "-jdi spát."
Matka si povzdechla, pohladila ještě jednou dceru po vlasech a po tváři a pak se vytratila.
Lucka si mimoděk uvědomila, že puch v pokoji je slabší, vzduch studený a svěží, provoněný čajem, který stál ve velkém hrnku na nočním stolku. Okno bylo zavřené, zvratky odklizené a huňatá deka hřála. Bolest a nevolnost byly o něco slabší a ji napadlo, že by přecijen mohlo být lépe.

Další den už ale doma neměla stání. Předstírala spánek, než máma odešla do práce, pak se rychle oblékla, vytáhla z mámina prádelníku několik bankovek a zmizela z bytu.
Tohle tajemství si patnáctiletá Lucka nesla na bedrech už skoro rok. Kromě dýlera a pár feťáků to o ní nikdo nevěděl. Od smrti otce přebíjela svůj žal sama. Máma, která byla těhotná a snažila se rodinu uživit z platu uklízečky a příležitostné švadleny, jen bezmocně omlouvala dceřinu náladovost a absence ve škole. Předpokládala, že její problémy pramení ze šoku z rodinné ztráty; netušila, že si Lucka dává moc záležet na tom, aby pravá příčina nevyšla najevo. Tou příčinou byl heroin.

Po dlouhé zimě přišlo nádherné jaro s mlhavými rozbřesky a náznakem odpoledního tepla. Svět pomalu rozkvétal a začínal vonět, už vylétl první hmyz. Lucka seděla na lavičce u cyklostezky vinoucí se podél řeky a nic z těch krásných maličkostí nevnímala. Za nepřítomným výrazem tváře ukrývala strach a depresi. Máma byla poslední dobou stále ve stresu, malý Kubík už byl na světě, ona ale přišla o práci a teď se protloukala jen coby švadlena. Lucka také měla strach, že máma z náznaků začíná tušit, co se s dcerou děje. Měla strach, že ji máma vyhodí z bytu nebo ji nechá zavřít do léčebny nebo do blázince.
Seděla teď už celé hodiny na lavičce a zatímco jí z žil vyprchával zbytek poslední dávky, napadlo ji jediné řešení - už se domů nevrátit. Přemýšlela o budoucnosti - bude z ní bezdomovec, bude muset krást nebo šlapat.. Kam má jít? Neměla žádné kamarády, kteří by jí mohli pomoci. Nikomu nevěřila. Ani sobě už ne.

Den pomalu ubíhal a Lucie začala cítit, že bude brzo potřebovat další dávku. Snažila se na to nemyslet, neměla už žádné peníze - i cigaretu musela ráno vytáhnout z pod koše na tramvajové zastávce. Cítila se hnusně. Když už ale bylo nutkání příliš silné, zvedla se a pomalu vyrazila z parčíku směrem k nádraží. Snad tam něco seženu, myslela si.

"Ježiš, promiňte! ...Omlouvám se. Bože, já jsem tak nešikovná," vyhrkla Lucka a rychle se shýbla, aby posbírala rozsypané věci do velké krémové kabely. Starší paní, které kabela patřila, se shovívavě usmála nad zdvořilostí té mladé dámy, která se znovu a znovu omlouvala a podávala jí zavazadlo zpět. Nepřišlo jí nic divného na tom, že se studem zrudlá dívka snaží rychle zmizet, a ani si nezkontrolovala věci.
Pár stovek, co našla v peněžence, sice nebylo to, co by Lucka potřebovala, ale aspoň na malé šlehnutí, než sežene další peníze, to bude stačit. Roztřesenými prsty rychle spočítala bankovky, nasypala si do kapsy i drobné a peněženku vyhodila do koše.
Kousek od nádraží už měla vyhlédnutý kout, kde občas postával dýler. Naštěstí tam teď byl a nemusela ho nikde hledat. Pohledný mladý muž s ohonem kaštanových vlasů a tmavými brýlemi na očích jí výměnou za peníze předal malý čtvereček alobalu, který vytáhl z kapsy švihácké kožené bundy. Pomyslela si, že skutečně vypadá jako student z lepší rodiny, a napadlo ji, zda ještě také vypadá tak důvěryhodně jako on - nebo už je na ní poznat, že je narkomanka? Doufala, že lidé při pohledu na ni uvidí jen hubenou holku v džínách a bundičce s falešnou kožešinou, nijak odlišnou od jiných puberťaček z městských rodin.
Ostražitě se odebrala na záchod v obchodním domě, kam, jak věděla, už takhle večer moc lidí nechodí. Zkušeně si připravila stříkačku, z kapes postupně vytahala lžičku, oplesnivělý kousek citronu, drahocenné psaníčko a zapalovač. Chvíli poslouchala, zda na chodbě někdo není, stáhla si paži páskem kalhot a rychle dodělala dávku. Šikovně napíchla žílu, krátce nasála krev a pak vše vytlačila z injekce do předloktí. Rána, v hlavě jí zahučelo a padla tma.

Probralo ji popleskávání po tváři. Trochu sebou škubla, ale její tělo zase ochablo. Pootevřela oči.
"Hej, jsi v pohodě?" zeptala se ta holka, co ji jemně fackovala.
Lucce chvíli trvalo, než jí došlo, co se děje. Bylo jí zle a malátná hlava odmítala spolupráci. Přesto zahučela: "Jo."
Povědomá tvář stáhla rty a obočí. Trochu připomínala starostlivý výraz Lucčiny mámy.
"Můžeš vstát?" Lucka ucítila pod pažemi tlak. "Pojď, zvedni se-"

Asi půl hodiny po tom, co za pomoci neznámé dívky vyklopýtala z obchoďáku na ulici a pleskla sebou na spoře osvětleném náměstí na lavičku, se Lucka vzpamatovala natolik, že byla schopna komunikace.
"Já tě znám, ne?" otočila se pomalu ke své opatrovatelce. Ta jí mezitím vlhkým kapesníkem otírala z tváří pot a špínu. Dívka se jí podívala do očí a usmála se.
"Jen od vidění. Taky chodím do Francouzský.. ale ty tam zrovna moc často nebýváš, že?" konstatovala.
"Hm," bylo jediné, na co se Lucka zmohla.
"Co se stalo, přebrala jsi? Je ti blbě?"
"Blbě mi je, ale byl to jen mizernej matroš," odvětila Lucka, nedbajíc, zda jí dívka rozumí. Té to evidentně nevadilo. Nezdálo se ani, že by byla jakkoliv zaskočena nebo znechucena přítomností feťačky, která se právě pár hodin válela po podlaze veřejného záchodku, po svém boku.
"Máš kam jít?" zeptala se náhle. Lucku to překvapilo.
"No.. vlastně ne,"
"Máš hlad?"
"Trochu. Hele, dík, ale nedělej si starosti, jo?"
Ale dívka už se zvedla a rázně chytila Lucku za ruku. "To je v pohodě," řekla prostě. "Pojď ke mně domů, můžeš tam pár dnů zůstat, jestli potřebuješ."
Lucka neměla energii se bránit, vlastně ani důvod. Celou cestu, nejprve na zastávku, kde jí dívka koupila jízdenku, pak tramvají a kus pěšky kolem lesíka, šla mlčky; jen poděkovala, když jí byla nabídnuta cigareta.
Sídliště, na jehož okraj teď dorazily, nebylo v zásadě rozdílné od toho, na jakém vyrostla Lucie. Pětipatrové paneláčky měly neutrální hnědou barvu a nerušily tlumené šero hájku.
Lucie se nechala dovést k jednomu vchodu, pak po schodech nahoru do druhého patra a do bytu bez jmenovky na dveřích.

Její hostitelka ji usadila na gauč a odešla do vedlejší místnosti, kde se za chvíli ozvalo cinkání porcelánu a hukot rychlovarné konvice. Za okamžik před Luckou přistál na otlučeném konferenčním stolku voňavý šálek čaje. Vděčně jej vzala do prokřehlých prstů a po chvilce foukání se napila. Byl silný a dobrý.
