Duben 2013

Věčná otázka

29. dubna 2013 v 15:17 | autor |  Tétéčka
Kdo jsem? Kam kráčím? Co na to mám říct? Jsem vůbec hodna to komentovat? Tuším vůbec, co chci? Směřuju někam, nebo jdu jen tak nazdařbůh? Co budu dělat? Co ze mě vyroste? Dosáhnu někdy něčeho? Mám právo žít? Ubližuju svému okolí tím, co dělám? Budou na mě rodiče někdy hrdí? Stojím o to vlastně? Co je vám do toho? Proč se ptáte? Znáte mě snad, že mě chcete soudit? Záleží mi na vás? Záleželo mi někdy na něčem? Záeželo mi někdy na vlastním životě? Mám si vzít tenisky, nebo pohory? Mám zaplacené účty? Kdy už tam budeme? Půjdeš tam se mnou? Proč je tráva zelená? Dostanu někdy odpověď? Že ne? A proč se na to teda, kurva, vůbec ptám?

Ničeho nelitovat

22. dubna 2013 v 17:13 | autor |  Tétéčka
Řečnickou otázku "Proč zrovna já?" vlastně vůbec nepoužívám.. místo toho mám "Co jsem komu provedla?", obvykle v doprovodu laviny kleteb a sprostých slov, obzvláště v případě nejklasičtějším - když mě dojebává technika.
Ale teď už vážně.
Měla jsem v životě hodněkrát namále, ale i přes své téměř neexistující sebevědomí a věčné rozpitvávání své depresemi soužené duše se nehodlám za nic, co jsem si sama nadrobila, stydět. Ani omlouvat, a to ani před sebou. Nelitovat se.
Vycházím z myšlenky, že člověk by neměl litovat ničeho, co kdy provedl, protože už to stejně nemůže udělat jinak - do minulosti se nevrátí. Já blbnula řádně, ať už šlo o rvačky a jiné zlomyslnosti, záškoláctví, útěky, drogové experimenty, anorexii, pokusy o sebevraždu, sexuální dobrodružství s někým, ke komu jsem vůbec nic necítila nebo jakýkoliv jiný prohřešek - prostě pokud jsem se rozhodla k tomu, že to udělám, měla jsem určitě nějaký důvod a ani já starší, ani nikdo jiný ho nemá co kritizovat, pokud ho nechápe. Dělala jsem to jen sama sobě, nakonec jsem si to taky sama žehlila. Někomu jsem přišla (a pořád ještě příjdu) jako magor, ale mě to takhle vyhovuje. Vždyť ten život je krásnej i s fackama a špínou :)

Pocitová podpásovka

21. dubna 2013 v 12:32 | autor |  Duševní průjmy
Už jsem si asi mohla zvyknout, že mi můj nervový systém občas připravuje nelehké chvilky. Před pár dny se to stalo zas, tentokrát před lidmi, kteří vůbec netušili, co se děje..
Hned ráno se mě jeden maník venku zeptal, jestli něco nemám. Celou cestu přes Prahu mě pak pronásledoval jeho hlas a tváře jemu podobných, které jsem cestou viděla - a které moje oči samy hledají. Pak pohovor, nervy, nervy, nervy.. pak už to jelo. Na dece rozložené na sluníčku jsem už nemohla, týraná vlastní touhou jsem se stočila do klubíčka, vnitřnosti sevřené křečí. Ruka se mi tak klepala, že jsem nebyla schopná udržet cigáro.
"Tyjo, co je s tebou? Vypadáš, jako bys měla umřít," komentovala kamarádka moje třesoucí se ruce a zbělelou tvář. Věděla jsem, že to zas přejde. Přešlo. Za dvě a půl hodiny.
Kosák to pak zas zbytek dne přiživoval. "Místní efedrinka zásobuje feťáky z celý Evropy," plácl, jako by nevěděl, co tím způsobí. Stejně tak průchod přes Sherwood, kterému jsem se nebránila, ale který pro mě znamenal zase milion očí a osudů, které jsem svým způsobem chtěla žít... a ještě kázání u večerního pivka a ještě jednou kolem všech feťáků z Hlavního.
Kéž bych taky měla odvahu a dost drzou hubu na to, abych se prostě někoho zeptala. Bylo by to jako v těch mých snech, nosila bych to u sebe jako talisman. Hřál by mě pocit, že to u sebe mám, že bych mohla, kdybych chtěla. Mohla bych pak s klidnou hlavou čekat třeba další měsíce, než bude vhodná příležitost, zvažovat pro a proti, těšit se, krásně se bát... Místo toho mě teď akorát svrbí stovka v kapse a touha mi ždímá mozek jako citron.

Květinový off-topic

15. dubna 2013 v 17:50 | autor |  Tétéčka
Heheh :) první, na co jsem si vzpomněla při TT "KVĚT", bylo, jak mě kdysi jedna slečna oslovila "Ďáblův kvítku". Roztomilé, ne?

Teď už k mému off-topic článku.

Tentokrát nemám dost velkou depku, abych sesmolila něco obvykle temného, ale co už. Tak tedy téma květ... mám ráda všechno, co je zelené a kvete, nejraději orchideje, masožravky a obyčejné krásné luční květiny, jako jsou vlčí máky, kopretiny nebo třeba chrpy. Pokoj mám zarostlý od podlahy ke stropu. Mám také ráda "květinovou" módu šedesátých let, rozkvétající jaro (dokonce i to Pražské), holky, co si dávají kvítka do vlasů.. sama jsem jednu dobu nosívala taková "hipízácká" trička a kytky všude možně, všichni se mi posmívali, jestli jsem prý nezaspala nějaké to půlstoletí. Ale pro mě je květ prostě symbolem. Radost, počátek něčeho nového, pozdrav slunci, které začíná hřát. Byl to výraz mých pocitů, něco, o co jsem se tímto způsobem chtěla podělit, a dost mě zaráželo, že to nikdo nepochopil. To jsem byla ještě bezstarostně mladá. Když jsem pak začala nosit černé vlasy a černé hadry, zas to bylo: "vypadáš jak můra, tohle už přece vůbec není v módě"... kecy kecy kecy. Nechám se kvůli sportu ostříhat na ježka, hned slyším "to ti vůbec nesluší, to už se nenosí, holka má mít dlouhé vlasy"... kecy! Nikdy jsem se nechtěla podvolovat těmto "sociálním dogmatům", módním trendům a podobným ptákovinám. Zevnějšek je odrazem duše, to jsou všichni tak děsně povrchní, že to nedovedou překousnout? ...včera jsem se šla objednat k holičce. Říkám, že chci něco krátkého, punkového, střeleného a červeného. Usmála se a řekla: "já bych to spíš viděla na něco elegantního, vždyť už vám není patnáct." Tak jsem zas šla.

Muset vs. Chtít

9. dubna 2013 v 0:52 | autor |  Duševní průjmy
Všichni jsme to někdy řekli. Už musím jít. Teď ale nějak pochybuji, kolikrát člověk, když říká, že musí, doopravdy MUSÍ. Někdy to je taková milosrdná lež, když už společnost omrzí nebo když je v podvědomí strach. Nyní zažívám nový rozměr toho všeho. Oháním se slovy jako "musím", "potřebuji" a "nemohu jinak", abych sama sebe odpoutala od faktu, že pod tím je skryto jen "chci, chci, chci!" Vidět vlastní slabost je velmi těžké. A podlehnout je tak snadné.. Jak dlouho to ještě vydržím? Vím, že bych vydržela, kdybych se snažila. "Nejde to," hájím se, ale ve skutečnosti vlastně nechci.

Vnitřní souboj

8. dubna 2013 v 15:41 | autor |  Tétéčka
Nedočkavost je také součástí mého nynějšího emočního koktejlu.. silná touha hraničící až s posedlostí, touha splnit si to hned teď, co nejdřív, zbavit se všeho neklidu a napětí. Dohání mě to k šílenství, až nad samu propast sebezničení. Pořád mi hlodá v hlavě - však nemusíš do té propasti padat, roztáhni křídla a leť. Třeba pak chytíš vítr a dostaneš se zas nahoru.. a i kdyby ne, k čertu s tím! ..jenže pak je tu to druhé (ne druhý hlas v hlavě, tam už je jen ten vábivý), okolí plné očí a uší, co mě sledují, studují, pitvají, čekají na chybný krok nebo mě chtějí jen standardizovat..? A já mám strach, že když podlehnu touze, okolí mě sežere - když poslechnu okolí, tak mě touha spálí.. a nedočkavost sedí v koutku hlavy a čeká, kdy se konečně nějak rozhodnu.

Poezie mládí

8. dubna 2013 v 13:14 | autor |  Poezie
Tak tohle jsem psala, když jsem byla malá :) aby bylo vidět, jak šel čas s mou temnější stránkou, za názvem každé básně uvedu věk.



OSTROV SMRTI (10)

Na věky věků, co rychle letí
zpívám ti tam, kde je smrt
když jsem ti četl pradávné verše
které jsem stejně sám škrt
bolelo srdce každého kolem
zjistil jsem pak, že jsem sám
na ostrov skrti v dalekém moři
dnes malou loďkou odplouvám
necítím ani, jak se mnou třese
vnouček můj, kterého mám rád
neslyším ani, jak bijí zvony
nestihnu svým blízkým sbohem dát



MÍSTNOST ZVANÁ LÁSKA (13)

Šedá, prázdná v mysli mé
místnost zvaná láska
u jiných je barevná
přímo ve švech praská
měla by být růžová
plná nových tváří
jenže řekni - kdo jen má
rád holku v mém stáří?



