Květen 2014

Sobotní hukot.. už ho slyším

30. května 2014 v 23:41 | autor |  Duševní průjmy
..a začíná to už teď, resp. už to začalo včera. V důsledku všech rozhodnutí, která jsem učinila, zítra pofrčím jak zběsilá motorová myš od rána do večera, abych pomohla tolika lidem, kolika bude možno. Hehe :) přestože jsem zatvrzelý misantrop, tak pomocnou ruku podávám téměř bezděky.
..no nikdy jim to nepřipomenu; vždyť ochota a starost není žádné quid pro quo. Přesto nepopírám, že bych byla velmi vděčná, kdyby si to pamatovali. Že nejsem ultimátně špatná. Aspoň v tomto snad, když řeknu, že se snažím, není ta "snaha" jen prázdné slovo.

..a zatím se budu strašně moc těšit :)

29. května 2014 v 1:30 | autor |  Duševní průjmy
Dnes jsem navštívila jednoho dobrého známého, který je - mimo spousty jiných "identit" - spisovatelem. Při troše štěstí a nakladatelovy ochoty by mu letos měla vyjít třetí kniha, sbírka povídek.
Kromě toho, že bych mu to moc přála, protože takové věci je prostě třeba bližním přát, se neskutečně těším, až si zalezu někam do ticha a do izolace, na kliku zvenčí pověsím ceduli "Nerušit!", obřadně otevřu na první stránce, s dosud zavřenýma očima nejdřív nasaju vůni čerstvé, neznámé knihy, pak se zhluboka nadechnu, otevřu oči a - !!!

..protože co tak znám autorův styl, tak se ty příběhy dají číst jedním dechem, nebo spíš musí, protože jinak jsou schopny jej člověku vyrazit. Zvlášť se těším na jednu konkrétní povídku, která by se tam měla vyskytnout a kterou jsem už slyšela na jednom komorním sezení, když ji sám pan autor četl osmi párům nastražených uší.
Moje glandulae suprarenales si sakra dobře pamatují na ten večer, resp. na tuto povídku, která na ně tak zásadně zapůsobila. A nejen na ty mé; shodli se na tom všichni, kdo toho večera naslouchali autorskému čtení. Byli jsme vtaženi do příběhu, který byl prodchnut extatickým vzrušením z tajemna, neprobádanou temnotou, zamlčenými vztahy, nevraživostí soků v lásce, zradou, zoufalým hledáním a vyhasínající nadějí, až v posledních větách vygradoval do téměř hmatatelně hutné úzkosti postavy, která si začíná uvědomovat, že nemá jak přivolat pomoc sobě ani ostatním, že zůstala sama v neznámu, že marně čeká na své druhy, kteří jsou někde tam dole ..již mrtví..

..přesně si pamatuju okamžik, kdy autor dočetl a odložil papíry stranou. Teprve v tu chvíli jsme se odvážili nadechnout, teprve tehdy jsme si uvědomili, že chlad a stín, padající na nás jako tíživá deka, se nám jen zdály. Teprve tehdy jsme si uvědomili studený pot, dusivé ticho mrznoucí v plicích, napjaté nervy, zježené vlasy, bezděčný tremor svalstva, svíravý pocit v útrobách, ..teprve tehdy jsme naplno pocítili sílu literatury.
Tak - ku*vafix!!! - přesně takhle by měla vypadat Literatura S Velkým L!!! Tomu říkám vybičované emoce. Tohle bych přála každému vášnivému čtenáři, protože tak intenzivní zážitek - to se zkrátka nedá popsat, to se musí cítit.

..no ale zatím si musím nechat zajít chuť. Teď je co do mých čtenářských priorit na první příčce slušných pár set článků, s jejichž pomocí musím v horizontu příštích (max. dvou) týdnů vypracovat metodiku dalších fází Experimentu, na příčce druhé hromada materiálů ke zkoušce z behaviorální etologie, a prokoušu-li se vůbec kdy touhle nestravitelně přerostlou horou informací, tak se - v rámci třetí příčky - prvně budu chtít hladově vrhnout na prof. Flegrovu Zamrzlou Evoluci, po níž už pěkně dlouho prahnu.
Zatím to ale musí počkat, protože Experiment je v současnosti středobodem mého vesmíru.
Zatím se prostě budu jen strašně moc těšit ;)

Tmavošedé jehně rodiny

28. května 2014 v 15:56 | autor |  Tétéčka
..nakonec bude tenhle TTčkový článek zase jen sebestředným blábolem, ale aspoň začátek bych chtěla věnovat něčemu jinému. Své rodině - mám-li tedy představovat její černou ovci, pak bychom mohli být stádem tradičně bělovlnných východofrísek s občasnou šedou šmouhou a jedním nápadně tmavším jehnětem. Béé ;)

Mám strašnou spoustu sestřenic :) to jen tak mimochodem. A žádného bratrance. To všechny mé početné sestřenice bratrance mají. Pouze ta "moje" generace našeho rodu je takováto téměřvýhradně ženská; v další generaci, jejíž produkci již zahájila část mých starších sestřenic, se zas rodí skoro samí kluci, takže už jsem šestinásobnou tetou, ale mám jen jednu neteř.
Všechny mé sestřenice, naopak ode mne, mají bratrance; zato žádná z nich nemá bratra, tím se můžu chlubit jen já ;) a dokonce jedenapůlkrát.

Mám totiž dva úžasné bratry. Jednoho nevlastního z tátova prvního manželství, jednoho vlastního; oba starší, oba obdivované.
Svého nevlastního bráchu zrovna moc dobře neznám. Táta ho měl ve střídavce, takže u nás býval, ale to bylo ještě přede mnou; poté, co jsem vykoukla na světlo světa, ho jeho máma přestala za tátou a jeho novou rodinou pouštět (prý jí bylo proti srsti synovo přílišné nadšení z toho, že má sestru).. no, nebudu se babrat v detailech, které jsem nikdy nepochopila. Nemůžu hodnotit a kritizovat vztahy táty a jeho bývalé ženy, když o nich h*vno vím, že.. akorát mě mrzí, že jsem svého nevl.brášku měla možnost poznat až po mnoha letech. Ani teď se nestýkáme nijak často, jen tak dvakrát, třikrát do roka, ale aspoň že tak. Setkáváme se většinou u příležitostí velmi kulturních - můj nevl.brácha je totiž nadaný hudební virtuoz, pianista. Vyučuje hru na klavír, klavírní improvizaci a zpěv na konzervatoři a párkrát během roku má (sám za sebe nebo spolu s někým) koncert, kam jsme vždy zváni. Obdivuju jeho způsob interpretace; jeho vášní je (pro mne poněkud těžko stravitelná) postmoderní hudba, kterou bych dřív - resp. někým jiným podanou - označila za uširvoucí, ale bez nadsázky.. to, co předvedl posledně, bylo prostě nepopsatelné - to totiž nebyla hudba, to byly emoce a energie, dechberoucí drama, neuvěřitelné.. tohle se prostě nedá naučit, to je dar. A on ten dar má. Jsem na něj pořádně pyšná :)
Svého vlastního bráchu znám "jak svý boty", znám ho skoro celý jeho život ;) protože jsme jen rok od sebe. Sice se může zdát, že nemáme nějak extra hluboký vztah - jsme oba poměrně samotářští a taky jsme hodně oborově odlišní - tak k sobě máme hodně blízko. Na brášku nedám dopustit a strašně mi záleží na tom, aby byl šťastný. V posledních letech se mu začalo víc dařit ve sféře mezilidských vztahů, což mě nesmírně těší, protože je na něm vidět, jak pookřál.. jsem ráda. Zaslouží si to. On je sice docela komplikovaná osobnost a dost lidí to špatně snáší, ale dokáže být tím nejúžasnějším kamarádem, když je motivován vstřícností. A mění lidi k lepšímu. Navíc teda zaslouží úctu mnohých, protože je génius. Já to všem říkám, když je o něm řeč, ale ať mě husa kopne, jestli kecám. Bráška je mimořádně nadaný fyzik a matematik, sesbíral už snad všechna dostupná ocenění, vyznamenání a červené diplomy, co bylo možno, publikuje v nejprestižnějších vědeckých periodikách, univerzity se o něj takřka přetahují, kromě toho je ještě výjimečně hudebně nadaný a poslední dobou odhalil zcela nečekaný literární talent.. a co mu do vínku nebylo dáno v oblasti vztahové (ptž jako většina geniálních fyziků i on býval poněkud "nerd"), to si vypěstoval sám a stal se velmi oblíbeným :)

..no.. ne že by mě svědomí hryzalo, ono mi, hajzlák, rovnou uhryzlo celou nohu. Já mám tak úžasné bráchy, že takové by si málokdo zasloužil, a co mají oni, chudáci? ... :(

..no.. a mně se to teď nechce rozpatlávat, protože jsem šťastná.

..OK, moc k tématu týdne tenhle výlev není, ale ono to moje černoovecství je asi jasné každému, kdo sem někdy zavítal, takže netřeba připomínat, co že jsem provedla. Teď jsem prostě tak plná světla, nadšení a naděje, že věřím, že nejsem úplně černá, spíš jen tmavošedá, a že jednou přelínám a budu stříbřitě skvrnitá.

Čeléééééénž

24. května 2014 v 16:38 | autor |  Duševní průjmy
..jo tak tohle bude zajímavý.
Přestože jsem feťačka, nejsem tak blbá, abych si ATBčka zpestřovala pikem, takže mě čeká čtrnáctidenní abstinence. Jsem docela zvědavá. Příležitost zavzpomínat na starý časy, kdy to nebejvalo běžnou součástí života, hehehe.. no nic, dobrý. Teď je to třetí den, co jsem měla naposled, zatím zcela v pohodě. A protože jsem trochu masochistka, trochu rváč a hodně zabejčenec, nenechala jsem si napsat neschopenku, jezdím se starat o experimenťáky a uvidím, co bude. Věřím si docela dost ;) předevčírem se všechny okolnosti spikly proti mně a já jim natrhla prdel, takže teď už se položit nenechám.

Bylo to krásné, poetické ..ráno

20. května 2014 v 19:03 | autor |  Obrazárna
Před splněním ranních úkolů, které mi zabraly i značnou část odpoledne, jsem si příjemně zaprokrastinovala na nedaleké louce.. nemůžu si pomoct, ale tyhle drobnosti, jako jsou kapky rosy na stéblech trav, kruhy šířící se na hladině louží v dešti, paprsky slunce prosvěcující listí, mlha, v níž se rozléhají zvuky z neurčitelných směrů.. vždycky mi znovu připomenou, jak je Svět nádherné místo.. nekonečný zdroj úžasu nad vší tou krásou. Dnes jsem od samého rána plná obdivu a lásky. Tohle mám tak ráda..




Co tak jako nového..

18. května 2014 v 14:06 | autor |  Duševní průjmy
..jen tak, aby řeč nestála.

Po skorotřídenní nedobrovolné abstinenci zakončené absolutně hnusným pátkem, kdy jsem byla zralá na blázinec, schovávala se před lidma, rozbrečela se, když se mi nepovedlo nic sehnat, došla k přesvědčení, že se proti mně P. a ostatní spikli a naschvál mi odpírají piko a neberou telefony, pročež jsem P. proklela a napsala mu, že ho k smrti nenávidím a už ho nikdy nechci vidět, jsem postupně přešla od hysterie přes rezignaci až k pocitu, že tohle bylo možná poslední varování a že je to možná moje šance, jak s tím přestat. Že to byl Ten Impuls.

