Březen 2014

Pravda

29. března 2014 v 17:47 | autor |  Duševní průjmy
Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu i všem ostatním. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu vlastní mámě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Sakra... Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Já to přece chci. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Chci to. Chci to. Chci to. Chci to. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Lžu sama sobě. Proč - ?!? Lžu sama sobě. Lžu sama sobě! Lžu sama sobě! Lžu sama sobě! Lžu sama sobě! Lžu sama sobě! Lžu sama sobě!!! LŽU SAMA SOBĚ!!! LŽU SAMA SOBĚ!!!
Toto je pravda.

Časem se cestovat nedá

29. března 2014 v 3:32 | autor |  Tétéčka
Jako by vám při každém přestupu ujel spoj, jako by vám na každém nádraží ukradli kufr. Jako když letadlo už nabírá rychlost a vy za ním pádíte po runwayi. Jako byste svůj spoj konečně pro jednou dostihli, nastoupili, pohodlně se usadili - a řidič v tu chvíli zahlásil poruchu. Když se jej snažíte zachytit, proteče vám mezi prsty; když z něj chcete vyváznout, polyká vám nohy jako bažina. Je zrádný, odměřený, nevázaný nedokonalostmi fyzična; nelze s ním závodit, podrazí vám nohy a stejně nakonec vyhraje, protože to on drží stopky.
A nejspíš je to tak v pořádku.

Tak. Úvodní kecy máme za sebou.. no jestli má někdo náladu na beználadné staťové kecy, které s TT pramálo souvisí, tak prosim, proti gustu..

Ještě před pár dny, když jsem došla k onomu Prozření, jemuž byl věnován minulý výžblept, jsem byla vnitřně přesvědčená, že to takhle bude - že se mi na hlavu konečně vysypala hromada popela tak velká, že udusila do poslední jiskřičky tu zatracenou Touhu. Byla jsem tak zhnusená sama sebou, že jsem byla zcela odhodlaná v tu ránu přestat s fetem, už si prostě nikdy, nikdy nedát. Veškerá dosavadní náklonnost k oné droze byla z minuty na minutu ta tam. Zbylo jen prázdno, studené a netečné. Žádný zájem, žádná chuť, žádný stesk. Prostě.. jako by to, co se stalo, zaťalo do mého nitra meč a ten kousek srdce, který dosud plnil perník, byl uťat - najednou byl pryč.
Ostatní zasvědcení to nemohli pochopit; snad v šoku z toho, že by byl někdo schopen téměř po roce takhle nečekaně obrátit, mě skutečně prosili, ať si to vezmu, že se na mě nemůžou dívat. Asi to byla dost změna, místo rozpustilého vtipkujícího a žvanícího šňupčete najednou mrazivě bezcitné, nepohyblivé zosobněné sebeopovržení. Takhle mě neznali. Odmítla jsem, odmítala jsem dál a dál. Mohla jsem, ale nechtěla; cítila jsem, že tohle už se mě netýká.

O tři dny později, z nichž jsem vzdor vlastnímu přesvědčení ani jednou nezůstala déle než 15h čistá, už vyjíždím poslední zbytky půlčíka, co jsem dostala ráno; ani pro L. jsem - já hajzl - nenechala, však mi P. večer kousek dá a zítra pojedu pro další. Jak já to nenávidím.. jak já to miluju.. je to jen chemikálie, nic víc, prázdná a zbytečná, nepotřebná a nevyžadovaná.. konkrétně tohle dnešní - to je koncentrovaná radost, krystalické nadšení, destilovaná touha po životě.. uvědomuju si, jak blbě na tom jsem. Možná. ..možná si to uvědomuju jen do té míry, po kterou to krevní hladina dovolí cítit - možná je skutečné nynější dno ještě mnohem hloub, hopsám nad ním po zdánlivě pevné cestě postavené z falešných pocitů, vylhaných slibů, zrazené důvěry a všech těch lajn.. prosím - kdo mi pomůže? ..Nechci, aby mi někdo pomáhal!!!

Co má tenhle schizofrenní feťácký výlev ve tři ráno společného s Cestováním časem?
Já jsem říkala, že pramálo. To nebyla lež, ne, ne. Ale něco přece. Chtěla jsem tak trochu navázat na tento TT článek - http://what-i-mean.blog.cz/1403/requiem-for-a-dream - který se se mnou tak trochu přetahuje o nitropitevní materiál.

Už mnohokrát jsem přemýšlela, jestli bych něco udělala jinak, kdybych se mohla vrátit na jednotlivá životní rozcestí. Zda bych udělala jiná rozhodnutí, kdybych věděla, jaké budou mít důsledky.. i vloni nějak touhle dobou jsem přece měla na výběr. A věděla jsem, že to, co jsem nakonec zvolila, je ta nejmíň správná cesta. Věděla jsem, že kdybych se rozhodla pro terapii, snad bych měla naději na vyléčení; že kdybych zvolila sebevraždu, bylo by to rychlé a pak už jen klid; a že když podlehnu nutkání a začnu si hrát s pikem, že to může skončit tisíckrát, ba milionkrát hůř, že to zničí nejen mě, ale i všechno mně blízké.. měla jsem skutečný strach.. přesto jsem to udělala.
Asi se mi to vymyká z rukou, snad jsem to ani nikdy moc pevně nedržela.

Přesto nevím, jestli bych učinila jinak, kdybych měla znovu na výběr.
Přece jsem pro to měla důvod. ..jaký, to nevím.. ale měla jsem ho. Myslím.

Možná ze mě mluví vytrácející se ozvěna poslední lajny, když sama sebe přesvědčuju, že jsem přece dost osobnostně silná, abych to ukočírovala, abych si něco dokázala, abych si z téhle životní etapy odnesla maximum zkušeností, abych třeba jednou mohla někomu pomoct - až bude stát na stejném rozcestí, abych mu pomohla prozřít a vybrat si lépe ..nebýt jen odstrašující případ..

Ale ani teď, možná ještě ovlivněná čárou, ani předtím v oné nejhlubší kajícnosti po vyzrazení, bych asi to tehdejší rozhodnutí neměnila. Možná bych chtěla, ale neudělala bych to. Ať už je to jak chce slabošské a odsouzeníhodné, toto je způsob, jakým se rozhoduju. Vždycky jsem to tak dělala a prvp. to tak budu dělat i dál. Můžu toho litovat, může mě to mrzet, čílit mě.. ale kdybych to byla udělala jinak, byla bych to ještě ?

...kdybych zvolila jinak, tak by se tahle přítomnost neodehrála..

...možná by to "správné" rozhodnutí přineslo nakonec mnohem horší problémy..

...nechci se k tomu už vracet. Ani strojem času ne, abych nemusela znovu čelit těm otázkám :-/

...a vůbec; proč se rýpat v minulosti? V některém z paralelních vesmírů jsem zcela normální. To povzbudí.

PROZŘENÍ

27. března 2014 v 1:06 | autor
Nechápu.. Jak jsem mohla být tak slepá?
Teď mi to všechno došlo.
TO je důvod, proč mi lidi neodpovídají na pozdrav.
Nikoliv jejich nezdvořilost nebo lenost. Ta příčina je jinde. Prostě za to nestojím. To je ono.

Co jsem si o sobě, kurva, vůbec myslela?!?
Beru zpátky všechny ty sebechvalné žvásty, co jsem tu nablila. Jsou to kecy. Kecy, kecy, do posledního slůvka jen debilní prázdné kecy! Že prý vzdělaná? Snaživá? Pomáhající? Empatická? Dobrá - ať už v jakémkoliv smyslu?!? Kecy!

Taková blbost! Nemám slov prostě.
Nezasloužím si NIC, ani blbej vynucenej úsměv! Natožpak nějaký vděk nebo uznání; nezasloužím si to. Nezasloužím si ani tu zasranou sebevraždu. Zasloužím jen trest a opovržení.
Smím jenom doufat, že jsem alespoň hodna pokusit se odčinit svoje viny. Nějak se očistit, abych směla být popravena bez hanby.

Zavřete oči, odcházím..

26. března 2014 v 19:31 | autor |  Duševní průjmy
Ještě pořád se nehodlám vzdát ani začít nadávat na celej svět. Den ode dne mi to ale dává víc a víc zabrat.
Já už fakt nevim.

Hm...

23. března 2014 v 15:11 | autor |  Duševní průjmy
Tak. Je to v prdeli. Nevzdám se, ale můj boj se čím dál víc místo vítěznému tažení podobá zpackanému harakiri. Momentálně si fakt nevím rady. A musím zase nechat rozdělané práce a vypadnout, protože 1) mě vyštípávají uklízečky, 2) to dnes stejně nestíhám a 3) mi padá hlava únavou, zrovna jsem si málem vyrazila oko o okulár mikroskopu.. nehledě na to, že polochcíple se pohybující ruce zavání průšvihem, když se pohybují mezi desítkami nádobek s nebezpečnými parazity.. prostě jsou chvíle, kdy dokonce i já uznávám, že nemám v tej laborce co dělat.
Je to bída. Jdu sprásknout poslední čáru a pak asi vyrazím směrem za P. do práce; po práci se totiž má jít podívat na nové bydlení (garsonka za búra, co víc si přát) a chce, abych šla s ním. Náladu na to sice moc nemám, protože právě on je z většiny zdrojem mých nynějších problémů, ale nepřát mu kvůli tomu konečně slušnější bydlo by ode mě bylo neskutečně hnusný.. přeju mu to. I když bych ho občas s velkou chutí kopla do xichtu. Chtěla bych, aby si zlepšil životní úroveň. Přeju mu to :)

Výstižně vystíhovaná

23. března 2014 v 0:02 | autor |  Duševní průjmy
ale už je to dobrý.

Celkem fajné :)

18. března 2014 v 19:57 | autor |  Duševní průjmy
Byl to vcelku příjemný den.
Sice jsem si opět důrazněji uvědomila, že podvědomně si přeju "faktor P." asi tak z poloviny vymazat, ale možná by stačilo si to zas jen jednou za čas vyříkat trochu po mém; jsem zásadní odpůrce klasického modelu moderního vztahu, tedy sejít-rozejít-sejít-rozejít v intervalech max. několika dní a za doprovodu bouřlivých hádek a potoků slz a šílené lásky a žárlivosti.. jděte mi do pr.., nejsem v mateřinkách, abych musela tohle podstupovat. A ani tehdy jsem nebyla příznivcem hry na nefunkční vztahy, kdy se z "nejlepší kámošky" pravidelně během dopoledne stával "nepřítel až za hrob", před obědem "nemluvim s tebou" a před odchodem s rodiči zase "nejka". ..zajímavé. Možná jsem to vnímala o tolik jinak díky tomu, že jsem byla v každé třídě jedním z nepočetných šťastlivců, co měli úplnou rodinu a pro něž byly hádky bližních jen málo stravitelnou porcí. Každopádně nepamatuju, že bych někdy ztratila kamaráda. Ne v důsledku hádky. ..na druhou stranu, mou specializací bylo jejich nezískávání, což, pravda, není o mnoho lepší.
..zas malilinko rozkecaná.. vlastně jsem tím výlevem chtěla sama sebe podpořit v určité vytrvalosti. Akorát si budeme muset ujasnit pravidla. P. zjevně prostě není zvyklý nějaká dodržovat a už vůbec ne brát na někoho ohled, ale to má, hošan, smůlu, protože já nejsem hadr na podlahu. Všechno, co dělám, dělám ze své vlastní vůle. Nemůže mě k ničemu donutit, pokud s tím nebudu souhlasit sama. Mě nic nezlomí. ..jo, je to nabubřelé a přeháním, ale co mi odešla Záře, cítím se tak nějak ..chladnější a tvrdší. ..ale proč o tom vlastně kecám?
Njn, kecavka. Co bychom chtěli, že áno.
Tak k tomu dění dní minulých, minuvších. Lehoulince jsme si s P. hráli na čaroděje, ale možná v důsledku únavy přecházející chvílemi až v nebezpečné mikrospánky to nějak nedopadlo dle představ. Poněkud otrávená - houby poněkud - vyloženě! otrávená nesplněním očekávaného, čehož se mi od P. dostávalo v posledním týdnu, jsem se včera rozhodla mu to dát trošku sežrat - a co jako, byla jsem vyloženě v právu, protože mě celý týden průběžně stál skoro všechen můj nyní čím dál tím drahocennější čas a oplátkou mi dal jen zklamání - prostě ať čekal, co čekal, jakože něco určitě čekal, tak jsem mu dala večer vale a jela pracovat.
Absolutní nedostatek taktu a sebekritiky projevil už za pár hodin, když chtěl, abych mu zavolala "nutně, je to důležité", přičemž šlo opět jen a jen o něj a jeho potřeby, jak jsem se vzápětí dozvěděla - nejdřív jsem měla sto chutí ho seřvat a poslat do háje, že mě neustále otravuje a ruší od práce, která je pro mě stokrát důležitější než on, jen kvůli tomu, že se opět nepohodl s chlapy na pokoji.. ale tak nějak se to sešlo, že jsem v částečně smířlivé náladě a poháněna trošku mlsnou hubou souhlasila, že se na půlnoc sejdeme. No.. nebýt toho, že jsem to opět vlekla já, čiže vyždímaly se poslední kapky z (mého, samozřejmě) bankovního vemene, domluvila se audience u I. (můj telefon, samozřejmě), ten se uskutečnil (díky mojí trpělivosti, samozřejmě, protože P. je prostě sebestředný debil, takže jeho dvouhodinové "za chvilku jsem tam" je naprosto v pořádku a "měla čekat, když to slíbila, **** jedna", zatímco dvouminutové zpoždění kohokoliv jiného má být snad trestáno smrtí) a nakonec jsme tedy odešli obohaceni necelým půlčetem nádherného peří, tak by to byl pěkně na h***o čas a už bych toho nemožného chlapa asi fakt utloukla klíčema..
Místo toho jsem dnes prožila - až na malý stíneček, opět zaviněný P. - v podstatě nádherný den vyplněný tím, co miluju - prací, školou.
S onou přepeřovací pauzou v čase 0:00 - 4:35 jsem strávila od včerejšího večera až do dnešního poledne čas pátráním po dospělcích tasemnic ve vzorcích, které zpracovávám pro kolegyňku. Byly tentokrát nádherně vidět (však jsem si kvůli tomu dovlekla lepší mikrák) a doufám, že dotyčná slečna bude mít z výsledků radost, když já měla takovou radost z jejich získávání. Chtěla bych si připadat užitečně :)
Po pauze věnované cestě na otočku za P., pak honem domů kvůli osprchování a vyzvednutí noťáku a dalších věcí, jsem uháněla zpátky ku školičce (s menší pauzičkou v nejmenovaném parku, jehož standardní teplo-sucho-odpolední ruch - tvořený téměř výhradně pohybem a interindividuální komunikací místní feťácké populace - bylo oživeno námi a naší víceetapovou snahou o nástřel do P.ových neskutečně dojebaných rukou.. taky kdyby mě třeba poslechl, trouba jeden, žejo; prostě nemůže počítat s tím, že když vypije sotva půl litru denně, střídá furt dvě místa na jedné žíle a rve si to vlevo vpravo vedle, protože je dobytek a nervák, že to bude v pohodě) a vrhla se radostně do role paničelky, tentokrát, zdá se, s lepším ohlasem než minule. Možná proto, že jsem těm mrchám slíbila studijní materiál ;) ale tak co.. chci, aby si odnesli nějaké dobré vzpomínky na parazitologii, a nepochopené a nezvládnuté učivo a stokrát vracené protokoly by tomu podle mě moc nepomohly. Chci jim předvést, že tenhle obor je zajímavý, důležitý, svým způsobem i krásný. Podle mě dělá pozitivní a nadšený přístup (a nějaký ten ústupeček - odměnou za studentovu píli) vyučujícího opravdu hodně; i na sobě jsem to pocítila, že podporou zájmu o obor se může z lempla stát náhle naprostý nadšenec. Asi tak - nevíme nic o svých skrytých vlohách; mají-li se někdy vůbec projevit, je potřeba člověku nabídnout co nejširší možnosti a podpořit ho v tom, pro co projeví zájem; bohužel odrazení a znechucení vyvolané nepříjemným přístupem, neochotou nebo přílišnou tvrdostí je mnohem běžnější a ve vztahu učitel-žák zejména. Příjde mi to docela smutné. Nechci být tím odrazujícím prvkem. Chtěla bych, aby ti, kteří opravdu zájem nemají, byli výměnou za neházení klacků pod nohy ochotni projít tím semestrem bez vyrušování a otrávených xichtů, a v těch přístupnějších aby se třeba něco usadilo - nemusí jít hned studovat stejný obor, ale mohou si pak třeba zvedat sebevědomí ohromováním přátel svými vědomostmi, což je příjemné, a při tom si možná vzpomenou na náš kurzík a napadne je: "jo, to mě bavilo.." ..kdyby se v celém ročníku našel jen jeden nadšený, bude to úspěch :) vědění by mělo být zdrojem radosti. Proč jinak by na tu vejšku lezli?
Čiže byl to ve výsledku fajn den. To bylo to, co jsem chtěla říct, i když jsem místo toho rozvedla milion jiných věcí.. ale to je prostě ono, že.. ukecaná kecavka, v jejímž slovním chuchvalci člověk neopeřený těžko hledá záchytné body.. no není divu, však se dívá na krajinu z plochy, nikoliv z ptačí perspektivy.

Napůl a kousek vol.2

18. března 2014 v 12:44 | autor |  Duševní průjmy
Napůl v pérdeli, napůl mrtvá, napůl vystresovaná, napůl nemocná.. sakra, to je půlek, nejen ta větší a ta menší.. z 60% skeptická k budoucnosti.. z 97% optimistická, protože jsem se prostě rozhodla, že taková budu. Nechci být jedním z té spousty škarohlídů, co pořád jen brblají a kňučí a když se objeví problém, tak to vzdají, místo aby se snažili něco dělat. Nechci k nim patřit, nechci a nebudu. Proč bych měla? :)

DON´T PANIC!

16. března 2014 v 19:43 | autor |  Duševní průjmy
...bohužel tuhle brzdu jsem v noci nějak minula či co.
Po zvláštním týdnu a divném dni přišel krásný večer (s potkankou a mou Zvláštní Bytostí ..a s P., jak jinak) a pak, kolem druhé ranní, najednou přišla panika. Částečně zaviněná dojezdem, který už (mea culpa, mea maxima culpa..) bohužel nečekává dýl než 6 hodin od čáry..
..tak takovej hysterák už jsem fakt dlouho, dlóóóóuho neslízla.. nepřeju nikomu.. všechny mé viny se na mě najednou sesypaly. P., který dorazil kolem půl třetí, to schytal v plné projevené síle. (..kdyby v té skutečně plné, neprojevené, tak už by bylo po něm..) Chvílemi jsem byla ještě dost při smyslech, abych dokázala formulovat nadávky, jindy ze mě vyrážely už jen kvily naprostého zhroucení. Třes až po konečky vlasů, proudy slz, vzteklé pobíhání po místnostech střídané s apatickým krčením se v koutě, výčitky, strach, zlost a paranoia a pichlavé pálení všude, kde kůži poleptala kyselina.. nakonec jsem ve čtyři uznala, že to nemá cenu, a šla si lehnout; spánek aspoň odbourá ty projevy dojezdu, takže minimálně zjistím, nakolik mám ruce a obličej sežrané chlorkou a nakolik je to jen zdání vyvolané nezvyklým poklesem hladiny MET v krvi.. protože jsem si i v tomhle hysterickém stavu byla celkem jistá, že na chodidla a záda se mi žádná kyselina nedostala. Taky že ne.
Ale dobře mi tak. Nemám být tak nebetyčně blbá. A když už si nemůžu pomoct a prostě musím být blbá, tak bych to měla dělat trochu chytřeji.
Do pekla s tím. Se mnou nejspíš. Nebo do prdele.

Nemá cenu se čílit :-)

15. března 2014 v 19:42 | autor |  Duševní průjmy
Lidské plémě už mě dnes začalo nějak nepříjemně štvát, tak jsem se na něj vybodla a šla se radši pomazlit s mou vytouženou potkankou, kterou mi prvp doma nepovolej :( ale strašně jsem si to užila :) miluju tohle zvířátko.
Po chvíli přesvědčování přišla k nabízené ruce sama, aby pak - už bez přesvědčování - strávila víc jak hodinu zavrtaná na střídačku v mé kapse, kapuci a loketní jamce, kde si nakonec ustlala, stočila se do klubíčka a na deset minut totálně vytuhla, očička slastně zavřená a kožíšek brázděný jedním opatrným prstem.
Mít tak něco hebkého a živého jen pro sebe, pořád ssebou, pořád to moct milovat.. Achich achich ach, jak já bych ji chtěla... :-*
Stýská se mi. Tohle je kruté.