NENAPLNĚNÉ ROZHODNUTÍ (14)

Lidem ublížila jsem
v duši nenaleznu klid
proto skokem ukončím
co se nepovedlo - žít



BOŽE, DEJ MI SÍLU (15)

Bože, dej mi sílu
abych mohl vidět
abych mohl dávat
abych mohl brát
probodnu si žílu
nebudu se stydět
z měsíce ti mávat
na problémy srát

kdyby mě tak znali
rodiče a lidi
táta řemen zvedne
máma zaplaká
když mi zvůli dali
tak jen ať se stydí
lidstvo mezi sebou
že má feťáka




MLADÍ BLÁZNI (úryvek) (16)

Děti v tichejch rodinách
aby se nenudily
si pořídily bolest, strach
a pošlehaný žíly
bez drogy je hroznej den
a noc je strašně dlouhá
skutečnost je hnusnej sen
a šílená je touha
rovina je zatáčkou
hlava bolí krutě
zbyla jen touha stříkačkou
svý uspokojit chutě


DĚKUJI ZA LÁSKU (17)

Bílá jako mořská pěna
bílá jako mlha ranní
bílá je jak perla krásná
díky bohu, díky za ni

stále mi uniká podobna lani
rychlá jak potůček po jarním tání
toužím se dotýkat něžných těch skrání
dík bohu za život, dík bohu za ni

toužím s ní po ránu pobíhat v stráni
v měkkoučké trávě, chladivé rose
oděny ve vlasech, nahé a bosé
dík bohu za lásku, dík bohu za ni

buď aspoň chvíli mou
ženou, mou paní
vždyť jsi má láska
já děkuji za ni



MILENCI (17)

Tam na vrcholcích skal
až do nebe se pnoucích
leží pár mrtvých těl
dvé srdcí netlukoucích

tam horský vítr svál
žár lásky těch dvou lidí
ten milenců pár žel
se víc již neuvidí



..pak jsem psala dost, ale je to moc dlouhé..

PRO MLADOU DÍVKU (19)

Jen se neztrať, děvčátko, sama v temném hvozdě
až tě domů ponesou, bude příliš pozdě
marně budeš volati "zachraň mě, ach, matko!"
vprostřed lesů najdou tě zabité, děvčátko

V jeden den

7. dubna 2013 v 13:47 | autor |  Poezie

V jeden den, ve zvláště slabou chvíli
nechala jsem se zvědavostí svést
jazyk se sevřel pevněji než pěst
a hodiny se tiše zastavily

náhle se dívám z jiné perspektivy
nastala změna, jíž je těžké popsat slovy
svět změnil se na žlutofialový
leskl se, pulzoval a byl jako živý

i ulice ožily, domy začly kvést
mohla jsem létat, sama mezi všemi
nohama vězet hluboko v zemi
konečky prstů dotýkat se hvězd

pod kůží proudí bleděmodrá krev
myšlenky jak koně divocí se honí
kolem je ticho, které sladce voní
a skrz to ticho ozývá se zpěv

nad ránem pak s vášní patologa
pohlédnu do střev Národní třídy
dokud je rozkopaná, dokud oči vidí
než mysl zastře tajuplná droga

Ve stresu

5. dubna 2013 v 20:42 | autor |  Duševní průjmy
Nakoukla jsem se jen ze zvědavosti. Jen kvůli jednomu slovu, které mě bodlo do duše. Rozhovor pak trval víc než tři hodiny. Cítila jsem se... nádherně, děsivě... ruce jako led, pot perlící na třesoucím se těle, svrbící klín a divoký, jásavý pocit, jako by se mi utrhlo srdce a skákalo jako šílenec... a teď čekám, zda splní, co slíbil, a uvnitř cítím bolest, jako by se mi kolem vnitřností utahoval rozžhavený drát. Co když zapomene, co když ztratí zájem? Nechá mě trpět, i když ví, jak hrozná je ta touha?

Dark poetry - Craving

4. dubna 2013 v 4:05 | autor |  Poezie

...a zase depka, bolest a touha
namísto očí dvé prázdných skel
proč jen je noc tak nemožně dlouhá
a proč je plná lákadel?

zhnuseně vyslechnu večerní zprávy
zamknu a zhasnu, pak kolem svý hlavy
rozmístím nápisy ze všech stran
"soukromé peklo - vstup zakázán"

v touze se topím, dusím se z chtíče
chce se mi brečet, zvracet a křičet
chci usnout, umřít, zapomenout
být zvovu dívkou nedotčenou
anebo ukojit ten chtíč
na chvíli zas to zahnat pryč

příčetnost vlastní říká mi
že dělám špatná rozhodnutí
kupovat štěstí na gramy
nemá se - a já to dělám s chutí
a pak se vždycky znova divím
když zbyde jenom úzkost a strach
a v hlavě červ, co šeptá mi, že
stačí si šňupnout hvězdnej prach...