V sobotu jsem vstávala o půl čtvrté ráno, abych včas dojela na farmu. Sice jsem v každém dopravním prostředku okamžitě po nástupu odpadla a probraly mě vždy až zautomatizované pohyby nohou vlekoucích mě ke dveřím v cílové stanici, ale neměla jsem obavy, že to bez matra nezvládnu; vždyť i v těch posledních dnech, kdy jsem ještě k tomu zápasila s toxinou a že mi bylo fakt zle jako nikdy předtím, jsem navzdory okolnostem zvládla obstarat všechno, co bylo třeba (aspoň v tom jsem tedy snad nelhala ani sama sobě, že práce pro mě je a bude nesrovnatelně důležitější než fet); a v sobotu, i když při ranním rozjezdu to vypadalo, že jsem zapomněla zataženou ruční brzdu, jsem nakonec měla velmi dobrou náladu.

Pátkovečerní zarputilé rozhodnutí, že se nebudu ničeho doprošovat, když mi to stejně už víc bere než dává, že seru na drogy a chopím se druhé (páté? stojednatřicáté?) šance na znovuobnovení jakéstakés harmonie ve vesmíru, mi kolem poledne poněkud nabourala Touha.. co nabourala, sešrotovala ho, až nezbyl ani mastný flek. Vzala na sebe, svině jedna zrádná, nikoliv podobu zoufalství a proseb, ale takového těšení, že.. houby s octem, asi tomu bylo možno odolat, ale jsem slaboch z povolání, hm :-/ takže jsem ji jak blbá přivítala s radostí. Neodradilo mě několik neúspěšných pokusů dovolat se na vypnutý mobil V., neodradilo mě ani to, když jsem se konečně dovolala a "až odpoledne, stav se kolem čtvrtý", prostě jsem jela do školy pořešit experimenťáky a celou dobu jsem se těšila jak malá.. Neodradilo mě ani dvouhodinové čekání, než V. konečně doodpařoval (jeho výrok "jo, za deset minut to mám hotový" už půlce Prahy vyvolává kopřivku, protože těch 10min znamená minimálně půlhodinu, nezřídka i několik hodin), prostě jsem čekala, hladová, na kost promrzlá a mokrá jak myš, schovaná s jedním klukem, co taky čekal, v přístřešku u popelnic, a tak jsem se těšila, že jsem se pořád smála.. (je vlastně dost hnusný si to uvědomit..)

..ale krucinál, vždyť jsem prve vůbec nechtěla rozmatlávat zase ten pitomej fet.. budiž mi odpuštěno, když tenhle "blogísek", postupně znásilněný a znetvořený až do stávající podoby toxické žumpy, je jediným místem, kde to ze sebe můžu vysypat.. těžko to budu psát doma na ledničku, žejo..

..co jsem chtěla napsat, je to, že můj experiment pokročil do další fáze - posledních 5% infekčních agens bude zítra spravedlivým dílem rozděleno mezi moje mazlíčky z pokusné skupiny, mezitím jsem začala s podáváním léčiv, která by měla infekci usnadnit.. tak se modlím, aby to vyšlo :) mezitím všechny ty svoje ocásky tady pěkně rozmazluju; obvykle se laboráci drží spíš v co nejjednodušším prostředí a co nejkontrolovanějších podmínkách, logicky - kvůli hygieně a kontrole příjmu živin atd atd, ale to bych prostě nebyla já (a moje Šéfka), aby ti naši čeníšci místo toho neměli pohodlíčko a mňaminky a každodenní péči, žejo ;) dnes jsem jim donesla krabičku moučňáků, to bylo radosti! Po počátečních rozpacích (protože v životě neviděli nic jiného než KGKS a maximálně ten piškot - co je tu mám, tak už ochutnali jablka, Pribináčka a podobné mlsky, ale dosud nic pohyblivého), kdy se tlačili kolem mističek s červy a přemýšleli, k čemu že to je, se po milých moučňácích jen zaprášilo. Byla dost dobrá sranda sledovat, jak si s tím nevědí rady; pár odvážlivců zkusilo nejdřív mezi červíky šlápnout, načež, když se Pepici jali šplhat po nastavené nožičce, její majitel vystřelil pryč s výrazem PANIKA PANIKÁÁÁ!!! a obtryskal několik koleček po kleci :-D šašci jedni :) ale na druhou stranu mě fakt překvapilo, jak chytře si počínali jiní - jeden prcek přišel na to, že když červa vytáhne a upustí ho, červ zmizí v podestýlce a je těžké ho pak dohledat, a vyřešil to velmi rafinovaně - každého červíka si podal packami a ukousl mu hlavu. Ani jednou se nespletl, že by mu natrhnul pr*** nebo tak, prostě si během pár vteřin vytvořil hromádku nehybných chodů u nohou, zatímco jeho brácha hrabal zmateně v hoblinách a snažil se vyčenichat svůj prchající obídek.
Jsou to prostě moji šikovní kucí :)
Tak teď už jen aby se pěkně nakazili :) err.. nejsem já trochu hajzl?

No nic. Vzhledem k tomu, že se rozdíl mezi všedním dnem a víkendem/státním svátkem smrskl pouze na to, že v některé dny je doprava pěkně na houby, tak jsem zase ve škole, experimenťáky už mám hotové, jdu ještě co nejvíc zredukovat objem těch zbytků IA, co dostanou zítra, a pak nevím, asi půjdu dom a budu se věnovat svým chlupáčům a čtení článků. ..zajímavé. Mám u sebe takovou decentní zásobičku, ale chuť dnes na to vlastně nemám. Je mi dobře jen tak :) to je moc, moc příjemná změna.

Ostnatý drát mlčení, barikáda paží..

18. května 2014 v 13:01 | autor |  Duševní průjmy
Sama kráčím po zemi
jinak plné citu
jež je pro mne nechtěný
vytoužený v skrytu

mne však chrání před těmi
kdo se o vztah snaží
ostnatý drát mlčení
barikáda paží

snad ze strachu volnost má
že zanikla by časem
zabila jsem lásku zas
dřív, než zrodila se

snad ze strachu z rozchodů
a očí plných soli
volím radši svobodu
přestože mne bolí

..asi už to tak bude. Nejsem si jistá, čím to je, ale pokaždé, když se začíná mezi mnou a kýmkoliv rýsovat něco vážnějšího a hlubšího, začnu cukat, couvat, bránit se, podezřívat, bát se, utíkat a schovávat se, přestávám reagovat.. a jsem-li zahnána do kouta, zaútočím. Snad mám nějaký vnitřní blok; prostě se náhle začnu tak úporně bránit vztahu, dokud to neskončí oboustranně velmi nepříjemným trapným nepochopením a odcizením. ..z mé strany často i vysloveně nenávistí podloženou jen paranoidními výplody mysli.
A stalo se to už tolikrát a kdekdo ví, že taková jsem, protože to otevřeně přiznávám; tak proboha PROČ se vždycky najde někdo, kdo chce dobrý kamarádský vztah změnit na neskutečně špatný partnerský?!

..kéž by to prostě všichni akceptovali, ať už tomu rozumí nebo ne, a nechali mě na pokoji.

Dohájedohájedohájedoháje...

15. května 2014 v 13:03 | autor |  Duševní průjmy
..že já musim bejt tak neskutečně blbá?!? Proč, kurva, PROČ, když mě to moje blbý nitro zrovna teď tak žere, musim vlýzt na ten blog a číst si - rejpat se v těch pocitech?! Jako bych nevěděla, že mě to naprosto dojebe! Super, tady máš, o co sis koledovala, krávo - třes se, zpoť se, breč, začni zvracet, zvedni telefon a honem zavolej vařičovi, utíkej za ním a utíkej před jinejma, boj se každýho pohledu, vyždímej všechny prachy, co ti ještě zbyly, a nech se zachránit! O nic jinýho ti stejně nejde!!!


..a přitom vím, že když to udělám, všechno jenom zhorším..
..tohle je špatný..tohle je hodně, hodně špatný..

Ranní radost mě opustila

15. května 2014 v 10:13 | autor |  Duševní průjmy
Už asi dvě hodiny tu sedím a nějak se mi do ničeho nechce. Nebo ne nechce, jen nějak postrádám elán. Půjdu se zase starat o experimenťáky, to je priorita No.1, ale nějak mě dosud neopustila ta nahořklá chuť znovuuvědomění si, že se kvůli svému pracovnímu nasazení vůbec nevídám s bývalými kamarády a že ti o mně už vlastně vůbec nestojí, takže je to jedno. Připadám si tak nějak ..zbytečně.

Ještě když jsem přicházela ke škole, měla jsem perfektní náladu. V noci jsem měla nádherný sen o pejscích, těšila jsem se, jak se začtu do toho neskutečně zajímavého článku, co mi včera poslala Šéfka, a představovala jsem si, jak úžasný pocit by to byl, kdyby se mi povedl ten můj pokus. To by byla nádhera, cítit se jako vítěz té malé osobní války s vlastní méněcenností. Konečně trocha oprávněné hrdosti. Úplně mě to zahřálo. Všechny obavy byly překryty optimistickou nadějí.

..hodinu předtím jsem vyjela zbytek perníku.

..hned bych si dala zas.

..achjo..



..ještě celkem nedávno jsem prohlašovala, že nejsem závislá, že to nepotřebuju, že dokážu Touze čelit Vůlí. Že se mi jen nechce, že až dostanu ten impuls, tak s tím skončím.
Teď si tím už nejsem ani trochu jistá. Vím, že to vydržím, ale mám dojem, že toužit už budu pořád, pořád to budu tajně chtít, protože sama o sobě se nedokážu cítit dobře. Impulsů už mezitím přišlo tak půl miliardy; vždyť i tyhle zatracené myšlenky jsou dost pádný důvod začít se sebou urychleně něco dělat - a to už vůbec nemluvím o těch momentech (a že už jich bylo pěkných pár), kdy si šňupnu poslední malý zbytek jen proto, abych si zabránila si to šlehnout, wtf?!

..jenže ta nenulová duševní síla, to odhodlání, co jsem dřív pociťovala (aspoň občas), ..to je prostě.. pryč.



Sere pes. O jednu fetku víc nebo míň, co na tom záleží.

Kamarádi..?

14. května 2014 v 16:53 | autor |  Duševní průjmy
I samotář se někdy může cítit hodně sám.. zkusila jsem si to včera večer.
Po celém dni stráveném prací (taky sama, jen se svými věrnými experimenťáky) jsem se vypravila domů. Akce probíhající venku mě zas tak strašně nelákala, ale šla jsem tama, skrz dav, v touze po zahlédnutí nějaké známé tváře. Byla tam strašná spousta studentů a všichni se dobře bavili; určitě tam byli i všichni doktorandi od nás, taky mladší profesoři, vždycky se tam scházela celá zdejší partička. Hudba hrála, alkohol tekl proudem, lidi překřikovali ten randál a slunce svítilo na skorojasném nebi, prostě ideální podvečer s open-air akcí. Stála jsem tam a rozhlížela se, hledala..
Den předtím jsem před odchodem zahlédla v chodbě jednu kamarádku (".." ?), chtěla jsem se jí zeptat, jestli tam půjde. Viděla mě taky, mávla jsem jí na pozdrav a šla k ní. Ani se neusmála, nepočkala, jen se otočila, odešla chodbou ke kolegovu kanclu a zavřela za sebou dveře. Zůstala jsem tam stát sama na chodbě.
A přesně tak jsem se cítila i včera na té akci. Stage, trávník, stromy, všichni ti lidé zmizeli, stála jsem v prázdné chodbě a nikdo si na mě ani nevzpomněl.
Nebudu jim to vyčítat; mohli mít stopadesát důvodů, proč se o mě nezajímali. A i kdyby tím důvodem bylo prachsprostě to, že se nechtějí bavit s feťačkou, ani to jim nelze vyčíst. Jen mi to přišlo fakt docela líto. Asi mi to mělo dojít už dřív; nemám kamarády. To zamrzí.