Červen 2013

Filip Topol a vzpomínka na dětství

24. června 2013 v 6:10 | autor |  Tétéčka
Potupně přiznávám, že zesnulého F. Topola jsem neznala a ani jsem nikdy neslyšela nic od Psích vojáků, ale jedna myšlenka mi při přečtení jeho jména hlavou probleskla. Je to vzpomínka na velkou životní ránu, kterou kdysi zasadil svět dvěma malým děvčátkům.
Bylo to snad v první nebo druhé třídě, když nás učitelky občas braly na procházku do lesa. Někdy i dál, na takový palouček, kde byly lavičky a prolézačky ze dřeva. Milovala jsem to tam, protože už tehdy jsem byla malý zašívák a tam byla spousta úkrytů za stromy, na stromech a v keřích. A byla tam moje nejlepší kamarádka, říkejme jí Irena. A taky tam byl "náš" strom, říkejme mu "Klementýna". Klementýna byla stará vzrostlá bříza (taková Paní Bříza), opravdu hodně stará, s kmenem tak silným, že jsme ho my dvě tak akorát objaly pažemi. Byla hodně nakřivo, jak na ní kdysi spadl jiný strom a skoro ji vyvrátil z kořenů. Na šikmém kmeni měla puklinu, kterou využívali místní výrostci a strkali do ní vajgly a stříkačky. Byla na více místech popálená, jak jí lidé ubližovali. Ale my dvě jsme ji milovaly. Vždycky jsme běžely napřed, společně ji objaly a řekly: "Ahoj, Klementýnko, jak se dnes máš?" A pak jsme si pod ní hrály a stavěly jí u kořenů domečky pro skřítky. Jednoho dne se na kmeni Klementýnky objevil kruh růžovým sprejem. Přemýšlely jsme, co to asi znamená. Došlo nám to teprve tehdy, když jsme - asi o týden později - přišly a na místě, kde stávala naše krásná stará bříza, našly jen smutný pařez.
Pan Topol zemřel po nemoci ve věku necelých padesáti let. Těžko říct, kdo z nich na tom byl lépe. Snad je jim oběma země lehká.

Nervíčky, nervíčky

23. června 2013 v 21:11 | autor |  Duševní průjmy
Zítřejší pohovor a úterní zkouška - co mají společného? Správná odpověď? Na obojí příjdu totálně nepřipravená a s nervama v hajzlu. Právě jsem prodělala dvouhodinovej zásek s cukajícíma nohama, nutně si potřebuju zakouřit.. Svírá se mi žaludek, střeva se kroutí, mám strašně zpocené dlaně, pálí mě šíje, prostě zase totéž v bleděmodrym. A v podstatě jediný, na co myslim, je: "Ježišmarja, zas nestíhám, snad to zvládnu, snad mě nevyhoděj.. snad bude příští prášo lepší..."

Dojezd

23. června 2013 v 17:22 | autor |  Poezie
Probděla jsi dvě tři noci
rameny jen pokrčíš
nic divného pro někoho
kdo si semtam zafrčí

pocit štěstí vyprchává
cítíš, jak tě opouští
začíná tě bolet hlava
v ústech máš jak na poušti

na prsa ti lehá tíže
srdce buší zběsile
třeseš se a kůže hryže
lepí se k ní košile

vzpomeneš na krabku prášků
na dobrého přítele
natahuješ pro ni ruku
neschopna vstát z postele

už máš plné zuby bdění
tak si rychle zapiješ
dva benzáky pro zklidnění
a doufáš, že přežiješ

Cizí kocovinka

23. června 2013 v 14:03 | autor |  Tétéčka
Na téma kocoviny a stavu jí předcházejícímu jsem si vzpomněla na jednu příhodu, o kterou se s vámi podělím ;)
Bylo nebylo, pomáhala jsem v jednom baru a ten večer jsem přinesla hostům předvést krásnou dvoumetrovou krajtu. Už ze začátku večera dorazil pár, slečna byla už lehce "se špičkou". Když viděla hada, začala vřeštět, že z nich má panickou hrůzu, tak jsem se zvedla k odchodu, abych ji neděsila. A ona "Ne, ne, já to musím překonat!" Dala si další dva tři panáky, zavřela pevně oči a natáhla ruku, tak jsem jí podala krajtí ocásek, aby si sáhla. "Ježiš, to je hrozný!!! Samá kůže!" tak říkám: "Představ si, že je to kabelka," a ona hladí a hladí a pak říká: "Mě to připadá spíš jako penis!" - no výtlem největší :-D Pak přidala ještě pár panáků, po každém byla stále ochotnější si hada pohladit, a pak k manželovu totálnímu úžasu prohlásila, že si ho chce půjčit do náruče. Zavěsila si hada kolem krku, vyskočila na stůl a začala tancovat. Snažila jsem se ji trochu přidržovat, než ji pan manžel serval dolů, zaplatil a odtáhl ji do hajan..
No a ráno u snídaně typicky - obří černé brýle, rozcuch jak vrabčí hízdo, dala si jen čaj.. a říká: "Co se to včera dělo?"
Bylo mi jí docela líto, ale musela jsem se smát, když jí manžel líčil její sexy taneček s hadem a její tvář měnila barvu od mléčně bílé přes sytě rudou až po brčálově zelenou, mezi čímž stále střídala steny typu "Proboha", "Já se tak omlouvám/stydím" a "Já už nebudu pít"... :) ale fobii z hadů už prý překonala :)

Nestíhání

23. června 2013 v 13:43 | autor |  Duševní průjmy
Znáte ten pocit, že nutně potřebujete něco udělat, už vám termíny šlapou na paty, a vy prostě sedíte nad rozdělanou prací a nejste schopni ji dokončit? Přesně tak to teď mám, opět lehce kořeněné touhou a bolestmi. Na nejhorší stavy jsem si vyšetřila nějaké klepky a rum s kolou, ale strašně se těším, až to budu mít za sebou. Jen mám hrůzu z toho, že to nezvládnu.

Koukám na Giu

22. června 2013 v 16:20 | autor |  Duševní průjmy
"Prosím, nechoď. Prosím. Udělám Ti snídani."

Zbožňuju Angelinu v téhle roli.

Něco jako láska

22. června 2013 v 13:16 | autor |  Poezie
Potkala jsem ji za úsvitu
a pohled na ni mě konejšil
nejprv jsem stála tiše v skrytu
zvědavost byla však silnější

Ve vlasech měla vlčí máky
voněla svůdně opiem
zeptala se mě, zda chci taky
zkusit, co spolu prožijem

Váhala jsem snad jenom chvíli
pak jsem jí ruku podala
a ona spojila naše žíly
její krev do mne vtékala

Bylo to něco jako láska
rostoucí touhou s každým dnem
vpíjely jsme se jedna v druhou
v srdcích si žily navzájem

a zavíraly oči před tím
že nás to bude život stát
pro nás však v tuto božskou chvíli
významnější je milovat

Pár fotek

22. června 2013 v 10:30 | autor |  Obrazárna
...si tak blbnu.. kuřácký koutek:


a lehce sjeté očko po kombinaci vodky a prášků (depka je svině, přebíjet ji je kavina.. já mám ale zviřátka ráda)

A přišly i jiné touhy

22. června 2013 v 1:43 | autor |  Duševní průjmy
Tak trochu konečně.. ale zase nesplněné přání. Okamžik, v němž se dvě duše najdou. Ten okamžik, kdy jeden pár očí najde ten druhý a uvidí v něm tentýž záblesk, jaký jej rozpaluje. A pak setkání rtů, nepřipravené, tiché, dravé, ruce, co najdou cestu k tělu, dotyk dvojí rozpálené kůže, temnota za víčky rozjiskřená touhou, nekonečné minuty bezeslovné vášně, spojení tak těsné, že se skoro dusíš, kdy chceš zemřít, aby byl ten okamžik zachován.. mohlo to začít jakkoliv, může to jakkoliv skončit, ale to není důležité. Ten okamžik mezi začátkem a koncem, jen na tom záleží.

..nebo se jen vézt

22. června 2013 v 1:18 | autor |  Duševní průjmy
Kdybych se chtěla těm chutím bránit, a jakože zatím nechci, bude to dost těžký. Já to snad přitahuju. Kdykoliv zapnu televizi, abych měla zvukové pozadí k práci, zrovna tam někdo fetuje.