Červenec 2013

Trdlo

31. července 2013 v 22:35 | autor |  Duševní průjmy
Hopsám si tu okolo jako střelenka, hvízdám si a raduju se ze života. A je mi úplně jedno, že bych se s blížící se třicítkou neměla chovat jako střevo. Proč by se člověk neměl cítit dobře? Jen proto, že je to nerozumné, že se to nehodí k jeho věku nebo postavení? Fck ;) Enjoy life!

Flashback

31. července 2013 v 20:41 | autor |  Duševní průjmy
V noci jsem překvapila sama sebe - nakonec jsme nic nesehnali (a já nechtěla před P. přiznat, jak moc bych si dala), v noci jsem nezamhouřila oka a po třetí jsem vyrazila rovnou do práce. U P. a cestou na šichtu jsem si, spíš tak abych nebyla unaveně protivná, vytáhla trochu trávy, hned začátkem pracovní doby jsem do sebe kopla energeťák a pak to začalo. Bezvadná nálada celý den, i když jsem si už málem proseděla díry v kalhotách, zákazníci se smáli spolu se mnou (moje vyzubená tlama má hrozně nakažlivý efekt), to bylo děsně fajn, i se shovívavým úsměvem přešli moje obvyklé podělávky, dostala jsem rekordní dýžka - tak velká, až vedoucí myslela, že jsem někomu nevrátila +:) a ke konci směny jsem zase typicky pobíhala sem a tam, hopsala, luskala, povidala si s dveřmi a baletila po okrajích pultů, čemuž se také lidi pousmáli s pochopením - no jo, takové zpovykané štěně. Tweaky ;) ale fakt to bylo bezva :) tak jsem se trochu rozloučila a šla dom, pak deset minut doma a tma. Totálně v limbu do devíti večer. Tak jsem trochu nahnala deficit a jdu zavolat P., který mě mezitím prozváněl, a zas se tak nějak těším na cokoliv, co příjde, i když ten příští týden dostává patinu zacpaných dutin a zahleněných průdušek.

Dnešní den ve znamení

30. července 2013 v 19:53 | autor |  Duševní průjmy
trvajícího řešení nezodpověditelných filozofických otázek.. už sama sobě pekelně lezu na nervy. Možná by tenhle nekonečný vnitřně-vnější monolog byl k něčemu, kdybych nebyla tak nebetyčně blbá. No nic. Asi je to i nervama - za hodinu vyrážím za P., moc se mi nechce, nejradši bych dnes někam zalezla a spala tři dny.. No jo, to má ale krapet jiný důvod.. přiznávám, že poté, co jsem sáhodlouze rozvíjela teorie o tom, jak budu abstinovat a jak bude všechno oukej, tak jsem si hned další den (včera) vyjela půl zbytku už ráno před prací a dnes? Ráno si to hasím do práce, cestou jsem ale zjistila, že nejsem až tak v cajku, jak jsem si myslela, a tak jsem si zalezla do kouta a prozíravě ssebou vzaté psaníčko si šoupla do nosu rovnou na pracovišti. Tvl.. fakt jsem zvlčila. No aspoň v práci to teda bylo OK, až na takové drobné halušky, jak je u mě celkem normální - jednak ten nemožný stojan, z něhož jsem vždycky úplně vystíhovaná, stav nestav, jednak to, že jsem pořád někde viděla P. Koutkem oka jsem pořád někde zaznamenávala košili, typické pohyby nebo jeho pohled. Lidi už museli myslet, že mi trochu hrabe, že se pořád tak rozhlížím. No co už.. opět bych si dnes nakopala do huby, když mi v hlavě pořád víří jediná myšlenka - povede se dnes něco sehnat? Aspoň trošku? Zítra poslední den v práci, potřebuju - ne, nepotřebuju, chci to - chci nějakou vzpruhu.. ještě včera, když jsem ráno šňupala, jsem si řekla, že pak už ne, protože jsem se bála profrčet z ničeho nic takhle tři dny v kuse.. ale dnes je mi to úplně jedno, spíš nevím, jak to zítra doklepu bez toho, když jsem za poslední týden z různých důvodů naspala asi deset hodin.
No vida, že by ze mě mluvila probuzená závislost? Ahoj, dost dlouho jsme se neviděly. Ani nevím, jestli jsem ráda nebo nerada, že tě zas vidím. Ale něco mi dohoď, ať ten den ještě vydržím.
To je pěkně zrádné, jak dobře se po tom člověk cítí, jak mu to pálí a jak mu to maká, jak i působí na ty kolem.. a když pak nakoukne pod povrch, je tam jen sebedestrukce.

Myšlenky

29. července 2013 v 22:46 | autor |  Duševní průjmy
Lehce dojíždím a pořád mám hlavu plnou myšlenek, až mě z toho pálí.. jako bych hledala nějaké životní pravdy, nějaký smysl, nějaké odpovědi.. co vlastně jsou ty důležité věci jako láska, štěstí, naplnění?
Ale nějak mě k tomu nic moc smysluplného nenapadá.
Snad akorát to, že podle mě jsou to právě pocity, hluboké a intenzivní, co dělají z člověka lidskou bytost a dávají životu chutě, barvy a vůně. Jinak by to bylo jen přežívání, stereotyp. Nechci se propadnout do stereotypu - vídám to občas kolem sebe, lidi, kteří pracují, aby se uživili, a živí se, aby zvládali pracovat. Jasně, že i tito lidé mají život vyplněný střípky něčeho, co je pohání, kvůli čemu každé ráno vstanou. Asi ale toužím po něčem silnějším. Možná to - zas a znovu - souvisí s mým nízkým sebevědomím a pocitem méněcennosti, které mi z prostého života dělají beztvarou šedou hmotu, ale zkrátka ty impulsy, co potřebuju, musí být mnohem silnější. Nedokážu se smířit s tím, že bych jen tak fungovala, starala se o přežití, každý den to samé bez naděje na únik.. Únik, to je asi taky ono.. Další klasický projev mé slabosti. Možná se prostě jen bojím normálního života, proto sahám po drogách, proto prahnu po silných zážitcích jakéhokoliv druhu. Nestačí mi parní pohon, potřebuju jaderné palivo. Když na něj pojedu sama, bude to fajn, ale ještě radši bych strhla všechny tápající ssebou v jednom velkém perpetuum mobile prožívání..
Nezbývá než doufat, že nejsem zatracena, že nejsem nehodna.. protože pokud by nebyla ani ta naděje, že člověk jednou dojde k poznání všech těch velkých záhad bytí, tak k čemu ten lidský život vlastně je?

Co je vlastně smyslem mého života?

29. července 2013 v 21:33 | autor |  Duševní průjmy
Nevím.. fakt nevím. Nevyznám se sama v sobě.

Od té doby, co jsem s relativně čistým štítem nastoupila na druhý gympl, mi připadalo, že můj život chytil jakž takž směr. Po maturitě, když jsem se dostala na VŠ, jsem zjistila, jak moc pro mě, lempla, flákače a záškoláka, znamená vědění. Biologie - to byla už dávno moje srdeční záležitost, a to, že jsem se jí mohla naplno věnovat, pro mě vždycky strašně moc znamenalo. Hltala jsem informace, makala rukama i hlavou, abych toho vstřebala co nejvíc. Doteď to tak je. Vzdělání, nebo spíš vědomosti, jsou pro mě velmi důležité, chtěla bych obsáhnout úplně všechno. Protože všechno je to tak neuvěřitelně zajímavé..
A před pár lety jsem objevila absolutní vášeň - potápění. Zpočátku jsem si zdaleka nebyla jistá, zda je to sport vhodný pro mě - jsem stresák, snadno propadám panice, navíc to moje kouření..? Ne. Z potápění se stala nedílná součást mého života. A klidně bych zkusila i další středně adrenalinové sporty, kvůli těm prožitkům.. třeba mě moc láká létání, paragliding, horolezectví..
Jsou tu samozřejmě ty moje zvířecí lásky, pro něž jsem ochotna udělat kdykoliv a cokoliv a nic mi není za těžko. Milovaná, milovaná zvířecí říše. Taky velký díl mne samé.

Spousta dalších věcí vyplňuje můj život. Většinu toho, co dělám, dělám s nasazením a proto, že to mám ráda, že to ve mně zanechává pocit, že tu k něčemu jsem, že mě možná přecijen někdy bude třeba. Chtěla bych k něčemu být, chtěla bych, aby si na mě lidi občas vzpomněli, že jsem jim vnesla trochu světla do života.. v "nejdivočejších" snech bych chtěla přijít na něco převratného ve vědě. Třeba by to nemuselo být zrovna na Nobelovku, ale prostě.. přála bych si mít IQ a přínosnost, která bude pamatována. Nebo aspoň nebýt tuctovým životem, který se objeví, chvíli je a pak zanikne, aniž by si toho někdo (vzdálenější než rodič nebo dítě) všiml. Děsí mě ta marnost. Přitom v ní žiju, protože ničím výjimečná nejsem.

A teď opětovně zjišťuji, že drogy jsou asi významnější mou součástí, než jsem si byla ochotna připustit. Přiznávám, že mě párkrát už napadlo, že bych se ráda naučila vařit. Pak bych mohla ty intenzivní zážitky dopřát těm, kdo po nich prahnou taky tak zoufale jako já. Toužím po tom zhruba stejně jako po přednášení nebo instruktorátu.. chci předávat to, co mě činí šťastnou.

Asi to všechno souvisí - i ty adrenaliny, i ta touha po něčem víc, co bych mohla udělat.. potřebuju silné pocity, třeba i extrémní pocity, potřebuju prožívat naplno, protože jinak zhasnu. Toho se bojím. Ještě jsem přece nic nedokázala. Je kruté vidět vlastní zbytečnost.

