Forever a part - část 2.

20. února 2013 v 4:30 | autor |  Povídky

"Pane doktore, slečna Vlášková už přišla," zavolala sestřička do dveří. Z nich vzápětí vyšel vysoký muž v nažehleném plášti, pod nímž byl neformálně, pohodlně oblečen. Pokynul dívce, aby vešla, a posadil ji do měkkého křesílka. Sám si sednul naproti ní, ne úplně čelem.
"Dnes máte zpoždění, Martino, skoro dvacet minut. Stalo se něco?"
"Ne," zavrtěla hlavou. "Jen jsem se zapovídala s kamarádkou."
Pak, jako při každém sezení, vytáhla z batohu notes a podala jej doktorovi. Na linkovaném papíře byly pečlivě narýsovány kolonky; jedna pro každou hodinu a každý list na jeden den.
V kolonkách označených hodinou a názvem předmětu byly různorodé, více či méně čitelné podpisy. I pro tento den byly všechny kolonky vyplněné, pouze v té první byla u podpisu hvězdička. Jeho prst na ní ulpěl a tázavý pohled ulpěl na Martině.
"Zaspala jsem," řekla omluvným tónem. "Poslední dobou špatně spím, asi se o mě pokouší nějaká nemoc."
"No, jak sama víte, nemohu vám bohužel žádné léky předepsat - důvody znáte."
Přikývla a tvářila se sklíčeně.
"Snažte se upravit životosprávu. Zdravá strava, pitný režim, tělesná aktivita. Choďte dřív spát, relaxujte. Nevypadáte moc dobře, zase jste zhubnula. Máte nějaké problémy?"
"Ne, ne.. ve škole je teď trochu stres, blíží se maturita, tak se pořád učím a málokdy mám čas jít ven."
"Dobrá," řekl. "Ale myslím, že můžete trochu zvolnit a zařadit do denního programu nějakou tu hodinku lehkého sportu, třeba jízdu na kole nebo alespoň procházku. Slečna Blažková si na vás kdykoliv udělá čas. Z maturity si nemusíte dělat takové vrásky - váš prospěch je dobrý, nemáte se čeho bát." povzbudivě se na ni usmál. Úsměv opětovala, ale hned zase sklopila zrak. "Stejně se mi zdá, že máte nějaké starosti, mimo školu. Co vaše rodina, stále s nimi nejste v kontaktu?"
"Nemyslím, že by o to stáli,"
"Přesto mi nepřipadá rozumné, že jste se tak izolovala. Je to v dnešní době nezvyk, nemít ani telefonní linku. Co kdyby se s vámi chtěli usmířit?"
"Kdyby chtěli, vědí, kde bydlím."
"Myslíte, že byste zvládla takové setkání?"
V očích se jí objevilo zoufalství. "Ne."
"Nepřipadáte si opuštěná?"
"Ne!" vyhrkla, pak si uvědomila svou zbrklost a klidněji dodala: "Mám svou kočku." Pak ji něco napadlo a svěřila se doktorovi. "Chtěla bych si pořídit psa. Už nějakou dobu šetřím. Napadlo mě, že bych se tak odměnila, když udělám maturitu. Zároveň by to znamenalo víc pohybu venku a taky nové -" trochu se zarazila,"- lidi, co mají také psa."
"No vidíte, to zní jako dobrý nápad. Samozřejmě by se musel sžít s vaší kočkou,"
"Luisa už je stará, většinu času tráví na skříni. Klidně bych jí mohla dát misky nahoru, pes by jí nepřekážel. Kočka je bezva, ale není moc mazlivá. Zato pejsek -"
"Já to chápu," usmál se. "Taky mám psy. Je to skutečně nejlepší přítel člověka."
"Tak to bychom mohli venčit psy spolu," Ale oba věděli, že to by opravdu nešlo. Jen ho tak popíchla.
Martina byla v podstatě velmi milá, hravá povaha se zálibou v drobném škádlení. Byla chytrá, uměla se vcítit do jiných, ochotně pomáhala sestře Blažkové pečovat o staré lidi, vlastně měla potenciál být vynikajícím člověkem, kdyby jen neměla sklony k hrubému zneužívání svých vlastností. Hleděl na ni, až se celá kroutila, a přemýšlel, jak krutá hra osudu to je, že taková láskyplná a bystrá dívka dokáže být tak nebezpečná.
"Dobrá. Se psem by samozřejmě přibyly i nové známosti. Jste na to připravená? Co dnes vy a mezilidské vztahy?"
Pokrčila rameny. "Mimo školu a práci se s nikým moc nestýkám,"
"Dnes jsem neviděl váš záznam z práce, že? Máte ho s sebou?"
Trochu znejistěla. "Obávám se, že jsem ho zapomněla doma. Zítra to přinesu."
"Snažte se nezapomínat. Jde vám přece o hodně," Výtka byla zřejmá a Martiny se to dotklo, takže pár minut setrvala v mlčení.
Doktor Fuks si hodlal tento škraloupek vyžehlit, aby nezlomil Martininu křehkou důvěru, proto začal z úplně jiného soudku. "Neměla byste dnes náladu na kino? Mám dva lístky, ale čas nikoliv. Poslal bych s vámi slečnu Blažkovou. Odložíte na chvíli knihy a pobavíte se."
"Ráda," usmála se. "Doma mě stejně nikdo nečeká."
"A kočka?"
"Ta se beze mne obejde,"
Cítil v této reakci nevoli a věděl, že si všimla. Na okamžik se zatvářila zle, ale pak hned zvídavě. "Jen jí dám jídlo a můžu jít. Kdy to hrají?"
"Času dost, až v sedm. Dejte si něco k jídlu, nakrmte kočičku a v šest pro vás přijde slečna Blažková, ano?"
Všimla si jeho rychlého pohledu na hodinky a automaticky vstala. Když mu podala ruku, řekl ještě: "Tak se běžte bavit a zapomeňte na stres. Užívejte života, mládí - to jsou chvíle, které už se vám nevrátí. Zítra na shledanou a nezapomeňte -"
"Zápis z práce, nezapomenu," dokončila za něj a odešla.
Jsou ale okamžiky, které se vracejí pořád, pomyslela si, když mířila k tramvaji na cestě domů.

Paní Malá byla šílená strachy. Dcera se už týden nevrátila domů, nebyla ve škole ani u přátel. Policie, kterou mezitím zalarmovala a dennodenně bombardovala dotazy, jí jen zasadila další ránu - vypátrala, že Lucie byla drogově závislá. Zhroucenou matku museli lékaři hospitalizovat, potom se i s malým Kubíkem nastěhovala k tchyni a tchánovi - společně se podporovali a hlavně kvůli Kubíkovi se snažili být silní.
Stopa zmizelé dívky končila na vlakovém nádraží, kde ji toho dne vidělo pár narkomanů. Byla sama, s nikým se nezastavila, koupila drogu a odešla. Od té doby ji nikdo neviděl. Policie stanovila směry vyšetřování - možné předávkování, únos, útěk z domova. Čekali na žádost o výkupné, prohledávali nemocnice a márnice, squaty, stacionáře, odvykací centra a dětskou pornografii. Paní Malé už ani neřekli, že by Luciino zmizení mohlo souviset s neobjasněnou sérií únosů a vražd, ke kterým došlo během posledních pěti let.
Tyto případy otřásly společností, tím hůř, že vrah ani některé možné oběti nebyli nalezeni. Šlo celkem o devět případů - čtyři těla nalezená během jednoho roku, pak po dvou letech a další rok, dvě a dvě zmizelé dívky a teď Lucie. Nalezená těla, z nichž pouze jedno bylo dost zachovalé na identifikaci, byla pohřbena v blízkém okolí jednoho malého městečka, vždy na málo frekventovaném místě v lese nebo u řeky.
Nejstarší oběť, z níž zbyla jen kompletní kostra zaklíněná pod převislým břehem řeky v kořenech, byla dívka asi jedenáctiletá. Hrozné bylo, že takovou dívku tehdy nikdo nepostrádal. Další dívky byly nalezeny vždy s odstupem zhruba dvou měsíců po smrti. Nahá tělíčka bez hlav byla zahrabána v lese, jedna pod padlým stromem, druhá pod sutí na okraji kamenolomu. Hlavy nebyly nalezeny. Poslední tělo našel náhodně důchodce se psem; bylo ještě čerstvé, sotva týden staré, pohřbené v lese s uřezanou hlavou. Soudní pitva prokázala, že dívka byla uškrcena a zřejmě znásilněna, na což ukazovala drobná zranění genitálu. Tato oběť byla identifikována jako Adéla Kepková, dívka z rozvrácené rodiny, která často utíkala své deprese vyplakat ke kamarádkám, aby se dalšího dne zase objevila doma. Jednou už se ale nevrátila. Bylo jí čtrnáct let.
Dívky pohřešované v dalších letech měly podobný osud - problémové rodiny, pohnutý život, krádeže nebo narkomanie. Všechny byly přibližně stejného věku a mizely ve městě.
Podle dosavadních závěrů mohlo (a nemuselo) jít o jednoho vraha, který nemá vlastní dopravní prostředek a přestěhoval se z venkova, kde řádil původně, do města, kde pokračoval. Muselo se však stát něco zásadního - dva roky byl klid a další zmizelé dívky nebyly nalezeny vůbec. Někdo poukázal na to, že byl vrah možná zatčen a uvězněn za nějaký menší přečin, třeba krádež, a že možná přestěhováním do města získal nějaké prostory, kde dívky vězní nebo kde ukrývá jejich těla. Tím ale vyšetřování uvízlo.

Doktor Fuks si večer u televize pročítal denní tisk. Pod všemi články o politice, sportu a domácích událostech uviděl znovu a znovu opakovanou žádost o pomoc při hledání zmizelé Lucie Malé. Podobné výzvy se v tisku i televizi opakovaly už týden a Fuks by je snad už ani nečetl, ale tentokrát jej něco uhodilo do očí: "Studentka víceletého gymnazia Francouzská..." To v předchozích zprávách nebylo a doktor si hned uvědomil, že do stejné školy chodí i jeho pacientka Martina.
Nejdřív to pustil z hlavy, dočetl noviny a rozkoukal film, ale tahle zvláštní náhoda mu stále vyvstávala v mysli. Díval se na televizi, ale děj už dávno nesledoval - před vnitřním zrakem mu vytanul obraz jejich prvního setkání a jeho důvod.

Byl to mrazivý prosinec před pěti lety, krátce před Novým rokem, když přivolaná záchranka odvážela od domu na okrajovém sídlišti čtrnáctiletou Kristýnu Horovou, která vyskočila z okna bytu v druhém poschodí. Nejprve to vypadalo jako pokus o sebevraždu, ale ukázalo se, že je dívka pod vlivem nějakých sedativ a má na krku stopy po škrcení. Ještě než v sanitce ztratila vědomí, blábolila Kristýna něco o vraždě. Když k domu dorazili policisté, našli v udaném bytě vyděšenou, ještě ne patnáctiletou Martinu, která tvrdila, že jde o nedorozumění, že se Kristýně jen snažila zabránit v pokusu o sebevraždu. Mladá Martina byla v šoku a také byla převezena do nemocnice.
Postupně odkrývali detaily jejich setkání. Dívky se skutečně setkaly na mostě, kde depresivní Kristýna na jednom ze svých četných útěků z domova přemýšlela, zda skočit. Martina, která byla skoro stejně stará, milá, soucitná a okouzlující, ji přesvědčila, aby šla k ní domů a o všem jí popovídala. Nezištná pomoc v nouzi byla přijata; Martina nechala Kristýnu vybrečet, utěšovala ji, pohostila a uložila v bytě, kam měli její rodiče přijet další den. S novou kamarádkou si dlouho do noci špitala pod dekou, až Kristýna řekla zlomovou větu: "Ty jsi moje nejlepší kamarádka."
Martina byla nadšená, plná radosti a lásky, ale všechno se náhle stupňovalo a zvrhávalo. Nejprve nové kamarádce uvařila kakao, do nějž nadrtila skoro půl tuby prášků na spaní, pak začala být dotěrná. Vynucovala si svatosvatou přísahu, že budou už navždy spolu, začala dívku osahávat. Kristýna, které se po kakau udělalo zle, se bránila a chtěla odejít, ale Martina ji nechtěla pustit a začala ji škrtit. Kristýně se z posledních sil povedlo nahmatat noční lampičku a třísknout s ní Martinu po hlavě. Když útočnici zneškodnila, pokusila se opustit byt - dveře však byly zamčené, proto se v zoufalství a strachu rozhodla riskovat skok z okna do keřů lemujících chodník. Trefila se skoro přesně - vyvázla jen s oděrkami a zlámanou rukou.
Martina při výslechu přiznala, že kakao otrávila ve snaze udržet Kristýnu v bytě do příjezdu rodičů. Proč ji však tímto málem dostala do komatu, proč ji obtěžovala a škrtila, to vysvětlit nedokázala. Před zraky vyšetřovatelů, sociálních pracovníků a doktora Fukse se v její tváři střídaly různé nepřirozené barvy, výraz šoku a nepochopení, nakonec jen tiše pípla: "Já jen chtěla, aby zůstala se mnou."

Doktor Fuks pak dostal Martinu do péče. Jako mladistvá, jíž nebyl úmysl vraždy prokázán, nebyla potrestána vězením, ale poslána na rok a půl do psychiatrické léčebny, kde se chovala vzorně a vyjadřovala nad svým činem skutečnou lítost. Její rodiče, zděšení tímto zvratem, se od ní distancovali - přestali se s ní stýkat a Martina si po propuštění, ať už z hanby nebo ze vzdoru, zrušila telefon a separace byla dokonána.
Součástí Martinina trestu bylo sledování, kdy každý den musela hlásit a dokazovat své aktivity. Pečovatelka slečna Blažková ji zpočátku doprovázela do školy a domů, později i do práce, kterou si v dalším roce Martina sama vyhledala. Zpočátku se zdálo, že se Martina skutečně chopila druhé šance - studovala, pracovala, jezdila se slečnou Blažkovou na kole a pomáhala jí s péčí o staré lidi. Vyhýbala se přátelství, místo toho si pořídila kočku Luisu. Doktor by byl ochoten prohlásit Martinu za vyléčenou, ale pak se zas objevily občasné náznaky, že vše v pořádku není.
Při jedné z přepadových návštěv objevil Fuks v její skříni celou hromadu kočičích lebek. Martina tvrdila, že chtěla pořídit Luise kamarády, ale ti vždycky umřeli. Dalo se tomu věřit, Martina se vždy pokoušela zachránit ty nejbeznadějnější případy. Přísahala, že už se to nebude opakovat, lebky skutečně zmizely a už se neobjevily.
Jindy si zas sousedé stěžovali na divný zápach a kočičinu linoucí se z bytu, ale Martina si to vždy dovedla vyžehlit. Vydrhla pečlivě všechny společné prostory a ještě se sousedům omluvila a ochotně pomohla, když se jim hodil pár mladých rukou.
Kvůli těmto drobným problémům sledování nepřestalo, i když se plnoletostí Martiny ubralo na intenzitě. Po většinu času se dívka chovala vzorně, občas ale jako by měla nějaký výpadek a vracela se k podivínským zvykům z dětství.

To tahání nemocných zvířat domů a schovávání si jejich ostatků bylo za Martinina dětství zdrojem velkého napětí v její rodině. Rodičům pochopitelně vadily vleklé boje s blechami a roztoči, toulavá zvířata, o které se malá Martinka se srdceryvnou péčí starala, hnilobný puch, který se čas od času šířil v okolí domu, i Martininy absence ve škole, když se zrovna zabývala některým svým svěřencem, a také věčné lhaní, sliby, slzy a zase lhaní, začarovaný kruh, který se stále opakoval.
Když nastoupila na střední školu, bylo náhle se zvířaty utrum. Martina byla jaksi zamlklá a pak se začala učit jako divá. Rodiče si mysleli, že ji pronásleduje pověst "té divné", a nabídli jí možnost přestěhování k babičce do města, odkud by to měla kousek do školy a kde by ji nikdo neznal. Souhlasila. Ještě toho roku milovaná babička zemřela na infarkt.
Zdrcená Martina se ale odmítla vrátit domů, s novým nasazením začala dřít ve škole a rodiče ji tedy nechali tak, navštěvovali ji a platili nájem a Martininy potřeby. To trvalo až do prosince, kdy se dívka seznámila s Kristýnou.

Fuks seděl před neviděnou televizí a v duchu si toto všechno, co o Martině věděl, přehrával. Přemýšlel o jejích časových plánech, náladách posledního týdne.. zda by mohla mít něco společného se zmizením dívky, kterou možná znala, která by ji jistě přitahovala svým pohnutým osudem, která byla jen o málo starší než Kristýna..
Rozhodl se, že na dalším sezení nasměruje hovor tímto směrem a uvidí, jak Martina zareaguje.


Martina přišla vzorně včas a už ve dveřích vítězoslavně mávala dvěma sešity - školním i pracovním. Jakmile se ale Fuks do deníků začetl, viděla, že bude zle.
"Tady - a tady - absence v práci. Takže jste tam nebyla devět dní v kuse. Proč?"
"Luisa byla nemocná," odpověděla hbitě. "Musela k veterináři."
"Máte nějaký doklad?"
Zaražené ticho.
"Musela jste přece něco platit. Máte účet?"
"Ne."
Rozhodl se to prozatím nechat. "Nevadí. Nemusíme se teď bavit o práci. Co škola, tam máte, jak vidím, plnou přítomnost. Jak to jde?
"Dobře, teď je týden závěrečných testů, tak mám hodně práce, ale jde to."
"A kino?"
"Báječné," pookřála. "Nenechte si to ujít."
"Nenechám. Ještě se ale vraťme ke škole - včera už jsme to naťukli. Co školní kolektiv?"
"Profesoři jsou skvělí. Myslím, že to s námi mladými opravdu umí."
"A kamarádi?"
"No - nějaké mám, ale nestýkáme se mimo,"
"Včera jsem se dočetl v novinách, že ta pohřešovaná dívka, ta Lucie, je taky studentkou Francouzské. Hrůza, když je to někdo, koho znáte, že? Znala jste ji?"
"Mm.. jen tak od vidění," zahučela a doktor si všiml, že se začíná stahovat do sebe.
"Zrovna včera, když jsem se to dozvěděl, jsem si vzpomněl na naše první setkání. Pamatujete se na to? Byla jen o málo mladší, Kristýna, vzpomínáte si na ni?"
Martininy oči byly temné a nečitelné. Trvalo, než odvětila: "Skoro ne. To už je let."
"Pět let," přikývl. "Svědčila jste také na policii? Neviděla jste ji ten den? Ohromně by jim to pomohlo."
"Ne, já jsem byla doma. Sama," řekla trochu důrazněji.
Pomalu, rozvážně si posunul brýle na nose a znovu otevřel pracovní deník. Koutkem oka zaznamenal, jak její tělo ztuhlo.
"Ne, to bylo devátého. Škoda, že nemáte ten účet z veteriny, všechno by se tím zjednodušilo, že?"
"Promiňte, ale už musím jít za Luisou, potřebuje mě," řekla kvapně a zvedla se k odchodu. Ve dveřích už se neotočila.
Z ordinace odcházela nejuvolněnějším krokem, jakého byla schopna. Před budovu už vyšla velmi rychle a cestou domů skoro běžela. Kouřila, jako by se na té cigaretě mohla vybít, a v mysli rozvíjela ty nejhorší scénáře. Až dojde k domu, už tam budou číhat, s řetězy a svěracími kazajkami. Najdou je, najdou je a vezmou mi je, budou mě nenávidět a lynčovat a proklejí mě až do nejdelší smrti...

S výrazem naprosté hrůzy dochvátala až k domu, ale ať natahovala krk, jak chtěla, nikde žádnou trestnou výpravu neviděla. Trochu se uvolnila, jedním tahem zkrátila zbytek cigarety na špačka a rychle vešla dovnitř.
Chodba se schodištěm byla temná a hrozivá jako nepřátelský tábor, stěny se kolem ní svíraly, když se plížila nahoru. Proklínala svůj klíč, který nekonečně dlouho rachotil v zámku, a kliku, která hrozivě skřípěla a pak hlasitě cvakla. Vklouzla skulinou ve dveřích dovnitř jako pára a rychle za sebou zabouchla. Zády přitisknutá na dveře povrchně oddechovala a začínala vnímat zvonivé ticho bytu celým povrchem těla. Když se uklidnila, opatrnými kroky se přesunula do ložnice, kde za děsivého skřípění odtáhla postel od stěny a odsunula utajená dvířka - tenkou sádrokartonovou stěnu sem přidělala sama, o té nikdo nevěděl. To bylo její království, její kousek stoprocentního soukromí. S napětím nakoukla vytřeštěnýma očima do komůrky a vtom ji zaplavila horká, zářivá a voňavá úleva.
Málem by křičela a plakala radostí, ale ovládla se; nechtěla, aby o ní svět tam venku věděl. Rychle hmátla dovnitř a dolů a v třesoucích se rukou pozvedla lebku.
"Jsi tady, jsi tady, jsi tady," šeptala rozčileně. Pružně se přitom prohýbala v kolenou, neodvažujíc se radostí skákat. Několikrát lebku políbila a tiskla ji k sobě, zatímco stále opakovala: "Jsi tady, miláčku, jsi tady!"
Odložila ji na postel a postupně vyndala i ostatní, až se shromáždily všechny na dece - všech osm milovaných, navždy, navždy vlastněných.
Navždy? S hrůzou si uvědomila, že budou muset pryč. Zas to bylo jako vždycky doma - kdyby je našli, byl by to konec.
Rozhlédla se po podlaze a pak sebrala sportovní tašku přes rameno. Jednu po druhé do ní lebky naskládala, obřadně, se záplavou polibků, přestože slzy měla na krajíčku. Ale věděla, že se musí všech památek rychle zbavit, jinak je najdou.. Nakonec s Maruškou ses musela rozloučit úplně, a taky jsi to přežila, utěšovala se v duchu. A Kristýnka ti utekla. A i když se musíš vzdát lebek, tak Petrušku, Janičku, Ivanku, Sašenku ani Leničku už ti nikdy nikdo nevezme. Malá Janička, Pavlínka a Adélka by to pochopily. Nebyla jsi ještě připravená.
Pečlivě zavřela tajnou přihrádku, postel přesunula zpátky na místo a s naditou taškou opustila byt. Za dveřmi tlumeně mňoukala Luisa, kterou chřestivý zvuk přilákal z jejího skříňového trůnu.
Martina vyprostila z přecpané kočárkárny svoje kolo, před domem nasedla a rozjela se k lesu. Neměla žádný konkrétní plán, v hloubi duše o něj ani nestála. Nechtěla se svých trofejí lásky vzdát.

Toto bude to pravé místo.
Martina sesedla z kola a rozhlédla se, utírajíc si pot z čela a tváří. Ano. Nádherné, působivé, hodné jejich společného odpočinku.
Opatrně, aby lebky nepoškodila, přiložila kolem nich kameny, co sesbírala v okolí. Pak odvlekla ztěžklou tašku na okraj srázu a s víčky pevně semknutými, aby to neviděla, ji strčila vpřed.
Několikrát zaslechla jen tlukot vlastního srdce, než se z hloubky ozvalo hlasité šplouchnutí a smísilo se s jejím vzlykem. Otevřela oči, zoufale sledovala kruhy šířící se po jinak hladké hladině zatopeného lomu a nechala dolů kanout vlastní slzy. Chtěla něco říct, ale ozývaly se jen vzlyky. Nakonec přecijen promluvila.
"Tak ráda bych tam spočinula s vámi, lásky moje," řekla azurové vodě, opět hladké jako zrcadlo. "Ale nemůžu. Čeká na mě Luisička."
Ještě chvíli hleděla do průzračné hlubiny, na dno však nedohlédla. Pak se s povzdechem otočila, sedla na kolo a zamířila zpět k domovu, za Luisou, která jediná jí zůstala.

Cestu kolem sebe nevnímala; všechnu tu krásu zelené, raným létem provoněné krajiny plné květin a ptáků přehlušila hrozná bolest a prázdnota uvnitř, kterou tetelivě probleskovalo jen těch pět jiskřiček, které jí zůstanou už napořád. Ještě si vydatně pobrečela, párkrát kvůli závoji slz sjela do příkopu, ale bylo jí to jedno; chtěla dát průchod emocím, když už utrpěla takovou ztrátu.
Už se blížila k městu, už projela vlnitou cyklostezkou u řeky, kolem lavičky, na níž kdysi seděla Lucka, když se rozhodla utéct z domova. To Martina netušila; snad se jen jedna jiskřička v ní zachvěla, když zavzpomínala na domov. A už byl na dohled Martinin domov, kolem spousta lidí, všichni sousedé, jako uvítací výbor, a spousta aut - takový nezvyk, že i ubrečená, slzami slepá Martina se zarazila, prudce zabrzdila a podepřela se jednou nohou. Otřela si oči dlaní a srdce se jí málem zastavilo - aut byla spousta a všechna modrobílá s majáčky.

Bez dechu sledovala uniformované muže, kteří právě vynášeli z domovních dveří velké plastové pytle. Bezděky si rukou, ještě mokrou od slz, zakryla ústa. Všechno zbytečně.. jak jsem mohla být tak blbá?
Pak si jí kdosi v davu všiml. Nejprve všechno ztichlo jako na divadle, ozval se šepot a pak několik výkřiků. Okamžik na ni všichni zírali a pak se celá skupina policistů vrhla k ní, zbraně tasené.
Nesnažila se ujet. Její tělo bylo paralyzované, oči tupě sledovaly šokovaným mozkem zpomalený běh těch mužů. Pak už byli u ní, obklopili ji, jedenáct hlavní namířených na hubenou holku s bicyklem, otevírali ústa plná zubů, asi na ni řvali, ale ona je neslyšela. Na oči se jí lepila mlha, hroutila se do tmy, nechala sebou vláčet, cloumat, trhat na kusy...

V prvních dnech se z Martiny nikomu nepovedlo dostat ani slovo. Celé hodiny seděla tam, kam byla posazena, zírala do neznáma a mlčela. Snad spíš nemohla, než že by nechtěla. Ukryla se na posledním bezpečném místě v celém vesmíru. Už ani její divný malý byteček nebyl bezpečný, působil cize a hrozivě. Pro tu chvíli se tedy uzavřela okolnímu světu a hrála nekonečnou tichou poštu vlastních neuronů.
Místnost byla holá a neosobní, jen stůl a dvě kovové židličky. Poté, co byla dívka na jednu z nich posazena, upadla opět do vegetativního stavu.
"Martino, jsem doktor Fuks, vzpomínáte si?"
Obočí se lehce svraštilo, jak se v mozku spojovaly opuštěné cestičky.
"Zkuste mi odpovídat, ano? Musím se vás zeptat na pár věcí."
Nic.
"Vzpomínáte si na Luisu? Je v pořádku, je u vašich rodičů."
Mrknutí bylo o něco delší a koutky rtů se maličko zvedly.
"Asi víte, co našli policisté u vás v bytě," pokračoval doktor a dočkal se dalšího mrknutí. "Napijte se alespoň. Nevím, jestli to děláte naschvál nebo ne, ale hladovkou ničemu nepomůžete."
Polkla, pak zdřevěnělou rukou zvedla sklenici a usrkla. Chladná voda jí kupodivu uvolnila jazyk a krk. Pomyslela si, že v takové čisté vodě teď leží její lásky - trochu se zakuckala, ale pak se napila znovu.
"Dobře," dostalo se jí pochvaly. "Vraťme se k vašemu bytu. To, co bylo v mrazáku a v lednici, můžete k tomu něco říct?"
Odpověď bylo sotva slyšet, jak se tlačila ztuhlými hlasivkami. "Ne."
"No, k tomu se ještě vrátíme. Mám pro vás nějaké zprávy z venčí. Ptali se po vás někteří profesoři a spolužáci, také Renátka Blažková."
Oči se o kousek zvedly od středobodu na rohu stolku.
"Možná vás bude zajímat, že když se to dozvěděla, plakala, ale mám vám říct, že vám drží palce." Všiml si, že její oči jsou lesklé slzami. "Nezatratila vás, ale stejně jako ostatní to nechápe. Řeknete mi, co se stalo? Později?"
Pomalu kývla. Pak pracně zformovala pár slov. "Co moje kočička?"
"Je v pořádku. Ubytovala se zase na skříni, ale je smutná, stýská se jí."
To mně také, pomyslela si Martina. Po všech.
To bylo pro ten den všechno.

Když doktor Fuks navštívil Martinu dalšího odpoledne, pověřen vyšetřovateli, aby odteď své rozhovory s Martinou nahrával na diktafon, vypadala o něco živěji. Seděla víc zpříma a prsty si hrála se sklenicí vody.
"Vypadáte lépe," poznamenal, když ho pozdravila krátkým úsměvem, než se zase začala zabývat sklenicí.
"Cítíte se na to, abychom se bavili o Lucii Malé?"
"Proč ne," odvětila. Zněla vyrovnaně.
"Tak mi povězte, jak jste se seznámily. Pěkně popořádku, ano?"
Vyprávěla mu tedy, téměř souvisle, o tom, jak si ve škole všimla jedné dívky. Vyprávěla o lítosti a náklonnosti, o tom, jak se Lucie měnila, jak jí chtěla pomoci. O jednom květnovém večeru, kdy se procházela ne zcela náhodou kolem nádraží, jak Lucku sledovala do obchodního domu a jak ji našla na podlaze záchoda. Chtěla jí jen pomoct, dát jí střechu nad hlavou, jídlo, bezpečí a lásku, chtěla, aby u ní zůstala.
"Jak jste ji přesvědčila, aby neutekla? Vždyť byla závislá,"
"Kupovala jsem jí drogy," odpověděla Martina prostě. To Fuks nečekal.
"Kde jste k nim přišla?"
"Párkrát jsem ji viděla s tím klukem. A věděla jsem, co bere. Dřív už jsem takové oči viděla."
"Jaké oči?"
"Heráků."
"Kterých?"
Ani se nezamyslela. "Petrušky a Sašenky."
"Myslíte Petru Bartoníčkovou a Alexandru Zemianski?"
Pokrčila rameny. "Petruška a Sašenka," řekla jen a usmála se při nějaké vzpomínce.
"Neznáte jejich příjmení?"
"Ne."
Otevřel aktovku, chvíli hledal v papírech. Pak položil na stůl dvě fotografie. Martina k nim obrátila zrak; nic neřekla, ale usmála se, přitáhla si je blíž a začala obě tváře hladit prstem. "Jsou to ty dívky, co jste znala?"
"Ano."
"Ty jste také vzala k sobě domů?"
"Ano," řekla, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
"A tyto dívky," řekl Fuks pomalu a vyskládal na stolek další tři fotografie, "ty jste také znala?"
"Ivanka," polaskala prstem další fotku, "Adélka," - jakoby mimoděk posunula tuto fotografii doleva, za ní Petřinu, pak poslední novou -"Janička," - pak Ivaninu, Alexandřinu; za ni položila dlaň.
"Byly i další?" zeptal se opatrně.
"Maruška, Pavlínka, Janička - moje malá Janička," trochu se zasnila. "Nemáte i jejich fotky?" zeptala se náhle. "Chtěla bych ji ještě jednou vidět."
"Bohužel. Neví se, kdo byla ta dívka."
"Škoda. Ráda bych ji ještě viděla."
To její rodiče jistě také, pomyslel si. "Jak jste se seznámila s nimi?"
Znovu pokrčila rameny. "To už je dávno. Marušku jsem našla v lese, byl to, hmm.. listopad před šesti lety.. byla úplně promrzlá, spala v díře pod kamenem, představte si. Byla úplně vyhládlá. Byla tak lehká, že jsem ji unesla v rukách. Schovala jsem si ji ve sklepě, krmila jsem ji a starala se o ni." vzpomínala a usmívala se.
"To bylo ještě u vašich rodičů?"
"Ano."
"Co na to říkali?"
Úsměv zmizel. "Nevěděli o tom. A když to pak málem zjistili, musela jsem -" zarazila se.
Rychle odbočil. "Jak to zjistili?"
"Táta myslel, že tam mám psa, brala jsem jídlo.. ale nemohla jsem dovolit, aby ji našel, on mi bral moje zvířata, vyháněl je, bral mi všechny věci, vyhazoval moje - ale nemohla jsem ji nechat odejít, už bych ji nikdy - musela jsem -"
"Dobře, teď už na to nemyslete. Řekněte mi o.. Pavlíně, ano?"
Když se uklidnila, začala zase mluvit. "Pavlínka.. Chodívala k jezírku v lese kousek od našeho domu. Každý den. Bylo to v červnu.. vypadala tak nešťastná.. Jednou jsem za ní přišla a ptala se, proč pláče. Házela do vody kvítka a řekla, že je to za jejího bratříčka. Dlouho jsme si povídaly a ona plakala, řekla, že je ráda, že mě má." Chvilku mlčela. "Chtěla jsem jí být nablízku. A ona najednou chtěla utéct, tak jsem musela -"
"A co ta Janička?" přerušil ji, aby se neuzavřela.
"Janičku jsem potkala v lese někdy zjara.. hledala houby, jako by v tu dobu rostly - bylo ještě chladno - byla hladová, špinavá.. dovedla jsem ji k domu, ale rodiče tam byli, vzali by mi ji.. tak jsem jen vzala jídlo a nějakou bundu a vzala ji zpátky do lesa. Škoda, že nemáte její fotku. Chtěla bych vidět její tvář. Byla tak krásná.. opuštěná a nádherná.. Chtěla jsem jen, aby zůstala se mnou, ale ona se lekla, chtěla utéct, tak -"
Opět ji pohotově přerušil. "A co Adéla?"
"Chudinka Adélka.. byla úplně na dně, když jsem ji potkala. Bylo to na nádraží ve vsi, už byl podzim, byla prochladlá.. řekla, že je na útěku z děcáku, ale vyhodili ji z vlaku, protože jela na černo. Prosila mě, ať jí dám nějaké peníze.. tak jsem jí je slíbila, když se mnou zůstane. Ukradla jsem je tátovi - on mi taky bral věci - dala jsem jí najíst.. zůstala se mnou až do rána, byly jsme v lese.. povídaly jsme si, říkala, že ji rodiče nenávidí a v ústavu jí ubližovali a že ona už se taky nenávidí.. chtěla jsem ji milovat, chtěla jsem jí všechno vynahradit.. ale ona se pak rozplakala, už ty peníze nechtěla, chtěla jen odejít. Nechtěla jsem ji pustit, nemohla jsem -"
"A Petra?" přerušil ji už automaticky.
Tentokrát k němu ale vzhlédla a v očích měla zvláštní vzdorný výraz, snad křivdu. "Petra byla až dlouho potom," řekla. "To už bylo všechno úplně jinak. Odstěhovala jsem se, pak mě zradila Kristýnka.. už tehdy se mě ptali, ale nebyla jsem ještě připravená, chápete?"
Dlouhou chvíli mlčela a zamyšleně hleděla na vodu ve sklenici. Občas nějaký drobný pohyb v obličeji prozradil, že svádí jakýsi vnitřní boj. "Chci vám teď povědět pravdu, úplně o všem. Jsem ráda, že jste dal policii tip," bodla ho pohledem a on by byl rád věděl, jak to zjistila. "Nezazlívám vám to. Já bych to nedokázala. Vím, že to, co jsem provedla, je špatné, ale v tu chvíli to cítíte úplně jinak. Chtěla jsem se obklopit životem a láskou, místo toho jsem rozdávala bolest a smrt. Chcete udělat něco dobrého, ale vymkne se vám to z rukou a chováte se jako šílenec. Neudělala jsem nic z nenávisti. Milovala jsem je."
Fuks na ni hleděl jako na zjevení. Navenek se nestala žádná změna, přesto teď Martina s nadhledem a ledovým klidem odsoudila vlastní zločiny. "Už o tom asi všichni dávno vědí, že jsem ty dívky - Marušku, Malou Janičku, Pavlínku... Adélku, Petrušku, Janču -" dotýkala se jmenovaných fotografií na stole, "- Ivanku, Sašu i Leničku - že jsem je zabila. Nechtěla jsem, já jen chtěla, aby se mnou zůstaly. Chtěla jsem je milovat, když to nikdo jiný nedělal. Já jim rozuměla, kvůli tomu mě měly rády. Přesto mě opouštěly a já kvůli tomu trpěla. Možná vám to přijde hloupé, ale když mi dřív nějaké zvíře uteklo nebo ho táta vyhnal, bylo to pro mě mnohem horší, než když umřelo. Smrt byla cestou, jak si je udržet. Musela jsem si je schovávat, protože táta je nesnášel a vyhazoval je, dával je do popelnice, to byla hrozná potupa.." olízla si rty, nadechla se a pokračovala. "Některé se mi povedlo schovat, schovat si jejich část, a pak se mnou zůstávala."
"Rozumím. To jste pak dělala i s těmi děvčaty? Proto ty chybějící hlavy?"
Upřela na něj prosebný pohled. "Byla to jediná možnost."
"Marie ale byla celá."
"Ano. Byla jsem v šoku, bylo to poprvé - příliš čerstvá rána. Tehdy mě to ani nenapadlo. Pak jsem se pro ni chtěla vrátit, ale už jsem nemohla. Litovala jsem toho.. pak už jsem byla důslednější."
"Nechávala jste si jejich hlavy,"
"Ne, jenom lebky. Ty nejsou cítit, rodiče je tak nemohli najít. Schovávala jsem si hlavy v lese, a když rodiče nebyli doma, vařila jsem je tam."
"Co jste dělala s tím ostatním, když jste si nechala jen lebku?"
Zatvářila se rozpačitě. "No.. někdy bylo škoda to vyhodit, když jsem měla kočičky nebo pejsky.."
Fuksovi se neudělalo úplně dobře. Poznala to a rychle dodala: "Jen jsem se snažila o všechny postarat, rodiče mi nedávali kapesné, mysleli, že když nebudu mít na krmení, nebudu si je brát domů.. ale já jim musela pomoct, musela jsem je něčím nakrmit," zvýšila hlas v obraně.
"To je v pořádku."
Když se neměla k hovoru, pobídl ji otázkou. "Když se pak stalo to s Kristýnou, co se dělo s těmi lebkami? Vaši rodiče se o ničem nezmínili."
"O ničem nevěděli!" vyhrkla na jejich obranu. "Byly dobře schované. Měla jsem je pod podlahou v pokoji, nemohla jsem je vzít s sebou do babiččina bytu.. Když jsem se pak vrátila domů, nikdo tam o mě nestál. Dali to jasně najevo.. sbalila jsem věci a svoje lásky a odstěhovala se na trvalo."
"Takže jste je odnesla do babiččina bytu -"
"Ano."
"Policie nic takového nenašla."
"Byly dobře schované."
"Jsou tam ještě?"
"Ne."
"Kde jsou?"
Neodpověděla, jen na něj upřela temný, vzdorovitý pohled.
"Pochopte, když už je po všem, jejich rodiny by ocenily, kdybyste je vrátila. Určitě by to zmírnilo jejich bolest. To byste nechtěla?"
"To určitě - spálili by je nebo strčili do nějakého pronajatého hrobu. Já pro ně našla to nejkrásnější místo."
"Krmit jejich masem toulavé psy také není zrovna pietní, Martino. Nechcete tuhle urážku odčinit ani tím málem, že byste rodinám vrátila ostatky jejich dětí?"
Nervozně si kousala ret a bylo vidět, že nenachází argumenty. Sklopila zrak a vypadala, jako by se propadala. "Máte pravdu."
Bezděky spočinula prstem na tváři Adély a zamyšleně ji hladila. "Na co myslíte?" zeptal se.
"Ále.. když vám řeknu, kde jsou, asi bych je nemohla ještě vidět, že?"
"To asi ne."
"Škoda." opět se pohroužila do vlastních myšlenek. Povzdechla si, několikrát pootevřela rty k promluvě, ale naprázdno. Pak přece: "Jen mě mrzí, že s Janičkou, Pavlínkou a Adélkou se nebudu moct rozloučit." Znovu několikrát pohladila fotku Adély.
"Možná bych se mohl přimluvit, abyste je směla vidět - ale jen vidět, ne se jich dotýkat - pokud byste je identifikovala. To byste dokázala?"
"Samozřejmě. Každá byla úplně jiná. Poznám je."
"Promluvím s vyšetřovateli." Fuks se zarazil. "Proč ale jen s těmi třemi?"
"Ty ostatní už mi nikdy nevezmou," řekla a upřela na něj podivný pohled. "Navždy spolu," opět se vzdálila do vlastního světa.
Doktorovi bylo jasné, že teď už s ní nepromluví. Její letargický pohled se vrátil na roh stolu, ruce sevřely opěrky židle. S odhalením úložiště lebek bude muset počkat. Snad jen do zítřka.

Přede dveřmi výslechové místnosti už stáli vyšetřovatelé. Fuks si otřel z čela pot, jako by tím mohl setřít i své myšlenky. Pak se obrátil k oběma mužům.
"Myslíte, že by mohla ty lebky vidět?"
"Nejspíš by to usnadnilo identifikaci a jejich návrat pozůstalým.. ale museli by k tomu dát svolení," Na detektivu Spurném bylo vidět, že by Martině radši zpřerážel ruce, než by ji ještě jednou nechal na ostatky sáhnout.
"Co to mělo znamenat s tím loučením?" vložil se do debaty Havelka. "Máte nějakou teorii, doktore?"
Fuks se hořce pousmál. "Chcete slyšet mou, nebo potvrdit svou?" Věděl, že mladý Havelka skrývá za svou nevinnou naducanou tvářičkou skutečný detektivní mozek.
"No - teorii bych měl," přiznal ten muž, co Fuksovi připomínal vážného Švejka. "Když uvážím, co jsme našli v její kuchyni -"
Ta myšlenka zůstala viset ve vzduchu jako jedovatý plyn.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama