...z trochu jiného soudku...

14. března 2013 v 13:28 | autor |  Povídky

CESTA DOMŮ

Bylo to jako výbuch.
Nohy se mi podlomily a sedla jsem si na zem. Lavička uskakovala, tak jsem se opřela lokty o nezametené listí. Země se hýbala a mně bylo do smíchu. Jako sen, jako zvláštní živý sen mi najednou připadal celý svět. Ráno se probudím a bude to pryč.
Ostatní na mě koukají. Opírám se zády o lavičku a tiše se směju. Blednu.
"Co se to děje?" dívka vstává. "Není ti zle, nechce se ti blít?" ptá se, ale mně je dobře, jen se mi trochu motá hlava.
Rána a šok. "Kolik je hodin? Proboha, kolik je hodin?!" - v pět musím být doma, jinak mě naši přerazí.
Někdo se dívá na hodinky a odpovídá. Neslyším, třesu se strachy a připadá mi, že se celý svět zbláznil.
Najednou vyskočím na nohy a vratkým krokem mířím do parku. "Musím jít domů, rychle!"
Berou mě za ruce, každá z jedné strany. Pomalu vycházíme na cestu. Nohy se mi neskutečně pletou, ale je mi dobře. Uvědomuju si, že mám vytřeštěné oči. V puse i krku je nechutně sucho. Olizuju si rty vyschlým jazykem a děsí mě, že jeho pohyb cítím až o chvíli později.
"Co jste mi to dali?" křičím.
Cesta přede mnou je dlouhá tak dvacet metrů, vím to, po pravé straně je deset stromů. Najednou je nekonečná a temná jak tunel, stromů jsou tam miliardy a všechno se to vlní. Vytrhávám se z bezpečí jejich rukou a padám na zem. Tisknu se k lampě a pevně svírám víčka. Krčím se tam jako vyděšené zvíře. Zvedají mě - oči nechávám zavřené. Klid. Když je otevřu, začíná to znovu.
"Není ti blbě? Nechceš jít domů?" její hlas mě utišuje, ale strach je silnější.
"Musím jít domů!" hlas mám slabý a vzdálený. Jejich ruce cítím jakoby přes silnou rohožku.
Najednou šílený šok. Tohle není sen! Nevěřím tomu.
"Vy všichni se mi zdáte," směju se a zase se vyděším. "Ne," už sama nevím, zda si věřit. Znova se vytrhávám, rozbíhám se po cestě k tramvaji. Uběhnu sotva dva metry, zase stojím, svírám víčka a olizuju se. Opatrně mě berou ruce. Krásné bílé ruce té nejhezčí holky, jakou jsem kdy viděla. Pořád dokola opakuju, že musím jít domů.
Usazují mě v tramvaji a jedeme k metru. Vidiny už trochu ustoupily, ale nedokážu jít rovně. Před vestibulem metra mě unavené nohy posazují na špinavý schod.
Prosebně se na ně dívám skrz rozcuchané vlasy, které mi padají do tváře.
"Kde-" zaslechnu.
"Cože?"
"Kde bydlíš?"
Snažím se myslet a vykoktávám adresu. Ještě se ujišťují a pak mě vedou do metra.
Sedám si na eskalátor a je mi fuk, co si lidi myslí. Pořád si sedám. Metro se blíží a nafukuje. Lezeme dovnitř, hroutím se na zem do kouta. Dívají se na mě. Šílená jízda metrem připomíná rodeo a pak mi podané ruce pomáhají ven a do schodů. Hlava se klátí a točí. Mozek vypovídá službu.
Chvíli ještě čekáme na autobus a já pak, už bez pomoci, lezu dovnitř. Vrhám se na nejbližší sedačku a s hlavou přilepenou ke sklu. Za deset minut jsem nahoře. Betonová cesta se nepatrně cuká, ale mně už je to jedno. Rychlým krokem mířím k domovu. Cesta je nějak moc dlouhá. V okně je tma a slunce ještě vysoko. Snad to stíhám.
Dveře vypínající se nade mne ignoruju, stresem chvějící se ruka hledá v kapse klíč. Po dvou nezdařených pokusech se trefuju a odmykám. Výtah je jenom dalším místem k odpočinku.
Sedm. Římská číslice na mě svítí ze tmy jako zuby ďábla. Je nějak moc velká. Sladkost a sucho v puse doznívá, už mám jen hroznou žízeň. Klíč zajíždí do dírky a otevírá poslední dveře.
Odhazuju klíče a mířím k posteli. Teď už je mi všechno jedno, chci spát...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama