Srpen 2014

Naváděcí systém?

31. srpna 2014 v 19:17 | autor |  Duševní průjmy
Nějakej novej typ. Fakt děsně promakanej. A krutopřísně neomylnej. Mám ho.


..jinak si fakt nedovedu vysvětlit, jak je to možný.. že pokaždý, pokaždý!!! když už si říkám fajn, tak to už prej stačilo, nebudeme se bourat dál, zdravičko máme jen jedno, žádný další blogísky, ze kterech by to na nás ječinkalo ..ble.. to jsem fakt napsala? Tak to už jsem zralá na kulku mezi oči..

Jo, jinak to prostě nemohlo dopadnout, než že jsem se po - ježiši, vždyť já už si ani nepamatuju, kdy jsem naposled úplně normálně spala! Jeden blackout týdně se nepočítá, to už je jen křeč pudu sebezáchovy..- prostě po dlouhý době od úplně normálního spánku nebo čehokoliv.. zase, zase zase zase.. vždycky znova se úúúúplnou náhodou zatoulám na nějakou stránku, která mě něčím zaujme.. a když si tak typicky nakloním hlavu ke straně, jako vždycky, když mě něco zaujme, odbočím z původního směru, jímž se má prokrastinace ubírala, tedy do blba, a zaujatě s hlavou takto šišatou následuju neznámé vábení, začítám se dál, hloub a hloub..

a tam to najednou je. Kosá hlava se rovná, aby mohla pozvednout obočí, povykulit oči a pootevřít ústa, aniž by vypadala jako nakřivo pověšená maska vrahouna z béčkového hororu, prostě aby její výraz rádoby inteligentova podivení se stavu věcí nevypadal moc okatě jako nápodoba hraná blbcem.. a uvnitř té hlavy a s určitou pravděpodobností i v jejím p-orbitalu se pohybuje myšlenka "..jak je tohle možný? Pronásleduje mě to, nebo jsem to já, kdo hledá..?"

..a pozdravíme se jako staří známí, jimiž jsme se určitě neměli čas stát, jedině snad v nějakém předešlém či následujícím životě - však co já vím, jestli nejsme sví příbuzní v budoucnosti, třeba nás pak Konec Vesmíru, který dík své podstatě Nekonečna přímo navazuje zas na Počátek, vrhne do téhle situace ještě tolikrát, že ji přijmeme jako normu, bod v časoprostoru, který je tak neměnný, že se ideálně hodí k seřizování hodinek, a ta naše zdánlivá propojenost nás už nebude překvapovat, ač si ponechá onen úsměvně nevysvětlitelný punc déja-vu - a po chvíli zkoumání jeden druhého všemi smysly, i těmi dalšími, které máme jen my, povstane, nabídne mi rámě a zeptá se "smím prosit?" a já nevím, proč se ptá, když už jsme tuhle konverzaci vedli tolikrát, ale pro úplnost a pro případ, že by Vesmír nebyl nekonečný, odpovím "smíš prosit."

..a budeme tančit tango..

..a co bude dál, to si nevzpomínám..

..ale vím jistě, že prosit smí..
..prosit, žebrat, rozkazovat..
..pokorně mi líbat konečky prstů..
..zlomit můj odpor a znásilnit mě, klidně mi natrhnout p*ču..

..rozdupat mě a zabít.. kdyžtak to udělám já a budu to mít jakoby na památku..

..vždyť jediné, čeho se bojím, je, že mě pošle k čertu, že budu trapná, až se budu plazit po zemi ve vlastní krvi a prosit, ať ji přijme jako dar.. i ten kopanec do xichtu mi bude projevem nehynoucí vášně.. jen ať to není chladné "ne".. prosím.. prosím, jen jednou jedinkrát..

Ewww.. chtěla bych se vyspat.

30. srpna 2014 v 18:39 | autor |  Obrazárna
Začínám i sama sobě připadat trochu příliš nápadně přesmažená.. vždyť už je to vidět na první pohled :-/ ..ale musím ještě chvíli vydržet, aspoň do zítřka.. to je ale blbost.. ale musím.


Tanec smrtihlava

30. srpna 2014 v 13:41 | autor |  Poezie
Jsem noční motýl, jsem
jak samet hebký
a chci se
zabít
za chvíli

Na hřbetě kresbu mám
umrlčí lebky
a smrt si
střílím
do žíly

Vím, že ta vášeň
brzy mě zničí
mě srazí
na zem
bere dech

Jsem noční motýl
propadlý chtíči
v extázi
tance
v plamenech

Hláška dne :-D

29. srpna 2014 v 17:00 | autor |  Duševní průjmy
Bezva! Nejsem jediná, kdo dneska zvrací perly! :-D

"Uvidíme se večer, jdu si něco zařídit.. já mám totiž plán. Ještě nevím jakej, ale budu se ho držet."

...aneb logika v jejím osobitém podání :)

Přirovnání

29. srpna 2014 v 14:03 | autor |  Duševní průjmy
..doufám, že to nikdo nečte a nepokouší se sledovat, sama se v těch slátaninách nevyznám. Vítej, případný návštěvníku, v mém soukromém Elevated Head Maze.

jen jakože dodateček k minulému článku a spoustě úvah a nápadů, které jsem mezitím napsala jinam než sem nebo vůbec nikam, takže to bude vypadat možná trochu mimomísově. To není dojem, to je fakt, FYI.

Napadlo mě takové přirovnání.
Představ si, náhodný čtenáři, nyní vržený do role náhodného kolemjdoucího, představ si sebe před hlubokou strží. Táhne se od obzoru k obzoru a je velmi hluboká, tedy ne že by nešla obejít či zlézt a vyšplhat, ale přiznejme si - komu by se chtělo, žejo.. prostě jakoby jediná možná cesta na druhou stranu vede přes.
A přes tu strž vede most. No.. žádný "nabeton" bytelný betoňák. Ani přesvědčivý cihlák. ..ani uvěřitelný prkňák... jen útroby svírající lanový most, jestli se tak dá říkat tomu, co při bližším zkoumání odhalí podstatu nikoliv lanovitou, nýbrž režnonitní.. připadá ti to jako nemístný žert, to snad po tobě nikdo nemůže chtít.. nóó.. ano, přiznáváš, že jsi ten most vyráběl sám, takže bys mu měl věřit.. ale nějak sis nemyslel, že to je doopravdy - vždyť všichni vědí, že se v konstrukci mostů nevyznáš, proč ti aspoň neřekli, že ta pitomá nit se vůbec nehodí? Předpokládali snad, že ti to docvakne, když si představíš, že bys po ní měl přejít? ..OK, asi sis to vážně měl rozmyslet, nespoléhat na to, že když uvidí tvou směšnou napodobeninu, tak ti dovolí přejít po mostě někoho jiného, po nějakém lepším.. kruci, co teď.. ale ty se tam vážně potřebuješ dostat! Začíná ti natahovat, řveš na ně, ať se vrátí a koukají ti pomoct, kam zmizeli?! To tě tu fakt nechali s tou zatracenou pavučinkou napospas osudu? A dopr..

Odkázán sám na sebe a na tu k uzoufání ubohou věc, která ti prý vážně má být oporou v cestě přes děsivou rokli, přemýšlíš, co dál.. aha, to je ono! Popadneš konec záchranného lana, které je uvázané okolo blízkého stromu, a pevně si ho zašněruješ kolem pasu. To už je jiná - spokojeně ohmatáváš povzbudivě tlusťoučký provaz a napadá tě, proč sakra jsi ten most neudělal z tohohle matriálku?! ..aha, tohle by mohl být problém.. je moc krátké. Od toho stromu nedosáhne ani do tří čtvrtin šíře propasti. ..no nic, za pokus to stojí. Přinejmenším tě tohle lano zachrání před pádem do hlubin, kdyby ta parodie na most, za níž už se vážně stydíš a začíná tě pěkně štvát, pod tebou urvala. Přinejmenším se budeš moct chytit toho krásně pevného lana a vyručkovat zpátky nahoru, ještě jednou zkusit přivolat pomoc. Tak jo, jdi na to.

První vratké kroky, skřípění o sebe drhnoucích ploch, vlákna vyšponovaná k prasknutí.. třesou se ti kolena a točí se hlava.. ale už jsi skoro v polovině mostu. Zahlédneš je na druhé straně, čekají, někteří se těší a mávají, jiní se tváří nepřesvědčeně.. krucinál, tak už by ti mohli hodit lano, ne? Nebo co jako čekají - už zbývá pár posledních metrů, jenže tvoje záchranné lano se ti začíná nesmlouvavě zařezávat do těla, nechce se natáhnout, ne a ne povolit, nemůžeš se hnout dál, i když se snažíš, silou myšlenek se pokoušíš přesvědčit rokli, aby se o metr dva smrskla, nebo aby se ten debilní strom za tebou o kousek překořenil.. DOPRDELE! Ten debilní strom to snad fakticky udělá! Zapraštěly kořeny a tebou to cuklo o dvacet čísel dopředu, div že sis nevyrazil dech - vyděšeně se otočíš - dohájedohájedoháje!!! Tak tohle má být tvůj osud? Nejen, že ti pod nohama praskne mostek z nití, ještě na sebe záchranným lanem strhneš strom, budeš padat do propasti ještě k tomu s rozmlácenou hlavou a kdyby tě někdo zkusil zachytit, strhneš ho ssebou?!? Ne - honem zpátky!

..vítej tam, kde jsi byl.. zpola vyvrácený strom, teď teprv vidíš, jak mizerné má kořeny, posměšně pevné lano, které je ti k ničemu, ale pořád ještě je ti zdánlivě lepší oporou než most, který sis sám postavil. Jen breč, breč a volej na ně, pros je o milost a o další šanci.. třeba ti to pomůže. Aspoň jako, jinak samozřejmě víš, že ti pomoct nemůžou, přinejmenším ne do té doby, než ze sebe odmotáš zrádné smyčky a zbavíš se toho stromu.. víš, že dřív nebo později, chceš-li se na tu druhou stranu fakt dostat, to prostě budeš muset risknout, spolehnout se na svůj produkt, na svůj most, svou víru v to, žes to udělal dostatečně poctivě, a budeš to muset zkusit bez jištění.. kolikrát to ještě zkusíš drže tlusté lano v ruce, v pouhých prstech, v zubech, prsty levé nohy, kolikrát se budeš trapně a komicky a přitom spíš tragicky snažit nepouštět se záchranného lana a nataženými prsty se aspoň dotknout nejdelšího stébla trávy? I když je ti jasné, že to by tě neudrželo? Kolikrát to zkusíš, než se strom vytrhne úplně a změní tvou naději ve smrt? Máš vůbec ještě chuť se snažit? Minionkrát slyšíš sám sebe, jak říkáš "snažím se, ale nejde to.."

..ále jde, to přece víš. Jó, mít tak koule..

..a ty je máš, to copak nevíš?

...

Životní filosofie

29. srpna 2014 v 10:39 | autor |  Duševní průjmy
respective jedna její část.
Respective obhajoba toho, proč beru drogy, co taky jiného čekot od feťačky ;)

Takže.. proč tedy?
Protože nemám Víru. Už dlouho, příliš dlouho ji nemám. A potřebuju ji, vím to, proto ji hledám, proto se upínám ke všemu, co aspoň vypadá jako Víra.
Víru jsem nenašla, ale objevila jsem něco, co je podobné a co mi pomáhá - drogy. Ale vím, že to není cesta, kterou jsem chtěla jít; přestože po ní jdu a vypadá to, že už nic jiného nechci, není to tak. Rozkládám kolem sebe mapy a hledám jinou cestu, tu paralelu, která se v zásadním rozcestí vydá jiným směrem, tím, kterým jsem chtěla jít.
A tak hledám dál. Drogy mi dávají naději a odhodlání, že tu cestu jednou najdu. Už se dotýkám jejích kontur. Až jí dám reálnou podobu, a já věřím, že to bude dřív, než dojdu k tomu rozcestí, tak se budu moct odpoutat od drog a uchopit svou Víru; nahradit s ní drogy stejně hladce, jako jsem drogami nahradila ji. Přestanu po nich toužit, protože jejich místo ve mně, de facto místo, které jim nemělo patřit, kam jenom pasovaly místo Víry a kde jich bylo zapotřebí, když bylo prázdné, bude zaplněno tím, co tam patří a co tam chci mít.
Netvrdím, že se mi občas nebude stýskat, pravděpodobně budu mít tendence k nim utíkat zpátky, když bude cesta Víry příliš kamenitá a strmá. Vždyť člověk je slabý, je přirozené, že se semtam rád vyhne snaze a pokusí se něco získat bez námahy a bez obětí. Netvrdím, že jsem jiná. Ale chci být jiná, chci být silná a odvážná a hrdá na sebe sama, nechci utíkat, ale bojovat. Nezvládnu to hned, ale jednou příjde chvíle, kdy se tváří v tvář surové skutečnosti nezaleknu a nebudu ji obcházet, protože mi bude hanba lézt zase po čtyřech křovím a riskovat zmazání dlaní a kolen hovnama, konečně seberu svou odvahu a sílu a půjdu dál rovně, raději se sedřu, upadnu a vytluču si zuby, než bych ukázala svou dřívější slabost. Rozbitá kolena, poloprázdný úsměv a špinavý pot mi pak nebudou vadit, protože hrdost zářící v očích z nich udělá mou ctnost. Nebude už nic, za co bych se musela stydět.
A víte co? Já se na to těším. Stejně jako na další dávku teď.. ale budu se snažit se na Víru a na to, co mi dá ona, těšit víc, čím dál víc. Nebude to hned, ale jednou to dokážu. Tomu já věřím.

Vidíte? Dotýkám se kontur Víry.


..jestli s tím někdo nesouhlasí a říká si něco o klasických kecech feťáků, tak vězte, že vám to neberu. Myslete si, co chcete, klidně nade mnou lámejte hole, pohrdejte mnou, plivněte na mě, když vám to pomůže. Mně je to fuk. Nezáleží na tom, co si myslíte vy, protože vy mě měnit nemůžete. Záleží jen na tom, čemu věřím já a co jsem ochotna obětovat a vydržet pro to, abych si dokázala svou pravdu. A to tak prostě musí být, jsem možná blbá, ale palici mám beraní. Když mi řeknete, že se šeredně mejlím, co tím dokážete? Nic; to mě nepřesvědčí, že mám poslechnout, maximálně mě to nalomí - ale nezlomí úplně, takže se vlastně nikdy nedozvím, jestli by moje řešení nebylo stokrát lepší. Proto na vás budu akorát nasraná, že mě nutíte uznat svou hloupost, o níž jste mě nenechali se přesvědčit, tudíž ji neuznám a dostávám se opět do konfliktu; budu nasraná a tím víc budu kolem sebe kopat a ještě vám ty svoje omyly dám za vinu. A budu nasraná i na sebe, protože se budu chovat jako vzteklej harant a to přece doprčic nechci! Za tohle vám teda fakt děkovat nebudu, to si strčte někam.
To, co potřebuju, je dojít k poznání sama, sama zjistit, jestli jsou moje úvahy správné či nikoliv. Pokud budou, tím lépe pro mě; a pokud nebudou, tak můžu uznat svou chybu a nechat si třeba i poradit, aniž bych měla ten hnusný všehanobící pocit, že mě někdo donutil.. pokud jsem blbá, tak to jinak neuznám, než že si o svou blbost rozbiju čumák. It´s so me. Každopádně ať tak či tak, oba případy pro mě budou přínosné a poučné a hlavně se budou od nuceného přijetí cizího názoru, v nějž nevěřím, lišit jednou zásadní drobností - nenechají mě o sobě pochybovat.

Podrobit se něčemu proti vlastní vůli je jako založit paže vzpurně na prsou. Dlaně sevřené v pěst kdesi v podpaží. K čemu to je? To, co potřebuju, je mít ruce stále volné, sledovat jimi po hmatu obrysy dosud neviditelné Víry - sáhnout do prázdna, OK, sáhnout do něčeho hnusného, OK, sáhnout na plotnu a spálit si prsty, OK - ale neztratit vůli hledat dál, neopouštět to, co už jsem nalezla a co můžu tak snadno ztratit, když s tím nebudu v kontaktu. Možná vám budu připadat jako magor, že se plížím kolem s tápajícíma hnátama jako zombie, ale věřte, že fakt nepotřebuju, abyste mě za ty ruce chytali a zkoušeli mě navést jinam.

Blalablááá, bla blááá :)
náhodou - víte, že se dnes cítím fakt báječně? No, jestli nevíte, tak na to taky sere pes :) já to vím. Já si zatraceně věřím.

Kámen.

Milá Beauty, já Tě..

28. srpna 2014 v 13:41 | autor |  Duševní průjmy
zprávička pro Beautiful-sick-mind:

Ty si mě nepřej.. víš, co jsi způsobila tím, žes mě nominovala do té čelénže? Respective svými otázkami? Jestli nevíš, tak já Ti to řeknu - zpracovávám to už někdolik dní!!! a budu to muset rozřezat na několik článků, tedy na brutálně okleštěný protokol z výslechu a několik mnohem brutálněji nekonečných zpovědí! Takový duševní průjem jsem ještě neměla, myslím, že z něj moje nebohá duša bude mít hemeroidy, jaké svět neviděl.. a ne a ne, prostě si to nemůžu nechat pro sebe, takže tím potom (za ty dva měsíce, až se z toho všeho vypíšu) zaséřu tuhle nebohou webovku a Tebe ti, kdo do té žumpy slov omylem vkročí a budou se jí muset probrodit, ukamenují!

Jen FYI :-P ;-)

Jajaj, ta matematika..

26. srpna 2014 v 15:11 | autor |  Duševní průjmy
a jajajaj, taky ta chémie.. a jajajajajajaj - no fyzika se toho naštěstí týká jen tak jakože.
V blízké době pravděpodobně budu mít šanci ukázat, jak děsně operativně umím operovat, ale já debil jsem se zasekla na trojčlence.. já vím, že ji pěkně trápím a že jsem na ni někdy neférově humusná, ale fakt díky za mamku a za její chemicko-analytické vzdělání. Já sice chemii "praktikuju" a skoro by to mohlo vypadat, že tomu jakž takž musím rozumět, ale chyba lávky - jak jsou v tom čísla, jsem v koncích.
A co že za záhadu hlavolamu jsem to bez přítele na telefonu nebyla s to vyřešit?

..jak udělat z 90% lihu 80%.

..Bože můj, to je ostuda..



..tak doufám, že se mi aspoň tu pitvu nepovede zvorat, aby se mi tady nezačali posmívat.

Ztratila jsem Ji, vzpomínek se nevzdám!

25. srpna 2014 v 16:28 | autor |  Tétéčka
"Je lepší lásku ztratit, než ji nikdy nemít"

..svým způsobem rozhodně ano. Sice by krásnější bylo ji nikdy neztratit, ale nemůžeme mít všechno. Vždyť nežijeme v ráji.

To, že jsem ztratila svou Záři, je pro mě pořád (a bude nejspíš navždy, tak to má být) velice hluboká a bolestivá rána. ..jo, i teď už zas začínám slzet, ale to je v pořádku; ráda proleju všechny slzy, co mám, připomene-li mi to, že jsem prožila ten nejkrásnější vztah, nejkrásnější období života. Život se Září.
Když už jsem nucena smířit se s tím, že nebyla nesmrtelná, tak se mohu utěšit vzpomínkami. Těch mi tu na Zemi zůstalo mnoho, nikoliv dost, ale mnoho.. nejen na události a společné zážitky, ale - a ty jsou mi nejdražší - vzpomínky na ni jako takovou: pořád si dokážu přesně vybavit, jaký to byl pocit, držet ji v náručí.. jakou barvu měly její oči.. jakou měla váhu, tepovou a dechovou frekvenci, jak voněla.. jak se dívala, jaký měla hlas a kolik jím dokázala vyjádřit.. a jak byla nádherná, vším, i svými chybami, protože i její chyby jsem nade vše milovala.. a když na ni vzpomínám, tak sice trpím, ale oživuju si tím lásku, kterou jsem cítila s ní. To totiž byla skutečná Láska, ta, co nerezaví, neumírá, je věčná a nenahraditelná. Naštěstí. Záři jsem ztratila, ale ty vzpomínky a tu Lásku - ty nikdy, nikdy a za nic na světě odejít nenechám.

Tohle je asi jediná bolest, kterou bych každému přála zažít. Nic vás nenaplní víc než bolest z lásky.

Pád

25. srpna 2014 v 1:53 | autor |  Poezie
Umím napodobit hvězdu
věrně ztvárním její pád
třesu se tu na dojezdu
jako dřív už tolikrát

a zas ptám se sama sebe
kdy příjde trest za snění
co mě při mým pádu z nebe
v hořkej popel promění..?



..možná je to správnej přístup, počkat, až jí bude blbě a pak ji rozkopat ještě víc. Třeba si konečně uvědomí, co provedla..