Září 2014

Ode zdi ke zdi

29. září 2014 v 16:30 | autor |  Duševní průjmy
Nacházím se v podivném stavu ..o němž nelze říct "vzniklém sloučením mnoha ještě podivnějších stavů", protože vzhledem k nepřetržitému vlnění hranic tohoto stavu je slůvko "vzniklý", v této dokonavé podobě, zcela nevýstižně ..hmm.. dokonavé. Toho si nevšímejte, jsem trochu úchyl na slovíčkaření, a mám-li dojem, že použité výrazivo není úplně co já bych, tak se v tom šťourám až moc. Ne vždy je to ku prospěchu věci, ale co už nadělám. No - vrátím-li se k onomu aktuálnímu stavu mysli - snad bych jej popsala jako "emočně amoeboidní".
Samotnou mě někdy zaráží, jak rychle se jednotlivé pocity uvnitř té mé palice dovedou střídat/zaměňovat/zanikat a zase vznikat/prolínat se/pářit se/zabít a sežrat jedna druhou/nekomunikovat/bez vysvětlení zmizet na vakanci/prorazit spodinu lebeční a zaplavit jiné části těla, stejně tak nevysvětlitelná je jejich síla, která je někdy tak nepatrná, že se z toho úplně hroutím, a jindy zas tak nesnesitelně obrovská, že to se mnou ani nehne. Něčím to připomíná hurikán, jeho neoddiskutovatelnou destruktivní sílu a znepokojující klid jeho oka. ..možná se v tom ale jen zbytečně moc šťourám, a kdybych furt nezkoumala, zda se nacházím u okraje či u středu, zjistila bych, že už je po bouři. A možná taky ne, sere pes.
Ne a ne, nikdo ze mě nevytluče uznání toho, že jsem to možná s těma drogama přecejen trošičku přehnala. Ne. Za ten divný stav rozhodně může všechno možné, ale ne moje milované fety, jasňačka. Můžou za to všechny ty stresy, co se na mě valí, ta spousta práce, začátek semestru, nepochopitelné pohlavní puzení a v řadě prvé tedy ta dopisní bomba.
Fakt, nekecám; dostala jsem dopisní bombu. Jasně, že v té obálce žádná bomba nebyla a já to vím, ale i tak tam byla.
Poslal mi ji můj bývalý, P., protože je to normální psychopat a chce se mi pomstít. ..nebo možná není, ale už jen jeho existence mě v tom přesvědčení neustále utvrzuje. U mě to má zkrátka nadosmrti špatné, vždycky ho budu mít za zákeřného hajzla, protože je to on, kdo může za tuhle stíhu století. Dopisní bomba byla už jen poslední kapkou. Neptejte se, jen se modlete, abyste tohleto nikdy nezažili.
Samozřejmě si moje svědomí nenechá ujít příležitost, aby mi nedalo studenou sprchu, protože za mnohé své sračičky si můžu sama, no doubt. Zanedlouho to bude rok a půl, co jsem začala prožívat svůj dávný sen noční můru svou tajnou touhu ..tak doprdele.. prostě rok a půl, co jsem začala fetovat. Za posledního půl roku jsem byla jakože-čistá CELÉ čtyři dny.. a včera to byl již pětašedesátý den nepřetržitého smažení. ..a kdo k tomu někdy přičuchnul a tuší, co jsem za debila, toho asi nepřekvapí, že je čím dál tím náročnější odolat vábení jehly. ..kterou si, snad pro strýčka Příhodu, pořád nosím u sebe. ..a nepřekvapí ani to, že jsem pěkně hluboko v závislosti, že jsem si párkrát bolestivě uvědomila, že bez toho nedokážu žít. ..a možná nepřekvapí ani to, že na to často ani nemám chuť a dnes jsem si prostě nic nedala, aniž bych si uvědomovala nějakou potřebu to změnit. ..a asi ani to, že ještě včera jsem byla tak neskonale vděčná za existenci těch zázračným krystalů, které mě nejednou zachránily před pádem do tmy, že jsem prostě jela za vařičem a zulíbala mu ruce. ..a nejspíš ani to, že jsem si dnes měla přijet pro půlčátko z nového varu a prostě jsem to neudělala, protože pro to nemám žádný důvod.
Prase aby se v tom vyznalo. Emočně-myšlenkový mrdník par excellance; ale já jsem prostě moc líná, než abych teď měla nutkání to uklízet. Proč taky, o půl dvanácté v noci. Co krucinál ještě dělám ve škole?! A proč už zase melu o drogách, když vedle všeho důležitějšího spadly kamsi ke dnu šuplíku "K vyřízení"? ..asi jen tak, protože nevím, co si o tom myslet, a nemám s kým o tom kecat. No nic, opět - sere pes. Sere spóóóusta psů. A protože jsme v Práglu, nikdo to po nich neuklidí. To jen tak mimochodem.
Možná, kdybych pohla zadkem, ještě stihnu poslední denní autobus z kampusu ku metropoli, to by bylo fajn, ono na pětikilákový pochod jen v mikině tam už přecejen není úplně moc horko takhle v noci. Takže balím a padám.
Vlastně jsem chtěla jen poukázat na jeden zvláštní jev, který na sobě pozoruju, ač je celkem v rozporu s mým obvyklým chováním;

Rve mě to sem a tam, ode zdi ke zdi.
..a já stojím uprostřed, kamenný pokerface na xichtě.

Nechápu. A je mi to fuk.

Nic víc nechci..

