Listopad 2013

Tak nejsem jediná, kdo ve tři ráno maká..

18. listopadu 2013 v 3:50 | autor |  Duševní průjmy
..aneb kolega z fakulty právě v tuto nekřesťanskou dobu bombarduje mailové schránky svých článkopsavých souputníků výhružkami, co všechno jim provede, pokud okamžitě neopraví různými nedostatky trpící abstrakty a diskuse svých článků, aby je výše zmíněný trpitel, jenž byl odsouzen k přečtení, kritickémuohodnocení a dofakultníhosborníkuzařazení miliardy miničlánků, mohl prohlásit za "oukej, už na to peču" a poslat je do tisku.
Sice jsem od něj ještě nedostala oznámení o tom, že mě při příštím setkání v bludišti chodeb naší alma mater hodlá zavraždit, ale to znamená pouze toliko, že se k tomu mému výplodu ještě nedostal.. pravděpodobně si ještě něco vyslechnu, i kdyby jen kvůli malilinké odchylce v rozsahu (místo dvou stránek se mi to nějak rozteklo na sedm; a už tak jsem to musela brutálně okleštit).
Ale aspoň mi nemohou upřít snahu.
No co jinak.. půl čtvrté ráno, ještě pořád tu visím trochu nepřítomně nad počítačem, protože se zoufale snažím své šéfce ukázat, že - ani nevím, prostě nutně potřebuju udělat dojem. Za dnešek jsem přelouskala 14 publikací, z nichž pro ni potřebuju udělat takové review; vypsáno mám 11, dalších 20 stažených, to sfouknu dnes (pokud mě netrefí šlak), ale stejně je to prostě zoufale málo!
A k svému vzteku to teď musím na pár hodin vzdát a trochu se vyspat.. totiž dneska, bůhvíkdy během toho, co jsem ze včera na dnes spala plné dvě hodiny a pak skoro celý den v té odporné mrznoucí mlze (hnus fialovej!) lítala nejdřív po farmě, pak po cestovatelském fesťáku, pak po lese se psékem a pak za mužem (na každém kroku zakrytá vějířem vlajících papírů a propisek sypajících se z kapes, protože jsem nemohla vynechat nic z toho, ale ani nechat práci doma), se mi povedlo se brutálně překopnout.. ale co, ještě žiju. Tak - teď povinných pár hodin klidu na lůžku a pak s novým elánem znovu do práce!
Aby to nevypadalo, že si stěžuju - ne, v pohodě :) já přece pracuju děsně ráda. Akorát kdyby tak toho šlo dělat víc najednou.. ale jo, byl to docela fajn den. Na farmě bylo příjemně, jako obvykle, ani mi nevadily ruce tisíckrát vymáchané v ledové vodě, ještě jsem si u toho zpívala. Fesťák taky super, po půl roce vytoužené setkání s přáteli z druhého konce světa. Néééé! Že už zas tady dobře 45min plácám kraviny!?

blablabla
zastavte mě někdo, když vidíte, že nemám rozum!

Kašlu na to, jdu spát. Dobré ránko :-p

Přetažená

15. listopadu 2013 v 16:58 | autor |  Duševní průjmy
Tak na mě přišla nějaká úzkostná nálada.. ale to bude dobrý. Potřebuju se jen pořádně vyspat.

...skutek utek, po smrťáckém kafi jsem vyšúrovala zvířatům za necelou hodinu (obvykle práce na půlden), nálada se zlepšila, když jsem se po bleskurychlém praní a pečení sešla s mým bláznem, doma mamka rozvířila "inner issues" a slízla pořádnou kecavku a místo spánku tu blbnu ve tři ráno a ani trochu semi nechce spát. Některé věci bych měla vyškrtnout z "večerních hovorových témat", protože se vždycky moc zažeru a jak nemůžu přestat myslet, tak nemůžu spát.. Mamka dostane seznam ;)

Noc barevnejch mravenců

14. listopadu 2013 v 18:33 | autor |  Duševní průjmy
Aaaaargh!
Tak tohle bych od sebe fakt nečekala! Ani on to nečekal! Zvlášť po té počáteční odmítavosti. Nakonec 2,5 hodiny! Málem ho to složilo XD U nás se tomu říká "jak barevný mravenci" ;) Sprcha o půl třetí ráno a na šestou budíček. Jo, i takový věci se stávají..

Ááááá nekonečná diskuse s mamkou

12. listopadu 2013 v 23:42 | autor |  Duševní průjmy
Chudák mamka.
Zas mám nutkavou potřebu řešit všechny problémy světa. Nevyřeší se samozřejmě nic, ale to ničemu nepomůže - kecavka rozjetá jako Šinkansen a témata, která ji trochu přibrousila; to se prostě zastavit nedá. Skóre pět hodin ;) z dopoledne mám ještě v záloze hoďku a půl, to jsem kolegyňku zahrnovala nadšeným výkladem o parasitismu u korýšů (mmch fakt úžasné téma) a o zajímavých rozdílech v chování domácích morčat oproti divokým. Jo když se najde téma, letí to jak řádná hnačka ;)

Dnes si ale prostě chci užít všeho, co mi dělá dobře; malá osobní odměna za to, že jsem se ráno nenaštvala na toho svého chlapa. Včera dostal úkol, jednal zbrkle, nedržel se mých rad, prostě všechno úplně podělal. Všechno utratil a všechno stáhnul.. Ještě k tomu ráno zaspal, když měl jít na práce. Normálně bych měla sto chutí ho proplesknout, protože se občas chová jako vůl, jako by si neuvědomoval, že si tím zadělává na pořádné problémy.. před kterými utíká, než aby je řešil.. jak malej Jarda. Dostal vynadáno, i za ten basetí pohled, kterým mě neobměkčí; tak snad se to nebude opakovat.
S tímhle asi holt budu muset počítat a pro příště se podle toho zařídit. Důvěra je pěkná věc, důvěřuju mu, to jo; jen ne ve všem, což se teď potvrdilo - podruhé. Dvakrát stačilo, takže jsem si s ním rovnou vyjasnila nová pravidla, aby se on (potažmo my, bude-li My) nedostal zase do takových problémů jako kdysi.
Možná si na sebe beru příliš velkou zodpovědnost, ale snad to zvládnu.. on je dobrý člověk, snaží se, aspoň většinou, a mám dojem, že na mě dá, když mu promlouvám do duše. Ale prostě.. v určitých věcech na něj není spoleh, to už je specifikum uživatelů. OK, pro příště - vím to. On to taky ví. A ví, že to vím.

Kolik jazyků umíš..

11. listopadu 2013 v 12:48 | autor |  Tétéčka
..jo, jo.. no pak jsem tedy člověkem zhruba třiatřičtvrtěkrát, ale pořádný kus z toho celku je slepený z mozaiky. Nevadí.
Každopádně v otázce dabingu a titulků mám zcela jasno: "nic lepšího prostě není, než originální znění"!
Ty různé jazyky a dialekty jsou prostě nenahraditelné :) a slovní hříčky třeba - to se kolikrát překládá pekelně těžko, na to musí být už majstr překladatel. To si radši pustím film víckrát, abych stíhala přečíst titulky; a ani to kolikrát nestačí, protože když onomu jazyku aspoň trochu rozumíte, zjistíte, že i ty titulky jsou brutálně okleštěné a zbavené vtipu.
Nedejbože když pak znám nějaký film v origoš znění a zaslechnu byť jednu scénu dabovanou, to bych snad otřískala hlavu o zeď. Divně nesednoucí slovní obraty, "zabité" hlášky a znuděná intonace, která skvělý film posílá do kytek.. ne, ne, ne-e-e..
Anglické, německé a ruské filmy už si zásadně jinak než v originálu a bez titulků nepouštím.
Abych uvedla příklad takových "dabingem pohřbených" filmů, tak strašlivě mě zničil třeba Trainspotting (na němž je nádherná zrovna ta skotština :) a Svéráz národního rybolovu (u jehož dabované verze jsem měla i pocit, že někdo nezvládl zvuky celkově). Amelie z Montmartru taky ztratila ten kouzelný pel "ž-ž" francouzštiny.
Aby to ale nevypadalo, že nadávám jen na české dabéry; jednou jedinkrát jsem viděla cosi českého s anglickými titulky a anglickým dabingem a málem jsem začala zvracet. Netuším, co to bylo za film, hrůzou jsem to vytěsnila z paměti. Protože ten výsledný produkt - ten nebyl jen zabitý, ten už taky pěkně dlouho hnil :-P ..my opinion ;-)

jaj, po ránu :)

9. listopadu 2013 v 12:33 | autor |  Duševní průjmy
Téda, to se dělá, chrápat do dvanácti??
Ale noc byla super. V jednu na mě najednou přišla kecavka a do čtyř jsme měly s mamkou filosofickou debatu :)

(poznámka jen pro mě)

8. listopadu 2013 v 14:08 | autor |  Duševní průjmy
protože nemám po ruce papír.
o nic, jen jsem si zas po čase uvědomila, co dělám za blbosti. Nevím, proč jsem jak malej Jarda, když jde o věci kolem drog, proč mě to tak baví. Jo, skutečně baví. Trochu divné, že?
Pominu zmínky o frekvenci užívání, to bych si sama musela dát přes hubu - ale i kdyby toho nebylo, tak takové to různé ostatní dění kolem mě prostě baví. Jsou i dny, kdy si dá on a já ne, protože buď zrovna nemáme dost, nebo se to nehodí, nebo se mi prostě nechce - a stačí mi zabavit se okolnostmi. Že se ujímám "rozdělávání", to už se stalo tradicí. Čištění nádobíčka taky, "dělání křoví", je-li třeba, občasné převážení sem a tam, když mám volno a on je v práci.. a to shánění :) a v podstatě je úplně fuk, když se nakonec nic nesežene (i když to nebývá často).. tvorba a správa železných rezerv a přídělový systém je taky v mojí režii (a ještě že tak).. moje posedlost "recyklací" byla už taky oceněna - to si tak schovávám všechny pytlíčky, papírky, filtříky a jiný bordel a pak se v tom ve volném čase s trpělivostí hodináře šťourám, dokud není všechno vyškrábáno, vytřeno, vyždímáno a odpařeno a znovu vyškrábáno a tím převedeno do použitelného stavu. Občas se to hodí. Hraju si s tím a je mi fajn. Jen se tak dívat, čichat, dotýkat se, nepotřebuju víc. Mít to někde u sebe, vědět, že bych mohla, kdybych chtěla, ale že nic nemusím.
..ještě že neumím vařit, s tím bych si vydržela blbnout celé hodiny :) i on se smál té fascinaci, když jsem přihlížela. Oči na vrch hlavy, jak při první návštěvě alchymistovy laboratoře.

No.. koukám, že mi pořád chybí jakýsi respekt a strach, znaky rozumu.. nejsem schopná si do hlavy vnutit, že děláme něco nezákonného. Nejsem s to si uvědomit, že kdyby mě zastavila hlídka, najdou mi to po kapsách.. že bych byla nahraná, kdyby mi dělali testy.. že bych mohla něco chytit, když to táhnu s ním.. že nejsem neviditelná, když se pohybuju ve společnosti feťáků, že je to i na mně trochu vidět.. že kolem obchází policajti, lumpové a nemoci.. a ty hrozné oči všech blízkých, to zklamání, rozčílení, výčitky, zatracení..

Jsem si vědoma všech rizik. Znám je. Jen je nějak nedovedu zpracovat. Jako by to bylo někde kus mimo mě. Možná je to tím, že mi nepřipadá, že bych dělala něco špatného. Přitom to ale vím.. prostě.. ... ..to je fuk.

PS. vzhledem k nemnohému spánku mám posl.d. i nemnoho snů, ne tak včera. "Celou noc" se mi zdálo o tom, že mu pomáhám s nástřelem a hned napoprvý se mi to nádherně povedlo - šup rovnou do žíly, šup krevka, šup do něj a jelo se, za pět vteřin hotovka :) no přiznávám, že by se to hodilo. On se nastřeluje prasecky.

PPS. ...a zas jeden takový den, kdy dva tácy zmizly a objevil se heboučkej prášek.. celodenní dojezd, i když nebyl nijak hrozný, ale jsem na sebe nasraná, že jsem se na to peří celej den těšila jak debil.. to bylo keců, že to nebudu potřebovat. Ne, nepotřebuju. Nepotřebuju, vím to.. ale myslím na to, hýčkám to, sliznice na sobě opatrně hledají hořká zrnka, která by pohladily.. ne ne ne ne ne, mám kontrolu! Jsem přece dospělá, jsem silná. Musím.

Jdu shánět liščí střeva

8. listopadu 2013 v 12:36 | autor |  Duševní průjmy
Ne, nedělám si srandu ;)
Prostě bude zapotřebí spóóóóóusta kilometrů liščích střev. Takže mobil k uchu a obvolat všechny kámoše myslivce, aby mi dali echo, kdyby kolem běželo nějaké to liščí střevo.

No co jináč, deníčku.. práce je pořád hromada; a jak už to tak práce dělává, tak jakmile se něco vyřídí, hned se objeví další neodkladnosti. To je v pořádku. Už ani nestresuju, dostávám se do stavu pokojné a trochu mimózní letargie, na tváři se mi usazuje takový ten nepřítomný mírný úsměv předznamenávající blížící se upadnutí do komatu ;) jako včera, když jsem odpo v kanclíku vypisovala moudra ze separátů a mrkla jsem. Během toho okamžiku, než se víčka zase otevřela, se něco stalo. Najednou mám na čele obtisklou klávesnici, na monitoru napsáno "zvačhnělý butlovakant žmašríhal pvltikovaný sm" a půlhodina života se mi někam vytratila, netuším kam.
Ale co už.

"Haló haló, nemáte nějaký střevo?"

Nejlepší rande

6. listopadu 2013 v 2:11 | autor |  Tétéčka
Kam? ...to je druhořadé, důležité je S KÝM ;)
Když vymýšlíte místo a program pro první rande, většinou ještě nevíte, co by spolurandetníka potěšilo. Neznáte jeho zájmy, preference, momentální míru únavy, nic, co by napovědělo.. ale co už. Vsaďte na intuici.
Randátek už jsem pár zažila a lokace i okolnosti byly poměrně růnorodé - kino s pozdním příchodem, courání po Hradčanech, výstava afrického umění, menší tah po Jižňáku s několika promile v palici, opuštěný posed s pozorováním srnců, břeh jezera v noci s rybařením, kánoe při sjezdu Sázavy.. i když vlastně jsem nikdy na rande nebyla, protože jsem to tak nebrala ;) it´s so me. Hlavně že nebyla nuda; nóbl večeří by mě nikdo neoslnil.
Pro mě třeba je "top návrh, kam jít randit" bezesporu OUTDOOR ;) o tom žádná!

Zde končí článek k TT.
To ostatní je tu jen proto, že už mám zase ve dvě ráno děsnou chuť žvanit a jsem líná to narvat do jiného článku. Takže asi tak ;)

Občas člověk zažije něco, co se prostě vymyká.. takových výjimečných ranďátek taky pár proběhlo, ale naprosto nejúžasnější vzpomínky mám (a už navždy budu mít vtištěné do paměti) na setkání s L. A protože bagr, tak si ty vzpomínky tady vysypu :)

