Říjen 2013

Proč vlastně?

22. října 2013 v 11:27 | autor |  Tétéčka
"Přece musíš jít k volbám!"
"Tobě je copak jedno, kdo tady bude vládnout?"
...opakuje se to jako kolovrátek. A upřímně? Jo, je mi to jedno. Jsou to všechno stejní prevíti. O politiku se nezajímám a nerozumím jí, ale z toho, co laickým okem sleduju, se mi už roky akorát zvedá kufr.
Fakt ještě věříte, že bude někdo dodržovat volební sliby? Nebo že se někdo postará o vaše blaho místo o svoje?
You fucking lucky deluded people.. až takový optimista nejsem.
Jestli mám volit mezi neštovicemi, ebolou a rakovinou.. snad radši tu kulku mezi oči, ne?

Pondělí je tu

22. října 2013 v 11:20 | autor |  Duševní průjmy
aneb opět zuřivě v práci. Po nepříliš odpočinkovém víkendu jsem na dnešek nasadila znovu nespací laťku, nimrám se ve článcích a kleju, že ty dny nejsou delší a že nemám v palici knihovnu (jen hovnu..), takže skrzepražské přesuny znamenají šílenou ztrátu drahocenného času, který bych měla a chtěla věnovat šrocení.
Ale asi na to jdu stejně z blbé strany, protože místo abych sesmolila jeden nějaký jednoduchý článek, co by byl publikovatelný, napadá mě sto dalších témat, která nemohu jinak než rozvíjet současně s tím původním, čímž mi z toho vzniká guláš a neudělám ve výsledku nic. Tak už to se mnou bývá, safrakiš.. Soustředění!!! Vždyť nemám psát knihu, ale dvoustránkový pšouk! Měla bych se konečně rozhodnout, co teda naškrábu. A hlavně už to konečně realizovat.
A to tu dnes nesmím sedět zase do osmi, protože jsem lehce popuzené mamce slíbila, že už fakt taky budu chvíli doma a s něčím pomůžu, navíc musím vyčistit želvám, sehnat podestýlku pro hlodáky a aspoň trochu mezitím uklízet ten svůj chlívek. Já vím, že je to tam hrozné k nevydržení, ale teď jsem tak zažraná do práce ve škole, že šlo všechno ostatní stranou. Nemůžu si pomoct. Budu se muset donutit násilím.
Chjo.. kéž bych se mohla rozkrájet, aby se toho stíhalo víc.
Nestíhačka, nestíhačka.
A co hůř, jsem v podezření.

Oáza klidu

20. října 2013 v 18:20 | autor |  Duševní průjmy
...prostě oáza klidu, co dodat :) božský klid... v hlavě...

Tak, a je to...

20. října 2013 v 0:56 | autor |  Duševní průjmy
Není již cesty zpět.
Zrovna jsem (ano, v neděli v 01:00) zadala svůj studijní plán ;)
A za tři hoďky vstávám do práce.
Trochu psycho S vyplazeným jazykem

...nj, n...

18. října 2013 v 17:44 | autor |  Duševní průjmy
Jo jo, jako bychom to nečekali, že. A už to tu je. Všechno je tak nějak zvláštně pohyblivé.. i ti statičtí smajlíci tady.. a nemám dlaně a chodidla. Nevím o nich. Asi jsem je někde ztratila. Asi bych se měla jít vyspat.

Od minulého probuzení to mám přesně 50 hodin...

18. října 2013 v 6:28 | autor |  Duševní průjmy
...a kéž by mi to políbilo zadnici, protože se tady honím a dřu jako strakatej vůl a co z toho na konci vylezlo? Jeden odstavec?!? No to si dělám prdel, že ano?!? Těch pár chcípláckejch větiček - to jsou ty "minimálně dvě Á čtyřky", co mám dnes odevzdat? ..jako vtip docela dobrý. Do hajzlíku se dnama, který odmítají mít víc než blbejch čtyřiadvacet hodin! Krucinál kdo to má všechno stihnout za tu dobu?!? Když si ještě přisadí přecpaná půltramvaj, která se každej den táhne od zastávky k zastávce jak nudle z nosu a já se v ní můžu vztekat jak chci, protože jiná cesta prostě není.. Tvl.. asi s tím fláknu, vezmu čubinu ven a půjdu si do lesa pořádně od plic zanadávat.
A já bych tak strašně chtěla zanechat dobrej dojem.. včera jsem na cviku projela o půlku víc látky, než bylo na přednášce a na ostatních cvikách, takže jsme děsně napřed, pak jsem potkala kolegu z pitevny a ten začal zasněně rozjímat, jestli prej mu zase pomůžu, že jsem děsně rychlá, pak jsem byla u Jejího Veličenstva (nemyslím to ironicky, je suprová), dostala jsem nějaký úkoly a jen tak z hecu -frk frk frk, všecko lítalo- jsem jí to za čtvrt hoďky poslala precizně vypracovaný zpátky.. Taky koukala. Prostě včera byli všici úplně auf, jaká jsem tryskomyš (taky že jo, já vim :) ááááále dnes? ...prostě jsem to nestihla. Nic. Jo jo, chudáčci páteční študentíčci, dnes je čeká písemka a já mám sto chutí si na nich zchladit žáhu KřičícíÚžasný

Never say never..

16. října 2013 v 22:57 | autor |  Duševní průjmy
A už je to tady, místo práce se tu rýpu v blogísku, žejo :)
A tak si čtu nové články na blogu jedné kamarádky (virtuálně, ale doufám, že mohu doufat;) ) a do očí mě praštila tahle věta. Nikdy neříkej nikdy.

NIKDY.

Slovo milionkrát vyřčené, stamilionkrát myšlené. Myslím, že to tak má většina z nás. Je to podobné jako se slůvkem navždy. Slova, o nichž jsme přesvědčeni, k nimž se upínáme, v něž odhodlaně věříme, která porušujeme.. a právě to porušení, to je to, co pak hlodá v hlavě a trochu to tam bolí.
Už jsem párkrát psala, že ráda posunuju hranice.. taky jsem psala, že se snažím být se vším, co jsem kdy udělala, "srovnaná", abych mohla sama se sebou žít.. ale i tak jsou věci, o kterých jsem prohlašovala, že nikdy, a které jsem pak udělala.. a když se pak ohlédnu za těmito svými činy, je mi i přes mou momentální relativní vyrovnanost trochu úzko.

Tak třeba moje "Nikdy nechci a nebudu mít sex". Ale jeden bodík pro mě, že to vzalo za své až po dvacítce. Byly určité chvíle, kdy bych to byla ráda porušila - ale byly to chvíle, kdy by mi to totálně rozvrátilo život. Tehdy mi to bylo jedno, s odstupem času jsem fakt ráda, že jsem neprovedla víc blbostí, než jsem provedla.

Nebo "Nikdy nebudu krást", i když to nebyla krádež v pravém slova smyslu (a úmyslu). Přiznávám, kradla jsem. Bylo mi šest let, omylem jsem se dostala do jedné zahrady a odnesla jsem si odtamtud jatečního králíka, protože mi připadal tak smutný a neumazlený.. ale znovu a smrtelně vážně - už NIKDY nebudu krást. Nikdy. Vážně. Ne, nikdy. Fakt. Nikdy. ...Nikdy.

"Nikdy bych nezabila žádné zvíře"... kecy v kleci, potřebujete-li krmit masožravce, připravovat pitevní materiál, odpravit na farmě pár kousků drůbeže nebo ukrátit agonii tvorovi, který umírá a trpí. ..tak teď se rozkecám na dýl, protože je to pro mě taková ožehavka.. Přiznávám i tohle, ano, zabíjela jsem. Ale můžu se obhájit aspoň tím, že to nedělám bezdůvodně a že to dělám rychle a bezbolestně, v rámci možností. (Pominu trochu "psycho" rozmluvy s odsouzenci, aneb představte si někoho, kdo s nožem v ruce drží něžně v náručí husu a říká jí Neboj, to bude v pořádku.. ale jemné a klidné zacházení je fakt ukonejší).
Snažím se to vyvážit; například neutratím zvíře, které má vůli žít, ať je na tom jinak sebehůř. Příklad za všechny - narodilo se u nás morčátko, sameček bez očí, bez jedné nožičky a se zkřivenou čelistí. Rodička ho odmítla, protože se ho bála, jak se divně pohyboval a poslepu ji hledal. Navzdory doporučení všech včetně veterináře jsem s ním odmítla fláknout o zeď. Týdny a týdny jsem mu patlala náhražkové kašičky, nosila ho ssebou i do školy, aby dostal každé dvě hodiny tu srajdu stříkačkou do tlamičky, trpělivě jsem přepírala nesčetná počuraná trička.. a bylo to nejskvělejší, nejmazlivější, nejvděčnější a nejvěrnější morče, co jsem kdy měla. Milovali jsme jeden druhého :)
Taky si často beru zvířata do domácího léčení, když na to majitel nemá nervy. Už jsem takhle "zachránila" docela dost polámaných nožiček, zanícených děloh, abscesů, avitaminoz a podvýživ, nad nimiž byla zlomena hůl. Pro většinu těch zvířat to znamenalo několik let pěkného života navíc.
PS: s ohledem na výše popsané nepovažuju porušení slibu "Ne, mami, fakt už nikdy nepřitáhnu domů žádné nemocné zvíře" za věc špatnou. To se prostě muselo porušit ;)

Ale.. co mě během let vždycky znovu trpce bodne.. zvláštní, nikdy jsem neřekla, že "Nikdy nebudu kouřit". .."Nikdy nebudu kouřit trávu" se tak nejak svezlo s tím, protože obé začalo téměř současně a provalilo se to až o dost později.. ale dodnes si živě pamatuju, jak jsem se po tom profláknutí kála před rodiči (i když jsem trochu vzdorovitě tvrdila, že tráva přece není nebezpečná / není droga / je jen měkká droga / bylo toho jen trošičku).. no jo, následné "jasně, že už to nikdy neudělám" nebylo úplně upřímné.. ale to další Nikdy jsem tehdy myslela fakt vážně. Tehdy.. Tehdy jsem o tom byla přesvědčená. Tehdy to byla přísaha od srdce. "Nikdy nevyzkouším tvrdý."

Bejvávalo, bejvávalo

15. října 2013 v 14:15 | autor |  Duševní průjmy
Prokrastinace..
Ještě před pár měsíci jsem význam tohoto slova neznala.
Ještě před měsícem jsem ho mohla považovat za synonymum slova "já".
A dnes? Jéžiš, co já bych dala za chvíli příjemného prokrastinování.. místo toho jedu na 120% už přes dva týdny v kuse a začíná mi z toho malinko hrabat. Práci věnováno: 16h/den. Chlapovi věnováno: 4h/den. Spánek: 4h/den. ..no dobře, to trochu kecám, ale plus minus to tak nějak bude.. na dělání něčeho úplně jiného prostě nezbyl čas.
Howgh. ;)

Chtěla bych o tom s někým mluvit

14. října 2013 v 15:10 | autor |  Duševní průjmy
..rozebrat takový ty moje věci.. zkoušela jsem si napsat někomu o radu nebo obecně nějaký názor, ale na shrnutí klíčových bodů do pár vět jsem prostě příliš ukecaná. Ale face-to-face se mi do toho fakt nechce. A vůbec, proč to řeším, když nemám problém.. kašlu na to.

...po celkem dlouhé době

12. října 2013 v 23:19 | autor |  Duševní průjmy
jenom tak, uvidíme, jak na jak dlouho. Zatím v pohodě, ne? Jo ;)

..však to nepotřebujem, žejo. Jsme svobodní.

..sice na to dost myslím, ale nic mě nenutí.
..je to jen v hlavě.. je to jen v hlavě.. je to jen v hlavě..