Jednou je nikdy, dvakrát je zvyk

17. února 2013 v 8:22 | autor |  Povídky
Dívka vyběhla zpoza rohu a s hlavou ještě otočenou přes rameno prchala uličkou tak rychle, jak jen jí to dovolovala minisukně a vysoké třpytivé podpadky. Jak se rozháněla rukama, malá kabelka jí sklouzla z ramene, ale vůbec si toho nevšímala.
Pozorovala jsem ze stínu keřů její blížící se siluetu, protože se mi líbila hra stínů v její vyděšené tváři, divoké vlání jejích dlouhých vlasů, to drobivé cupitání, jež jí dávalo minimální šanci na únik, i vzrušující obloučky ňader, které jí při každém kroku povyklouzly z růžového topu. Měla jsem pocit, jako by všechno, i fakt, že jsout k tomu ideální podmínky a že už jsem dlouho připravená k akci, určovalo tuto dívku jako mou ideální oběť.
Z pohroužení do vlastních myšlenek mě vytrhl zvuk dalších kroků, když do uličky vběhl mladý muž - pronásledoval dívku a v ruce se mu ve světle pouliční lampy zablyštělo něco malého, snad žiletka. V tu chvíli jako by za mé nerozhodné já převzal vedení odhodlaný, chladnokrevný lovec. Když muž míjel můj úkryt, plně soustředěnj na sledování dívky, rychle jsem mu nastavila nohu - s výkřikem přeletěl přes ni a tváří napřed dopadl na kočičí hlavy. Žiletka mu vyletěla z ruky a zapadla kansi do stínu. Nečekala jsem na j eho reakci a dupla jsem mu na krk - chruplo to - teď už nás nebude obtěžovat.
"Počkej!", křikla jsem do tmy za mizející dívkou a rozběhla se za ní.
Netrvalo mi dlouho, než jsem ji dohnala a chytila - snažila jsem se ji jemně, ale důrazně zadržet, aby se uklidnila. Hlavou mi bleskla dřívější událost z mého života, kdy jsem se málem porvala v hospodě, jen abych svou kořist (tehdy však jen platonickou) uhájila pro sebe. Už je to tak dávno..

"Uklidni se," vyhrkla jsem a chytala ji za bránící se paže. Když se konečně přestala zmítat, vzala jsem ji nesmlouvavě za ramena.
"Pojď," vybídla jsem roztřesenou dívku, "bydlím kousek odsud, odpočineš si a zavoláme na policii, jo?"

"Tak - nedáš si něco k pití? Kafe?"
Moc mě neposelouchala. Pak mě vyhledaly její ještě vyplašené oči. "Jen vodu."
Obešla jsem linku a vyndala ze skříňky sklenici. Má ruka se trochu zdráhala na cestě do nenápadné poličky vedle dřezu. Tam byl ukryt můj poklad, moje tajná zbraň, má nynější jediná naděje.
Levačkou jsem sebrala z linky utěrku a s očima zarytýma do jejího týla jsem pomalu zamířila zpět ke křeslu.
Nedovedu popsat tu zvláštní směsici pocitů, kterou jsem v tu chvíli cítila. Strach, nervozita, studený pot na zádech - vše ale přebíjelo sílící vzrušení, vzrušení z lovu. Ruce se mi hrozně třásly, když jsem otevírala lahvičku s chloroformem a snažila se neprozradit hlukem a nerozlít jej všude po zemi. Připadalo mi to jako věčnost, když jsem stála za jejími zády a chvěla se po celém těle, zmítaná nerozhodností a - přiznávám - i strachem z toho, co tu hodlám -
a pak jsem se vrhla vpřed a přitiskla jí mokrý hadr na obličej. Hned začala kvílet a bránit se, ale teď už jsem nemohla přestat. Druhou rukou jsem sevřela její zápěstí a přitiskla jí její vzdorující paže k hrudi. Její odpor pozvolna slábl, přesto jsem ji dál pevně držela - spíš jako záchranný kruh, jako oporu, abych závratí neomdlela. Když pohyb ustal, začala jsem si uvědomovat své pocity. Třes byl neovladatelný, mým tělem projížděl mráz, hlava se mi točila.. a někde hluboko jsem cítila takové vzrušení, jaké jsem dřív jen tušila. Nesrovnatelně silnější než při sexu.
Odložila jsem všechno na stolek a poklekla před křeslo s bezvědomou dívkou. Jakoby bezděky jsem sevřela v dlaních její ruce, nyní bezvládné a chabé. Zírala jsem vytřeštěně do její povadlé tváře. Proboha, vážně jsem to udělala! To je šílený..
"Co teď, co teď?" vydralo se mi ze rtů. Asi jsem se musela zbláznit. Cvakaly mi zuby. Po tomto okamžiku jsem toužila roky a roky, ale teď, když tu ta dívka opravdu byla a já ji měla v moci, najednou se mi chtělo cuknout, probudit se z toho šíleného snu a zapomenout, nechat to jen fantazii - Ale tohle není sen, je to tady a teď, je to realita. Držím v rukou dlaně omámené dívky, ale náhle se mi nechce ji zabít, moje odvaha mě opouštěla s každým roztřeseným výdechem..
Minuty ubíhaly, když se znovu ozval ten svádivý hlásek ve mně - teď už ji stejně nesmím nechat jít, přece ví, co jsem udělala.. nebude nikomu chybět, je to jen další kurva.. nebude nikomu chybět.. nic se neděje, nebudou ji hledat.. přece kdybych ji nedostala já, dostali by ji oni, stejně by ji - dřív nebo později - někdo zabil.. a tys to přece chtěla, ne? Tohle je to, co jsi chtěla.. Zvedla jsem oči k její tváři, ale ta se nepohnula.
Jednou je nikdy - třeba už to nikdy, nikdy v životě neudělám, ona by stejně nežila věčně, byla to jen dal§í levná prostitutka, určitě fetovala a vůbec..
Sakra, přestaň se už ospravedlňovat a přiznej si, že ji prostě chceš zabít! A jseš z toho podělaná až do vrchu, srabe srabácká! Nebýt zbabělosti, stejně bys ji nenechala jít. Jen to protahuješ, protože bys radši, aby umřela sama od sebe, co?!
Sakra, do hajzlu.. Nakonec jsem se vzchopila, potácivě se zvedla a pokusila se polomrtvou dívku vzít do náručí - tělo mi ale vyklouzlo z nešikovných roztřesených rukou. Sykavě jsem vypustila několik nadávek a odvláčela ji za ruce do ložnice.
Když se mi ji podařilo vyrvat na postel, rychle jsem se otočila ke skříni - sice jsem hledala provaz, ale jinak to byla záminka, abych se na ni chvíli nemusela dívat.
Jakmile byla za půl hodinky spoutaná s končetinami roztaženými od sebe, začala se mi vracet chuť na nějaké ty násilnosti - už jsem zas byla odhidlaná, když ji tu mám, si to co nejvíc užít a prožkoumat svoje fantazie.
S maximálním potěšením jsem z pod prádla ve skříni vytáhla svůj utajený umělohmotný úd a svůj nůž, který jsem si hýčkala a nikdy jej nepoužívala, prrotože nad ním jsem si ukájela svoje sadistické sny.. přemýšlela jsem, zda jí nemám zavázat oči, ale rozhodla jsem se ji nechat tak, abych mohla sledovat její výraz..
Nevím, jak dlouho jsem čekala, než se probere - ale když se její víčka zachvěla, měla jsem radost. Co chybělo, jak jsem si později uvědomila, byl soucit, když se v jejích nyní otevřených očích objevilo nepochopení, hrůza a slzy.
"Co se stalo?" pípla rozechvěle. "Pomóc-"
"Neboj se, já nechtěla - promiň," řekla jsem jí, ale popravdět mi bylo jedno, že se bojí o svůj život - v tu chvíli mě zajímalo jen to, že ji vlastním.
Pomalu jsem se sklonila a vytáhla nůž. Ani nevykřiikla, tak byla vyděšená, ale já jí jen postupně rozřezala šaty - halenku, top, podprsenku - sehnula jsem krk a začala ji líbat. Kirk, prsa, ta krásná něžná prsíčka - kousala jsem ji jemně do kůže a užívala si toho, jak se pod mou tváří prudce a mělce zdvihá hruď zrychyleným dechem. Její končetiny se snažily cukáním osvobodit, ale byla připoutaná pevně.
Pokračovala jsem s polibky níž, na břicho, po kolenou jsem couvala dozadu a pak si přidržela jejít kolena, abych mohla jazykem polaskat její klín - cítila jsem v jejích nohou vystrašené chvění, pro mě tak vrcholně slastné, a pokračovala. Dívce ze rtů semtam unikly tiché steny bezmocné hrůzy.
Když jsem se nabažila, zvedla jsem se opět do kleku a s potěšením se připravila na další úsek - pásky jsem si utáhla kolem boků a rázem jsem se cítila jako chlap. Její oči se rozšířily úlekem a stehna a kolena se pokusila přiblížit, ale já jsem se příliš těšila, než aby mi teď něco mohlo zabránt. Prsty jsem si připravila cestu do její svatyně a opatrně přiložila špici - začala křičet.