"Ty tu bydlíš sama?" obrátila se pak k hostitelce, která právě z ložnice přinesla deku a vrátila se do kuchyně.
"Jo," ozvalo se mezi řinčením nádobí. "Máš na něco chuť? Moc tu toho nemám, ale mohla bych udělat špagety,"
"Špagety jsou v pohodě. Počkej, to tu vážně bydlíš sama? Jako že je to tvůj byt?"
"Jo," řekla znovu dívka. Do vysvětlování se moc neměla, ale Lucka byla zvědavá. Té holce nemohlo být víc než osmnáct, devatenáct let. Lucka neznala nikoho, kdo by v tom věku měl vlastní byt.
"Hele, řekni mi o tom víc. Jak to, že nebydlíš s rodičema?"
Dívka mezitím postavila hrnec vody na sporák a teď vešla zpět do obývacího pokoje.
"Možná se nejdřív představíme, než začne křížový výslech, ne? Já jsem Martina," podala Lucce ruku a ta ji přijala.
"Lucka,"
"Já vím," pousmála se Martina lišácky.
Lucka si uvědomila, že Martina je docela hezká. Nebyla moc vysoká, ani postavu neměla moc zajímavou - spíš chlapeckou, štíhlou, bez výraznějších ženských tvarů - ale měla pěknou mladistvou tvář s čistou pletí, bystré hnědé oči a pěkné husté vlasy stejné barvy. Byla trochu bledá.
"Tak když už se známe, řekni mi víc o tom bytu," nedala se odbýt Lucie.
"Ty se teda nedáš," pokárala ji naoko Martina. "Jsem z vesnice, dostala jsem tenhle byt po babičce, abych nemusela dojíždět do školy. A úplně sama tu nebydlím, mám kočku." ukázala na skříň a skutečně - nahoře se povalovala tlustá šedá kočka a mžourala na ně žlutýma očima. Svět tam dole ji evidentně nezajímal.
"To se teda máš," pokývala Lucka uznale hlavou. "To musí být bezva, když nemáš pořád někoho za zadkem." Přesto si s bodnutím uvědomila, že se jí trochu stýská po mámě.
"Hm," pokrčila Martina rameny. "Někdy jo. Ale většinou je to nuda, vrátit se ze školy a být tu celý den sama."
"Copak ty nemáš kamarády? Já kdybych mohla, měla bych je u sebe nakvartýrovaný furt."
Martina se trochu zamyslela a pohledem sklouzla na kočku "Asi ne. Ne, nemám kamarády."
Lucka se po ní udiveně koukla. "Blbost," zhodnotila tu odpověď.
Martina to nekomentovala. Zašla opět do kuchyně, odkud to zasyčelo, jak těstoviny vklouzly do vroucí vody. V dalším kastrolu se ohřívala omáčka. Chvíli zavládlo ticho rušené jen syčením a klokotem vody a srkáním čaje. Martina, jako by četla myšlenky putující vzduchem, položila před Lucku krabičku cigaret, zapalovač a popelník.
"Klidně si zapal," vybídla ji.

Lucka kouřila a pomalu se rozhlížela po pokoji. Byl něčím zvláštní. Ne úplně čistý, bylo vidět, že se tu žije - šlápota u dveří, pár drobků na stole, kočičí chlupy v koberci .. na protější skříňce stálo malé rádio s přehrávačem, pootevřenými dvířky byla vidět hromádka kazet. Televize tu nebyla. Podivná byla nepřítomnost jakýchkoliv osobních předmětů. Žádné dopisy, pohledy z cest, lapače prachu, žádná rodinná fotografie. Pokoj působil dojmem, že mezi jeho majitelem a zbytkem světa je propast.
"Dělám brigádu v obchodě," řekla najednou Martina, jako by opět věděla, na co se bude Lucka ptát. Ta zavřela ústa připravená k dotazu.
"A máš třeba nějaký koníčky?" zeptala se alespoň na něco jiného. "Já bych asi nezvládla chodit do školy, do práce a ještě si dělat svý,"
"A co děláš ty po škole?" oplatila Martina otázkou a vychytrale na Lucku pohlédla zpoza rohu. Lucka si uvědomila, že ta holka ví - do školy skoro nechodíš a místo toho si pícháš. Ta prozíravost Lucku naštvala.
"Jasně, tos mě utřela, co?! Vždyť já vlastně žádný zájmy nemám a jsem všem jen na obtíž," zvýšila hlas. Martina se smířlivě usmála.
"Nebuď uražená, jen tě tak zkouším," řekla. "Já vím, že zájmy máš, i když tuhle tvou vášeň nesdílím. Nebudu tě odsuzovat. Mě taky lidi nechápou - ale já jsem hodně tolerantní."
Lucii chvíli trvalo, než si to přebrala, a rozhodla se to vzít jako vyhlášení míru "Dík."
"Když už ses zeptala, tak ano - mám koníčky. Ale jen takové samotářské. Ráda čtu, poslouchám hudbu.. chodím ven, koukám na lidi, jak žijí.. někdy jim pomáhám. A mám svou kočku, i když ta mě sotvakdy potřebuje," Martina vrhla na kočku vyčítavý pohled, ta jí ho lhostejně opětovala.
Lucce to sice připadalo jako málo uspokojivá výplň času, ale pak si uvědomila, že ta její není o nic lepší. Zase se cítila o trochu hůř. Pohlédla z okna, za nímž se pomalu klubalo slunce. Aniž by byla s to ocenit ten okamžik, napadlo ji, že nový den znamená novou dávku.
Z nepřítomnosti ji vytrhl zvuk talíře a příboru, které přistály na stolek před ní. Žaludek se jí sevřel hladem. Popadla vidličku a namotala na ni bohatýrské sousto špaget s neurčitelnou masovou omáčkou. Nebyl to žádný kulinářský zázrak, ale jako výplň do prázdného žaludku příjemné.
"Dík," řekla, když s cinknutím odložila vidličku do prázdného talíře. Martina krátce kývla.
"Dáš si ještě čaj?"

Lucka se pomalu probouzela. Byla malátná a dělalo se jí trochu špatně. Když se jí povedlo rozlepit oči, zjistila, že leží na gauči v Martinině bytě a že je zabalená do deky. Podle světla, které sem pronikalo oknem, už muselo být pozdní odpoledne. Nechápala to. Vymotala se z deky, pomalu vstala a vrávoravě došla ke dveřím. Vzala z věšáku bundu a sáhla po klice, ale dveře byly zamčené. Otupělá mysl nebyla schopna to řešit, takže se Lucka po pár minutách zírání na kliku vrátila ke gauči, těžce se na něj svalila a zapálila si cigaretu. V hrnku zbyla ještě trocha čaje, ale když se napila, zjistila, že je hnusný - nechápala, jak jí včera mohl chutnat. Závrať, která se jí stále držela, ji donutila opět si lehnout.
Netrvalo to ani hodinu, než v zámku cvakly klíče a do bytu vešla Martina. Lucie se ihned chopila příležitosti.
"Sakra, přeskočilo ti, ty krávo? Pročs mě tu zamkla?" začala řvát, ale Martina ji posadila zpátky na gauč.
"Promiň, to byla blbost. Ale já - nechtěla jsem, abys odešla a courala se bůhví kde v tomhle stavu," omlouvala se a tvářila se rozpačitě.
Lucka byla rozčilená a ráda by si vybila vztek, třeba se i poprala, ale pořád ještě byla jako z gumy a vidina blížícího se absťáku jí na náladě taky nepřidala.
"Jdi do hajzlu," odsekla aspoň. "Chci jít pryč, a hned!"
"Vážně?" řekla Martina tiše, sáhla do kapsy džín a hodila na stůl - Lucka v tu chvíli nemohla uvěřit svým očím - psaníčko. Lucie po něm hned chňapla a držela je jako hamižné dítě. Srdce se jí rozbušilo vzrušením, ale pod ním se vzpurně ozývalo podezření.
"Co to má znamenat?"
Martina ostražitě sledovala její tvář. "Promiň," zopakovala. "Dala jsem ti do toho čaje valium." Její hlas byl tichý a opatrný, jako by si byla vědoma toho, že se Lucie může rozzuřit. "Musela jsem jít pryč a nechtěla jsem, abys zatím dostala absťák a provedla nějakou blbost."
Lucka nerozuměla tomu, co se děje, tak obrátila pozornost zpět k psaníčku.
"A co je tohle?"
"No.. doufám, že jsem se trefila. Je to heroin." To už byl balíček otevřen a zkoumán očima.
"Je toho nějak hodně,"
"Nevěděla jsem, kolik bereš, tak jsem koupila gram."
Tohle už Lucce znělo jako scifi. Zmateně kroutila hlavou, ale oči nespustila z bělavého prášku. Po chvilce to nevydržela, vyklepala obsah balíčku na desku stolu a oddělila dobře třetinu nehtem. Během jejího rituálu ji Martina pozorovala, a když se na Lucčině tváři objevil uvolněný výraz, zatvářila se také spokojeněji.
"Lepší?"
Lucka jen přikývla. Bylo ticho, její mysl se pohybovala mimo realitu a tělo bylo vláčné. Droga se zdála být kvalitní. Martina tiše čekala, pak se natáhla přes stůl a zbytek prášku shrnula zpátky do psaníčka. Pečlivě je zavřela a dala zpět do kapsy. Pak si sedla proti Lucce se rukama sevřenýma v klíně a bez mrknutí na ni zírala.
Trvalo dost dlouho, než obě dívky projevily nějaké známky života kromě dýchání. Lucie se posadila víc zpříma, Martina si kousala dolní ret, ale její napjaté tělo se uvolnilo. Pak vstala a přešla ke kuchyni, možná spíš proto, aby na Lucii neviděla. Postavila se k ní zády.
"Proč jsi to udělala?" přerušila dusivé ticho Lucie.
Martina zůstala stát zády. "Říkala jsem ti, že někdy pomáhám lidem. Chtěla jsem, aby ses cítila dobře. Promiň, že to na tebe teď vychrlím, ale později už bych nemohla. Pozorovala jsem tě už pár měsíců a bylo mi tě trochu líto. Chtěla jsem ti říct, abys šla bydlet ke mně, když budeš chtít, ale nemohla jsem. A když jsem tě pak našla na tom záchodě, bylo to jako znamení. Chtěla bych, abys tu zůstala, abys tu byla z vlastní vůle. Už nebudu zamykat. Pochopím, když budeš chtít odejít. Jen jsem doufala, že bys mohla být mou kamarádkou," vyhrkla na jedno nadechnutí.
Lucka si pomalu opakovala ty věty v hlavě. Nevěděla, co na to říct, tak se jen zeptala: "Jseš lesba nebo co?"
Martina se konečně otočila. V očích měla jakýsi zvláštní, trochu uštvaný výraz.
"Jenom už nechci být sama, nic víc," odpověděla.
Luciiným rozčarováním pluly nabyté informace. Měla bys střechu nad hlavou. Možná i jídlo. Koupila ti fet, a ne špatnej. Ale zamkla tě tu jak do vězení. Ale koupila ti fet. A nic za to nechce. Vážně?.. asi by ti to neřekla. Ale prostě jí nic nedáš. To by nemuselo bejt blbý.
"Tak dobře, já si to rozmyslím." řekla nakonec.
Martině se postupně rozzářil obličej upřímným úsměvem.

Lucie byla hostem v tom podivném neosobním bytečku s kočkou a svou novou kamarádkou už třetí den. Její svědomí, které jí semtam připomnělo, že máma určitě šílí strachy, bylo skoro stále utlumené drogou, přesto jí hlava zůstávala celkem čistá. Připadalo jí, jako by trávila prázdniny v nějakém divném paralelním vesmíru, který sestává pouze z tohoto místa. Martina se snažila jí tyto chvíle co nejvíce zpříjemnit. Kromě toho, že si svou návštěvnici vydržovala heroinem, který jí dávala jako pamlsky psovi, si s ní hodně povídala, pouštěla jí hudbu, vařila, dala jí nějaké šaty, ustlala čisťoučkou postel. Každý den odešla na několik hodin - Lucii v tu dobu udržovala doma nejen droga, ale i jakýsi pocit závazku. Kontakt s okolím jí ani moc nechyběl; sice by byla ráda aspoň zavolala matce, že je v pořádku, ale v bytě nebyl telefon a mobil byl už dávno vybitý. Spolehla se tedy na osud a žila dál v tomhle zvláštním kousku světa, který připomínal - ač byl obklopen sídlištěm, městem, státem - opuštěný ostrov hostící jen Robinsona, Pátka a kočku.
