Červenec 2014

Škatulata, hejbejte se..

31. července 2014 v 15:58 | autor |  Tétéčka
O nemožnosti existence Dobra bez Zla už jsem se zmiňovala dřív; teď bych ale ráda naťukla spekulace o tom, zda vůbec Dobro a Zlo existují samy o sobě. Zamyslete se nad tím, co považujete za Dobro a co za Zlo..

..h-o-v-a-d-i-n-y..

..ba ne, neříkám, že není těchto velkých … něčeho na světě, ale to, co si do jedné či druhé škatule zařadíme, vypovídá jen o nás samotných. O tom, nakolik jsme manipulováni názory ostatních, o tom, jaký v sobě máme poměr altruismu a sobectví, o tom, zda jsme empatičtí či sebestřední, o tom, jak moc nám bylo ublíženo.. o tom, co si chceme obhájit, co závidíme, čeho se bojíme.. a tomu všemu, množinám členů, které jsou pro svou ryzí subjektivitu naprosto neměřitelné, říkáme kategoricky Dobro a Zlo a nikoho ani za mák nezajímá, že může být vedle jak ten oleandr, k jedli se ani nepřiblíživ.

Hranice množin Dobra a Zla, nebo, chcete-li, Dobrého a Špatného, jsou velmi nezřetelné a v podstatě se překrývají. Osobní názory každého člověka jimi trochu pohybují, takže si tyto množiny lze představit jako dvě bubliny z bublifuka, jednu v druhé, resp. jednu a druhou vzájemně se prolínající, protínající, překrývající, splývající a opět se rozdělující o nějaký ten zlomek mikrometru, jejichž téměř sdílený povrch se neustále chvěje vlivem neviditelných proudů různosměrných lidských myšlenek.

Na všem zlém je totiž něco dobrého, to ví přece každý. He he.. to je zajímavé, že? Tohle každý trouba ("ví", protože mu to bylo sděleno a dostal by od rodiče pohlavek, kdyby to neakceptoval jako Pravdu, osobně by se na to ale s chutí vysral a na všem zlém viděl prachsprostě jenom to zlé, protože vidět za tím něco dobrého by ho připravilo o právo brečet, nadávat, vztekat se, praštit kamaráda po palici angličákem apod., a upřímně - co by z toho k*rva měl?!), ale nějak se pozapomíná na to, že i na všem dobrém je něco zlého. ..to už nezní tak příjemně, že? Jen si pochutnejte..

Toliko bych zanechala k osobnímu zamyšlení každému případnému čtenáři. A poprosím - kdyby někdo začal trpět neodolatelnou touhou napsat mi sem komentář o tom, jak jsem mimo a že to a to a to je dobré / to a to a to je špatné vždy a pro všechny bez výjimky, tak buďte tak laskavi a nepište radši nic, jinak se nenaseru, alébrž vám odpovím, což by (pokud budu aspoň trochu ve formě - jakože prvp. budu, protože si za chvíli jedu pro půl géčka) mohlo totálně rozvrátit jeho představy o světě, protože takové přechytralé žvanily, co si nikdy nemůžou nechat svůj názor pro sebe, zrovinka miluju, a po včerejšku, kdy mě 8 z 10 věcí pořádně namíchlo, mám ještě furt děsně zlomyslnou chuť si na někom zchladit žluč jen tak pro osobní zvrácené potěšení, takže bacha na to. ..kuju.


..à propos, aby bylo jasno, Dobro a Zlo neuznávám; ne v těch nepadnoucích naškrobených obvazech, do kterých se je názorově nejednotná společnost snaží napěchovat, protože - jak už tady taky x-krát padlo - nesnáším škatulkování. Nedokážu si vybavit nic, co bych dokonce i já byla nucena označit jako to, co "nikdy, nikdynikdy, trilionkrát nikdy a v žádném případě, ani přes mou mrtvolu, prostě nemůže být v ničem špatné(/dobré), to je čisté dobro(/zlo)". ..ne, fakt ne.. deset minut tady čučím do monitoru a přemýšlím, dokonce jsem na tu dobu pustila z hlavy to svý půlče, a to je sakra co říct, když jsem momentálně na suchu, ale fakt mě nenapadá vůbec nic, v čem bych neviděla skoro 48% oposita. Schválně, zkuste něco nadhodit. Ale varuju - jsem destilovaná misantropie - třeba "zabít člověka" podle mě proto není Zlo; vždyť tím ubyde jeden člověk. Uvolní se jeho dřív-životní prostor. Spotřeba kyslíku a potravin klesne o jeho podíl. Někomu, kdo ho nesnášel, se uleví. Zachrání se bezpočet bezobratlých, které by byl jinak zahubil novinami, kdyby se byl dožil onoho večera a nechal se nasrat jedním oprsklým komárem. Bůhví, třeba ta vražda spasila svět, protože ten hajzl s poctivou fasádou byl budoucí vynálezce nějaké megaúčinné zbraně hromadného ničení (nebo něčeho podobně neslučitelného se životem, například peněz.. ale to už se stalo; tehdy by taková vraždička byla bodla..). "Zabít člověka" sice samozřejmě znamená, že nebožtíkovo příbuzní a známí budou truchlit (alespoň do dědického řízení), že už nebude moct ničím obohatit budoucí generace, že jeho zaměstnavatel příjde o pracovní sílu, že se již nestane neohroženým zachráncem velryb.. ovšem vzato kol a kolem, člověk jako takový je pro sebe sama Dobrem, pro Zemi však je to Neoddiskutovatelné Zlo, Jehož Nebýt, Dařilo By Se Jí Mnohem Líp, takže na "zabití člověka" lze klidně pohlížet jako na Nedostatečně Plošné Dobro.

..a když máte tak rádi ty svý roztříděný škatule, tak nesouhlasit se mnou je ZLO! Cha chá!

Zatracené okolnosti a zatracené vztahy..