Byl to spíš zoufalý kvil, ale mě v tu chvíli úplně vyburcoval. Vrhla jsem se vpřed a jak můj umělý penis prudce prorazil dovnitř a její tělo se celé křečovitě zdvihlo, moje paže skoro bezděky vyletěly kupředu a prsty se sevřely kolem jejího hrdla. Zatímco jsem tvrdě přirážela a v žilách mi začínala vřít krev, její oči vylézaly z důlků a z úst se jí draly chrčivé zvuky. Bylo mi to jedno - teď jsem byla ve svém, chtěla jsem jí ublížit.. Pustila jsem její krk, jen abych o kousek níž zaryla nehty do její hrudi a čím dál surověji nasakrovala její klín. Sebrala novou sílu, začala se urputně cloumat a ječet, ale já byla jako hluchá. Moc si z toho už nepamatuji, snad jsem byla v jakémsi transu - když jsem pak zkončila a hlava mi začala chladnout, teprve pak jsem si uvědomila, že už je mrtvá.
Se zájmem jsem si prohlížela její tělo, jako bych nemohla uvěřit, že jsem to udělala já.. lůžko pod ní bylo neskutečně zřízené. Hlavně pod jejím rozkrokem, který se zčásti změnil v beztvarou krvavou hmotu, a pod krkem, který jsem jí během toho podřízla. Podle stop na kůži jsem ji mnohokrát pokousala; aha, proto mě tak bolí čelist. Její tvář pozbyla krásy množstvím úderů a řezných ran, na pažích a stehnech byly škrábance i rozšklebené rány od nože. Břicho i hruď byly pobodané, možná to podřezání ani nevnímala. Nevím, kdy zemřela.
Ze zkrvavené plochy trupu přízračně čněly bělostné hrbolky ňader, jen po obvodu přetažené párem škrábanců. Znovu jsem pohlédla do její tváře, která byla pod krví bílá, otočená ke zdi vlevo, vytřeštěné mrtvé oči strnule zíraly vpřed, krví slepené vlasy zplihle visely. Trouchu jsem se zachvěla, náhle bych se jí ráda omluvila - chtěla jsem, aby se otočila, aby řekla, že to nevadí -
Pokusila jsem se ji políbit, měla tak roztomile nechápavě pootevřené rty - ale když jsem se přiblížila, všimla jsem si, že část dolního rtu je utržená nebo ukousnutá.
Začala se mi hnusit. Leží si tu v mé posteli a je mrtvá. Co bude teď? Dostala jsem strach - nechci, aby mě zavřeli. Co s tělem?
Začala jsem přecházet po pokoji, teprve teď jsem s odporem shodila svou výstroj.. Co s ní? Mám ji někam odvézt? Zahrabat? Hodit do řeky? Co když ji najdou? Asi bych ji měla umýt, aby na ní nebyly mé stopy.
Když jsem ji rozvazovala, napadlo mě, že bych ji mohla rozřezat a spálit, nebo třeba kusy těla uvařit, aby se maso oddělilo, a kosti pak znehodnotit kyselinou. Pak by už byly pro identifikaci nepoužitelné, ne?
Pohlédla jsem na ni a přišlo mi líto, že ji takhle vidím asi naposledy - ješitně jsem doufala, že se někde na pitevně budou nad mým dílkem sklánět vážní pánové, ublívat do rohů a říkat, jak je to strašný, jaká zrůda to musela udělat..
O chvilku později bych se za tohle nejradši vyfackovala. Střízlivější část ve mě ještě pořád nelitovala, že zrovna zabila člověka, ale byla aspoň natolik při smyslech, že se tím nechtěla ještě chlubit.
Trochu jsem se pousmála při představě, že bych mohla tělo namlít a udělat sekanou pro bezdomovce, že by posloužila lidu.. ale ne - nakonec jsem se rozhodla, že tělo jen rozčlením, jak to půjde, a zbavím se ho někde v horách, hodím ho do strže nebo tak. Při troše štěstí ho najdou vlci nebo lišky.
..ale i když už bylo tělo pryč, pořád jsem uvažovala, jestli jsem to udělala správně, jestli ji nenajdou a nezačnou čmuchat. Celé týdny teď sleduju zprávy v televizi a novinách, modlírm se, abych nikde nenašla zmínku o tomto svém tajném činu.
Strašně se bojím, aby něco nezjistili a nespojili to se mnou, vždyť to byl jen takový malý pokus - jednou je nikdy, až dvakrát je zvyk. Teď už je tedy jen na budoucnosti, zda zůstanu počestným občanem s tímhle bezvýznamným škraloupkem, tímto kostlivcem ve skříni, nebo zda se ze mne vyklube sériový vrah.
Ale pokud nevyklube, neměla bych za to trpětt. Bylo to jen jednou - a už je to tak dlouho, týdny a rýdny, nebo tedy skoro dva týdny, a já se pořád ovládám, já se přece snažím, kolem je tolik potenciálních obětí a já na ně nevztáhla ani ruku, snaha by přece měla být stejně polehčující jako lítost...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama