Květen 2013

Všechno se ve mně kroutí

30. května 2013 v 12:12 | autor |  Duševní průjmy
Kdysi jsem měla skoro tentýž pocit; bylo mi asi osm, byli jsme v Rakousku u jezera a na jeho břehu stál vysokánský skokanský můstek. Měl asi 5 metrů, ale mě připadalo, že vede až do nebe. Postávali pod ním ještě dva starší kluci a bylo vidět, že si netroufají. Chtěla jsem se trochu vytahovat a taky mě to hrozně lákalo, i když jsem měla strach. Vylezla jsem až nahoru a stála na krajíčku, koukala do hloubky a klepala se směsí hrůzy, závratě a vzrušení. Vnitřnosti se mi svíraly a kroutily, ale mě se to líbilo. Pak jsem strašně zařvala a skočila.
Podobný "lehký adrenalin" ráda zakouším, kdykoliv to jde. Udělat naschvál něco střeleného, rozvířit endorfiny v hlavě.. teď to cítím zas. Žaludek, střeva a vaječníky seždímané vzrušením do jednoho klubka, občasné bodnutí touhy v hrudi, chtivostí zářící oči a rozklepané ruce, pot a třes a sevřené hrdlo.. pokud se odhodlám, bude to dlouhý skok do hlubiny. Nebezpečí a neznámo, ale pravděpodobně i taková endorfinová tsunami, že se z toho zblázním. A zas jsme u toho - chci to, ale bojím se, ale chci to, ale mám strach.. která strana vyhraje?

Mamka dokáže potěšit

29. května 2013 v 10:17 | autor |  Duševní průjmy
Tak jsem nedávno přišla domů lehce nametená a mamka se hned ve dveřích ptá, jako by ji to vůbec nemohlo překvapit: "A co ještě jsi měla?" - wtf.

Výběr hudby

28. května 2013 v 13:38 | autor |  Duševní průjmy
Tak jsem zjistila, že zhruba 90% mých oblíbených písní (tj. takových, které jednou zaslechnu a nedají mi týdny spát, dokud nezjistím interpreta, a když to seženu, tak to poslouchám furt a furt a nedokážu se toho nabažit) pochází od autorů závislých na heroinu. Tak já nevim.. znamení?

Včéra z večéra..

28. května 2013 v 13:20 | autor |  Duševní průjmy
Ráno vstávám a jdu si vyřídit pohovor č.1, ze kterého jsem měla hrůzu, protože šlo o náhled do propasti vlastních slabostí a ubožáctví. Ale trochu mě to pozvedlo. Zato večerní pohovor č.2 mě málem naučil létat, ačkoliv snaha pohovoru č.1 se tím hodně otupila. Mezitím jsem vymlaskla krabku LMek a přes půl litru vína a domů jela (už téměř tradičně) nalitá jak beďar. Jsem vlastně hrozně šťastná, i když se i strašně stydím, že dělám takové kopy a že hodlám zajít ještě dál. Jsem fakt neuvěřitelně pitomá. Dokonce tak strašně pitomá, že ačkoliv vím, že je to p.čovina a že si možná zadělám na pořádnou bečku hoven, do níž se pak potopím až po konečky vlasů, nejsem s to sama sobě dát přes hubu na vzpamatovanou, jen se těším jak blbá. A jsem tak natěšená, že se nedokážu ani nenávidět za to, jak jsem blbá.

Chřestím štěstím

28. května 2013 v 13:14 | autor |  Tétéčka
Že začala chřestová sezona, toho jsem si dosud nevšimla - farmářský trh jsem prošvihla a do naší sámošky tato lahůdka ještě nedorazila. Ale jakmile seženu, to si pošušňám. Nejlépe na mladém, ovařeném, lehce posoleném a bez přílohy. Chřest zbožňuju, i když k němu mám určité výhrady - 1) smrdí po něm moč a 2) když to člověk jí, vypadá, jako by prováděl nácvik orálního sexu. Nicméně kladů je víc - 1) výborná chuť, 2) výborná chuť a 3) výborná chuť. ;)

Takhle jsem to cítila už tehdy

26. května 2013 v 14:32 | autor |  Povídky
Bylo mi čtrnáct let a trpěla jsem tím, že nemám kluka. V noci mě přepadla šílená chuť na fet. Všichni už spali a já nic neměla, jen buchnu schovanou v šuplíku. Aspoň ten pocit, než si něco seženu... Vzala jsem stříkačku do ruky a srdce se mi z ničeho nic strašně rozbušilo. Od hlavy k patě jsem se roztřásla a oči se hladově vpíjely do jehly. Když se ostrý jazýček blížil k mému předloktí, ucítila jsem, že mi tělem prostupuje obrovské teplo. Začala jsem se potit, přitom mi byla zvenčí zima a zevnitř vedro. Srdce mi poskakovalo snad až v krku, a pumpovalo do hlavy vařící krev. Jehla pomalu zajela pod kůži a napíchla žílu. V tom mým tělem projel orgasmus podobný elektrickému výboji. Něco, co jsem ještě nikdy nezažila... křečovitě jsem se vzepnula, lapala po dechu, klín mi úplně zvlhnul, v rozkroku mi cukalo a ruka, kterou jsem si ho chytila, se plnila vlhkým slizem, vlna za vlnou, jak se mi celé tělo otřásalo přílivy neskutečné rozkoše.. Pak se mi udělalo zle. Chvíli jsem myslela, že jsem chlap, úplně jsem cítila, jak se mi mezi nohama něco topoří - vyletěla jsem z postele a v duchu ječela: řekněte mu, ať si lehne! Rukama jsem si sevřela klín a rozbrečela se vyčerpáním...

Starší podvlivová tvorba

26. května 2013 v 14:19 | autor |  Povídky
(..nedá se v tom hledat žádný smysl, protože jsem to psala sjetá nebo zhulená nebo co jsem to tehdy prováděla.)


"Za blbost se platí, že? Nebyl jste to náhodou vy, kdo mi to před nedávnem říkal? Jasně, tehdy to byla blbost a furt je, co já už se naplatil nejdřív za štěstí, teď za chvilkovej únik od bolesti. Ale upřímně, pane, kdo je tu z nás dvou ten blbější? Možná inteligencí navrch nemám, ale tímhle jo."
Vytáhl pistoli.
"Co si od toho slibuješ? Jsi v pasti, policie už je na cestě, není lepší se vzdát?"
"Hm.. ne. Myslím, že ne. A když už jsou na cestě, asi vás vodstřelim hned, abych stihl zmizet, než dorazej. Papa,"

"Vole, ujely mi nervy, utlouk jsem ho pohrabáčem!"
"Ty jseš debil, mohl nám toho ještě hodně říct!"
"Hele, lidi.. von tam leží vedle na zemi a nedejchá.. kurva.. von je asi mrtvej."
"No jak jinak, když jsem ho zabil?! Jseš hluchá, nebo úplně blbá? Nebo oboje?"
"Je to tvoje vina! Myslela jsem, že se dokážeš krotit!"
"Jo tak tys myslela? To je u feťáků tvýho druhu vzácnej jev, měli by tě dát do zoo!"
"Ty máš od tý svý kyseliny taky rozežranej mozek! Do hnoje s váma, potvory škaredý.. nevděčný."
Večer mě zas přepadla brečivá nálada, tak jsem se k němu přitulila.

"Ahoj kluku, nemáš cigáro," ozvalo se sípavě. Jack se otočil. Nad ním se nahýbala vyhublá postava v kabátě. Nepřítomné oči zíraly někam jinam, jako by kluka ani neviděl.

"Já už jsem s tím svinstvem nadobro skončil!", prohlásil Filip sebevědomně.
"Ále, náš světec promluvil. Hlavě, žes totéž říkal už před měsícem a za pár dní jsi tu lapěl znova."
Barborka se nahatá koupala venku pod pumpou.
Filip se vyklonil z okna a tiše zavolal: "Světičko moje, pojď za mnou do světničky,"

Divný stav

23. května 2013 v 23:03 | autor |  Duševní průjmy
Mám v posledních týdnech takou divnou náladu.. hopsám kolem s očima na vrch hlavy a řvala bych "miluj, miluj, miluj!" a zároveň bych se nejraději zastřelila. Příčetnost se zužuje na lano provazochodce a já na tom s rovnováhou nikdy nebyla dobře. Snad je to tím, že má přijet Em, strašně se těším a zároveň mám strach. Ale strašně se těším. A mám strach. A těším se. Ale mám strach. Ale moc a moc se těším.

Trávoprávo

13. května 2013 v 17:17 | autor |  Tétéčka
Co na to říct.. kdo četl kusy tohoto blogu, tomu už asi docvaklo, že jsem z těch šťastlivců, co se s Mařkou znají osobně. K legalizaci jsem se ale nikdy nijak veřejně nevyjadřovala a nehodlám s tím začínat ani teď. Nicméně jakýs takýs názor mám. Že možná kdyby se marihuana stala legální drogou, tak by zájem o ni poněkud opadl. Je to samozřejmě tanec na tenkém ledě, ale obecně - kdo chce nějaké drogy vyzkoušet, vždycky se něco najde, ať to je legální, nebo ne.. přiznejte si, kolik vás zkusilo cigáro nebo panáka dřív, než vám bylo 18? A pokud jde o větší mozkové sajrajty, kolik z vás má doma úřední povolení vlastnit plechovku ředidla? Hlídá u vás policajt, jestli babičce z lékovky nemizí víc valia, než kolik jich sezobne k večeři? Kdo chce kam, dostane se tam i bez pomoci.
Moje vlastní zkušenosti s trávou nebyly nijak úžasné, někdy spíš hodně špatné. Sama bych do toho znovu asi už nešla (i když jeden nikdy neví), ale nemyslím, že by mělo cenu někomu, kdo to CHCE zkusit, vykládat, proč by to neměl dělat a jak je to špatné a nelegální.. proti rozhodnutí uhnízděnému v paličaté hlavě se veškerá prevence míjí účinkem. A někteří lidé mají prostě sklony k sebedestrukci. Patřím mezi ně, takže o tom něco vím ;)

Dnes se obzvlášť nenávidím

11. května 2013 v 18:28 | autor |  Duševní průjmy
A zas jsme u toho. Opět se nenávidím, když toho moc sním.

Mamka se křižuje, abych se "proboha nevrátila k pubertě".

A zas jsme u toho - má vůbec smysl hledat pomoc, když o ni vlastně nestojím? Nebo bych se jí bránila? Přestávám si být jistá v běžných věcech. Příjde mi, že jsem zas sebe sama nějak ztratila a budu se muset znova najít. Ale jako obvykle se svou buldočí palicí nechci, aby mě někdo naváděl směrem.. přece když si směr nevyberu sama, nebude můj.
Není to nakonec prostě tak, že jsem od začátku špatná, divná, jiná, pošahaná, nebo jak tomu chcete říkat? Ptají se - čím to je, že ta naše holka musí pořád dělat problémy, že se nedokáže usadit a chovat se tak, jak by se v jejím věku slušelo.. ale není to prostě tím, že taková JE? Musí mít všechno důvod?