Forever a part - část 3.

20. února 2013 v 20:47 | autor |  Povídky

Bylo to trochu s podivem, ale nakonec rodiny všech identifikovaných obětí souhlasily s tím, aby Martina přiřadila lebkám jména. Ze dna lomu, k němuž v dalším týdnu zavedla vyšetřovací tým, vyzvedli policejní potápěči sportovní tašku naditou kameny a ostatky jejích mladičkých obětí.
Když ji pak přivedli do výslechové místnosti, kde byly lebky, už čisté a suché, vyskládané na stole, plaše pohlédla na skupinu mužů, kteří ji přivedli a sundali jí pouta, přistoupila ke stolu a opatrně jednu z lebek zvedla.
Sledovali, jak putuje očima po obličejové části a dotýká se jí konečky prstů; pak se v Martinině tváři objevil laskavý úsměv. "To je Lenička," sdělila přihlížejícím.
Odložila tuto a vzala jinou. Přejela prstem po očnici a pak po lícní kosti. "Adélka,"
"Janička,"
"Petruška."
Bylo zvláštní vidět, s jakou něhou mladá vražedkyně s lebkami zachází a že je všechny zná - že si její ruce pamatují detaily tváří, které milovala. Bylo to emotivní a nesmírně zvrácené zároveň.
Když už všem lebkám přiřadila jména, tváře a osudy, zůstala nad nimi rozpačitě stát. Pak se znovu obrátila k detektivům a doktoru Fuksovi. "Směla bych -" pípla.
Pohlédli na Spurného; nakonec, on tomu velel. Krátce kývl, i když ve tváři měl nesouhlas.
Tři lebky patřící Janě, Adéle a Pavlíně byly následně zahrnuty slzami a polibky. Šeptem přerývaným dojetím jim Martina donekonečna opakovala: "Miluju vás, miluju vás..." Pak, jako by jí došel dech, ostatních pět jen dlouze držela v dlaních a hladila. Poté, co ji odvedli zpět do cely, zbytek dne probrečela.

Další den byla už v dobré náladě. "Chci, abyste věděl, že jsem vám vděčná," řekla doktoru Fuksovi a vítala ho jako starého přítele. "Za celé ty roky jsem nebyla schopná říct pravdu. Buď jsem mluvila o povrchních věcech, nebo lhala.. teď mi je, jako byste ze mě sundal kámen. Cítím se tak svobodná, jako nikdy předtím."
"To je zvláštní, cítit se svobodně, když vás nejspíš čeká doživotní vězení," poznamenal.
"O to nejde," odvětila. "Bude to znít jako klišé, ale já už ve vězení byla. V pasti vlastních tajností a lži. Myslela jsem, že je lepší to skrývat, ale teď teprve poznávám, jaká to je úleva, když se člověk přizná."
"Když mluvíte o přiznání, rád bych si vyjasnil pár věcí," navázal Fuks a sundal si brýle. "Například - jak dlouho jste žila s Lucií? Zatkli toho dealera, od nějž jste kupovala drogy, a řekl, že to bylo víckrát než jednou."
"Byla u mě skoro týden. Nejdéle ze všech. Doufala jsem, že by to konečně mohla být - ta pravá.. že by se mnou zůstala napořád. Dost dlouho to tak vypadalo."
"Ona souhlasila?"
"Pochopte, já jsem jí nechtěla ublížit. Žádné z nich. Jen jsem chtěla mít společnost. Vymyslela jsem úplný plán, snažila jsem se nedojít zase k tomu impulzu - víte, co myslím - opravdu jsem se snažila. Koupila jsem ty drogy a řekla jsem jí, že ji budu zásobovat, že jí dám všechno, co bude chtít, když zůstane. Ale že smí odejít, nechala jsem byt odemčený a do ničeho ji nenutila. A ona to brala, zůstala tam. Byl to tak nádherný pocit, vrátit se domů a mít ji tam. Čekala na mě, na to, co donesu, a pak jsme si povídaly. Jako skutečné kamarádky."
Fuksovi se sice tato definice přátelství zdála poněkud neobvyklá, ale to byla celá Martina. Pokračoval tedy: "Měly jste intimní vztah?"
"Ne - věděla jsem, že o to nestojí, nechtěla jsem ji nutit. Vždycky, když jsem je nutila, začaly se bránit a skoro jsem je ztratila. ..skoro,"
"Co se tedy zvrtlo, když zůstávala dobrovolně? Proč, po tolika dnech?"
Splihla, jako by ji něco drtilo. "Ten den chtěla odpovědi.. na spoustu otázek, úplný výslech. Pak se začala ptát na věci, které mi byly nepříjemné. Vrátily se mi všechny vzpomínky,.. a já jsem utekla, zavřela jsem se v pokoji a přála jsem si, aby zmizela, aby odešla, abych jí nemohla ublížit. Nechtěla jsem!" nervozně si okusovala prsty. "Je mi trapně, když o tom mluvím,"
"Pomyslete na tu úlevu."
"Jasně," řekla a na chvíli zmlkla, jako by sbírala odvahu. "Hm.. tohle bude znít trochu morbidně," pohlédla na něj.
Morbidněji než devět vražd a schovávání si ostatků - a bůhví, co ještě? pomyslel si Fuks, ale jen pokynul, aby pokračovala.
"Nakonec jsem si vždycky přišla na své," řekla trochu neurčitě. "Většinou až po tom, co jsem je uškrtila. Protože to nechtěly, ale zkuste se ovládnout, když je touha tak strašně silná.. já to nedokázala. Tolik jsem chtěla cítit teplo a blízkost a chvění, tlukot srdce, vůně.. hebkost jejich těla blízko sebe - asi víte, o čem mluvím, jste normální člověk.. Ale ani poté, co teplo vyprchalo, jsem se jich nedokázala vzdát. Touha byla pořád stejně silná a pak se jí dostalo toho, co chtěla. Jenže pak už bylo čím dál těžší oddělit v podvědomí lásku od smrti. Nepřipadalo mi to hnusné. Nic jsem si nemusela vynucovat - prostě ležely a přijímaly to bez odporu. Líbilo se mi to. Někdy se mi zdálo, že žijí a oplácejí mi to, jen úplně tiše.. věděla jsem, že to není správné, proto jsem chtěla žít s Lucinkou jen tak, bez sexu.." Na chvíli se odmlčela. "Jenže když jsem pak utekla, asi si myslela, a vlastně to tak bylo, že po ní toužím a bojím se to říct. Tak za mnou přišla. Nevím už.. co se stalo. Ráno byla mrtvá."
"Řekla jste, že jste se jich nedovedla vzdát po smrti - chcete říct, že jste si i nechávala mrtvé?"
"Ve vlastním bytě - ano. Poprvé náhodou, protože Petra zemřela bez mého vědomí. Chtěla drogy, řekla, že pak se mnou zůstane. Musela jsem do školy a zapomněla jsem zbytek odnést. Asi se předávkovala. Nejdřív jsem si to ani neuvědomila, mluvila jsem na ni, připravila večeři.. když jsem na ni pohlédla, zdálo se mi, že vidím pohyb, myslela jsem, že spí.. pak mi to došlo, ale nevadilo mi to. Nechala jsem si ji asi pět dní. Byla pořád stejně krásná, pořád stejně hebká.. líbilo se mi to, tak jsem si Janču, Adélku a Sašenku taky nechala, aspoň dokud si sousedé nezačali stěžovat."
Zůstali sedět notnou chvíli tiše, každý pohroužený do vlastních myšlenek. Mlčení přerušila Martina, která vzlykla a ukryla tvář do dlaní.
"Už si s tím nelamte hlavu," řekl doktor, i když to jemu samotnému znělo absurdně. Právě jí řekl, aby si nelámala hlavu s nekrofilií. "Teď je to tajemství venku a bude vám lépe, ano?"
Tiše plakala, ale přikývla.
"Ještě jedna věc - řekla jste, že těch posledních pět obětí vám už nikdo nevezme - jak jste to myslela?"
Zarudlýma očima na něj vrhla vyděšený pohled. Připadal si skoro krutý, proto dodal: "Jestli o tom teď nechcete mluvit, tak nemusíte."
Dýchala prudce a povrchně, jako by byla k smrti vyčerpaná. "Myslím, že to víte," řekla pomalu. "Mám pravdu?"
"Mám určitou teorii, ale chtěl bych to slyšet od vás. Nerad bych vám křivdil."
Štěkavě, ironicky se zasmála. "Může snad být ještě hůř? Zvorala jsem, co se dalo, mně už nemůžete křivdit."
"Tak dobrá... Myslím, že jste si nechávala víc než jen lebky. Nějakou trvalejší vzpomínku. Myslím, že jste je jedla."
Zírala na něj šílenýma očima, lesklýma nevěřícným děsem.
"Křivdil jsem vám tedy?"
"Ne!" vyrazila ze sebe jakoby posledním dechem. "Ne, chtěla jsem, aby ve mně skutečně zůstaly - cítím je - tady -" sáhla si na srdce, "Nikdy neodejdou. Nikdy."
Bezděky pohlédl na zrcadlové sklo, za nímž tušil dva detektivy, zděšené tím, že se potvrdily i jejich nejhorší představy.

Martina Vlášková byla nakonec k doživotnímu žaláři odsouzena v nepřítomnosti. Snad nedokázala čelit všem těm pohledům, nedovedla se podívat do očí rodičům svých obětí, ani svým vlastním. Vždy, když měla vstoupit do soudní síně, omdlela.

Martina se tak dozvěděla až od doktora Fukse, že někteří pozůstalí projevili určitou lítost namísto nenávisti. Nejspíš vědomi si svého dílu viny, jímž dohnali své děti do krajnosti, někdy až k pokusu o sebevraždu, nemohli všechno zlé svést jen na Martinu. I její vlastní rodiče asi zpytovali svědomí. Hlavně za to, že ji po incidentu s Kristýnou zavrhli, že si už dřív nevšimli, co se stalo.. že její neúnavnou péči o zvířata i lidi, jdoucí i přes smrt, nedokázali brzdit.
"Nemyslím si, že vás nenávidí," řekl Martině doktor, když se na ně opatrně ptala. "Byli velmi dojatí, když slyšeli, jak jste je bránila. Jsou ale šokovaní, to je jasné, a přemýšlejí, co udělali špatně-"
"Nic neudělali špatně!" vyjekla Martina, jako by je chtěla hájit před lynčováním. "Vychovali mě dobře, to já jsem.. zrůda, neschopná se ovládat.. za to nemohou. Řeknete jim to? Ano?"
"Řeknu, slibuji."

A tak Martina, kterou seznali schopnou nést odpovědnost za své jednání, nastoupila svůj trest. Sama na něj pohlížela jako na pokání, které z ní snad jednou, možná za milion let, sejme tíhu vlastních činů. Po necelém týdnu se dveře cely otevřely a dozorkyně hlásila: "Máte návštěvu,"
Martina byla překvapená a přemýšlela, kdo to může být - Fukse obvykle uváděli slovy: přišel za vámi doktor. Že by rodiče? V tuto možnost doufala, zároveň z ní měla strach. Toho, koho v malé holé místnosti uviděla sedět na plastové židličce, ale rozhodně nečekala.
"Týnko?" vydechla nevěřícně. Neposadila se hned, jen se připlížila k druhé židli a zaťala prsty do opěradla, napjatá, jako by se chystala k útěku. Kristýna ale vstala, s očima těkajícíma mezi ní a dozorkyní došla až k Martině a po krátkém zaváhání ji objala. Třesoucí se kajícnice pustila židli a sevřela mladou ženu v náručí.
"Je mi to tak strašně líto!" zakvílela Martina. Pustily se a posadily, jejich ruce se ale na stole našly a utvořily pevný propletenec prstů. Kristýna se neusmála, ale v očích měla mír.
"Vlastně jsem ti přišla poděkovat," řekla tiše. V protější tváři to vyvolalo zmatek. "Víš, paradoxně ti vděčím za život," pokračovala. "Tys mě tehdy zachránila před největší blbostí, jakou jsem mohla udělat - myslím sebevraždu, z důvodů, které byly v podstatě malicherné. Teprve potom jsem si uvědomila, jak moc chci žít. Dokonce to moje zranění -" záměrně neřekla nic o pokusu o vraždu a Martina jí za to byla vděčná, "- dalo rodiče zase dohromady. Došlo jim, jak moc jsem byla zoufalá, když jsem málem udělala to, co jsi pak málem udělala ty. Když jsem o tom pak přemýšlela, napadlo mě, že kdybys mě tehdy jen utěšila, stála bych za pár dní na tom mostě znova. Tohle sice byla dost drsná lekce, ale asi jsem potřebovala dostat přes hubu, abych se vzpamatovala," zasmála se a Martina také vydala pár přidušených štěků. "Budeš si teď muset vytrpět svý, ale někdy to za to utrpení stojí, chápeš?"
"Ne, ale to je jedno," znovu se obě zasmály. "To je ale blbost," poznamenala Martina a otřela si oči. "A jak se vůbec máš?"
"Dobře. Přestala jsem blbnout, dodělala si školu.. maturitu - o prsa, ale mám to."
"To jsem ráda. Ale ta prsa mě mrzí, líbila se mi."
Kristýna vyvalila oči, pak obě vyprskly smíchy.
"Notak - slečny!" napomenula je dozorkyně. Obě se po ní ohlédly a pak natáhly hlavy k sobě jako tehdy po dekou. "To je ale absolutní nebetyčná blbost, co to tady plácáme," šeptala Martina mezi společným hihňáním.
"To teda. Už musím jít," řekla Kristýna, vstala a podala Martině ruku. "Takže kámošky?"
"Na život a na smrt-" plácla Martina a bylo vidět, že by si nejradši nafackovala.
"Ok, ale nějak normálně, prosímtě - na hlavu mi nesahej a nesnaž se mi ukousnout prst."
"Blbko," odpověděla jí Martina a objala ji.
"Tak se měj," ozvalo se naposledy ode dveří. Kristýna jí zamávala.

Zbytek dne byla Martina v hluboké depresi. Nedokázala snést, že jí po tom všem někdo odpustil. Ležela na posteli, obličej zabořený v dece, a brečela jako malá. Všechnu nenávist, kterou by od celého světa zasloužila, k sobě cítila sama. Chtěla se bít a mučit a sprostě si nadávat, když to nikdo jiný nedělal. Chtěla trpět nějakou strašnou fyzickou bolestí. Tloukla pěstmi do lůžka, pak do sebe. Rozškrábala si kůži do krve, pokousala ruce, trhala na sobě šaty, rvala si vlasy a řvala jako smyslů zbavená. Snažila se zuby natrhnout prostěradlo, aby se na jeho pruhu mohla oběsit.
Ve vrcholu tohoto šílenství se otevřely dveře a dozorkyně, chvíli zírající na tu spoušť, jí beze slova podala složený papírek. Na něm byl jednoduchý vzkaz:

Nedělej to. Týna

Martina sebou, rozedraná a zkrvavená, bezvládně pleskla zpátky na postel. Celé hodiny tak seděla a zírala do zdi.
Nevěděla, že mezitím zavolali doktora Fukse a že už notnou chvíli sedí vedle ní.
On zase netušil, že se jí v hlavě ozývá zcela nepatřičně písnička Don't worry, be happy.
Přestaň se litovat, blbko, a snaž se napravit, co můžeš, říkala jí v duchu Kristýnina tvář.
Doktor Fuks byl dosti zmaten, když se po hodinách nepřítomného sezení vedle něj otočila, přihlouple se usmála, uložila se na postel a tvrdě usnula; prostě ho tam nechala sedět, dokud tiše neodešel.

Martina se pustila do života s novým elánem - snažila se pomáhat, s čím mohla, radila, utěšovala, podporovala.. mezi ženami, které nejspíš také nikdy neodejdou, si ve vězení našla vytoužené jistoty i pár skutečných přátelství.
S rodiči už se neviděla, pravidelně však od nich dostávala dopisy. Nikdy je neotevřela, ale schovávala si je pod polštář a po nocích si představovala, o čem asi píší - jak se má Luisa, co maminka vařila k večeři, že Kubík už chodí do školy, že je zas po roce krásné babí léto.
Kristýna dodržela slib - chodívala na návštěvy, poslala Martině fotku svého syna a mušli z Tenerife.
A Martina, která se probudila z dlouhé noční můry, konečně pochopila. Větší uspokojení, než braní cizích životů pro sebe, jí přinášelo rozdávání sebe ostatním. Konečně našla své lepší já. Z jejího dřívějšího života, na nějž se snažila nemyslet, ale nezapomenout, jí zbylo pět malých jiskřiček, které tam budou už navždy - připomínat jí, že musí odpykat svůj trest a nikdy nepolevit ve snaze o odčinění. Pak jí snad jednou odpustí, zhasnou a nechají ji v klidu odejít.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama