Duben 2014

Tohle fakt nemám ráda :-(

24. dubna 2014 v 0:41 | autor |  Duševní průjmy
Udělám něco v dobrém úmyslu a vzápětí se to obrátí proti mně. Včera jsem vyšla vstříc pár studentům a dnes jsem za to dostala. Ještě to budu muset vyžehlit. Super. Nejlepší, co mě mohlo před odjezdem potkat. Fakt super. A doma mamka vypouští takové přílivy deprese, že to snad začíná prosakovat k sousedům.. Pak má mít člověk dojem, že by bez něj nebylo všem líp? Jak to mám asi udělat? Kde jen je můj opuštěný ostrov, když ho potřebuju???

..navíc.. njn, zas to moje navíc.. to, co jsem slupla za posledních pár dní, se vzhledem k potřebnému množství snad ani nedá počítat, takže jsem jakoby na odvykačce.. zítra nechci nic a v pátek si zalítám i bez toho, takže cajk.
..je ve mně sakra malá dušička. Neustále ve mně hlodá Touha, nic jiného bych ani nečekala.. jasně, mám na to chuť, přímo šílenou, jsem z toho úplně vyždímaná, nejsem s to myslet na nic jiného. Je to k zbláznění.. pořád si říkám, jak by bylo úžasné mít u sebe třeba géčko nebo dvě, nakládat si s tím podle svého, prostě moct si dát, když budu chtít, na pohodu.. pořád přemýšlím, jestli by mi přecejen neprošlo, kdybych zkusila něco málo, maličko, jen tak na zobnutí, jen pro nejnutnější případ, malilinkou trošičku provézt ssebou.. pořád uvažuju, jestli bych zvládla a troufla si to vyčarovat.. pořád cítím hroznou úzkost z představy, že mě čeká týden absolutně bez toho.. pořád mám v srdci tetelivou naději, že se mi tam třeba povede něco sehnat, vždyť některé tamní čtvrti jsou jak jedno velké feťácké hnízdo.. pořád přemýšlím o věcech, co mi říkala L.. pořád a pořád a přád něco..
..přitom je mi to zároveň úplně jedno a naopak mám na sebe hrozný vztek, že se chovám jako absolutní kretén. Mít u sebe géčko? A za co, slečno? Nemám ani floka, tak proč to vůbec řeším? ..něco provézt? COŽE?!? Tak za prvé je to naprosto nejhorší nápad, co jsem kdy dostala, za druhé - jakože já? Já, vlastník nejpodezřelejšího xichtu s nápisem "JSEM FEŤAČKA" na čele? Já, která nejpozději zítra touhle dobou budu rejt hlavou v zemi, jak mi bude blbě, a šířit kolem sebe výpary připomínající chemický útok? Zrovna já, která mám oči tak skleněný, že mi slepci solidárně půjčují svoje hole? To jako fakt? Dobrej vtip. Hlavně nenápadně, žejo. Budu ráda, jestli mě vůbec vezmou do letadla, ne tak si ještě koledovat o jednosměrnou expres jízdenku na bengárnu.. a za třetí, nejdůležitější bod - vždyť - já to - k*rva - přece - dop*če - NECHCI!!!!! a za tím si stojím. Co se čarování týče - na to okamžitě zapomeň, blbko. Bez diskuse. Shánění v cizině? ..naprosto no comment. A vydržet bez toho týden? Doháje, --- já fakt nemám slov. Jak jako vydržet týden? Neměla bych náhodou vydržet celej zbytek života? A i když od sebe nečekám nějakou megazásadovost, na to jsem přílišná nula, tak - co to má znamenat s tím týdnem? Týden je akorát sedm dní, nebo se snad definice nějak změnila? Proč bych to jako neměla vydržet?
Navíc je mi mizerně z představy, že si před bráškou utrhnu ostudu. Proč jsem sakra nevysadila dřív, když vím, že je to na mně tolik vidět? Já jsem tak pitomá.. Je mi úplně na blití, když si představím, jak by se cítil, kdyby za ním přišel někdo z jeho kamarádů a ptal se na věci jako "ta tvoje ségra něco bere?" ..jak jsem jen mohla..

Paradoxně tedy čím větší na to mám chuť, tím větší mám chuť si nic nedat (a nakopat si do huby). A protože mám tak hroznou chuť, tak se mi vlastně bude abstinovat docela snadno.

Prostě musím. V pátek odletím zkroucená cravingem, ale natěšená a šťastná, budu se s tím rvát a bude mi mizerně a budu ráda, že je mi mizerně, možná pár nocí prořvu schovaná na záchodě a možná budu místo spánku mlátit hlavou do zdi, ale zapřu se a budu se usmívat a podnikat s bráškou všechny ty super věci, co si pro mně naplánoval, protože TO je to, co skutečně chci.

Člověku vlastně nemusí být dobře, aby mu bylo dobře..

..a vida.. když jsem začala psát tenhle blábol, tak mi bylo fakt mizerně; v průběhu psaní jsem si prošla zoufalstvím, strachem, vztekem, ponížením, sebeopovržením; a nakonec jsem ráda. Cítím se ..očištěná. Nějak už to zvládnu. Věřím tomu.

Vyděšená

23. dubna 2014 v 10:01 | autor |  Duševní průjmy
Vyděšená, zoufalá, rezignovaná a totálně dutá.

..jako vždycky před zkouškou..


Nový život

21. dubna 2014 v 14:42 | autor |  Povídky
Ne můj :-D to bych si sakra nezasloužila!
Ale byla jsem - bůhví zač - odměněna přítomností u zrodu jednoho krásného strakatého telátka.
Jo abych se nezapomněla pochválit, žejo - mám to prostě v oku ;) jdu si tak po venku, fotím koníky a pséčka, pak jako že si půjdu nafotit krávy, protože mám hovězí zaživa ráda. Hlavně jednu takovou nárhernou rohatku tam. Tak si tam sedím na ohradě, kopu nožičkama a prokrastinuju s foťákem, když si všimnu jedné kravky vzadu, která se chová.. prostě jinak. Mezitím mou samotu narušily dvě známé, tak jsme chvíli třeskaly pleskaly o kravách a pak říkám: tady se možná bude co nevidět rodit. Ta nadívaná kráva tam vzadu pořád tak popochází, lehá, vstává, kroutí se, chce čurat, nečurá, natahuje a bučí, mě to přijde, jako že se chystá otelit.. Ještě chvíli jsme kecaly, pak se paní zvedly a pokračovaly v přerušené procházce. Kráva pořád brblala a točila se jak pes v pelechu, tak jsem se potloukala kolem a ani nečekala, že by se to fakt stalo. Ani ne pět minut poté, co dámy odešly, se kravka rozvalila na zem a začala tlačit - nejdřív to tak z dálky vypadalo, že to je kus kravince, než začal vypadat podezřele vakovitě, načež s mohutným šplouchem prasknul a z krávy vyletělo dobře pár litrů plodovky. Netřeba do detailů popisovat následující půlhodinu, kdy rodička popocházela kolem té své louže s nechápavým výrazem v očích a párem kopýtek čouhajících z pochvy; pak, po několika minutách neúspěšného pokusu porodit po žirafím ve stoje, sebou pleskla do slámy a začala se ždímat za doprovodu porodního "Bhu.. bhu.." a mohutných gejzírů všelikých tekutin, až se z ní vyslizlo takových 70% telátka. To už se kolem rozestavily zvědavé porodní asistentky, načež rodička vyskočila na nožky a nebohý potomek z ní vypadl po mulci ven. To bylo radosti! Začalo velké hřebelcování hovězími jazyky, rozkoukávajícím se telátkem to až házelo ze strany na stranu. Hrdé matce se postupně povedlo vyhnat všechny čumilky a ulakotit si tvorečka pro sebe, aby si sama mohla vychutnat blížící se triumfální okamžik prvého potomkova postavení se na vlastní nohy. No - po hodině napjatého očekávání, během níž potomek učinil na svých příliš dlouhých, příliš tenkých, výrazně kloubnatých a příšerně nekoordinovaných končetinách jisté pokusy, které však ke krokům měly opravdu hodně daleko, to už i matku přestávalo bavit, ale triumf - byť velmi vratký a občas kolínky podpíraný - se nakonec dostavil a tvoreček se postavil :) ..sice mu pak ještě notnou chvíli zabralo hledání Velké Pravdy, tedy že mléčko nelze vycucat z mámina laloku ani z oháňky, nýbrž je nutno nabýt jisté rovnováhy na těch pavoučích nožičkách a vykroutit si dosud předporodní polohou ztuhlý krček tak, aby dosáhl na vemeno (rodička, kdyby mohla zpívat, by zanotovala Hálelůja, protože už se jí mezitím tak nalily struky, že neměly daleko k prasknutí), nakonec však vše dopadlo dobře; ba co dobře - výborně, chůzeschopně a mlékem pobryndaně. Červenobíle strakatý hřeb programu, krásné telecí vyvrcholení Velikonočního pondělí :) tak vítej na světě, ušaté telátko, a ať se ti tu líbí!

Velikonoční

20. dubna 2014 v 21:08 | autor |  Duševní průjmy
Tak jsem se bála snad celkem zbytečně.. zatím se žádná katastrofa nestala a víkend probíhá celkem v pohodě. Až tedy na nějaké ty nepříjemné drobnůstky; např. mamka teď donesla novinky z kolektivní drbárny, kde se takhle navečer každý den schází všichni, kdo tu na farmě jsou (kromě mě, protože já mám děsně moc práce) a to sice novinu o tom, že další (už druhá) holčina, co sem jezdívá s rodinou a s níž se přátelím, válčí s anorexií.. "A takové hezké, chytré holky.. kam to ten svět spěje," posteskla si mamka. Hm.. "Aspoň neberou," chtěla jsem říct, no neřekla jsem nic, ale dobře mi z toho nebylo.
Jinak to ubíhá tak nějak normálně. Až na to tamto tedy.. ale to už je v podstatě taky normální, žejo. Spíš by bylo zcela neobvyklé, kdybych zůstala aspoň jeden den čistá. Co jsem to za dobytka, krucinál?! No nic, o tom jindy.
Jinak to ubíhá tak nějak normálně - pokus druhý. Zrovna jsem dodělala voskovou batiku na plato vajíček, jako vždy jsem prostě nemohla udělat nějaké normální vzory, takže naše ošatka bude vypadat spíš jako insektárium. Včera jsem si večer dopřála parádní zásek se špalkem a sekerou, takže tu po mně zůstane na památku dříví naštípané tak na dva roky dopředu :) strašně ráda štípu dříví. Každý den, protože bývá - aspoň dopo a brzy odpoledne - hezky a teplo, si dopřávám pár hodin osamění a klidu, kdy prolezu houštinou, přeskočím potok a zakempím na louce ukryté zrakům lidí.. jediný, kdo tama občas prochází, jsou srnky a zajíci, jinak jen já. Můj kousek ráje :) a tam, protože počasí láká ven taky kvanta hmyzu, pokaždé padne komplet celá paměťovka a baterie jakbysmet. Supermakra jak do National Geographic se valí proudem ;) a zkoukla jsem i nějaké to beruščí porno. Kromě tohoto pohodového víceméněnicnedělání se pokouším konečně dopsat a odeslat anglický překlad svojí metodiky, což je součást materiálu ke zkoušce, bohužel jsem to zatím jaksi nestihla, protože místo toho, abych prostě přeložila to, co jsem měla v češtině a již hotové, jsem chtěla tu něco málo přidat a tam něco líp vysvětlit.. a to, co původně zabíralo dva odstavce, se mi nějak roztáhlo na čtyři stránky. Myslím, že mě profesorka zabije, až jí to zahltí schránku.. no co nadělám, it´s so me. Nic není dost hotové, když to je jen na 100%, žejo.
..mno, tak nějak ruku v ruce s tím jde oužící se zásoba. Na to teda, že jsem ještě ve čtvrtek měla nějakého půl géčka, tak asi budu ráda, jestli mi ty trapné zbytky, co mám teď, vydrží aspoň ještě na zítra.. Ale tak sakra už! Co to plácám?! Jak - vydrží aspoň?! Do pekla s tím. Vždycky mě nas*re, když si musím přiznat, že jsem úplně v p*deli.. a co víc, vždyť se sakra chystám odjet na TÝDEN! To jako plánuju vydržet jak?!? Ale budu prostě muset. A já přece chci! Přece chci vydržet.. nechci se dostat na letišti do průšvihu.. nechci dělat bráchovi ostudu.. nechci bejt tak nechutně závislá! To jsem přece nechtěla.. ale nic, absolutně nic jsem proti tomu neudělala. Eww.. do háje. Nevím, co mám dělat. Asi si půjdu zapálit a pak se vmísím do kolektivu a budu se tvářit, jako že je všechno úplně v pořádku. Bezva.
No nic, no.
Ale serepes na moje vnitřní záležitosti; farmička nezklamala, víkend je super :) akorát zítra se (pokud se mi povede včas vstát) asi vypařím o něco dřív, protože tu jsou kolem potoka k nalezení velmi vzrostlé vrby s extrémně dlouhými větvemi i s extrémně tenkými, které nebezpečně sviští i v pouhém vánku, a místní samčí omladina má v tyto dny sklony chovat se s nimi k opačnému pohlaví velmi, velmi brutálně ;)

Už nemá cenu jít spát

19. dubna 2014 v 4:02 | autor |  Obrazárna
a tak si blbnu s fotkama..


..když si nejsem jistá..



..oči na dojezdu..



..oči jako ze skla..



..oči jako propasti do hlubin..



..a tak ať tu nestraší furt jen moje oči..



..vydechnout duši a být zapomenuta..

Mamka to prostě umí

18. dubna 2014 v 15:51 | autor |  Duševní průjmy
Fakt už nevim. Nevim, nevim, nevim, co dělám špatně. Vždycky, když už mám dojem, že je to lepší, příjde další rána. Je Velký pátek, každoročně den našeho odjezdu na farmu, v paměti spojené s venkovským klidem, setkáním rodinného kruhu, tichými nocemi plnými hvězd a s nejmilejší vůní ze všech, vůní koní.
Tentokrát se nedokážu těšit. Schůze už skončily, do laborky se nedostanu, už nemám žádnou výmluvu, proč ještě potřebuju zůstat ve škole; tak tu aspoň sedím zavřená v kabinetě, aby poslední dosud přítomní neviděli, že brečím. Je to zbabělé a dětinské, ale nevím, co jiného mám dělat. Nechce se mi domů, nechce se mi jet na víkend.. prostě se mi nechce trávit příštích pár dní v mámině blízkosti. Ráno jsem před ní vyloženě utekla.. no farma obklopená liduprázdnými lesy sice skýtá skvělé možnosti pro únik, ale jestli bude takhle hnusně, tak akorát nastydnu a to si vzhledem k pracovní vytíženosti prostě nemůžu dovolit. ..kdyby mi aspoň dali šanci, kdyby prostě jeli beze mě a já bych dorazila vlakem někdy později.. ale to je jedno. Stejně cokoliv, co udělám, je špatně.

Napůl sen, noc s mou Zvláštní Bytostí

16. dubna 2014 v 13:37 | autor |  Duševní průjmy
Dlouho už jsem nekontrolovala, kolik je hodin, tak jsem nadzvedla mobil a zmáčkla tlačítko.

Propána, už půl páté ráno?
Přemýšlím, jak je možné, že se těch sedm předešlých hodin kamsi vytratilo, snad jako by je odvál náš dech, jak jsme pořád tlumeně hovořily.

Zvedám oči k L.

Náhle mě udivilo, jak zvláštní obraz vidím. Chvíli nevěřím, že před sebou nemám obraz, ale výřez současnosti; ten výjev je tak nepravděpodobný a čímsi mystický, že to nedovedu pochopit.

Sedím tu u stolu, co má jednu nohu kratší, v bytě plném úžasně estetického harampádí a nepořádku, který připomíná balící se cirkus.. je zhasnuto, z ulice se skrz okno a tlustý závěs prodírá chabá záře lampy, jediným dalším zdrojem světla je špička mojí cigarety.. a přede mnou, obklopena tím neuspořádaným prostorem sestávajícím z nesourodých kousků nábytku, z polštářů z dávno zemřelého gauče pohozených na zemi, z různých částí oděvů v hnědozelených tónech povalujících se s nedbalou elegancí všude možně, ze svíček, zbytků od jídla, drobných cetek, stříbrných naušnic, dřevěných sošek a zvířecích lebek, sedí na židli ta zvláštní bytost v těle černovlasé ženy, oděna v jednoduché olivové šaty a černý svetřík hozený jen tak přes ramena, na klíně drží spícího syna, který se před chvílí připrobudil ze sna a přišel si pro teplo jejího objetí, během šeplavého rozhovoru ho jemně houpá a něžným prstem mu hladí vlásky. Připadá mi v tom skorošeru jako Madonna s dítětem, jíž si vzal do hlavy nějaký mladý nezávislý umělec, který se rozhodl jí místo svatozáře namalovat šátek do vlasů a místo rozlévajícího se světla ji obestavět squatem.. a Madonna se spícím dítkem v náručí mi vypráví o perníku..

To, co vidím, a to, co slyším, mi chvíli nejde spojit. Je to zvláštní. Možná o trošku víc tím, že už jsem tři dny nespala a začínám se cítit poněkud ..mimotělně, nemluvě o tom, že kus nějakého starého, dávno zaslepeného potrubí se v rohu za Madonninými zády právě povytáhl ze zdi, otočil se ke mně a něco špitnul.

Byla to nepopsatelně zvláštní noc.. jsem ..okouzlená.

Hope...

15. dubna 2014 v 3:41 | autor |  Obrazárna

...povzbuzena paprsky, co chlad a stín snad zaženou...
...novou sílu cítím, novou víru, odhodlání...
...a s nadějí vyhlížím svou budoucnost - tak vzdálenou...
...že prsty dnes napnutými nedosáhnu na ni...


Rozhodla jsem se pro Změnu

14. dubna 2014 v 19:54 | autor |  Duševní průjmy
..a záměrně je to Změna s velkým Z.
..ačkoliv je mi jasné, že to je opět rozhodnutí, které z valné části - pokud vůbec někdy - bude nabývat platnosti táhle a trhaně jako protivně dlouhý sopel, tak prostě jsem odhodlaná si za ním jít, ať to stojí, co to stojí. Pro vlastní spásu snad.
..a proboha prosím, kdyby to někdo četl, mějte soudnost a ZDE PŘESTAŇTE. Protože se teď chystám vyzvracet všechno, co mě poslední dobou štve, a že toho není ouplně nejmíň..

Mno.. možná by se z těch velkohubých blábolů v úvodu mohlo zdát, že jsem se rozhodla přestat fetovat. Upřímně - hlavou mi to taky prošlo, ale bylo to vypuštěno druhým uchem ven. Vím, že jsem blbá a že bych sakra měla, ale znáte to.. nebo kdo to zná, ten to zná, žejo.. prostě se mi dostatečně nechce. Byly chvilky, jo, ale celkově vzato se mi nechce.

Ne; jde o to, že jsem se rozhodla od základu změnit náš vztah s P.

Mám-li být upřímná, nejraději bych to ukončila, ale - ke své smůle - nejsem dost sebestředná svině, abych ho úplně odstřihla. ..i když teda zbaběle doufám, že sám dojde k závěru, že to se mnou prostě nemá smysl a že si najde jinou. Aby to jakože nebylo na mně. Mně je jasné, že to není moje vina, ale jemu to prostě nevysvětlím. (pozn.: doteď jsem se fakt snažila nepsat stokrát v jednom souvětí slovo "prostě", ale kašlu na to. Každému věci znalému bude stejně brzy jasné, že píšu lehce zasněžená, tak budu prostě - zaseuž - psát tak, jak mi to jde palicó. Nač se přetvařovat.. Pro klid vlastní duše se aspoň pokusím vyvarovat vulgárním výrazům a nespisovné češtině, nepočítaje těch pár(set) obratů, které bych použila i v běžné řeči, protože mi tak zobák narostl, za což se omlouvám, ale už je pozdě na polepšování ;) konec hlášení..)

Nejsem schopna specifikovat nějakou dobu, kdy se to začalo bořit, ale vzhledem k charakteru onoho boření, resp. k tomu, že jsem kolem hroutící se vztahostavby lítala jako debil (ew - předpokládejme, že to není vulgarismus) se zednickou čepičkou a snažila se podle DIY příručky slepovat, nahrazovat a podpírat její stěny v nesmyslné snaze přesvědčit slečnu Spokojenost, že je ta budova stále ještě bezpečná a že ji může bez obav navštívit, to asi ani není možné. (hihi, typicky "moje" souvětí..) No už mi došlo, že to prostě nemá cenu, protože ji to ztratilo. Pro mě jo.

Jde hlavně o to, že tímto vztahem a jeho udržováním jsem, jak jsem postupně pochopila, porušila vlastní zásady a přesvědčení, čímž jsem způsobila vážná zranění své svobodě - nejen, že jsem jí zpřerážela křídla, ale ještě jsem do ní nechala kopat a šlapat jí na krk, aniž bych se postavila na její obranu.. prostě hnus. Jsem jak krkavčí matka. Sakra, přece svoboda je to, o co mi šlo, na čem mi tolik záleželo! Jak jsem tohle mohla dopustit?!
A já jsem to tušila, určitě jsem to od samého začátku tušila, proto jsem mu taky otevřeně řekla, že nechci vážný vztah! Řekla jsem mu to, narovinu a hned, řekla jsem mu, že nejsem ženská pro život, že mám příliš mnoho práce, zájmů, přátel, zvířat, všeho, a že se ničeho z toho nechci vzdát, že to nechci omezovat kvůli vztahu. Řekla jsem mu, že mám nevyřešené "vnitřní záležitosti", že potřebuju čas, že na mě nesmí nikdo tlačit, že občas potřebuju být úplně sama, že nestojím o sex, že jsem prostě taková, že mě nikdy, nikdy nesmí zkoušet měnit. Řekla jsem mu to do očí, chtěla jsem, aby v tom bylo jasno hned od začátku.. Blábolila jsem a blábolila jak p*****, a ten d**** z******* mi to všechno s úsměvem odkejval, jakože všechno chápe a přijímá, a já k***** mu na to skočila, přitom on se mi na mý zásady vy**** a semlel mi je na s***** a ty s***** mi vylil na hlavu a aby toho nebylo málo, tak vždycky, když jsem z toho začala chytat hysterák, tak se začal omlouvat a slibovat horydoly a chovat se jako míliusek a co myslíte - já kráva (to není sprostý) z****** (tohle už jo..) mu to nevěřila, ale stejně jsem se vždycky nechala ukonejšit, jako bych nevěděla, že nejdýl za pár dní příjde další podpásovka, že každý další ponížení bude ještě horší! D***********!!!

..a tohle je přesně můj problém.. takhle se tady rozohňuju.. pak se na to kouknu a říkám si - ty vole, to vypadá, jako kdyby mě mlátil nebo nutil k prostituci, vždyť se ti nic tak hroznýho nestalo, ty náno.. ale k****fix, to si mám nechat věčně s*** na hlavu jenom proto, že by to mohlo bejt ještě horší?! Co je to za z******* logiku?! To mám jako bejt vděčná za to, že mě nedrží o hladu svázanou ve sklepě či co?! A ještě mě vlastní držka bude napomínat za to, že jsem nas****, místo abych se tomu s******* omluvila a pokorně se nechala d******** dál?! Víš co, milá držko, jdi do p*****.

Ehm. ..takže se uklidníme, jo, dáme kafíčko, cigárko.. a budeme pokračovat až za chvíli, až nám trošku opadne ten adrenalínek, jo? Piánko, v pohodě, žádný zbytečný nervíčky, zdravíčko máme jen jedno, žejo.

Tak, natlakovaná žluč už se mi přestává cpát do zadní dutý, takže znovu..

Takže - hlavní, co mě štve, je:

1) že mi zabírá strašnou spoustu času. Do školy chodím jak do holubníku. Nezvládám dělat dostatečné pokroky s prací. Na zvířata mi vyjde jen nejnutnějších pár minut denně. Vůbec se nevídám s kamarády. Nemůžu přijmout pozvání na žádné setkání, posezení. Mamka mi vyčítá, že jsem málo doma. Už si ani nepamatuju, kdy jsem se naposled prostě sebrala a odešla na půlden courat se po lese. Pořád mě posílá tam a onam a chce, abych jezdila za ním a trávila zbytky času s ním a i to je mu málo - jedinkrát mi nezapomene vyčíst, že se "skoro nevidíme" a je mu úplně jedno, že mi zabere každý den několik hodin času, který jsem měla využít úplně jinak a mnohem účelněji, a který mi vzal. O každou vteřinu, kterou potřebuju na svoje povinnosti, se musím hádat.
Už nechci.

2) že žárlí jak Othello. Kdykoliv si postavím hlavu a řeknu, že prostě nepříjdu nebo tak něco, tak začne prudit s tím svým "jinej frajer". Tohle je tak...! Co si sakra myslí, že jsem nějaká okresní kurva?!? (což je vulgarismus, ale naprosto nutný) ..k tomuhle se nehodlám dál vyjadřovat, zase bych začala řvát.. Ať si proboha vezme ten svůj sex a narve si ho do ***. To přehnal. Degradoval mě jen na tu p*ču. To prostě přehnal.
Už nechci.

3) že mi vyčítá kdeco. Výčet by byl příliš dlouhý.. tím stupidním sexem, který odmítám, počínaje, přes kyselé xichty, když jedu do školy místo za ním, remcáním proti mamce konče. Když řekl, že začíná nenávidět moji mámu, tak to byla poslední kapka.
Už nechci.

4) že.. prostě obecně všechno. Změnil se; nebo spíš bych řekla, že se přestal přetvařovat. Připadá mi, že za ten necelý rok, co ho znám, se z něj stal pěkně hnusný člověk. A ne a ne, nebudu to dávat za vinu sobě, protože kdyby se aspoň trochu snažil, bylo by to úplně jinak! Připadá mi, že nemá žádnou sebeúctu, ale místo aby se sebou začal něco dělat, tak je akorát hnusný na všechny kolem sebe - o mně nemluvě, protože mně mojí sebeúctu rozcupoval na cucky. Možná se příliš otřel o moji pýchu, ale prostě mě uráží a ponižuje jeho chování.. už jenom to, že se mě dotkne a má špinavé ruce.. nulová úcta - proč? To kvůli tomu, že jsem feťačka? Proto neudělá nic, co by mi ten vztah zpříjemnilo? Nepotřebuju dostávat peníze a kytice a diamantové prsteny; chtěla jsem, aby se měl dobře, aby si začal sám sebe vážit, aby udělal nějaký self-improvement, abych si ho mohla vážit já.. místo toho jsem se nechala vyždímat a on se jednoduše přestal snažit, protože jsem pořád ještě měla sílu všechno táhnout. Prostě už nemám chuť dál si hrát na Matku Terezu. Nemá cenu mu donekonečna vysvětlovat, proč nám to neklape. On stejně nic z toho neuzná a nepokusí se nic napravit, jen se ještě víc urazí. Je o deset let starší než já a chová se jak rozmazlený harant, kterému musí vždycky všechno projít, jinak začne řvát a dělat ostudu. Co to je krucinál za chování?! Jenže to narazil, protože já nejsem jeho matka - a kdybych byla, tak rozhodně ne ten typ matky, co se lekne, co řeknou sousedi, a zahrne haranta bonbonkama, aby se z trucu přede všema nepochcal. Byla jsem asi taková.. teď jsem ten typ matky, co harantovi řekne "tak se pochči, když myslíš, že to pomůže", a jde pryč, ale za rohem se modlí, aby ji tam fakt neztrapnil.. ale odteď budu ten typ matky, co toho haranta okamžitě popadne a seřeže ho tak, že se pochčije bolestí! A je jí úplně jedno, že lidi čumí a šuškají si něco o sociálce a že na ni koukají s opovržením, protože si vedle toho haranta stejně sama sebe nemůže vážit. ..silácký řeči zase. Hm.

Vzato kolem a kolem, přiznám svou neoblíbenou vlastnost, tedy sobeckost; ovšem trocha sobeckosti je člověku přirozená a upřímně - má-li přežít ve společenství vlastního druhu a nenechat se roztrhat a sežrat těmi, kdo mají ostřejší lokty - asi i životně důležitá. Měla jsem přece život.. měla jsem ho ráda.. nechtěla jsem se ho vzdát.. proč bych měla? Proč se nechávám obětovat? Něčemu, pro co obětována být nechci? Je velký rozdíl mezi tím, když se z vlastní vůle rozdávám ostatním, protože bláhově věřím v to, že to je nějaké moje poslání, a tím, když si mně chce jeden člověk přivlastnit a mít všechno jen pro sebe a je mu fuk, že mě to ničí. Opět je to otázka toho, co člověk chce a co musí. A co se týče P. - dost bylo altruismu z mé strany. Možná nevím, co chci, ale rozhodně vím, co nechci.. Mám-li tedy volit mezi sebou a námi, tak volím sebe. ..chtěla jsem připsat "promiň, P.", ale nenapíšu to. Nemám se za co omlouvat.

On za to v podstatě nemůže, že si připadám takhle.. jsem stejně vinna, vždyť jsem si nechala ubližovat. Jen v tom prostě nechci pokračovat. Nechci být jeho přítelkyně. Vlastně jsem nikdy nechtěla, protože jsem tohle věděla - věděla jsem, jaký rozdíl je mezi kamarádstvím a vztahem, proto jsem nechtěla vztah, ale kamarádství. Nechci už být jeho přítelkyně, protože jakmile si mnou začal být jistý, začal mě prostě používat. Ke kamarádce by si tohle nedovolil, protože by to nemohl obhajovat žádným "jestli mě miluješ" a "miluju tě, potřebuju tě".. prázdná slova, která on jen používá, když je potřebuje, stejně jako mě. Moje blbost, že jsem to trpěla.
Ale už nechci. Nechci, nechci, nechci. Nedonutí mě.

Stačilo.

Dělám za tím tlustou čáru (teď nemyslím lajnu..). Už dávno je konec. Nechci být ve vztahu z donucení. Chci zpátky svou svobodu. Chci pro sebe mít nějakou cenu. Aspoň zdánlivou. Nemám šanci, dokud jsem jeho věc.



..ale aby to nevypadalo, že nejsem šťastná - tak třeba jsem dnes zjistila, že existuje někdo, za kým můžu jen tak přijít a dostanu spoustu nezištné lásky. Pejsek ze sousedství :-)

Btw - skóre "prostě": 18