Bylo už po čtvrté, malé hodiny umístěné nelogicky v koutě u kuchyně tiše tikaly, když se Martina vrátila domů. Její oči se rozzářily upřímným potěšením, jako vždy, když Lucii uviděla.
"Kam vůbec chodíš po škole?" zeptala se Lucka náhle. Úsměv trochu opadl.
"Co?"
"Našla jsem tvůj rozvrh, máš dnes školu jen do dvou a cesta nemůže trvat dýl než půl hodiny," vypočítávala Lucka. "Včera to samý - škola do půl jedný a vrátila ses až po třetí."
Martina chvíli vypadala rozzlobeně, ale odpověděla klidně, jen s malou výčitkou v hlase. "Kupuju ti fet."
"Ne každej den," opáčila Lucka. Aby to neznělo jako obvinění, dodala: "Jen mě zajímá, co děláš. Jestli třeba chodíš na vycházku, ráda bych šla s tebou. Už několik dní jsem nebyla venku." No jo, uvědomila si znovu. Jsem tu dobrovolně vězněm.
"Není tam nic k vidění." Martinin rozhodný odchod do kuchyně naznačil, že rozhovor je ukončen. Mlčely, dokud nebyla večeře hotová. Pak ticho přerušila Martina.
"Moc mě ale netěší, že se mi hrabeš ve věcech. Jsi mým hostem a já si toho vážím, ale chci mít svoje soukromí."
Lucka byla podrážděná a výtka se jí dotkla. "V ničem se ti nehrabu, ten papír byl položenej na vrchu. Co si sakra myslíš, že hledám, co ti ukrást?!"
Upřímně, Lucku už to napadlo a Martina si toho byla zřejmě vědoma. Zpytavě pohlédla na Lucii a ta, rudá hanbou, se naježila.
"Jen proto, že beru drogy, ještě nemusím okrádat kámošku! Jestli mi nevěříš, tak proč mě tu, do hajzlu, držíš, co?! Obejdu se bez tebe a bez tvejch krámů!"
Martina ale sklopila svůj nebozezový pohled a promluvila smířlivě. "Ale ne, promiň. Jen jsem háklivá na svoje soukromí. Táta s mámou a pak i jiní lidé mě pořád kontrolovali.. teď, když mám trochu svobody, tak si ji hlídám. Nemyslela jsem to jako podezření na tebe," natáhla ruku a stiskla v dlani Luciino zápěstí. "Tobě věřím."
Zvláštní, pomyslela si Lucka, když to řekne takhle, zní to spíš jako Tebe miluji.
Než se stihla opět zaplést do úvah, zda Martina je či není lesba a co je vlastně důvodem tohoto podivného soužití, dostala svou dávku a i zbrusu novou stříkačku, ještě zavařenou ve sterilním obalu. Vděčně využila obou darů a teprve pak, až byla schopna uvažovat o jejich zištnosti, řekla: "Podívej, já pořád nechápu, o co tady jde. Herák je drahej, určitě tě to stojí hrozný prachy. Jestli za to něco chceš, tak to vybal. Já už se s tim nějak poperu."
Martinin podivný, nečitelný výraz trval dost dlouho, než dívka odpověděla: "Jen chci, abys zůstala."

Tahle věta ukončovala téměř každý rozhovor a Lucce už to začínalo vadit. Když se navíc v dalších dnech zdálo, že se Martina rozhovorům i Lucce schválně vyhýbá, bylo rozhodnuto o výslechu. A tak v sobotu, šest dní od jejich setkání, se Lucka rozhodla být neodbytná a vypátrat nějakou pravdu.
"Hele, byla jsem k tobě dost upřímná, ne? Vykecala jsem o sobě dost věcí, co jsem ještě nikdy nikomu neřekla. Mám dojem, že o mně víš úplně všechno, ale já do tebe pořád nevidím. Je to nespravedlivý. Chceš bejt kamarádka? Kamarádi si věci říkaj, navzájem, ne jen jedním směrem. Tak zkus bejt taky chvíli upřímná."
"Myslíš, že nejsem?"
"No.. možná, nevím - každopádně ale vím jen to, jak se jmenuješ, a že chodíš do stejný školy. To je zoufale málo na kamarádku."
Martina sklopila zrak. "Nejsem zajímavá. Co mám o sobě říkat, když není nic zajímavého?"
Lucka rozhodila rukama. "Já nevím! Klidně málo, ok, ale ty neřekneš ani to. Když si povídáme, tak pořád jen o mně."
"A co chceš teda vědět?"
"Já nevim, cokoliv.. proč zrovna já? Svět je plnej feťáků, proč sis vybrala mě?"
"Možná.. že se mi líbíš."
"Tak teda jseš lesba?"
"Záleží na tom?" vyhrkla Martina podrážděně. "Vždyť tě nenutím nic dělat."
"Dobře, to je fuk.. A co teda děláš po škole? Chci slyšet pravdu. Chci bejt kamarádka, tak mě pusť do tý svý skořápky."
Na Martině bylo vidět, že je jí to nepříjemné, ale Lucka cítila jisté zadostiučinění a trvala na odpovědi.
"Chceš teda pravdu? Dobře. Ale nebudeš se v tom dál šťourat. Musím každý den chodit k doktorovi, měla jsem nějaké problémy a oni mě chtějí sledovat."
Téma bylo uzavřeno. Lucka si v duchu povzdechla.
"Tak jo. Asi z tebe nevypáčím, jakou nemoc to máš, ale nebudu v tom šťourat. Ok? Řekni mi ale jedno. Jak to teda s tebou je, jseš na holky nebo ne? Ať vím, na čem jsem."
"No dobrá, když to musíš slyšet." Z Martinina tónu mohlo kysnout mléko. "Nemám v sobě jasno, proto o tom nerada mluvím. Líbí se mi holky, ale vím, že to není správné. Měla jsem - sex s klukem -" zadrhávala v řeči.
"No - a?" pobízela dál Lucka.
"A bylo to hrozný a už to nikdy nechci zažít," vyhrkla náhle Martina. "A ty už se na to neptej!"
Lucii najednou napadlo, jestli třeba nebyla znásilněna. V tu chvíli se v ní hnula vlna soucitu, jako by dvě osudem stíhané duše našly konečně společný bod ve vesmíru. Vzala Martinu oběma rukama za její, které byly v klíně sevřené jako spáry, až jim bělely klouby. Martina vypadala strašně. Byla celá bílá, třásla se a v očích měla výraz štvaného zvířete. Pár bezdechých vteřin se do sebe vpíjely pohledem, jako by si navzájem vhlížely do duše. Pak sebou Martina trhla, téměř utekla do ložnice a práskla za sebou dveřmi.

Lucie čekala, co se bude dít. Přemýšlela, jestli by neměla jít za ní a utěšit ji. Uvažovala, zda by v sobě našla odvahu k překročení jistých vnitřních mezí, kdyby snad Martina toužila po lásce. Mezitím si bezděky připravila dávku. Pak, s myslí blaze zpomalenou účinkem drogy, zvedla ruku a zkoumavě na ni hleděla. Jak si to vlastně lesby dělají, ptala se sama sebe. Rukou? Nebo pusou? Možná by stačilo bejt jen trochu něžná, napadlo ji. Nakonec se rozhodla, vstala a vyrazila po špičkách ke dveřím, které teď dělily jejich malý izolovaný svět jako ostnatý drát. Otevřela, tiše a opatrně, jako by čekala kulometnou salvu, a překročila hranice do zóny M.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama