Únor 2014

Odcházení

28. února 2014 v 16:18 | autor |  Tétéčka
Tohle je moje bezpečná zóna.
Sem nikdo nesmí. Nechala jsem tam venku všechny tváře a zvuky. Stejně mi nemůžou pomoct.
Jen ona se tu občas objeví; ani nevím, podle čeho se to řídí. Skoro týden se neukázala, ale dnes tu je. Nejsem si jistá, jestli nejsme sestry. Připadá mi, že ji skoro neznám, ale všimla jsem si, že když se přiblíží, srovná se mi rytmus srdce s jejím. To by se přece cizím lidem nedělo. Tak to asi bude moje sestra.
"Ahoj," pozdravila jsem ji. "Co ty tady?"
Pokrčila rameny a řekla jen: "Jsem ti nablízku."
Nikdy jsem ji nechápala.
Rozhlížím se kolem - dnes mi to připomíná sněhové závěje. Sahají mi skoro po kolena, ale nestudí. Není z nich žádný pocit. Nic dalšího nevidím. Žádné "v dálce", žádné "nahoře" - jen závěje. Závěje a my.
Teď už jen závěje.
A teď zas jenom my.
Sklonila hlavu ke straně a začala pomalým krokem kroužit okolo své osy, v pase tak akorát ohnutá, aby se konečky prstů natažené ruky mohla dotýkat nejdelších stébel.
Byla bych přísahala, že tu byl všude sníh - jak to, že jsme na louce?
Sestra, stále kroužícíkolem neviditelné osičky, vypadá, jako by jí chyběl kolotoč.
"Nechci, nepotřebuju ho."
"Co nechceš?"
"Už nic,"
Kolotoč, který tam nebyl, tak nadále není. Připadá mi to trochu smutné; mám ráda kolotoče.
"Nebuď z toho smutná," říká mi sestra a prsty mi urovnává pramen vlasů za ucho. "I když - víš, že ti to sluší? O svůj kolotoč nepřijdeš, neboj. Vždyť Země se taky točí. A můžeš po ní lézt mnohem dál a nemusíš z ní slézt, když se začne smrákat."
"Mám tě ráda," řekla jsem jí jen tak.
"Jo." Usmála se a obešla mě.
Odcházela. Neviděla jsem ji, všude byly zas jen závěje, ale věděla jsem, že odchází, protože mi zrychloval puls. Snad úzkostí z odloučení.
"Počkej!" Brodila jsem se hromadami sněhu směrem, kde mi srdce zpomalovalo bezpečí její přítomnosti.
Oběma to škublo leknutím, když jsme se málem srazily. Zasmály jsme se zas společně.
"Něco pro tebe mám," řekla pak tajemně. "Hele!"
Její namířený prst navedl můj pohled o kus dál - uprostřed ničeho tam byl Svět.
"Co to je?"
"No - je to Svět," potvrdila mou myšlenku, aniž by to jakkoliv objasnila. "Můžeme tam jít. Je hezký. Chceš tam?"
"Jako jen my dvě?"
"Taky."
Už se jí na nic radši ptát nebudu.
"Tak teda půjdem?"
"No-" podívala jsem se na své ruce. Pořád ještě byly spoutané tenkými hadičkami."Já nevím, jestli můžu."
"Je to tvoje volba,"
Dívala jsem se na Svět. Přemýšlím. Asi ano. "Tak já bych šla. S tebou jo."
Vztahuje ke mně ruku; sevřu dlaň ve své, již svobodné. Teď už jsem volná. Stojíme na pokraji světa. Vypadá hezky. Nejsou tam žádné závěje.
"A co tam bude?" ptám se.
"Pro nás je tam připravený ráj,"
Pohledem ulpívám na její tváři. Vypadá trochu ustaraně.
"Děje se něco?"
"Ne, ne. Ale ten první krok musíme udělat my. Svět se nepohne."
Svět se nepohnul. Rozkládá se před námi, mlčenlivý, neprozkoumaný; jako srdečně rozevřená náruč, jako odmítavě založené paže. Sníh mě začíná studit do bosých chodidel.
"Já se bojím."
Tak nějak divně se na mě kouká. "Já taky."
Zbývá jen udělat ten krok. Odcházíme -

Hergot - vypadněte! Zval vás snad někdo?!?

27. února 2014 v 7:39 | autor |  Duševní průjmy
Zatracený lidi, ani vyspat mě nenechaj. Takže vlastně jejich vinou to zase už táhnu třetí den.. a už toho mám dost, jak si tady choděj jak po vlastním, rozvalujou se na gauči, křesle, kouřej a klepou popel na podlahu, očumujou mi mý věci, ťukají mi na klávesnici, jen aby mě popíchli, a pořád kecají a kecají a já jim musím odpovídat.. kdyby tady, blbouni, aspoň byli, abych je mohla seřvat a vyhodit.. njn, co naplat; s tím přerážením dojezdů jsem měla svatou pravdu. Takhle jsem sice měla unikátní možnost popovídat si s bráchou, který přitom vůbec není v ČR, ale jinak haluz úplně dubová a hlavně teda opravdu nejsem ve zvládacím režimu. Cítím se trochu na infarkt. Takže dnes si dám klidovku a zkusím odvolat všechno, co úplně nehoří, a místo toho se vyspat.. ptž jestli mě takhle uvidí mamka, až se vrátí, ..no prostě budu radši, když nic neuvidí.
Jinak pohodovka, až na to nestíhání. Venku je další nádherný den :)

Od dcery matce psáno..

27. února 2014 v 2:27 | autor |  Poezie

Obě jsme někdy bez nálady
známe i pachuť vlastních vin
když, co se vztahu nás dvou týče
"pouto" nám hořkne v "sebeklam"

Však i když k sobě stojíme zády
přec jsi mi bližší než vlastní stín
tady, na vnitřní straně víček
obraz tvé tváře stále mám


Je nádherně, nádherně..

24. února 2014 v 17:56 | autor |  Duševní průjmy
Od samého rána je venku tak krásně, že by se člověku chtělo zpívat. I víkend byl fajn, většinu soboty jsem strávila s mamkou na Holiday World, kde ona nasávala inspiraci a já kecala s kamarády z druhého konce světa, v neděli jsem jela na farmu a odpo jsem už zůstala doma. A venku je tak krásně, že by se člověku chtělo zpívat..

JE mi krásně, to je bez diskuse, jsem spokojená a snažím se být co největší optimista.. na zpěv se ale tak nějak pořád necítím. Jsem šťastná, ale to štěstí je nějaké nakřáplé. Mrzí mě některé věci, co se dějí. Hm..

Pominu to, že jsem naprosto švorc; nepříjde mi to jako až takový problém, přinejmenším je to jen povrchní problém. Nepotřebuju teď peníze (jakože věděla bych, co s nimi, jasně, ale když nejsou, taky se z toho nepodělám), taky jsem si o žádné neřekla; ani Šéfce, která mi je nabízela za naddělanou práci, ani mamce, která bude pár dní pryč a chtěla mi nechat něco na nákupy. Obojí jsem odmítla. Peníze mi stejně nepomůžou, tím méně, když jsou "ze soucitu".. mám v kapse poslední dvacku, na svědomí táhnoucí se loňské dluhy a před sebou blížící se stipendium, které komplet padne na pravidelné poplatky a část splátek - to znamená, že pokud nenajdu na ulici kufřík s milionem, tak nemá cenu to hrotit a žebrat o stovečky. Jenom se musím víc snažit. Hanba by mě jinak fackovala, a jelikož to už dělá svědomí, tak považuju za lepší nežebrat a smířit se s prázdnými kapsami, než se mi to povede překlenout. No a co.. co nejsem schopná si vydělat poctivě, to prostě nechci.

Co mě ale mrzí, to jsou vztahy, reakce, přístup.. mrzí. To je to slovo. Nejsem naštvaná, ale fakt mě to mrzí. Bolí.

Stokrát už jsem tady (zbaběle schovaná v anonymitě; jak úctyhodné..) prozradila, jak že to teď se mnou je.. teda že beru.. OK, tak tady se můžu přiznat klidně na plnou hubu, když jsem tu inkognito a stejně to nikoho nezajímá, takže

přiznávám, že jsem feťák, beru pervitin, už je to 268 dní od první čáry

..hm, tak je to venku..

..asi mám pořád ještě růžové brýle. Nemyslím si, že dělám něco špatného. Komu tím škodím? Udělala jsem něco vám? Nebo tamtěm? Proč mě odsuzují cizí lidé? Co na mně vidí?

A to je právě ono.. Snažím se. Chodím do školy, pracuju, pomáhám se vším, co lze, dělám dost věcí nad rámec svých povinností, aby to někomu ulevilo nebo udělalo radost. Všechno, co dělám, se snažím dělat tak dobře, aby to nikdo neudělal líp. Když mám špatnou náladu, nikoho tím nezatěžuju; když dobrou, rozdávám ji všem. Nevynechám "Dobrý den", "Prosím" a "Děkuji", snažím se naslouchat a podporovat. Když je to jen trochu v mých silách, tak nenechám nikoho na holičkách. ..ale přesto, že na sebe neupozorňuju, a přes všechnu tu marnou snahu jsem každý den terčem zlých pohledů a slov. Proč???

V sobotu dopoledne jsem zašla mamce na nákup. Oči, oči, oči.. všude na mě zírají a pohrdavě si mě měří, i když nevypadám a nechovám se o nic jinak než oni.. Když jsem odcházela od pečiva, tak u regálu s chlazeným vyklouzla zaměstnance z ruky krabice a po zemi se rozsypala hromada sýrů. Hned jsem k ní přiklekla a podávala jí sýry, aby se nemusela ohýbat, byla to starší paní a vypadala, že ji bolí záda. Měla radost. Já taky; jen těch padesát lidí kolem, kteří nehnuli ani prstem, na mě zahlíželo s odporem. U kasy jsem bez řečí ukázala obsah klokana a ledvinky a pokladní jsem neupřela dýžko. Jdu směrem domů, je to asi 300m; dobrý den, dobrý den, ..ani jedna odpověď, ale co už. Jedinou slovní reakci jsem dostala o chvíli později. Minula jsem dvě slečny přibližně v mém věku - napadlo mě, že vypadají poněkud ordinérně v těch obepnutých lesklých mini, vysoké jehly, titěrné kabelčičky, spousta líčidel a šperků, povýšený pohled královen, ale to je jejich věc - tak jsem se usmála a řekla svou dobrodenní mantru. Ticho v odpověď mě nepřekvapilo, tak jdu dál. ..no nesnažily se ani ztlumit hlas; jen co jsem k nim byla zády, slyším hlas plný opovržení: "Feťačka."

Já nevím.. nevím, čím všem tak vadím. Proč mají potřebu na mě zírat a komentovat mě? Jsou pro mě stejně cizí, jako já pro ně; a když se já k nim chovám slušně, proč mi takhle oplácejí?

..o nic nejde, jen mě to.. prostě mrzí.




Pruzení se nevyhnu

22. února 2014 v 11:33 | autor |  Duševní průjmy
ani v takový pěkný den.. proč je nutné mě každý den alespoň dvakrát (po dvaceti minutách) pronásledovat na každém kroku s krkem vedeným podivně pod paží, obličejem tudy prostrčeným až těsně k mému a očima přeostřujícíma na různé body mého gesichtu v intervalech takových, že to u citlivějších jedinců může vyvolat epilepsii, a to za stálého dotírání: "Co to máš za vyrážku?" "To nejsou uhry, to je určitě něco infekčního" "Proč o sebe nedbáš?" "Proč nemůžeš vypadat jako jiné ženské skoro ve třiceti?" "Jak to, že se ti to nehojí?" "Pročpročpročpročproč?"
Ach jo..
..ne, omlouvám se; to ode mě bylo nefér :( a mám mamku ráda a nechci ji trápit, i když to je přesně to, co dělám :-/ já sviň.. tím xichtem jí rozčiluju, rozčiluju ji i tím, že mně jsou nějaké uhry úplně putna.. a vůbec. Copak jí můžu říct, že je to u feťáků normální? Ne, nemůžu. Tak to nechme plavat.

Kurňa.. asi toho mám málo na práci

22. února 2014 v 7:24 | autor |  Duševní průjmy
a včera na schůzi se mnou šili všichni čerti, když jedna kolegyňka žádala o dobrovolníka, který by za ni ve 3x2 cvičeních nasadil hlavu na špalek - totiž na katedru, protože by chtěla mít trochu klidu na porod. Tož ja névim.. mám to vzít? Nemám? Mám? Nestíhám, nemám? Anebo mám? Dilema týdne ;) a to nejsem žádný řitní alpinista, jen jsem prostě šílená. Jedno cviko týdně je evidentně málo, nebo už jsem rezistentní - už zase jsem tak dva týdny nespala průměrně víc než 2h denně a z křivení se nad mikrákem 10h/den mám tetanický hřbet, přesto mi to je málo; a tak se "dokrmuju" jedním cvikem, což je pořád ještě málo, zaplavila jsem si noťák další téměřstovkou článků (za dva dny..), začínám být samozvaným odborníkem na zobrazovací a laboratorní metody diagnostiky parazitoz u myší a ještě jsem zvládla včéra tak po ránu, protože bych se tam jinak nudila, žejo, darovat své (poměrně výrazné) pachové stopy holkám ze specek na výzkum rozpoznávacích schopností psů určených pro policejní výcvik ;) a mimo to jsem včera z nějakého ne zcela jasného důvodu vyvolávala v našem místním babinci jeden výtlem za druhým, holky z toho nemohly už :D ..hehe, když jsme tak navečer protahovali s P. po předměstí a pro to přece nikdo nemusí mít důvod, tak jsem mu to líčila a on: "ty vole, my tady tohle támle a ty klidně daruješ pachový konzervy?? Takže až se na rohu objeví benga se smečkou psů, podrazim ti nohy a zdrhám!" syčák jeden :D mno nic, ..jinak teda dneska drzost nejhrubšího kalibru.. a já debil se furt skvěle bavím.. ztracenej případ ;)
Jenže.. jak předevčírem mamka nakousla tu BSE, zas mi podráždila neurony.. takže tu mou hodinovou přednášku, co jsem sem původně psala jako komentář, rány boží.., už si (ne?)dobrovolně vyslechlo asi tak 6 lidí, P. k tomu ještě dostal přídavek ze šlechtitelství psů a z genetiky. A já se zase už děsně nudím a nemám komu vyžváňat díru do hlavy, a úplně mě chytá amok, že do školy musím jet až v pondělí, to je šílený.. ještěže je mezitím světlý zítřek, to pojedu na farmu za lištičkou a za prací a trochu provětrám svalovinu. Koneckonců dnes taky; část dne možná věnujeme s mamkou společné akci a zajedeme se mrknout na Holiday World, jinak ale musím bezpodmínečně vyčistit zvířectvu (malá želva pitomá neustále rozbíjí filtr, takže už zas plave v polívce.. po třech dnech :-/ a hlodákům odhovnění nikdy neuškodí) a asi si s utaženým opaskem urvu od huby a půjdu vykrvit kartu do obchodu v zájmu hlodavčích mlsných jazýčků.. no, těším se na jaro, až začne první tráva - resp. takhle brzy z jara chodím spíš na kopřivy - tak mi náklady na krmení klesnou na čtvrtinu. ..nejde jen o to; jasně, že bych mohla/měla ušetřit jinde, např. na sobě, žejo, ale i tak - mi prostě vadí podporovat obchody při těch zrůdných cenách, co nasadily (jako 25kč/kg karotky - to si ze mě fakt dělají prdel..), jednak je to samej postřik a samý hnojivo a mně to prostě vadí. Původně jsem počítala s tím, že si dovleču nějakou krmi z farmy (kam jsem pův. měla jít dnes), protože mamka pro mě chtěla přijet autem a tehdy bych si mohla vzít klidně třicko obilí, zeleniny, co by zrovna bylo, a i sénečko dobré faremní, ale když jdu až v neděli a domů pojedu bus-metro-tramvaj (ještěže ne i přívoz a lanovka..), tak mám váhový limit "co unesu". Tak ono to by taky nebylo málo, jsem přece silná jak silnice, ale po minulé zkušenosti, kdy mi u metra prdlo ucho tašky a dobře dvacet kilo cukrovky s řacháním skákalo dolů po schodech, já klela jak pohan a lidi ječeli a snažili se před vražednou okopaninou utéct, tak se asi budu tvářit, že zas tak silná nejsem ;)
Ježišišiši, už aby byla neděle a pak honem to pondělí 8-) pondělí a úterý bude patřit ééééxperimentůůů! Závěr běhu znamená dva drsně vytížené dny trávené teambuildingem dílem v pokusné místnosti, dílem na pitevně. Hjůva :)
..no ale to nic, plácám tu o ničem. Když prostě - sorry, "blogísku", ale jsi nejblíž po ruce a já prostě musim.
(je hodnej, nikdy si na to nesěžuje :) ten němý elektronický tvor)

Vím, jak se cítí

20. února 2014 v 13:23 | autor |  Duševní průjmy
vyžvejkaná orbitka, omylem vdechnutá a během vykašlávání neúmyslně poblitá.. jsme na tom skoro stejně ;)
Zas jedna probdělá noc do sbírky, tentokrát se to na mě ale - asi vinou toho, že jsem ty poslední 3 dny skoro nejedla a nepila - nějak víc podepsalo. Nejsem vyčerpaná a z dojezdu se zatím přihlásily se svými stížnostmi nohy, ale připadám si trochu na infarkt a ruce se mi příšerně klepou. O očích nemluvě, ale za to může mikroskopovací maraton, při němž jsem zjistila, jak rychle se dovede zhoršit zrak.. teď už na tom binokuláru nejsem schopná zaostřit oběma očáma naráz a ještě k tomu na jedno vidím víc do modra a na druhé do červena - je to hrozně rušivé, jak špatně nasazené 3D brýle.
Tož nic, pro dnešek stačilo; zvlášť když mi nějaký inteligent na tu koprologii vyšetřil tenká střeva - kde ale kristapána ještě nejsou žádná hov...! přece! No všechno zlé je k něčemu dobré, jak jsem si nebyla jistá, jestli to je vtip nebo ne,nastřihla jsem kousek z každého konce jednoho toho dodaného již-ne-trávicího úseku a vybrala obsah i s trochou sliznice. Ty moje tasky jsem sice nenašla (bůhví, možná se to takhle nedá a musí se udělat histolka - musím si najít metodiku), ale jinak tam bylo kdeco. I ta zubatá Ancylostoma tam byla :)

Velmi neobvyklé - koukám po hadříkách

19. února 2014 v 16:18 | autor |  Duševní průjmy
Chtěla bych je. Fakt jo. A ne a ne najít..
..mě tak napadlo, že bych si konec zimy oživila jednou kréací zahrnující pletené šaty. Když jsem teď jakože štíhlá, třeba bych se odvážila v nich vylézt ven, a byla by to změna oproti neustálým džínám. Jenže.. asi jsem moc náročná. Když už, tak jdu po naprosto konkrétní věci. Chtěla jsem: délkou trochu nad kolena; 3/4 nebo dlouhý rukáv; rolák nebo voda u krku; barva khaki, to je naprosto zásadní; spíš hrubší úplet; bez vzorů; bez serepetiček, bez bambulek, knoflíčků, řasení a podobných p*čovin; prostě (podle mě) úplně normální pletené šaty.. k nenalezení..

..to jen tak mimochodem. Zrovna mi dorazil pitevní matroš, takže zavírám noťes, zvedám kotvy a valím do labáku. ..na zbytek dne nejspíš ;)

Jsem šťastná a vděčná

19. února 2014 v 10:33 | autor |  Duševní průjmy
Vzpomněla jsem si na první "setkání" s oním záhadným billboardem hlásajícím Kéž jsou všechny bytosti šťastny.
Možná to funguje. Nevím; není vždycky úplně skvěle, někdy se rozčílím, někdy brečím.. ale vzato kol a kolem, myslím, že ve skutečnosti jsem opravdu šťastná. Třeba ne strašně šťastná, ne neustále šťastná, ale zkrátka všeobecně a průběžně šťastná. A velmi, velmi vděčná. Nevím čemu nebo komu, ale - děkuji.

Vypusťte Krakena!

19. února 2014 v 1:10 | autor |  Duševní průjmy
Tentokrát nebylo třeba říkat dvakrát. Tentokrát to vážně posral! A to měl štěstí, že jsem na něj jenom mluvila hodně důrazně - byla bych schopná chrlit oheň. Ale tohle si prostě nenechám líbit. Já se nehádám, já mám pravdu; opovaž se ceknout, protože teď mluvím !
A pokud si troufne ještě jedinkrát takhle přestřelit, tak teprve pozná můj hněv!
Nestačí mi, že jsem mu zavřela hubu. Nestačí mi omluva. Tentokrát už ne.
A zkur*eně doufám, že si tím konečně bude ochoten začít zaměstnávat mozek; nebo mám začít litovat svejch rozhodnutí?!?