Červen 2014

Červnové úsvity a soumraky

29. června 2014 v 17:07 | autor |  Obrazárna
Aby tady nebylo tak temno, přidávám pár fotek pořízených během června - na přelomu dne a noci.

krvavě rudo

oblaka s konturou

v ostrých paprscích rána

zrození fénixe

Mami...proč?

28. června 2014 v 2:28 | autor |  Duševní průjmy
Dnes mě to týrá celý den. Vědomí, že jsem udělala přesně to, co jsem nechtěla a hlásala, že to nikdy neudělám. Aby to nikdo nemohl použít proti mně a ... (hernajs.. chtěla jsem napsat "proti mně a mému perníku", protože je to pravda, ale napsané to vypadá ..docela příšerně?) ..někomu jsem tím ublížila.

Mamka mi dnes po ránu z ničeho nic napsala. Ty SMSky byly ..hnusné.. ne vůči mně - bylo z nich ale cítit zhnusení a zklamání světem, životem.. beznaděj, nevíra v něco lepšího.. odpor k naději, která zklamala.. byly prosycené depresí, tak lepkavou a sžíravou, že se jí nelze zbavit.. to znám.. z dřívějška..
Úplně mě to vykolejilo. Uvědomila jsem si, že je to moje vina. Takhle hnusně se cítí kvůli mně. Co jsem to provedla? Vždyť jsem jí nechtěla ublížit, neublížila jsem jí..?

Strašně se to ve mně všechno pere. Musím to ze sebe vysypat, asi to bude pěkně nepřebratelný bordel..

Musí to být moje vina? Proč vlastně jí to tak vadí? Vždyť to už dělám takovou dobu - a dokud jsem to nepotvrdila, tak bylo všechno OK?
Ale ano, je to tvoje vina.. vždyť je to něco, co děláš v absolutním rozporu s její vůlí. Řekla ti, že musíš přestat, tys to slíbila a zase jsi ji podvedla, lhala jsi, ..nediv se, že ztatila víru, když jsi jí zničila důvěru.
No jo, dobře.. vím.. jenže - co konkrétně je tak strašnýho na tom, že fetuju? Vždyť se jinak chovám normálně - chodím do školy, dělám tam spoustu práce, doma pomáhám, dluhy jsem začala splácet - prostě nemám dojem, že bych jí něčím škodila.. vždyť už od začátku se opravdu snažím ji ani o nic nežádat, aby si nepřipadala využívaná.
..myslíš, že to stačí? Neubližovat přímo?
Co mám teda, hergot, dělat?!
Řekla ti to. Přestat brát drogy.
..jiná odpověď by nebyla? Nemůžu přece přestat. Ne teď.
Ani kvůli ní?
Kvůli ní.. to bych snad.. ale kvůli sobě ne.. nemůžu. Vždyť to víš - sdílíme jednu hlavu. Mám z toho strach. Z depresí, ze ztráty, z neschopnosti, z nezvládnutí, z Touhy, ze všech a ze všeho, i ze strachu samotnýho - i ze sebe, z toho, že se uvidím taková, jaká jsem byla bez pika. Ubohá a zbytečná. Nechci to znovu zažít.
Uvědomuješ si, že všechno je to jen v tý hlavě?
Jo.. jenže když mám svoje piko, tak s tím můžu bojovat, dává mi tu sílu, odvahu, naději, sebedůvěru, to, co mi v životě chybělo, nenechá mě se vzdát, povzbuzuje mně ve snaze zapracovat na sobě a dokázat svou cenu.. (zní to jako nejlepší přítel, že? ..to je divný..) ..kdybych to neměla, postupně bych zase sklouzla k sebevražedným myšlenkám. (tím nechci nikomu vyhrožovat, jen konstatuju; je to u mě docela běžná úvaha)
Poslouchej se chvíli. Já, já já já.. moje, moje, moje. Myslíš někdy taky na někoho jiného? Zradila jsi vlastní mámu, ničíš její celoživotní dřinu, udělala jsi z její jediný dcery fetku!
Ale to přece - to si snad musím volit mezi sebou a mámou? Co je to za hnus? Tohle přece není žádnej mortal combat!
O čem to kecáš? Jak volit mezi sebou a ní? Vždyť chcete totéž - aby ta druhá byla šťastná..
Jenže to evidentně nejde. Jasně, že chci, aby byla šťastná; ale když jsem to chtěla udělat tím, že jsem se dostala z nejhorší kdy zažité deprese a postupně si vypracovala nezanedbatelné uznání na škole, je to špatně - já jsem šťastná, ona není. Ona by byla šťastná, kdybych přestala brát.. ale já mám strach, že mě to sežere a zničí.. co když se dostanu zas na to rozcestí tam na dně a místo za perníkem se vydám za smrtí? Myslíš, že pak bude šťastná?
Proč už zase myslíš jen na sebe? Že se nedokážeš vypořádat sama se sebou a se svýma hloupýma vnitřníma problémama, které ona nezavinila, to je snad důvod, aby musela nést následky tvých pitomých způsobů řešení?
Jdi už do hajzlu, Svědomí hnusný zadělaný.. co mám asi tak dělat?! To, co dřív? Vypadat spokojeně? Vteřiňákem na xicht masku úsměvu, aby byli všichni rádi, že jsem v cajku? I když nejsem?
Jejich vina to není.
JO, MEA MAXIMA CULPA - JÁ VIM, TAK UŽ DRŽ HUBU! Hovno mi pomáháš! Co je mi platný, že mi připomínáš dávno známý fakta?! Myslíš, že nevim, že jsem pokaženej šmejd?! Já se s tim ale musim vypořádat, víš? Já s tim musim žít! Ten perník mi pomůže mnohem víc, než ty tvoje zasraný žvásty! Proč mi předhazuješ takový volby? Proč na mě všichni tak tlačíte? Vždyť kdybyste mě nechali na pokoji, tak bych časem došla k cíli, k tomu osvícení, pak bych byla naprosto smířená, mohla se vzdát drog a vyhnat všechno špatný ze sebe, pak by na mě měla proč být hrdá.
Za jak dlouho? Přísahala jsi jí - před několika měsíci. A nic. Právě naopak.
Neser se do toho. Já věřím, že to dokážu, ale MUSÍM to dokázat SAMA. Nemůžete v tom nic dělat, ani mamka, ani ty, nikdo jinek než já. A já to teď prostě nechci udělat. Nejsem připravená, nemám-
-důvod? Máš. Máš spoustu důvodů a sakra důležitejch. Například mámu a její jednoznačný přání nemít dceru feťačku.
..ty jsi ale svině.. jenže důvod nestačí. Chtěla bych to pro ni udělat, abych jí dokázala, že ji miluju, což mi možná už nevěří.. ale když toho nechám, protože to chtěla, a pak se to zvrtne, co když ji z toho začnu vinit? Že si nesmím vzít to, co by mě zachránilo, protože bych tím porušila slib, který jsem složila nedobrovolně?
Neopovažuj se to na ni svádět! Za všechno, co se ti v životě zvrtne, si můžeš sama, nevidíš? Je to jen tvoje slabost a zbabělost, to proto se propadáš, proto pak chňapeš po fetech nebo se snažíš dosáhnout na smrt - místo aby sis uvědomila, jak ubožácky se chováš, a začala s tím něco dělat! Nejseš jediná, kdo má problémy, všichni nějaké řeší - jen ty ne, ty je neřešíš, ty se v nich rochníš, lituješ se a proklínáš celej svět a ubližuješ těm, kteří tě milují a přáli by ti dobro-
-jó, jen do mě, ty kur--! Myslíš, že mě to těší?! Jenže takovej už je můj život tady uvnitř! Jinak to prostě neumim!
Slabošský kecy. Copak to nevidíš? Mohla bys být úplně normální, bez drog, bez depresí, bez všecho, jenže se nesnažíš. Děláš, že "to tak prostě je", ale prostě jen nevěříš v nic jinýho.
..hm. Jo. Víra v něco jinýho. ..i tu víru mi dal perník.
Ty jsi ale blbá.. to fakt nemá cenu. Víš co? Jo, jasně, prostě všechno dobrý, cos kdy od života dostala, je tahle zasraná chemikálie-
-co to plácáš?! To jsem neřekla! To není pravda!
Pravda? Pravda je, že prostě CHCEŠ fetovat a budeš se ohánět kdečím, aby ses vyhnula abstinenci. Možná tady celou dobu nejde vůbec o nějakej strach z toho, že to nebudeš zvládat, když budeš čistá; to je totiž naprostej nesmysl, zvládla bys to, kdybys chtěla. Zvládla jsi už kdeco, velkou spoustu věcí, bez blbýho perníku, proto ti přece říkali challenger. Ty tu drogu nepotřebuješ. Ani depky, ani blití, ani ostrý předměty, nic. Jenom to chceš a s tou svou bejčí palicí si za tím půjdeš klidně i přes mrtvoly svejch blízkejch. Jsi sobecká až hanba.
Hm. Dík za vysvětlení.






..?


..tak mám dojem, jako by někdo zhasnul. Ty nasraný hlasy, co po sobě štěkaj jedy v mý hlavě.. vrhly po sobě nenávistný pohledy, uraženě se k sobě otočily zády a teď zhasly, aby se na sebe nemusely dívat.
Najednou je totiž klid. Bez vyřešení, smíru nebo kompromisu. Prostě zas jen došly do slepé uličky a nechce se jim pokračovat dál. No.. jsem docela ráda.

Štvou mě. Za celou dobu jedinkrát nezmínily to, co je nejpodstatnější - protože to vědí, tam uvnitř hlavy to je napsané na každém nároží. Takový obecně známý fakt, jenže rozporný, na takový se nedá odvolávat; proto nemůže být použit v diskusi.

Mámu miluju, miluju ji fakt hodně, za to, jaká je, jak mě vychovala, jak moc mi toho dala. A je mi jí stašně líto - ze stejných důvodů. Nevím, proč to musí být takhle debilně komplikovaný. To ty vztahy, co nemůžu pochopit. A prostě nevím, co s tím. Chce po mě něco, co nemůžu udělat, dokud to nebudu skutečně chtít, dokud nebudu vědět, že to je rozhodnutí z vlastní vůle. A to by - teď - nebylo. Není to nic proti ní, nechci jí odporovat a ubližovat jí.. škoda, že to neví.. jenže o tomhle se tak těžko mluví, zkrátka si netroufnu.. jo, jsem srab, nikdy jsem se moc nepouštěla do věcí, u kterých jsem si nebyla tak nějak vnitřně jistá, že to zvládnu.. nerada ukazuju, že na něco nemám, i když je to strašná spousta věcí.. how lame.. ale to je prostě fakt. Vzhledem k tomu, že se s ní takhle mezi pouhýma čtyřma očima neodvážím mluvit o svém a jejím postoji k drogám a o možnostech, co dělat, protože máme každá dost jasný názor a bohužel se prostě nesejdeme - a ustoupit ani jedna nechce/nemůže, tak jsem se rozhodla požádat o pomoc třetí stranu - Káčko; chtěla bych požádat mamku, aby se zúčastnila konzultace spolu se mnou, na neutrální půdě a za přítomnosti někoho, kdo jednak katalyzuje případné výbuchy, jednak bude moct poskytnout nám oběma nezaujatý náhled a zkušenosti.

..a už zase lžu. Chtěla bych požádat - kecám, nechtěla, děsím se toho, děsím se její reakce, protože ona je v právu a já ne, děsím se toho, že budou víc na její straně, děsím se požadavků, ultimát, toho, že mě budou přesvědčovat o léčbě nebo pilulích, děsím se toho, že mi seberou moje milovaný drogy..
..děsím se ale hlavně toho, že když tam něco slíbím, abych dodala mamce naději, kterou jsem jí vzala, třeba to i budu myslet docela vážně, ..co když pak relapsuju? Všechno půjde do kytek a už se to nikdy nespraví?

To je ale přesně ono - necítím se připravená, nechci se toho vzdát, vím to - a když utluču tohle vědomí a naslibuju horydoly, ..ne, znám se až příliš dobře, jsem si téměř jistá, že bych se k tomu dřív nebo později vrátila. Ne kvůli depkám a cravingu, ale proto, že to chci. ..tohle jí ale nemůžu říct. Nepochopila by to.

..vlastně asi stejně tak, jako já nechápu, proč to vůbec řeší. Z mého pohledu (ať už je jak chce pokřivený, je prostě takový) to, jestli beru nebo neberu, je v otázce mého vztahu k mamce zcela irelevantní. Dalo by se říct "nic jí do toho není", kdyby se to dalo nějak přeformulovat, aby to nebylo tak napřesdržku.. Mám prostě dojem, že se máma snaží žít za mě; možná že se kvůli mně vzdala tolika vlastních šancí, že mě chce skoro donutit, abych já využila všechny, které mi umožnila..? Jenže já se tomu nemůžu podřídit, i když vím, že to myslí dobře; tím bych se vzdala vlastního života stejně tak, jako to udělala ona - kvůli manželovi a dětem - aspoň mi to tak připadá.. ale proč? Proč musíme jít takhle proti sobě? Potřebuju si vyšlapat vlastní cestu, věřím, že si na ní nezlámu vaz; ona se hrozí, že zlámu.. co mám ale za možnosti? Vrátit se do bezpečí její péče - a připadat si jako cucák závislý na laskavém navádění na správný směr? Pořád se řídit tím, co ona považuje za správné, vzdát se vlastních rozhodnutí - nebo jen oddálit chvíli, kdy vybouchnu, protože se v mých očích její starostlivost změní ve vměšování; a pak vypadat jako nevděčník? Nebo pro ni být vzdorovitým rozmazleným frackem, který odkopne ji i její snahy, jen aby si prosadil svou? To přece nechci, nic z toho! Ale je to přece můj život. Nebude vždycky nablízku, nemůže kontrolovat každý můj krok. Prostě se musí spolehnout na to, že dostanu rozum včas, že poznám, kdybych se řítila do hajzlu. Nebo že se otřepu a postavím se zas na nohy, kdyby došlo na střet huby s kamenitým dnem. Já vím, že jsem jí nedala moc důvodů, proč by mi měla věřit.. já vím a je mi to líto.. ale už jsem nejednou dokázala, že je ve mně víc, než je na první pohled vidět, a stejně mě nemůže pořád tahat za ručičku. Je mi líto, že jsem nesplnila její očekávání, ..asi jsem hajzl, ale prostě se nechci obkreslovat podle šablony. Jsem jaká jsem, měnit se nebudu; škoda, že nejsem taková, jakou mě chtěla, no už to tak prostě jednou je. Mám svý mouchy, to si ale musím vyřešit sama. Mamka, jakkoliv ji mám ráda, v tom už nemá skoro žádné slovo. Já věřím, že její sen o wonderdaughter ještě vyplním, i když třeba jinými barvami, ale tím, že mi do té omalovánky bude pořád čmárat, tomu nepomůže, ani to neurychlí. ..někdy vážně toužím po tom, abych jí byla lhostejná. Aby se na mě vykašlala, v klidu si sedla, hodila nohy nahoru a nechala děcka, ať předvedou, co v nich je. Aby si uvědomila, že udělala největší flák mateřské práce, jaký kdy jaká máma vykázala, aby se přestala strachovat o můj osud a začala si užívat toho, že už mě má z krku. Chtěla bych ji vidět spokojenou, nad věcí, jak sleduje cvrkot světa s výrazem koktejl usrkávajícího milionáře na karibské pláži. Nechci, aby jí moje kiksy dostávaly do hrobu, ale vzdát se jich nemůžu, protože ke mně patřej; přesto to neznamená, že si jí nevážím nebo jí schválně ubližuju - prostě je to jen někde úplně jinde..

..moc jsem si to neujasnila. Pár hodin zbytečně promyšlenýho času a nic kloudnýho na závěr. Jsme zas tam, kde jsme byli, žejo. Ona po mně chce, abych byla jiná, než jsem; já bych si přála, aby ona byla jiná, než je; obě to myslíme v dobrém, pro vlastní dobro té milované osoby; a ta - ne, že by se tomu bránila, prostě toho jen není schopna. Nevím si s tím rady. Na tohle nějak nemám buňky či co.

Ach jo, mami.. kdybys věděla. Kéž bys věděla, co k Tobě cítím - bez toho, abys řešila, jestli to moje činy dokazují nebo ne. Kéž bys to prostě přijala jako fakt. Vždycky jsem Tě milovala, vždycky budu. Moje průsery ani naše hádky ani nic jiného s tím nesouvisí. Mám jednu extra dráhu jenom pro Tebe.

Ach jo, mami, proč Ti prostě nemůžu být šumafuk? ..osvobodila by ses, já si poradím. Jednou Ti to všechno vrátím, věř mi ..jestli ještě můžeš.

Like that cat in the box

26. června 2014 v 13:24 | autor |  Duševní průjmy
..jo, připadám si tak trochu jako Schrödingerova kočka. Kočka v krabici. Já a moje ..závislost? (už to tak bude, hm) Ne teda, že bych byla až taková kočka, to rozhodně ne (rozhodně ne po dnesonočním tříhodinovém záseku, kdy jsem si nadělala ze xichtu tatarák), ale přecejen jsem pořád ještě o něco živočišnější, než aby na mě z té dvojice pasovala ta bedna.. no a každopádně - z té dvojice jsem to , ta kočka, co se o ní neví, jestli je živá nebo mrtvá. Narozdíl ode mne, ta krabice má status jistý - ta tam prostě a nezpochybnitelně ..je.

Včerejšek byl, celkově vzato, docela divný den. Mamka si na včerejší dopoledne naplánovala odjezd za příbuznými; obvykle mě v koutku té mé zlotřilé duše těší, když mamina opustí hnízdo, protože v něm pak myši můžou mít pré.. no - ony se tam ty myši většinou až tolik nevyskytují, místo toho mívají pré porůznu outdoors nebo ve škole, no to je fuk.. nicméně většinou se myši celkem těší, až budou moct mít pré v podstatě jakékoliv a kdekoliv, i žádné, (to je taky fuk,) protože mámin odjezd hlavně znamená:

1) že se v bytě "může" kouřit,

2A) že stačí natropený chlív uklidit až den před jejím návratem, i kdyby to bylo za půl roku,

2B) že totéž v bleděmodrém platí i o mytí nádobí,

3) že se může/nemusí spát kdykoliv a kdekoliv (myši jsou dost ponocovací, ale když už chtějí zalézt do pelechu a vyspat se a nikdo ze zainteresovaných se nedívá, tak rády lezou chrnět do cizích pelíšků ..protože ten jejich vlastní zmizel pod nánosy harampádí a prachu už asi před šesti lety a spát věčně na gauči není nic extra.. a uklidit si - nemají čas..),

4) že není nutné se stravovat, pokud to myši nestíhají, a když už, tak není nutné plýtvat časem a nervy na vaření,

5) že ..to by bylo, aby to sem myši nepropašovaly.. se diskrétně, tiše a v omezeném množství smí užívat určitý doping, který spolehlivě vyblouje body 3 a 4 a obvykle taky bod 1 a 2, protože s dopingem jsou myši mnohem ochotnější aktivovat (a dělat kolem sebe chlív) někde jinde než doma - bod 5 má pouze tu podmínku, že spotřebované množství se nesmí nikdy nikdo dozvědět a že prvním, co při předpříjezdovém rychloúklidu beze stopy zmizí, jsou stopy. Stopy beze stopy, pak je to cajk..

..no teď to myším bylo spíš jedno; sice je těší náznak svobody - tím spíš, že jejich spolukancelářní krysa má dovču, takže se myši mohou i v kanclu roztahovat od nevidim do nevidim bez toho, že by to někomu vadilo - ale v podstatě se tím pro myši zas tak moc nezmění, protože i tak jsou věčně mimo rodné chodbičky. Navíc si myši v poslední době s mamkou celkem dobře rozuměly, aspoň měly ten dojem..

..ehm - soráč. Uznávám, už stačilo, od teď o sobě přestávám mluvit jako o jednodruhové skupině hlodavců.

..prostě měla jsem ten dojem, že s mamkou vycházíme dobře. Bavily jsme se, diskutovaly o všem možném, dokonce jsem překousla i krátkou debatu o situaci na Ukrajině, ač neochotně a nepřínosně, ..mamka mi přidržela desku, když jsem stloukala svou OFí, já jsem jí zas pomáhala nosit všechny těžké věci.. koukaly jsme spolu na Amazing Race, zavařovaly třešně, myly nádobí.. prostě.. připadalo mi, že je to přesně tak, jak by měl vypadat dobrý vztah mezi matkou a dcerou v jedné domácnosti.

Evidentně jsem přehlédla jednu drobnost; ne tak mamina. Těsně před odjezdem (mě do školy, ona vyrážela později), poté, co jsme spolu trávily tento (možná jen v mých očích) docela pohodový a idylický čas, se najednou zeptala:
"Řekni mi - pro pravdě - měla jsi za tu poslední dobu něco?"
Zaskočilo mě to a neodpověděla jsem hned. ..spíš mi přišlo už zbytečné cokoliv dodávat, protože moje náhle stažená, provinilá a o prásknutí do bot uvažující řeč těla byla myslím dost výmluvná sama o sobě.
"Mami - musíš se na to ptát?"
"Ano, musím. A chci slyšet pravdu. Měla jsi něco nebo ne?"

Proč, proč, proč,pročPROČPROČ????? Próóóóóóóč?!?!? Vím to já, víš to ty, celou dobu to tady někde plachtí kolem, tak PROČ na to musíme ukázat a pojmenovat to? ..já to nechci říct..
"..jo."

Jako by praskla žárovka.
V tu ránu bylo všechno špatný a šeredný a ten nevyhnutelnej a nutně příšernej konec prostě nebral konce..
"Ty toho nikdy nenecháš, co.. ale já tu nechci sedět a koukat, jak to s tebou jde z kopce.. to je strašný.. co jsem kde udělala za chybu, že se mi ta výchova takhle nepovedla..?" ..a podobné motivační řeči.. je skvělé se poté, co máte dojem, že se váš vztah s rodičem opět mění k lepšímu, dozvědět, že jste jeho největší životní nepodarek.

No co jsem k tomu měla říct? .."promiň" by bylo v té situaci tak hanebně trapné, že bych si musela nakopat do huby, a to by ani při mé kloubní hyperflexi dost dobře nešlo. ..a taky - nechci používat klišoidní omluvy, které jsou tak situačně nepřiměřené, že musí nutně na adresáta působit jako lhostejné mávnutí rukou, ať už jsou myšleny upřímně nebo ne; to je totiž styl mého (ne)drahého bývalého, kterým mě nejednou vytočil do běla, protože ten to zásadně upřímně nemyslel, a já, ač si nejsem jistá, jestli v tomhle jsem neupřímná/upřímná nebo přesvědčená o upřímnosti v důsledku toho, že lžu sama sobě do očí, ..prostě to nemůžu říct.
..tak jsem jen sklopila své nepřehlédnutelně feťácké oči, schovala ten pikouhrovatý xicht před mámou i světem pod džunglí vlasů (bohudík, že jsem se nenechala ostříhat, na schovávání věcí do 20cm průměru a na zimu místo beranice je moje hříva k nezaplacení užitečná) a vytratila se jako smrad. Ohó, jak statečné..

..co se pak pěkných pár hodin honilo v mé hlávce, to je trochu moc zašmodrchané a nedokončené a taky to trochu moc okatě vyzní jako obhajoba, než abych to sem teď cpala.. prostě klasické feťácké Blá blá blá, vždyť já přece blá blá.. a navíc jsem to později odpoledne značně energicky přetřásala na Káčku, protože to bylo děsný Issue of the day, až mi z toho samotné bylo nějak ..zesebenazblitně.

..jak mi do toho večer zas ještě zasáhl můj bývalý, který se stále považuje za současného, ačkoliv pro mě už je minulejší než minulé tisíciletí, to není nutno zmiňovat, stejně jsem ho vlastně akorát našlehla mezi neexistujícím pozdravem a rovněž neexistujícím rozloučením, jejichž časový rozestup jsem se snažila zkrátit na co nejmenší ždibíček, protože ho prostě nemůžu ..nic. Stejně jsem v těch pár minutách stihla chytit křečovitý tremor veškerého svalstva a znepokojivě se blížící jekot paniky, před čímž se mi nakonec bohudík podařilo zdrhnout.. no to je jedno, o tomhle jindy. Nebo nikdy. S tím, co jsem začínala vykládat hore, to má vlastně h***o společno, takže..

Zpátky k onomu zmíněnému schrödingrokočenovství.

..takdoprdeleprácejakjámámhergotvědětjestlitovidimblbějánebovoni?!? ..tfujtajbl. Tohle jsem prostě musela vyflusnout naráz. Znovu..
To jsem opravdu tak špatná? Jsou ty moje řeči o tom, že mám jisté úspěchy a zásluhy, jen sebechvalný blábol, fikce vzniklá překroucením mnohem bezútěšnější reality pomocí vývrtkoidního feťáckého myšlení? Opravdu někdy někdo pochválil mou píli, šikovnost a nadšení, nebo to byly sluchové halucinace? Jsem přesvědčená o něčem, co ostatní vidí úplně jinak? Jak to mám proboha vědět? Nebo by i mamka viděla moje dobré stránky, kdyby nevěděla o těch drogách? Mám se začít kát? Nebo mám litovat toho, že jsem dost přesvědčivě a skálopevně nezapírala?
Hergot - vždyť mně to fakt připadá, jakože kdybych na tu její neodbytnou "řeknipravdu" otázku nasadila pokerface a bez uzardění zalhala, až by se mi od huby prášilo, že "ne, to víš, že ne, mami" - že by žádná pomyslná žárovka nepraskla, nic by nebylo rázem špatný a šeredný, běžící svět by se vyhnul tomu nevyhnutelně příšernýmu konci a až na tu malinkou, růžovejma žvejkačkama žvástů přelepenou prasklinku, vzniknuvší působením tlaku oné do nejzazšího kouta Nevyslovena násilím zatlačené odpovědi "..jo.", by bylo všechno tak idylické a v pořádku, až by z toho trnuly zuby..

..tak kdo má, kurňafix, pravdu? Nebo její větší kus? Nebo se všichni šeredně mýlíme? Nebo máme všichni pravdu, ale každý jinou..? Proč to vůbec musíme řešit.. já nechci..

..a musím. Musím si to přiznat, protože nad tím stejně pořád přemýšlím, protože když to nepustím ven, tak mi to zevnitř prokopne lebku.
Nepřipadám si špatná. Nepřipadá mi, že bych měla být považována za špatnou a potřebnou k nápravě nebo likvidaci - jen kvůli tomu, že beru drogy. Ne kvůli tomu, že jsou si všichni tak nádherně jistí, že drogy jsou zlo. Ne kvůli tomu, že to - aspoň podle mého - všichni vidí trochu moc černobíle. Jak můžete zjednodušit lidský život na "čistej = hodnej" / "sjetej = zlej"? Jak se opovažujete vytáhnout tenhle rozdělovník, když dokud jste nevěděli, tak jste prostě jen blbě zařazovali? Co když se zrovna tak pletete i poté, co se to dozvíte? Proč je pro vás ta nálepka "feťák" tak děsně rozhodující? Jak si vůbec můžete být jistí, že tehdy, v ten moment a v té situaci, ta první dávka nebylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat? Vy jste tam snad byli, byli jste mnou, že mi do toho můžete rejpat? A kdybych se rozhodla jinak, jakou jinou milou nálepku byste mi dali? Co byste viděli, kdybych se byla rozhodla, velmi rozumně a dospěle, nastoupit ústavní léčbu?
Viděli byste "statečnou a vnitřně silnou ženu, která, místo aby sáhla po snadném úniku k drogám, se vzepřela a vydala se na dlouhou, náročnou a tvrdou cestu léčení, na níž se v průběhu x měsíců či bůhvíjak dlouho, pokud vůbec někdy, nedočká změny k lepšímu, ale i za cenu vlastního utrpení dál s nehynoucí vírou v zářné zítřky bojuje, aby se stala zas plnohodnotným členem společnosti, za což jsme jí děsně vděční a napíšeme o ní epos a u nás to má nadosmrti dobrý, protože nefetuje"?
Nebo spíš "další bezcennou nulu, která ani neumí pojmenovat a vyřešit svoje malicherný duševní problémy, a tak ji zavřeli do blázince - a jako na takovou na ni sere pes, jestli fetuje nebo nefetuje, protože to je každýmu putna, vždyť stejně nikdy k ničemu nebyla a nebude"?
Proč se i v očích vlastní mamky z "nadšené, pilné, originálně uvažující, odhodlané, tak ochotné a vstřícné studentky a všestranně nadané, chytré a zábavné holky" změním - když mi z té mé čelní feťácké nálepky odprýskne nátěr lži - rázem na "ztracený případ, další bezohlednou, sobeckou, sebedestruktivní a naprosto vypatlanou trosku, která se žene do záhuby kvůli pár vteřinám prchavé chemické slasti, a je jen otázkou času, kdy rozvrátí celou svou rodinu, začne krást a šlapat chodník a spát v popelnici a nakonec abychom za ni ještě platili, když budeme muset k té rozkládající se zdechlině s buchnou vraženou do třísel zavolat kafilérku, protože ji popeláři odmítli hodit na korbu"?

Vždyť - jsem to pořád . Pilná, nadšená, všestranná a vždy nápomocná studující feťačka...
..nebo vidím pokřiveně i tohle? Jsem jen jeden nebo druhý kus sebe? Nebo to ani nejsem?! To už si fakt nedělejte prdel, lidi, nebo začnu pochybovat o tom, že vůbec existuju - nebo že existuje svět a vy všichni, třeba se mi tohle všechno jenom zdá, a ve skutečnosti jsem spící mládě vakoveverky s velmi bujnou fantazií.

Ba ne. Ne mládě vakoveverky.
Jsem kočka, Schrödingerova kočka, už zdaleka ani kotě, jsem zavřená v krabici a sama nevím, jestli jsem živá nebo ne. ..jsem závislá - nebo ne? Pokud ano, zvládnu se z toho dostat - nebo ne? Byla bych pak schopná normálně žít a pracovat - nebo ne? Bude mi k dobru, když přestanu brát - nebo ne? A když se ukáže, že bez perníku se zabořím zpátky do svýho dřívějšího anorexdepressebevražednýho bahna a všechno, co jste si mysleli, že ještě dokážu, když se vyprostím z okovů drogové závislosti, půjde do prdele, protože mám v hlavě sračky a bez propudrovanýho nosa fakt nejsem absolutně k ničemu, budete mě mít ještě rádi - (spíš hovno, že) - nebo ne? Pramení to, že beru dál, místo abych se snažila s tím něco dělat, ze strachu, že přijdu o uznání a pochvaly získané za nepřiznané asistence pika, nebo z prachsprosté neochoty vzdát se fetu kvůli lidstvu, na který z vysoka kašlu; jsem taková svině - nebo ne? Kdybych to někdy zkusila, teda vyškrtnout těch 4-5 perníkovejch lajn ze svýho každodenního programu, budu trpět jako pes - nebo ne? Mám důvod/motivaci/chuť/odvahu to zkusit - nebo ne? Stane se to vůbec někdy - nebo..?
..prostě nevím, jestli jsem živá kočka nebo chlupatá časovaná nálož mrtvolného zápachu. Ani si nejsem jistá, jestli kolem mě je nebo není ta krabice. ..a vůbec, i kdybych znala odpovědi, budou mi h*vno platné, protože okamžik, k němuž se vztahovaly, je už pryč, a o tom, co bude za pár vteřin, vím zase kulový.
Teď jsem živá,
teď možná mrtvá,
teď živá,
teď živá,
teď krabice,
teď mrtvá,
teď....
teď mám dojem, že odpověď neexistuje. ..možná ani ta Schrödingerova kočka.

Don´t wanna wait for ´em? Do It Yourself!

23. června 2014 v 13:55 | autor |  Duševní průjmy
Když jsem předminulý týden položila Šéfce a etologické sekci dotaz, jestli máme někde v eráru malou OF arénu, a když jsem minulý týden dostala odpověď, že nikoliv, ale dá se objednat a vyrobená bude za další dva týdny, tak nějak bez přemýšlení jsem prolítla články, zvedla zadek z kanclu a šla.
..zkrátím to; nebýt drobných problémků, s nimiž jsem já debil měla počítat a vše si kontrolovat včas, to mohlo být hotové daleko dřív. Nicméně i tak - nevzdala jsem svoje úsilí, jemuž okolnosti házely klacky a PET lahve a jiný bordel pod nohy, a úderem pondělní třetí ranní - tramtadadááá - zrodila se moje vlastnoručně vyrobená, z dálky velmi profesionálně vypadající, zblízka otřesně slátaná, ale prostě moje ..OF arénka :)

Stálo mě to pěkných pár desítek hodin pobíhání po stavebninách, vybírání, vyměřování, konzultování a placení, málem mě položilo pár šokujících zjištění (jako např. že pravý úhel nemusí mít nutně 90°, že základní vlastností šroubováku je protáčet se volně v rukojeti, nikoliv šroubem točiti, a že 40,0cm = 38,9cm), několikrát jsem všechen postupně střádaný materiál protáhla tam a zpět Prahou, čiže přibrala jsem za ten víkend asi 12kg svalové hmoty, v instalatérské izolační pásce jsem našla výbornou kamarádku a včera, v devět hodin večer, se všechny tyto zdálnivě nesourodé události spojily a odstartovaly šroubovací maraton, celých 6 hodin neustálého kroucení zápěstím (mám místo dlaně puchejř), který v ten nekřesťanský čas - 03:00 dnešního dne - vyvrcholil triumfálním odhalením ..šlendriánsky sbastlenou bednou, ve které - což je její podstata - není vůbec nic.. ale to je jedno, i tak vypadá dost drsňácky, mám ju ráda a asi jí budu říkat OFí ;)

..a hned ráno jsem ju vytáhla znovu na cesty, za asistence mého milého Pana Technické Podpory jsem dokonce dokázala spustit počítač i kameru bez toho, aby to či ono začalo krvácet nebo hořet, a OFí byla zkropením močí vyděšených Expíků oficiálně uznána za součást Pokusu. ..ehm.. jestli teda etolo sekce uzná vlastnoruční výrobky jako dostatečně nepohoršující standardizované metody a neodmítnou mi dnešní pokus vyhodnotit, to bych byla pěkně v řiti ;) ale co. I tak to stálo za to.

..to jen tak mimochodem, aby to nevypadalo, že kromě fetování nic nedělám..

Tohle není správný..

21. června 2014 v 14:37 | autor |  Duševní průjmy
Bělostná konturka
kol nosních dírek
jsem pěkná potvurka
proto mám knírek!

Krucinál, JÁ VÍM, že to není správný, ale mně je teď tak dobře!
Přitom - je pro to snad důvod? Včera jsme se definitivně (?) rozešli..
..hnusnou pachuť strachu a výčitek ale přebilo hořké pálení kuřecího chmýří..
..které bych rozhodně neměla tolik milovat..


Zatracená nejistota..

20. června 2014 v 23:56 | autor |  Duševní průjmy
Poté, co jsme po sobě už tři měsíce skoro pořád jen štěkali.. poté, co jsem mu znovu a znovu dávala šance, v něž jsem sama nevěřila.. poté, co se do mého podvědomí nesmazatelně zapsal jako příčina strachu a okamžiků na pokraji šílenství, jako ten, kdo mi vyvolával stíhy..

..nevím, co si o tom mám myslet. Ráda bych věřila tomu, že jsem se v něm tak docela nespletla, že je v jádru přecejen dobrým člověkem. Přece nenese všechnu vinu, ne? Něčím jsem určitě vinna i já. Nebo.. já nevím. Přece jsem mu to ale říkala, byla jeho blbost, že moje slova pouštěl druhým uchem ven. V podstatě jsem mu celou dobu říkala, co má dělat, chce-li si mě udržet. Ale poslední dobou už mi to bylo tak příšerně jedno, že jsem si jen přála, aby mě nechal na pokoji, aby zmizel, přestal existovat..

..za žádnou cenu se mě nechtěl vzdát, ale nutit mě ke komunikaci tím, že využije mého strachu - to přepískl už příliš. Nejhorší, co mohl udělat, když dobře ví, že jsem paranoidní i bez perníku, natož s ním.. začala jsem ho považovat za nepřítele, začala jsem ho nenávidět, zašlo to dokonce tak daleko, že jsem docela chladnokrevně přemýšlela o tom, že mu ublížím.. aby mě nedostal jako první..

..opravdu?

Nevím.

..asi to ani vědět nechci. Nic, co se ho týká. Pořád budu přemýšlet o tom, jestli jsem svou averzí nepřivodila jeho pád, jestli kvůli zničené naději na sktečný vztah neudělá nějakou blbost, nepůjde do basy nebo neskočí pod vlak..
..a zároveň se na to snažím nemyslet, protože unisono s tím začne vždycky vřískat ten paranoidní kousek mozku, který vidí všechna ta svinstva, co by mohl spáchat v pomstě..

Dost.

Nechci o tom přemýšlet, už tak mám z mozku guláš. Nesmím dopustit, aby i po svém odchodu narušoval můj život. Nenechám ho vyhrát.
...a nechci se cítit jako svině..

Ode dneška jsem oficiálně, dokonce i se schválením té zatracené druhé strany, opět SINGLE.

..ani tomu nevěřím.. tolik naboural mou tehdy zcela nově objevenou víru v lidi, že už nikdy asi nebudu schopná někomu plně důvěřovat. A nikdy se ho nejspíš nepřestanu bát.

Tak ti děkuju, ty šmejde. Možná nejsi takový grázl, za jakého tě mám, ale to ty sám jsi mě dovedl k tomu přesvědčení. Takže vlastně jsi.. achjo.

Byla bych vážně ráda, kdyby už mi nikdy nezavolal. Přesto bych si přála, aby se konečně vzpamatoval, postavil se na svý nohy, našel si ženskou pro život a byl spokojen. Přála bych mu to. A přála bych si, aby na mě nevzpomínal ve zlém. Přála bych si, aby to celé bylo úplně jinak. Nejlíp kdyby se to nikdy nestalo.

..a stejně nevěřím, že je tohle konec. Něco se ještě určitě nějak hnusně zvrtne. Dopr..




TOHLE

SE

PROSTĚ

NIKDY

NEMĚLO

STÁT

...

A zítra vstávačka

19. června 2014 v 23:47 | autor |  Duševní průjmy
..a já abych zase celou noc trnula, jestli nezaspím.. kde jsou ty nádherný časy, kdy jsem mohla nerušeně zůstat vzhůru a "čekat na úsvit"? Teď by se to vážně hodilo. Nesmím za žádnou cenu přijet pozdě. Nikam.
Zítra na šestou ranní jsem domluvená na farmě - slíbila jsem Paní Domácí, že jí pomůžu škubat slepice, má nějakou mega objednávku. Při té příležitosti tam chci navštívit lištičky nejen kvůli oblažení se vzájemnou láskou, ale taky kvůli chomáčkům jejich zimní srsti a podobně, protože potřebuju "predátoří smrádek". A toto potřebuju zvládnout co nejdřív, abych pak mohla fičet ku škole, kde už mě budou čekat našponovaní Expíci.
Nebo - v případě, který bych označila za "lepší" - bych zkysla na farmě ještě o trošku déle, protože bych si strašně ráda a s největší chutí vyrobila DIY OF arénu na testování stresového chování.. vyrobili by mi ji i na škole, ale trvalo by to a mně se tak hrozně nechce čekat.. a zítra budu obklopená všemi potřebnými materiály i nářadím a bude mě to děsivě žrát, nebudu-li smět na to ani šáhnout.. jenže nevím, jestli by to "platilo", kdyby se testy prováděly v takové "necertifikované" bedně. A hádala bych se do krve, že jo, protože znám správné rozměry atd atd, ale holt - kdyby měl někdo řeči, nemohla bych s tím nic dělat, sama si to těžko vyhodnotím. Řeklo by se, že jsem zaujatá a posuzuju to neobjektivně, protože vím, který Expík je který, a snažím se vidět mezi infekčáky a kontrolami rozdíly, že prostě manipuluju s výsledky, což je i ve vědě občas uplatňovaný švindl, když chce někdo mermomocí vydat článek.. prostě se musím chtě nechtě podvolit pravidlům, i když to považuju za (trošičku) blbost :-/
A zítra taky musím odprezentovat práci, kterou jsem za tenhle týden odvedla, a že jí bylo docela dost doufám, Šéfce, abych napravila jedno drobounké faux-pas; totiž za téměř celý týden jsem nestrávila na internetu (přestože tu příšernou přerostlou desetikilovou bestii noťáckou s uraženým monitorem, který neustále kolabuje a chcípá, stále všude vláčím ssebou) dost času, abych se zvládla podívat do školního mailu, kde už jsem od ní měla dvě prosby o slyšení..
Potřebuju ukázat, že na to mám.

Málo píšu, nestíhám

19. června 2014 v 19:44 | autor |  Duševní průjmy
Ráda bych zase věnovala trochu víc času ..prostě něčemu. Něčemu nepovinnému, co by mě prostě jen těšilo. Courání po venku, poslouchání hudby, to moje "životně potřebné" psaní.. je to už tak příšerně dávno, co jsem napsala něco rozsáhlejšího.. ani básnit teď nezvládám, i na to člověk potřebuje chviličku klidu..
Ale nejde to. Nejsem z toho naštvaná, protože čas věnuju svému studiu a práci, což je pro mě jednak naprostá životní nutnost a snad cesta k zoufale touženému uznání, jednak je to přece taky něco, co mě strašně moc baví a zajímá. Akorát mě mrzí, že tolik dalších oblíbených činností jsem musela omezit na minimum. Za to může ten pitomý čas, že není natahovací.
A hned tak se to nezmění, spíš to bude čím dál větší záhul. Jestli jsem si v zimě myslela, že mi škola zabírá hodně času, když jsem si semtam střihla nějakou tu pitvu a semtam probděla noc u mikroskopu - jak jsem se mýlila.. Jestli jsem si pak myslela, že už to nebude náročnější, když jsem si dovezla malé Expíky a zjistila, že k nim budu muset dennodenně jezdit, protože jsou úplně nesamostatní a potřebují neustálou péči - i to jsem koukala přes růžové brýle..
Teď, o měsíc a půl později, nejenže stále trávím ve škole (hlavně u Expíků) čas denně (víkendy a svátky neexistují, každý den je pracovní), ale přidalo se k tomu dalších tisíc věcí, takže se původní cca 2h už rozplizly na 6+, protože už nemám Expíky v pěti boxech, alébrž v patnácti, taky je třeba všechny každý den zvážit, což je s některými zápas na život a na smrt, taky jsem se hrdě a z vlastní iniciativy ujala odebírání pachů na analýzy, k čemuž jsem i sama vypracovávala metodiku, ačkoliv to vůbec není součást mého výzkumu.. a NE, nestačí mi to, prostě si musím přidat - takže dnes, vlastně už za dvě hodinky, jdu sestavit aparaturu pro testování chování, abych do ní mohla Expíky jednoho po druhém vypustit, takže pápá, dnešku, uvidím z tebe možná tak pár minut.. a ty prvp. věnuju hledání informací o další potřebné aparatuře, kterou jsem se rozhodla vyrobit si svépomocí. Však jsem kutil, to zvládnu. A v nejbližší době potřebuju zajet na farmu, jednak tam mám srnčátko na odchov, jednak potřebuju sebrat nějaké vzorky od lišek (a samozřejmě je důkladně zahrnout láskou), a navíc tam zrovna dozrávají třešně a ty já prostě miluju.. a zanedlouho začne sezona terénních hmyzolovů, jíž jsem se zavázala zúčastnit, alespoň v omezené míře.. a mezitím už mám na půlku července domluvené dostaveníčko s kolegou, jemuž jsem přislíbila svou odbornou sadistickou asistenci při pitvách.. a taky bych měla začít poctivě trénovat fyzičku, protože jsem se přihlásila na termín u sporťáka na kompletí potápěčskou prohlídku, bez níž bych na podzim nemohla jet do Jugošky..
..eww, tohle bude z toho všeho asi ten největší průser. Tu prohlídku nutně potřebuju udělat.. I věřím, že na to mám, jsem docela silná, výdržná, zadržení dechu na 1,5min není problém, už minule jsem přece podala velmi dobrý výkon, ani nepoznali, že už přes deset let kouřím.. jenže ouha, teď mám fakt strach, že se na ORL dozvím něco nelichotivého.. vždyť..

Co se šušká v hlavě

18. června 2014 v 4:27 | autor |  Tétéčka
Už to nepovažuju za nic neobvyklého. Občas vlastní, občas cizí, občas jako by skutečně procházely skrze střední ucho - občas se objeví, zazní a zase umlknou. Ty Hlasy, které jiní lidé neslyší.
..pokusím se to uvést na pravou míru, abych nevypadala jako větší magor, než skutečně jsem. Nejde o hlasy, které by mě k něčemu nutily; jsou to buď "jen" nevinné sluchové halušky, nebo moje tradiční vnitřní monology, kdo je občas nevede, žejo.. a vím, že nejsou skutečné, dovedu to rozeznat. Jinak by to bylo vážně v tahu, heh..
Co se týče prvého typu, Hlasů, které se zdají přicházet odkudsi z vnějšku, tedy "Externí Hlasy", souvisí jaksi, hm.. zkrátka jakožto již téměř ostřílený toxikoman se holt musím smířit s takovými věcmi, stejně jako s pohyblivými patníky, nutriemi bloumajícími ulicí, neexistujícími končetinami a podobně. Stejně jako tyto "special features", i Ext.Hl. se semtam objeví a zase zmizí, snad ve vlídné péči o to, abych se necítila osaměle, snad v marné snaze o varování, ..whatever. Většinou neříkají nic konkrétního, jen tak melou pantem, někdy se na něco ptají, párkrát jsem je slyšela i zpívat.
Vzhledem k tomu, že se většinou objevují v době, kdy už spánkový deficit dorůstá nestvůrných rozměrů (à propos - piko nepiko - zkuste si tři čtyři dny v kuse nespat a nepotkat na konci pár neexistujících bytostí), tak mě dost ruší, když chci konečně vypnout a pořádně se vyspat, jinak ale nejsou nijak zvlášť nepříjemné. Občas je to i docela milé, člověk se necítí tak sám, pokecá se starými známými - OK, beru zpět, tohle není vhodné téma pro vtípky.. prostě charakteristikou Ext.Hl. je občasnost, vp. očekávanost a jen přežitelná míra rušivosti.

Naopak od těchto, ty druhé, "Interní Hlasy", dokáží být sakra nepříjemné. Jimi ke mně promlouvají jednotlivé drobky mojí rozdrolené duše - Touha, Úzkost, Deprese, Svědomí.. Int.Hl. ale hlodají, bodají, dotírají, řvou, rýpou a občas s rozběhem nakopnou do koulí. Někdy ječí na mě, někdy štěkají po sobě navzájem - hlavně Touha a Svědomí, ty jsou jak taliánští manželé.. A nedají se ignorovat.
V podstatě je nechci posílat pryč; vím, že se mě často pokoušejí chránit, ač jim to nezřídka překazím; vím, že je potřebuju, a svým způsobem jsem vděčná, trestají-li mne, protože si to zasloužím. ..spíš je mi hanba, ač tomu sotva bráním, že z těchto je mi nejbližší Touha, ta, která mi nadělala (a ještě nejspíš nadělá) spoustu problémů. ..jenže na rozdíl od těch ostatních, ta - se dá snadno umlčet..

..no, asi bych taky měla umlknout. Smysluplnější žvást ze sebe v tuto nekřesťanskou hodinu asi nevytlačím.

Dlouhé váhání nad pár slovy

15. června 2014 v 23:26 | autor |  Tétéčka
Dlouho už přemýšlím, co napsat, aby to nevyznělo jinak, než jsem chtěla. Vůbec to není snadné; stejně jako situace, ve které se znenadání ocitla ta, jíž je dopis určen.


Netuším, co napsat; vždyť nevím, co se od těch posledních vět, jež jsme si vyměnily, událo. Nevím, jestli jsem jí nezpůsobila vážný problém, jestli nakonec naše setkání, z nějž jsem byla tolik nadšená, nezavinil, že byla postavena před onu hroznou volbu. Nevím, zda už se to stalo či ne.. nevím, jestli už rozhodnutí nepadlo, a pokud, tak jaké.. co když.. zatímco já na ni dennodenně myslím a toužím po její blízkosti, ..co když ona už má mezitím pádný důvod mě nenávidět? Jestli ano, co mám dělat? Jen se omluvit? To je hnus..

Svírá mě úzkost. Je mi na zvracení z představy, že jsem jí, kterou obdivuji a skrytě miluji, možná způsobila bolest, utrpení, nenahraditelnou ztrátu.. co když jsem se stala počátkem její zkázy, naprostého rozvrácení jejího života? Tím, že jsem ji chtěla poznat a mít ji nablízku..?
..a když neznám odpověď na žádnou z těch otázek, co povzbudivého a nadějeplného bych jí měla napsat?

Opatrně, jakoby ve strachu, že se i dobře míněná slova obrátí proti mně, aby mě ztrestaly za tu příšernou vinu, začínám psát:
"Ahoj, jak Ti je? Promiň mi, že jsem se tak dlouho neozvala. Nebyla jsem s to vymyslet vhodná slova, když mi na Tobě tolik záleží a přitom mám strach, že jsem Ti naším seznámením možná ublížila.. zatím bych Ti chtěla alespoň říct, že ať už se rozhodneš jakkoliv, Tvé rozhodnutí bude správné. Zákonitě, protože nikdo jiný než Ty jej učinit nemůže. Kéž by Ti to vědomí ulevilo a přineslo Ti štěstí. ..pokud o to budeš stát, tak věz, že tu pro Tebe vždycky budu. Udělám vše, co bude v mých silách, abys byla šťastná."

Zarazila jsem se.. sice to tak skutečně cítím, ale nevypadá to - takhle černé na bílém - příliš pateticky? Nevyzní jí to jako neupřímná fráze?
..dopis jsem neodeslala, místo toho jsem se znovu pohroužila do úvah o tom, jakby na to mohla odpovědět. Připravuji se na vše, na blahé uklidnění i na nejhorší peklo..

..a nakonec jsem to já, kdo se zahanbeným výrazem první obdržel zprávu.

Úleva ..s hořkou příchutí hanby.