Za tím vším asi stojí jeden jediný jmenovatel coby zdroj všech problémů.. méněcennost.

Přemýšlím o lásce

29. července 2013 v 16:55 | autor |  Duševní průjmy
a vlastně nevím, co to je a jestli to zažívám. Miluju svého psíka, i když to někomu bude připadat padlé na hlavu, je to vztah oboustranný, hluboký a věčný :) Ale co s těmi lidmi? Je tu někdo, komu bych byla ochotná dát srdce na dlani, jenže.. asi je to tou nedůvěrou zakořeněnou někde hluboko ve mně. Kdybych si mohla být aspoň trošku jistá, že to bude trvat déle než pár měsíců, týdnů nebo prchavých chvil, nechala bych se strhnout tím, co mě k němu táhne. Ale jak to mám vědět? Člověka nikdy neznáte. Vždycky vás nakonec překvapí a zdaleka ne vždy mile. Lidé jsou příliš komplikovaní, než aby se do nich dalo nahlédnout a odhadnout, jestli to, co říkají a předvádějí, je pravda nebo klam. Sama jsem tak trochu lhář z povolání, možná proto pořád hledám náznaky, že mě ostatní chtějí využít a odkopnout. Jsem nedůvěřivá, i když teď jsem to zlomila aspoň natolik, že si s někým vyjdu, třeba se i přitulím, ale prostě.. velkého Citu se bojím. Že mě buď zraní až do krve, nebo se otupí a ztratí kouzlo. Přála bych si poznat lásku, která spaluje i hojí, která trvá a je prodchnuta přátelstvím a pochopením. Taková ale asi neexistuje.

Trust no one

29. července 2013 v 16:16 | autor |  Tétéčka
Připraveni na výblitek o ničem? Tak do toho.. Můj bráška je docela fanda konspiračních teorií. Já do toho zas tak zapálená nejsem, ale občas nějakou se zájmem vyslechnu. Ten nepřílišný zájem si ve svém případě vysvětluju všeobecnou lehkou paranoiou, podezřelé je všechno, ale už tak moc všechno, že se to stává zvykem. Ano, jsem docela přesvědčená, že my běžní smrtelníci zdaleka nevidíme všechny ty nitky, za které se tahá někde zpoza rohu. Zvlášť když jde o tak divné události, jako bylo slavné Jedenácté září nebo nedávný masakr v Bostonu. Ještě že nežiju v Americe, to by mi z toho fakt hráblo. Ty jejich tajné služby a agenti a bůhví co všechno se schovává ještě za tím.. můžeme se v naší České dolince uklidňovat aspoň tím, že se tyhle divné věci se odehrávají až tam, za velkou louží, ale bůhví, co se to vlastně děje u nás. K čertu s tím vším. Proč si tak komplikujeme život? Proč jsme vlastně slezli z těch stromů?

Ráno moudřejší večera

29. července 2013 v 16:05 | autor |  Duševní průjmy
Ale kecám. Ráno nemoudřejší večera, ale supr den v práci. Takhle se mi tam líbí. Snad každý druhý zákazník se vděčně řehtal mým vtípkům, nálada bezva, i ta inventura byla zábavná. Hrůza :) jsem blbka.

Ještě to bude těžké

28. července 2013 v 22:15 | autor |  Duševní průjmy
a asi to hned tak neskončí. Asi.. ale.. já nevím.. pořád si říkám, že než odjedu, je to cajk.. pak už třeba nebude nic.. jak říká P., skončit se dá se vším. Řekl, že už si nebude střílet, a já mu věřím. Jenže on je silný, já mám jen hubu plnou planých keců.. ale to se teprve uvidí. Třeba si pak dám, třeba ne, třeba si jen zahulíme, třeba vůbec nic.. vlastně sama nevím, co chci. Nebo vím, ale chybí mi skutečné odhodlání. A asi i disciplína, morálka a rozum.

My dirty little secret

28. července 2013 v 20:13 | autor |  Duševní průjmy
Dosud schované, ale je tam, šeptá, dráždí, láká, prosí, svádí, sleduje, popichuje, chce ven.. hlodá ve mě svědoví, přemýšlím, zda draka pustit.. včera jsem ještě přemýšlela o tom, že s tím přestanu, dokud je čas, dnes jsem si vyškrábla dealerák od P. a zjistila, že je toho dost ještě na jednu úžasnou, nádhernou dvoudenní jízdu na vlně nádherného štěstí. Co tak poslední endorfinsurfing před plánovanou abstinencí? ...a bude vůbec? Sakra.. tomu se říká morální síla, co? Nepotřebuju to, ale čenich nasává tu zvláštní nasládlou vůni, která je trochu cítit z mého vlastního potu, a touží..