Váhala jsem, dlouho jsem váhala, jestli tu nabídku vůbec přijmout - přišla na můj vkus nějak moc náhle a oprskle. No okolnosti způsobily, že jsem zrovna byla ve fázi přerodu z paranoidní samotářky v poněkud spontánnější samotářku, tak jsem se rozhodla, že to prostě zkusím. Nevěděla jsem, jak vypadá, a bylo mi to fuk - brala jsem to jako další "pseudorande", prostě odpolední setkání a pokec s člověkem, který mi podle těch pár vyměněných mailů připadal sympatický.
Bylo krásné letní odpolko, když jsem to pozvání přijala. Líbil se mi jeho odhad toho, co by mě mohlo potěšit - divokošárecký trek. A tak se šlo.
Vzhledem k tomu, že jsem konvencím nepřizpůsobivá držka, jsem se vykašlala na make-up a slušivý ohoz. Pokud by mu při pohledu na rozčepýřenou holku v teniskách a kraťasech naskakovaly puchýře, tak by to stejně nikam nevedlo. Takže takový testík číslo jedna.
Klučinovi, který dorazil rovněž v teniskách a kraťasech, puchýře nenaskákaly, takže testem č.1 prošel hladce, načež jsme hladce vklouzli do konverzace na volné téma. Nebudu to úplně rozvádět, ale nad rozhovory s L. prostě není :) mám ráda lidi, se kterými se dobře povídá o čemkoliv, a z něj se vyklubal okresní přeborník. Prostě úžasné. Nepopsatelné.
A tak si kecáme a kecáme, jdeme přiměřeně rychle krásným údolím, rozebíráme svoje záliby, vzpomínky na dovolené s rodiči, naše psíky, naše brigády, společenské problémy, pokrokové novinky ve vědě, vtipné nápisy na tričkách, auta a motorky, paragliding, který jsme ani jeden nikdy nezkusili, ale oběma se líbí.. L. mi vyprávěl o spojení s přírodou, které si chodívá vychutnat na vrcholky kopců..
"Tady nahoře by to taky mohlo být fajn," řekl a podíval se na travnatou čepičku přečnívající přes okraj skály vysoko nad námi. "Ale nevím, jak by se tam dalo dostat, nevím, jestli tam vede nějaká cesta."
"Já o jedné vím," odpovídám. "Tak pojď,"
..a protože jsem to já a měla jsem děsnou chuť na nějakou šílenost, otočila jsem se prostě o 90 stupňů a začala šplhat po skále nahoru. XD šokovaný výraz nikdy neomrzí! L. chvíli vypadal jako ztělesněné 8-O - pak se ale rozesmál a se slovy "Ty blázne!" se začal škrábat za mnou.
--- o šest minut a dvě propocená trička později ---
(propocená trička mě pošťouchla zase k obsáhlému výkladu o pachu lidského potu a výběru partnera..)
Usadili jsme se na úplném kraji skály, nohy volně visící nad propastí, a po rozdýchání lehce adrenalinového výstupu jsme pokračovali v diskusi. O výchově dětí, o ovcích, o psytrance, o cestování, o smyslu života, o významu barev v umění různých kultur.. (mezitím, jako by se nechumelilo, se odkudsi objevilo nějaké to přilepšení, takže jsem si s chutí, ale střídmě; střídmě, ale s chutí; krásně zobla) a fajnové rande se změnilo na superbezvadné. Pokračovali jsme v putování a v nekonečném rozhovoru o všem a o ničem a bylo nám úžasně na světě.
Stejně jako cestu nahoru, i cestu dolů jsme vyřešili po svém a slezli na druhé straně kopce přískoky od stromu ke stromu. Limča v bufetu sedla jak ulitá a pak, protože se nám ještě nechtělo loučit a alternativních závěrů není nikdy dost, jsme navečer dorazili k vodě. Kecala jsem jak zjednaná a nesmírně mě těšilo, že to nejen dokáže sledovat, ale i reagovat. Totiž když potká sob soba, mají radost oba, ale když se sejdou dva s kecavkou, tak "radost" je zoufale nedostatečné slovo.. jo, já vím, zasloužila bych pětadvacet.. no nic ;)
A slunce už je jen kousek nad obzorem, sbor ptačích hlasů změnil repertoár (úžasné další téma) a proběhla výměna několika polibků. Sympatie udělaly z L. vyloženě nádhernou bytost. Předtím jsem si nějak nevšimla, že je tak hezký. Ty neskutečně modré oči, ty neuvěřitelně dlouhé řasy, ty dolíčky ve tvářích, když se usmál.. a prostě mě napadlo že-
"Tak já jdu plavat," řekla jsem, shodila ve vteřině svrchní oblečení a šup do vody. Jo, jojojojojo :D další vytřeštěný pohled :D tohle mě fakt nikdy neomrzí! Stokrát škoda sice, že se nepřipojil k plavbě, ale to nic; následné úsměvy, oční kontakty a průzkumné doteky byly naprosto boží.
Teprve po soumraku jsme se (za stálého debatování bůhví o čem) vynořili na tramvajovém ostrůvku, pokusili se ještě silou myšlenky protáhnout cestu aspoň na půlhodinu, a strašně neradi se rozloučili na přestupní stanici.
Tak skončilo moje nejúžasnější rande, z nějž mi někde uvnitř zůstal nesmazatelný otisk. Jedno rande s jedním neskutečným klukem. Nevěřím na lásku na první pohled.. ovšem láska na první vícehodinovou kecku tímto prokázala svou existenci. A zasáhla pořádně hluboko.
Okolnosti to pak zase pozměnily po svém, ale jedno už nezmění - L. bude navždy, navždy má láska.

To nic, už mlčím. To nic. :)

jen tak :-)

5. listopadu 2013 v 23:52 | autor |  Duševní průjmy
Jojo.. Jen tak :-)
Po zjištění, že tento týden budou cvika příjemně flákací, po návštěvě u toho mýho, kterého jsem deset minut pozorovala spícího :D a po dvou hodinách trainspottingu v té sviňské zimě dneska, je mi prostě fajn :)