30. července 2014 v 16:54 | autor |  Duševní průjmy
Prostě jsme tam, kde jsme byli. Doma je situace čím dál nepříjemnější a dusivější, nevím, jak to řešit (resp. jediné přijatelné řešení odmítám). Mamka mi bez ustání spílá za mou vizáž, přestože se to lepšilo, a z nějakého ujetého důvodu se mi snaží bránit, abych doma pomáhala s prací.. jako by mi snad chtěla znemožnit používání agumentu "co ti vadí, vždyť na tom pracuju". Nevím, jak tohle divné dusno řešit, už se mi ani nechce, protože to neslibuje žádné skutečné zlepšení. Nejjednodušší by pro mě bylo odejít z domova, nakonec to bych asi potřebovala - vymanit se z neustálého vlivu, být odkázána sama na sebe, protlouct se a ukázat, jestli na to mám. Jenže.. pokud jde o to, že jsem bez peněz (stipko nejdřív za 2 týdny, proplacení účtu za věci, co jsem ze svého nakoupila pro školu, jakbysmet, protože zaměstnanci se střídají na dovolených a teď je pryč naše účetní - ne, neřeknu, že je to jak naschvál, protože i kdyby to nebyla náhoda - dobře mi tak.. a u sebe mám poslední dvacku, za kterou dnes cestou domů koupím kuřecí skelety na obrání pro želvy. Klidně z trucu chcípnu hlady, ale nenechám nikomu možnost, aby mi vyčetl, že se o ně nestarám. Prostě ne..) - tak na peníze sere pes, to už nějak vydržím, rozhodně si nepůjdu půjčit od rodičů. Ale nemůžu prostě odejít z domova úplně. Ani kdybych byla stokrát ujištěna, že moje věci nikdo nebude vyhzovat, pálit apod., tak kdo by se staral o zvířata? To je prostě moje povinnost.. a co bych s nima jinak dělala? Na pronájem prostor prostě nemám, možná bych je směla dát na farmu, kdybych si tam ubytko odpracovávala, ale je mi prostě trapný cokoliv od kohokoliv chtít.. a nejsou to zvířata, která by si někdo s radostí vzal. Je to soubor staroušů, nalezenců, vyděděnců, mrzáčků a podobných radůstek, které (znám z vl.zk., za těch deset let chovatelství jsem poznala řádku lidí a 97% těch "nadšených" zvěrokupců se zachová jako bezpáteřní mrcha, jakmile jejich miláček přestane být stopro zdravý a užitečný - to si ti moji nezaslouží, radši se sedřu, než bych je nechala trpět) si zkrátka nikdo nevezme - jsou to darmožrouti a neslibují žádný revanš, co s nimi, žejo. Pro mě ale mají nevyčíslitelnou cenu. No a LBNL, sere mě, že mamka všechno vidí jako nějaký útok proti sobě. Už nevím, jak jí dokázat, že v tomhle mi vážně křivdí. A nějak ztrácím chuť se o to snažit - jediné, co ode mě chce, přes to prostě vlak nejede, je, abych nefetovala. To znamená nefetovala, nekouřila, nechodila pozdě domů, nechodila brzy z domu, nedělala nic, co by nebylo přesně podle jejích představ, neměla problém s jídlem, neměla blbý nálady a nevim co všechno ještě.. nějak mi uniká, co to má mít za efekt. Je sice moc pěkný, že ode mě tohle všechno chce pro moje vlastní dobro, ale já nemám žádnou zpropadenou kouzelnou hůlku, která by mě "vyřešila", ani tu blbou brokovnici nemám, a co se stane, když se teď zapřu a budu sekat latinu? Jak dlouho bude trvat, než zas do něčeho vletím - jako že jsem si jistá, že se to stane? Zase si to začne dávat za vinu, že mě blbě vychovala a takový píčoviny? Proboha proč mě musí pořád řešit?! ..hm, bezva. Vyrážím domů a už teď se těším na ty příšerný pohledy. Jestli jde o to, že se mám stydět a mít na sebe vztek, tak vážně nevím, proč do toho dává tolik energie - to jsem přece dělala vždycky.

Ewww..

29. července 2014 v 10:34 | autor |  Duševní průjmy
..říkala jsem, že když tělo něco potřebuje, řekne si o to.. no.. jestli je to pravda.. tak proč, kurňa, nemůže zrovna teď chtít něco jinýho?!

..a to tentokrát dokonce ani nejde o chmejří; ne, že bych si to dát nechtěla, ale jaksi dostupnost je úplně někde jinde.. ne ne, to bych prej měla moc jednoduchý. Tělo, ta mrcha jedna zákeřná, si vymyslelo scénář RPG a teď mě s tím bude otravovat, dokud ho nezmlátím..

Cestou kamsi

29. července 2014 v 0:57 | autor |  Obrazárna
..focused elsewhere..

..v úkrytu před světem..

..ostražitý klid..

..fading away..

..jako mrtvá tanečnice..

I just love those silly things :)

26. července 2014 v 19:38 | autor |  Povídky
Pokud opravdu nemám hodně naspěch, tak si to nenechám ujít. Koneckonců - mám to při cestě, těch pár kroků navíc ráda oželím. Mám všeobecně ráda roztomilé hloupé věci; snad mi vědomí toho, že někdo na oltáři ponku osvětleného pravděpodobně EuroUnijním směrnicím neodpovídajícím zdrojem, který pokorného služebníka nutí ohýbat hřbet, natahovat krk a mhouřit oči úžeji než průměrný pistolník z dob Divokého Západu, aby tento nebožák, předem odsouzený k nošení půllitrákových den, vůbec viděl na to, co těma sobě samému stínícíma rukama dělá se svou obětinou, rituálně podřezal kus zdraví své páteře, svých očí a nervů a nějakou tu bezesnou noc strávenou vyráběním obětiny, a ve výsledku tedy vytvořil roztomile hloupou věc, která sice člověku usnadní otravnou práci, ale tento její přínos zdaleka není tak velký jako přínos její roztomilé hlouposti pro celkovou náladu dne v jejím okolí, dodává takový roztomile hloupě povzbudivý pocit, že na světě přecejen ještě existuje nějaká naděje. Ten člověk totiž vyrval přinejmenším pár tisíc libovolné měny (kromě Rupií) z potenciálně napřažené hnáty armády, a místo dopomoci tomu hnusnému nenažranému xindlu k rafinovanějším způsobům vzájemného vyvražďování se (resp. ne sebe, pochopitelně, ale civilistů, nad nimiž se ukápne symbolická slza a hra na vojáčky může nerušeně pokračovat) tyto utržené prašule, přimhouříme-li oko nad nějakou tou stovečkou ulitou bokem, která pak padla na nějaká ta cigárka a pár paňáků, když byl oslepávající vynálezce roztomile hloupé věci informován o cenách půllitrových den zvících brýlí, jimž se zaprodal, tedy bezmála všechny ty prašule investoval do výroby prvního prototypu Roztomile Hloupé Věci (dále jen RHV; JFYI..). Úchvatné, na co lidi dokáží plýtvat časem a penězmi - budiž jim požehnáno :) alespoň mně, téměř při každém setkání, ta neúnavně pracovitá RHV znatelně zvedne náladu :)
Dnes jsem měla štěstí; zrovna makala jako dělnice u pásu, neoblomně, zatvrzele, roztomile hloupě jako vždy, a vytvářela tak kolem sebe nezanedbatelné množství potenciálu pro vykouzlení přiblbého úsměvu v každé přiblíživší se lidské tváři.
Přilepila jsem nos na okno, za nímž si odkrucovala svou směnu, a kochala se - již s přiblbým úsměvem cukajícím mými koutky - dnes totiž pracovaly obě dvě, co na tom stole za oknem trůní.
Vždycky mi tak nějak připomínají prvňáčky; vypadají přesně tak - jako plus minus šestileté děti, poprvé pověřené zodpovědností za samostatný úkol ve škole. Jen si vybavte ten výraz v prvňáčkově tvářičce, ty oči zaryté do bodu dotyku špičky tužky a papíru, to napětí, s nímž vrže příliš přitlačenou tuhou o papír či až o stůl, ten vzrušením povystrčený jazýček, který jakživ ničemu takovémuto nepomohl, ale vždycky se cpe do první řady a civí, vise přes polosevřené rtíky, pociťte sílu prvňáčkova soustředění, tak bytelného, že by jím bylo možno zatloukat hřebíky, a jeho neodraditelnou touhu po vytvoření dokonalé smyčky, která - tam kdesi na konci dlouhatánské řady nedokonalých na sebe navazujících smyček, občas přerušené napodobeninou kaňky, tedy tím, co místo kaňky udělá neinkoustová tužka tvrdosti B, když špička tuhy pod náporem onoho neochvějného dětského soustředění s třesknutím odstřelí kolmo kamsi a při troše smůly někoho trefí do oka - si vyslouží velikou pochvalu a úsměv od paničelky a možná i bonbon a hvězdičku do notýsku, ahh, jak blažený to sen, pro nějž se vyplatí vyrušit jakékoliv vjemy zvenčí a soustředit se pouze na ten pohyb.. dokola.. dokola.. dokola.. dokola..
..a přesně takhle na mě působí ty dvě RHV, jak tam sedí vedle sebe na stole a opakují donekonečna tentýž pohyb, aby jednou uspokojily toho, kdo je spustil. Jsem si jistá, že kdyby měly jazyky, měly by je povystrčené.
Mám obecně poněkud deviací zavánějící náklonnost k laboratorním pomůckám, ale kolik jich znám a kolik jich považuji za nesrovnatelně důležitější a nepostradatelnější, tak tyhle RHV mám snad opravdu nejraději. Dřepí tam, pomyslnou špičku jazyka vystrčenou a neúnavně třepou, třepou a třepou. Jó, třepačky :) miluju třepačky. To jejich neohrožené monofrekvenční třepání čímkoliv mě uklidňuje a rozveseluje :) třepy třep!

..navíc tedy, vzpomenu-li na jednu již velmi dávnou příležitost, v níž jsem na vlastní kůži zakusila děsivost reality bez roztomile hloupých, ovšem v některých chvílích zcela nedocenitelných třepaček - nerozumně jsem se ujala zdánlivě snadného úkolu "třepej nádobkou, aby se nám to nesrazilo, než připravím další roztok", a když už jsem s lehkou křečí v třepající se ruce opatrně vypustila otázku "a jak dlouho to bude trvat?" a dostalo se mi odpovědi "no já mám přiraveno, ale vy to musíte třepat ještě aspoň tak osm minut..", načež jsem zoufalým rozhlédnutím se zjistila, že jsem uprostřed již také vibrující laboratoře sama a spolužáci se tísní přilepeni na stěnách, jako bych měla lepru.. co bych v tu chvíli dala za tu nádherně přesladce rot¨ztomiloučkou hloupoučkou třepačku, která by mě vysvobodila z toho zakletí.. :)

To ticho jako by mrzlo

25. července 2014 v 18:58 | autor |  Duševní průjmy
Mamka měla ráno pěkně hnusáckou depresi (jako ostatně skoro pořád, za což je mi fakt hanba :( ..navíc když vím, jak se cítí, znám depresi, ale nedokážu jí s tím pomoct, protože sobě jsem pomohla dost nepřijatelným způsobem.. a ta neschopnost pomoct mě tak frustruje, že začnu vždycky štěkat, místo abych mluvila, a tím je to jen horší..)
..nepříjemná ranní výměna názorů začala tím, když mamka procházela kolem feťákova pelechu a zahlédnuvší jeho tvář začala plačtivě: "Já se na to nemůžu dívat, jak sis ublížila -"

..následoval obvyklý slovní tenis, v němž moje přihrávky o tom, ať za mě neřeší moje problémy, že jsem dost stará na to, abych se vyrovnala s následky svých průserů, a dobře mi tak, zvlášť když ani ty průsery nepovažuju za průsery, tvrdě vracela tím, že mě musí řešit, protože jinak by zklamala úplně ve všem, pro co žila, to jsem ještě vybrala a vrátila vysokým obloukem sejmutí odpovědnosti z jejích beder, vždyť co je to za blbost, ona přece v ničem nezklamala, rozhodně nenese vinu na tom, že jsem se já dobrovolně a velmi ochotně pustila do konzumace drog, tak ať na mě kašle a nechá mě si natlouct tu dutou palici, ať dělá radši něco se sebou, že je strašné se na ni dívat a neumět pomoct. tento míček byl odražen - aj, takové údery znám, obvykle takové míčky končí přímým zásahem do koulí.. "Ale mně jde přece o tvoje dobro - na mě nezáleží, já už jsem stará-" ..řekla si o to. Smečuju. "A já jsem fetka."

Nevím, kolik vteřin nebo hodin trvalo, než jsme se znovu nadechly; ta doba mezi tím byla vyplněna mrazivým tichem a očním kontaktem tak přímým, že to ode mě mamka asi ještě nezažila. Vždycky mi nadává, že uhýbám pohledem. Teď jsem jí ale potřebovala sdělit dost zásadní věc, kterou pořád není ochotná přijmout. Nestojím o její starost. Vždycky se jí budu vyhýbat a bránit, dokud neuzná, že to nemá cenu, a nenechá mě žít. Jak dlouho už tohle furt dokola řešíme? Celou tu zatracenou dobu! Vždyť ten její věčnej strach o život zparchantělý dcerky mi kazí nejen fetování, ale i všechny ty úžasný věci, kterejch si chci užívat a k nimž mi sama pomohla! Podpořila mě, když jsem váhala, jestli zkusit potápění, a teď by mě nejraději přivázala na špagát, protože jí to připadá nebezpečné.. podpořila mě, když jsem pochybovala, že zvládnu půlroční volunteering skoro sama v daleké cizině, a teď mám neustále na talíři, že mi ta doba izolace od lidí určitě ublížila.. podpořila mě, když jsem bulela, že nemám na to, abych dělala doktorát, a teď by mě do školy nejradši nepouštěla, protože moc pracuju a málo jím a spím - tak prokristovyrány, co to teda mělo za smysl?!? Tolik věcí bych si nebyla troufla, nebýt toho, že mě přesvědčovala, že na to mám - a když jsem přišla hrdě vylíčit, jaká jsem borka, že jsem zvládla sama vést potápěčskou skupinu, i když nemám patřičný výcvik, ale bylo to potřeba a já to zvládla, nebo že se mi povedlo vypiplat nadlimitní počet ohrožených zvířat, téměř utýraných k smrti nevhodným zacházením, přestože mě to stálo několik týdnů téměř beze spánku a dva měsíce utrpení s jakousi příšernou kožní chorobou, nebo že si studenti v dotazníku chválili moje cvika, na nichž jsem vloni málem nechala zdraví a i kdyby ne málem, tak jejich nadšení je tou nejúžasnější odměnou, nebo že mám pověst famozního rozpitvávače, že jsem dokázala práci, co dřív týmu pěti lidí zabírala 12 a více hodin, strhnout za 4,5 hodiny, pouze za cenu mozolů od nůžek, což bohatě vyvážil vděk všech spolupracovníků, kteří tak nemusí jednou za dva měsíce ztratit komplet celý den - když jsem konečně začala získávat sebedůvěru a začala být na sebe trochu hrdá, protože aspoň něco umím dobře, a za to všechno jsem jí děkovala, protože bez její podpory bych vůbec nenašla odvahu se do toho pustit - a ona, místo toho, aby řekla "tak to jsem ráda, že ti to pomohlo, už bylo na čase, aby sis začala věřit a začala dělat svá rozhodnutí s kuráží, ne abych tě furt musela ke všemu dostrkávat, bla bla bla, akorát mě neser a chovej se trochu zodpovědněji ke svému životu a zdraví, protože už jseš stará koza a jestli se ti něco stane, tak si mě nepřej, ještě bych ti přidala pár facek," na mě najednou vybalí: "Proboha, že já jsem ti dovolila dělat tak nebezpečný sport, vždyť jen jsem nahlédla do té tvé učebnice, tak je to samé varování, že tohle i tamto a tadyto tě může zabít, že můžeš umřít i metr pod hladinou, když uděláš jedinou chybičku, a ty vlezeš hned do padesáti!" a "Já jsem tě tam neměla pouštět, tys tam byla tak sama, ještě ti nikdo nepomohl, to proto jsi dostala ty deprese potom, a ten příšerný lišej - za to určtě může ta tvoje ovina, nenechávej ji po sobě lézt, zavři ji někam do voliery, vždyť na to máš evidentně alergii," a "Nemůžeš do té školy přece investovat tolik, vždyť se zničíš, kdybych byla věděla, jak to dopadne, byla bych ti to rozmluvila-"
DOPRDELÉÉÉ!!! Mít trochu víc z tátovy pověstné choléry, já bych ji snad nejradši praštila! Říká tomu láska a obavy o bližního, ale copak nevidí, co dělá?! Všechno, na co jsem byla hrdá, všechny mý challenges, kdy jsem se vzepřela svý dosavadní ufňukanosti a vyrvala si úspěch vzdor všem klackům pod nohama, všechno, co jsem si stanovila za cíl, všechny mý posunutý hranice, všechny okamžiky, kdy jsem měla ten nádhernej pocit, že jsem skutečně živá, že mám nějakej smysl, že se měním v něco lepšího, z oběti v bojovníka, z otroka ve vůdce, ze zbytečnosti na hodnotu - všechno to popřela a ještě mě donutila se dívat, jak ji devastujou ty zasraný věčný obavy o to, abych se náhodou necítila tak silná, že vylezu ze svý klícky ven, kde mě ofoukne a já bídně zhynu na nachlazení, protože včas nepřispěchala se šáličkou, když už byla tak špatnou matkou, že zapomněla zamknout dvířka klece!!!
Jak si potom mám vážit sama sebe? Cokoliv udělám jako velkej osobní pokrok, tak jí zasadí další ránu?!

Jakkoliv moc mamku miluju, tak mám fakt chuť jí dát takovou ťafku, jako možná ta dnešní byla. Nevážím si života, pohrdám sebou. Nezáleží mi na mý budoucnosti, nebojím se smrti, je mi fuk, kolik bolesti a hanby si způsobím, a klidně ať si myslí, že ji z toho obviňuju! Už mám vážně dojem, že jedinej způsob, jak se vymanit z drtivé ochranitelské náruče a - vzhledem k tomu, že ani vzdálenost mnoha desítek tisíc kilometrů jí neznemožnila neustálý úzkostlivý dohled - zároveň jí přesvědčit, aby se pořád nestrachovala a neponižovala mě tím, že se pokouší za mě řešit i ty nejnicotnější prkotiny, je donutit ji, aby se na mě skutečně nasrala, vyhnala mě, vyškrtla ze závěti a zlomila hůl nikoliv nade mnou, ale o můj hřbet, aby cítila úlevu z toho, že se mě zbavila! Už jsem to řekla hodněkrát a cítím to vážně jako zoufalou urgenci - někdy bych snad byla raději, kdybych jí byla lhostejná, nebo líp, kdyby mě nenáviděla. ..třeba bych se pak já nenávidět přestala.

Měla jsem na to vteřiny/hodiny, abych jí tím pohledem tohle dala najevo, protože říct jí to nemůžu - to by ji zase změnilo v uzlíček slz a nervů, na to už se fakt nemůžu dívat.. já už takhle dál nemůžu. Zničíme se navzájem, protože já se nepodvolím, to by zničilo mě, ale můj vzdor zničí ji, a mě pak výčitky svědomí, protože dobře vím, že jí svou touhou žít buď naplno nebo vůbec ne ubližuju, že jsem ji svou vzpurností dostala do hrobu, kde jsem možná měla být já, kdybych se ve svém sobectví neodmítla vzdát svých vlastních potřeb.. potřebuju svobodu, potřebuju k sobě být tvrdá, potřebuju se sama prosazovat, sama za sebe mluvit, sama si lízat rány, proboha já prostě potřebuju ŽÍT! Nebo mi dejte brokovnici a pět minut na tichou meditaci, protože tohle nezvládám.

Eden

24. července 2014 v 12:02 | autor |  Poezie
Naděje hasne v tobě i ve mně
- než slíbený vstup do Ráje
dostali jsme kus vyprahlé země
kde jenom Marnost plodná je

Snažili jsme se pěstovat Krásu
vyšlechtit Dobro, chovat Cit
však pouze Zmaru navzdory času
podařilo se vyklíčit

Naděje hasne ve mně i v tobě
vzdali jsme se; to dusí ji
už se jen bráníme Hnusu a Zlobě
které v nás víru zabíjí

Pohádka o tom, co se stalo jinak

24. července 2014 v 9:54 | autor |  Povídky
a o nevyčíslitelnosti ceny lidského života.

Bylo-nebylo, za blíže nespecifikovaným počtem horských masivů a vodních toků a za rovněž blíže nespecifikovaným, ovšem dozajista život ohrožujícím počtem rakovinovitých metropolí, dýmajících komínů spaloven komunálního odpadu a dosud utajených odpalovacích ramp pro rakety s jadernými hlavicemi, ale nám stále ještě blíž než ona rozsáhlá a hluboká nádrž vody s pH závislým na množství odpadu do ní vylitého a s all-inclusive mrtvými velrybami pro potěchu oka, byla-nebyla jakási zemička zdánlivě snad pohádková, kde žili-nežili Anonymní lidé.
Nebyli to tak docela anonymní lidé; vždyť měli jména, jména, pod kterými je znali jejich příbuzní, přátelé, zaměstnavatelé, zaměstnanci, místní tajná policie a exekutoři. Pro účel naší pohádky to ale budou jen Anonymní lidé, označení čísly na seznamu, protože jejich jména, která bychom pravděpodobně jen s obtížemi dokázali vyslovit a jistě si je nedokázali zapamatovat, nás nezajímají.
Tito Anonymní lidé žili, jak se jim dařilo, zažívali drobné radosti a strasti všedních dnů, dělali a vychovávali děti, venčili pejsky, pěstovali rostliny, dýchali vzduchu ne zcela nepodobnou plynnou směs a v plus minus pravidelných intervalech přijímali živiny a vyměšovali, čemuž souhrnně říkali "náš život". Někteří Anonymní lidé se přátelili nebo patřili ke stejné rodové linii, někteří se znali, aniž by si toho byli vědomi, někteří se s jinými Anonymními lidmi nikdy nesetkali a vůbec je to netrápilo, protože nevěděli, že jsou také Anonymními lidmi. Možná se paní 03 a paní 27 každé úterý potkávaly na hodině jógy, pan 64 se možná občas setkal se slečnou 15, když měla směnu v době, kdy šel nakupovat, možná že tento pan 64 ale minul její kasu a šel vedle, protože dámě s evid.č. 114, sic nebyla tak mladá a pěkná, nepáchlo z úst, když vyřkla ortel celkové částky a "prosím, děkujeme za nákup, pěkný den, pane". Možná paní 114 tušila, že je jí manžel (Anonymní člověk, ale bez čísla, toho se náš příběh pramálo týká) nevěrný, možná ale nevěděla, že ji podvádí se slečnou 92, a už vůbec to, že s touto slečnou 92 má právě nechráněný styk v jistém předměstském motelu. On zase možná netušil, že slečna 92, ač poddajně drží a roztržitě mu hladí zpocená záda, je myšlenkami úplně jinde, konkrétně u vzpomínek na nedávnou noc, kdy se příšerně opila a pak vracela požitý alkohol do koloběhu vod a jiných tekutin skrze nevoňavou toaletu jednoho nedalekého baru, ještě konkrétněji u vzpomínek na jemné ruce slečny 30, která jí obětavě držela vlasy, aby nebyly zasaženy proudem žaludečního obsahu, na své díky slečně 30 za tuto pomoc, na vyznání slečny 30, že slečnu 92 tajně miluje, a na to, jak si to pak v oné kabince parádně rozdaly, protože i přes to blití byly obě "až moc". Pan 188 by se touto představou jistě cítil velmi pohoršen, tím spíš, kdyby tušil, že jeho osud Anonymního člověka, dosud od všeho ostatního lidstva separovaný páně 188 všeobecnou nevrlostí vůči všem cizákům a též pedantsky udržovaným živým plotem, který jej zdánlivě chránil před tou prohnilou moderní dobou, bude brzy slit do jediné společné nádobky určené pro všechny očíslované Anonymní lidi, čímž pan 188 pozbyde své vysněné samoty. Koneckonců - nejen té.
Bylo-nebylo pak jednoho dne, že se všichni tito Anonymní lidé - z různých důvodů, které při nedostatečném prozkoumání vypadají přesvědčivě jako náhody - ocitli v témže dopravním prostředku. Aniž by je napadlo, že se zde setkali se všemi příslušníky náhodné podmnožiny Anonymních lidí, o níž netušili, že existuje a že i oni do ní patří, se usadili na možná skutečně náhodně určená místa, zajistili si klid duše bezpečnostními pásy, někteří si nasadili klapky na oči, jiní sluchátka na uši a další si nenasadili nic, a s různým stupněm pociťované nervozity či vzrušení byli dopravním prostředkem rozdrncáni, kus vezeni, pak prudce zhoupnuti a vzneseni do oblak.

..a pak všechny tyhle bezcenné dýchající figurky, tak bolestně přesvědčené o významu vlastního bytí, někdo prostě shrábnul do hrsti a mrdnul s nima o zem.

Proč? Možná proto, že zrovna potřeboval pár mrtvých těl a tahle se mu právě nabídla k použití. Tak je prostě použil, zbytečné věci, nástroje svých záměrů, o kterých se zbyteční pozůstalí, jejichž pláč a hněv ho nezajímá a nemůže mu nijak ublížit, nikdy, ať se budou sebevíc snažit, nedozvědí pravdu, protože to není v zájmu nikoho z těch, kdo tu pravdu znají. Co by se starali o děsivou nejistotu, která bude nadosmrti stravovat mysl nějakých dalších nepotřebných Anonymních lidí? Zbytečná ztráta času, čas jsou přece peníze. Stačí obětovat pár haléřů vteřin na vypuštění nějaké dezinformace, která je zabaví, aby neotravovali; ani není nutné snažit se o vymýšlení něčeho věrohodného, vždyť šťourat se v tom budou akorát bezvýznamní lidé, těm stačí naservírovat hovno Nesmyslu a oni v něm budou hledat diamant Pravdy, místo aby hledali prdel, ze které ta jakože-pravda vypadla. A co - kdyby se někdo přecejen podíval směrem k prdeli a zaregistroval její smrad, není nic jednoduššího než ho vzít za hlavičku a natočit jiným směrem, či mu nechat vystavit papíry o duševní chorobě, nebo, kdyby pořád prudil, ho sejmout plácačkou. Povolená ztráta.

Nějak se nám ta pohádka zvrhla, že? To bude tím, že to není pohádka, ale kus hovna reality, ve které si myslíme, že žijeme, namísto toho jsme jen trpěni, pěstováni a udržováni coby dojné kravky, otroci, děvky zdarma a žoldáci bez nároku na žold a jako mrtvá těla, příjde-li právě vhod pohodit někde nějakou tu hromadu obětí, aby se hloupí manipulovatelní lidičkové nasrali a vytáhli do války proti jiným hloupým lidičkám. Můžete se cítit hrozně, že vás někdo takhle degraduje, že jste ponižováni, znásilňováni, používáni a zesměšňováni, můžete, chcete-li - je to šumafuk, co se vám honí v těch vymytých hlavičkách; rozmarného loutkáře, který tahá a škube za vaše šňůrky, to nezajímá, a je jen otázkou času, kdy vás k něčemu použije anebo kdy ho jeho vlastní fraška přestane bavit a kdy ten papír s bláhovým příběhem, který si na něj čmáráme a myslíme si, že píšeme kroniku života, beze vzteku, jen s nezájmem, zmuchlá do kuličky a hodí do hajzlu.

Vítejte v požehnaném jednadvacátém století, o němž si naši směšně zaslepení předkové představovali, že to bude jakási utopická éra světa bez válek a neštěstí. Oh, jak hezké pohádky oni měli..

Co máme my? Hovno. Zasmrádlé hovno Jakopravdy, kterou nám někdo vymýšlí a krmí nás s ní, abychom se buď nažrali nebo se zakuckali a zdechli. Žijte si dál ve své sladké deziluzi, zapněte si večer telku a poslechněte si pár pohádek o dění ve světě. Tak.. jaképak informace nám vymysleli na dnešek?

Abych vysvětlila původ tohoto hnusného paranoidního zvratku, tak vychází z mého bezbřehého paranoidního zhnusení tím, co se momentálně děje na tej Ukrajině, ale kdyby se to nedělo tam, tak se to nepřestane dít, jen se to bude dít někde jinde a někdy jindy. Docházím stále ke stejnému závěru, že není jiné naděje na spásu než vyhubit kompletně celé lidstvo, radši i všechen ostatní život na zemi, aby tenhle zkurvyhnátský nádor zvaný "ti, kdo za tím stojí" nemetastázoval a nenakazil třeba šváby nebo žirafy. Pro jejich vlastní dobro, je-li ještě nějaké. Nikdy se nedozvíte pravdu, nemáte šanci nic změnit, máte na výběr toliko jen užít si toho, co považujete za svůj život, rychle a co se do vás vejde, abyste z toho něco měli, klidně i ty venerický choroby, na tom stejně nezáleží, nebo spáchat sebevraždu. Pokud jde o mě, jakože nejde, protože to nikoho nezajímá, tak si radši užiju, protože jinak by to byl fakt zahozenej čas a stejně to nedopadne tak, jak bych si přála, tak co už.. vlastně se to dá interpretovat jako pocit absolutní svobody a štěstí, můžu si dělat co chci, můžu si dál hrát na studium a na snahu o nějaký neexistující dobro, můžu si hrát na dosahování ideálů, můžu se pro mě za mě prohlásit za Boha, nebo - pro mě za mě - za blechu v kožichu Maxipsa Fíka. Je to jedno. Tak proč si svý vodicí šňůry neobarvit na růžovo? Klidně bych s nima mohla někoho uškrtit, ale jsem na to moc líná; ani mně totiž lidskej život, když vidím, jak nevyčíslitelně nízkou cenu má, nezajímá natolik, aby mi stálo za námahu ho někomu kazit. A proč vám to vůbec říkám? Může vám bejt ukradený, jakej na to mám názor. Mně je zas ukradený, že za něj dostanu přes držku. Jen mi jich pár vlepte, já vás pak mrsknu přes xicht svojí vodicí šňůrou a budem si kvit.

Ach Bože.. tohle jsi fakt zvoral. Proč se nerodíme tak vygumovaní, abychom se nemuseli takhle rozčilovat? Nebo proč se vůbec rodíme, abychom se tohohle museli dožít? Co jsme takovýho provedli, že jsme trestáni? Nebo pokud jsme tě až tak nasrali, proč jsi nás už dávno nerozmázl palcem? Pěkná zákeřnost, řeknu ti. Je to snad proto, že jsem tě zpochybnila a beru tvý jméno do svý nevymáchaný huby jen tehdy, když ti chci spílat? OK, tak proč teda netrestáš jenom mě? To jsem se až tak dotkla tvýho ega, že mě ztrestáš tím, že se budu muset dívat na všechen ten bordel ve světě a chcípat obavou, že je to moje vina? Ty gaunere, ty víš, jak na to, fakt - všechna čest.. Hořce se musím smát a kroutit hlavou nad tvým uměním.
..a možná neprávem. Hážu to na tvou hlavu, v níž ani za mák nevěřím, protože nejsem ochotna připustit, že si to děláme sami. Možnost, že tady na sobě pociťujeme následky vnitrodruhovýho parasitismu nejhrubšího zrna, je pro můj stále zoufale doufající mozeček příliš nestravitelná.

Ach ach ach.. blahoslaveni budiž ti, kdo chudí duchem jsou, protože ty nikdy nenapadne taková neskutečná kravina, jako sundat si ty růžový brejle. Do číči s tím vším. Pak nemám chtít brát drogy, ha ha ha.

Ještě jedno malé blá blá blá..

23. července 2014 v 12:49 | autor |  Duševní průjmy
Včera jsme s mamkou opravdu dlouho mluvily.. o našem vztahu, o těch trhlinách, o přístupu, obavách.. nemyslím, že by to vedlo k pokroku, ale aspoň jsme si toho dost vyříkaly. Myslím, že ví o tvrdosti mojí vůle, že ví, že se dokážu porvat se vším a zvládla bych i tohle, kdybych chtěla. Bohužel to není taková úleva, jak by se zdálo, protože stejně tak dobře ví, že jsem poněkud mimo běžné chápání, jde-li o drogy. No to je jedno.. mně šlo hlavně o to, nějak jí ulevit, ukázat, že to nedělám z trucu proti ní, že jí přece nedávám žádnou vinu, nechci, aby za mě a moje kraviny nesla zodpovědnost. Znovu jsem jí řekla, že nebudu brát jako nějaký naschvál nebo trest, když mi řekne, ať vypadnu z domu; v podstatě je to postup, který by jí doporučil každý poradce pro rodiny a blízké drogově závislých - neusnadňovat feťákovi braní tím, že mu poskytuje pohodlí domova, bezpečí, stravu nebo peníze.. nabídnou pomoc, ale za jasně stanovených podmínek, které nejsou-li dodrženy, budou vyváženy přerušením jakéhokoliv kontaktu; tvrdě, bez ultimat, protože feťák je schopen rozkrást všechen majetek, sedřít ze svých blízkých i kůži a psychicky je všechny zcela zruinovat, než by se vzdal své jízdenky do pekla.. sice bych přísahala, že tohle nikdy neudělám a že bych se radši zabila, kdybych viděla, že ubližuju své rodině, ale popravdě - mně furt nedochází, že/ a co je tolik v nepořádku, a přesto už jsem nějakou újmu způsobila, což mě opravdu mrzí a ..ano, použiju zemitý výraz své nevymáchané hubě s příměsí Ostravské krve holt vlastní, sere mě to. Nevidím existující problém. Proto jsem ochotná nést jakékoliv stanovené následky, abych si aspoň uvědomila, že se opravdu něco děje. Třeba by mě to donutilo, třeba prostě potřebuju spadnout až úplně na dno, abych se srovnala.
Háček je v tom, že se znám a zná mě i ona a v tomhle na mě tak nějak spoleh ..prostě není. Ve svojí relativní rozmazlenosti dítěte ze středostavovské rodiny, které mělo vždy zázemí funkční rodiny, jistotu bydlení atd atd, a jemuž bylo dopřáno tolika zážitků a možostí se rozvíjet, vystudovat, mít koníčky.., jsem v podstatě velice skromný člověk. Kdybych byla hospodářské zvíře, tak prvp. některé z těch tvrdých horských plemen, která sice nepohrdnou pohodlím a dokáží si užívat tepla a bohaté pastvy, ale je jim do vínku dána jakási životní zatvrzelost, která jim dovoluje přežít libovolně spartanské podmínky, tiše snášet bolest a nemoci, vydat ze sebe všechno a i po vyždímání poslední kapky mít pořád ještě skrytou rezervu, prostě takovou nějakou setrvačnost vyhnanou ad absurdum. Sice mnou mávají hurikány pocitů, moje houpačky nejen, že se téměř protáčejí dokola, až to vytrhává šrouby konstrukce, ale ještě mi cestou občas napálí pořádnou herdu do zad, nicméně i tohle dokážu dostat pod kontrolu, když na tom všechno visí. Přes všechno svoje srabáctví a neochotu řešit problémy, přes zcela nesportovní chování a sklony k bahenním koupelím ve vlastních depkách - pokud to potřebuju, dokážu se zapřít; mojí ubožácké křehčené dušičce narostou pancíře, až připomíná pásovce, nabrousí se jí kly, v očích se objeví tvrdost a lesk diamantu a postavím se všemu, neochotou poddat se ztěžklá a neoblomná jako šutr. I ty moje emoční smrště jsou zmláceny a (byť dočasně) zatlačeny zpět do Pandořiny skříňky, aby nerušily Vzdor, který převzal řízení a změnil mě na tank. Pak dokážu všechno, i když se jindy sypu z blbostí; dokážu to, protože vím, že to dokážu. Někdy se vzdávám, ale ve výsledku se nevzdám. Krásná ukázka rozdílu mezi videm dokonavým a nedokonavým, n´est-ce pas?
Tak, když jsem se tak hezky pochválila, jóó, jsem hustááá.. tak do mě, bramboro - takový malý bezvýznamný detail do teho všeckeho nějak neladí. Na konci výčtu toho, co může coby matka smažky udělat pro svou ochranu a profackování nezvedené dcery tvrdou rukou reality, jsem poznamenala: "..ale je fakt, že nevím, jestli by to k něčemu bylo; proto Ti chci nechat tu možnost volby. Já jsem si téměř jistá, že bych to zvládla, proč by ne, a rozhodně bych Ti žádnej svůj problém nevyčítala, chápeš; naopak by to pro mě byla příležitost ukázat vám, že se o sebe dokážu postarat, šance postavit se skutečně na vlastní nohy a bojovat za sebe, aniž bych od vás za to očekávala přijetí do otevřený náruče - tak ráda bych z vás sejmula odpovědnost a obavy, rozumíš? ..ale nemůžu přísahat, že by to vzalo úplně správnej směr. Ono mně tak nějak nevadí žít v bordelu a bídě a mít hlad, a prostě nejsem natolik přesvědčená o tom, že chci přestat fetovat, abych Ti tady teď odpřisáhla, že nebudu žít - nebo přežívat - jako hrdej bezďák a místo do nájmu a jídla vrážet všechny prachy do perníku. Sorry, ráda bych, ale fakt Ti to nemůžu slíbit; sama to nevim." Docela mě fackla její reakce, když se hořce pousmála a řekla: "Přesně proto jsem tě nevyhodila. Tohle mi radili už tehdy v té tvé pubertě, že tě mám vyrazit a nechat tě, aby sis natloukla a začala si vážit toho, cos měla.. ale mě ta tvoje bezdomovčí nátura děsí. Vím, že bys dokázala přežít, ty jseš tak tvrdohlavá, že přežiješ snad i vlastní smrt.. ale mám právě strach, že by tě to neodradilo." ..hm, co dodat. Jsme ve slepé uličce.
Fakt je mi to líto. Je mi líto, že jí na mně záleží. Nezasloužím si to.

Ekvivalence kladu a záporu, emoční interval a neexistence svobody

22. července 2014 v 11:36 | autor |  Tétéčka
Nejspíš znáte ten pocit, že nejste svobodní. Taky jej znám. Znám i pocit svobody. Teprve teď mi ale v plném rozsahu došlo, jak jednoduché je zbavit se nesvobody - prostě vzdát se svobody.
Většina věcí, pro pocity to platí dvojnásob, má ekvivalent opačné hodnoty. Svoboda a omezení. Očekávání a zklamání. Naděje a obava. Štěstí a smutek, zisk a ztráta, vítězství a prohra, dobro a zlo. Všude mezi tím existuje bod rovnováhy, relativní spokojenosti. Cítíte-li se špatně, je to tím, že toužíte po zlepšení. Obáváte-li se porážky, je to proto, že doufáte ve výhru. Jste otroky, prahnete-li po svobodě. Každý chce plus, přirozeně; kdo by taky stál o minus. Ale uvědomte si, že jedno bez druhého nemůže existovat. Nezní vám jako totální nesmysl, když se řekne "všichni se budou mít lépe"? Jak jako - všichni lépe? Lépe než kdo? Pokud by se všem "něco" zlepšilo, pak přece toto zlepšení pozbývá kladné hodnoty; pouze se posune bod rovnováhy. A nemá-li se nikdo mít hůře, nemůže se nikdo mít lépe; interval se ubráním na straně záporných hodnot neposouvá kamsi vzhůru, nýbrž se rovnoměrně zkrátí i v hodnotách kladných a omezí se na jedinou hodnotu - 0, bod rovnováhy. Nebudeme se cítit líp ani hůř, prostě jen - nijak. A to je v pořádku. Žádný důvod k jásání, ale ani ke stížnostem. Nechete-li platit, nekupujte. Nechcete-li cítit výkyvy nálad, nekopejte do své emoční houpačky. Přirozeným stavem věcí je rovnováha, a ta se sama nezmění, nepřipustíte-li její narušení.
Není třeba bát se životní prohry, pokud se vzdáte touhy po výhře - kde není vítězů, není ani poražených, stačí přestat život vnímat jako boj. O co vlastně jde? O nic. O bytí a nebytí, jediná oposita, mezi nimiž neexistuje rovnovážný bod, pomineme-li možnost, že jsme všichni Schrödingerovými micinami v krabicích. V otázce bytí a nebytí jde pouze o jednoznačné rozhodnutí. Teprve pak, zdá-li se ono bytí příliš nezajímavé a ploché, se dostáváme do bludného kruhu tužeb. Touhy jsou vyvolávány potřebami a naplnění či nenaplnění tužeb vede k vychylování vnitřní rovnováhy. Potlačujete-li touhy, stále budete mít nohu napřaženou k nakopnutí houpačky, protože potlačená touha stále existuje. Zbavit se tužeb lze pouze uvědoměním si, zda potřeby, které k nim vedou, jsou skutečně potřebné. Obvykle zjistíte, že nikoliv.
Zdá se vám to jako pěkně blbá filosofie? Ne, je to jen rozšíření dávno poznaného zákona akce a reakce, pouhé konstatování faktu. Ale nezoufejte, mně to taky připadá jako píčovina.. nicméně jsem nucena to přijmout a doufat, že to funguje. Ne doufat - přijmout fakt,že to funguje. Musím. Jak jinak pro mě má být pokračování v životě snesitelné, než vzdát se všeho, tužeb i strachu, euforie i zoufalství, všech emocí; jak jinak mám být schopná žít, když nesmím mít to, po čem prahnu, než všechny své houpačky přibít železným kolíkem k bodu rovnováhy? Jsem ochotná to zkusit. Je úplně jedno, jestli tomu věřím nebo ne, je fuk, že pozbydu emocí. Na to se neumírá. OK, jdu to prubnout. Sice nevím, jaký smysl to má mít, ale pro mě za mě, když to chcete.. přitloukám svoje houpačky a končím s drogama.
Buďte spokojení, chcete-li.