23. září 2014 v 16:00 | autor |  Duševní průjmy
Kéž by to bylo možné.. chtěla bych mít bránu do jiné dimenze, teleport nebo červí díru nebo tak něco.. nějaký průlez, kterým bych mohla utéct na nějaké vzdálené a opuštěné místo, aniž bych musela projít kolem všech těch lidí tady okolo.. potřebuju se dostat pryč, do bezpečí, někam, kde by mě nikdo nenašel.. ale musím se spokojit s jedinou možností, která zbyla - a tak se tísním na necelém metru čtverečním ve tmavém koutě pod kolegovým stolem a přeju si neexistovat.

Překročit hranice

21. září 2014 v 15:47 | autor |  Tétéčka
Tak mě napadá, že je to k pousmání hloupé. Když se člověk chystá přejít přes silnici, vždycky věnuje víc než letmý pohled celému svému okolí - celé té šedivě placaté věci, co mu leží před nohama, všem jejím zjevným i skrytým zákrutům, odbočkám, rohům, za nimiž může něco číhat, někdy se rozhlédne i vícekrát - stále je to malá cena, ochrání-li to onoho chodce před rozšmelcováním náklaďákem; za těch pár vteřin si stojí, jak by ne. K pousmání hloupé mi pak příjde to, že když se člověk rozhodne překročit nějakou jinou hranici, než je zrovna betonový obrubník, tak se nerozhlédne vlastně nikdy. Stále bude posouvat své meze, bourat limity a předbíhat svůj vlastní stín, ale jedinkrát ho nenapadne se před oním zlomovým krokem, ba ani po něm, rozhlédnout a prozkoumat rizika, která ten krok přináší. Přitom to může být něco, před čím by si pustil do gatí i ten náklaďák.

Mám vlastně víc štěstí než rozumu, žejo.. protože za to, že už mám zas jeden přešlap za druhým, jsem byla ztrestána zatím jen nevyžádaným nakrmením.
Muselo se to stát někdy, když jsem nebyla při vědomí. No vzhledem k tomu, že už jsem opravdu dlouho nepadla v mdlobách, tak se to asi muselo stát někdy, když jsem spala. ..to už se sice taky pár dní nestalo, ale jak jinak by do mě, do vegetariána a potravního konzervativce, někdo nacpal pečené hadí maso?!

..aspoň myslím, že to v té pohádce bylo hadí maso - víte, kterou myslím, ta s živou a mrtvou vodou a oři, kteří si vyměňovali názory na své jezdce.. - každopádně v mém případě se ta pohádka do jisté míry stává skutečností, protože nejspíš rozumím řeči zvířat. Z ničeho nic. Nejen, že slepice místo kdákání zpívají operní árie jako nějaký podivný sbor sopranistek, které mají semtam tendence začít kvokat, ale dnes na mě dokonce mluví celá stáda ovcí a koz.. lidskými hlasy, fakt, nekecám.

..i když.. ono je to možná jinak. Možná se pohádka nestává skutečností, ale skutečnost neskutečností. Možná to bude tím, že jsem zase překročila hranice, tentokrát hranice reality.

Omluva za neschopnost

11. září 2014 v 18:35 | autor |  Duševní průjmy
Všem občasným čtenářům, kterých si opravdu velmi vážím, se omlouvám za svou (věřím, že) dočasnou neaktivitu na blogu. Mám náročné období, se kterým se vyrovnávám jen stěží. Dokonce bych řekla, že pervitin v tom hraje spíš jen podružnou roli, v podstatě tím, že přijmout identitu smažky je pro mě o dost méně složité/děsivé/bolestivé/ponižující či já nevím co, než se srovnat s tou vlastní. Uznávám, že mám problém (ani ne s drogama, spíš jen sama se sebou), snažím se něco se sebou dělat, protože dlouhodobě je tohle vážně k nevydržení.. možná to ale bude o něco brutálnější, než jsem doufala, a asi se nevyhnu pádu někam hodně hluboko, ne-li na dno. Ale pořád ještě se nehodlám vzdát. Vás, mí milovaní virtuální přátelé, kteří mě mnohdy hodně držíte, i když vás vůbec neznám, bych chtěla poprosit o jedno - nezatraťte mě. Snad by vás to nemělo nic stát, a mně by to ulevilo. Ještě jednou se omlouvám a (opět - věřím, že jen) dočasně se loučím.

Tak a dost, už jsem se nasrala

6. září 2014 v 13:29 | autor |  Duševní průjmy
a vyhlašuju veřejnou výhružku - beru si ssebou hasák. Příštímu člověku, co na mě vypleskne Dementní Výraz č.7, hpo přerazím o palici! Takže bacha na mě! Už mě ti civilové (od slova "civí", přičemž by si evidentně nejradši ještě připomohli lupou) vážně štvou. Tohle vcelku nemám za potřebí, furt ze sebe odlepovat zasraný voči, myslíte si snad, že nemám nic jinýho na práci?! Když vám ten xicht příjde tak příšernej, tak mi na něj - kurva - NEČUMTE!!!

milým blogerům a zděšeným náhodným čtenářům - v tomto štěku není nic osobního proti vám.
..pokud jste teda nebyli jedním z těch kriplů dnes, pak to je ryze osobní a až mě příště potkáte, tvařte se, že jste neviditelní, jinak vytahuju hasák a přestávám se ovládat.

Děkujeme za pochopení.

Cestou kolem Vltavy

2. září 2014 v 22:22 | autor |  Duševní průjmy
..jako každý den, i dnes jsem jela tou cestou kolem Vltavy, dnes opět roztančené deštěm, už se smrákalo a já mířila zpět ku škole, kde teď sedím a prokrastinuju a nějak se mi vůbec nechce domů, kde bych nemohla dělat nic, ani tu prokrastinaci, jen něco pro své zdraví, tedy spát, ale stejně s vyhlídkou na to, že během dalších pár hodin příjde ono vytoužené nesmyslné hořkosladké porušení nedaného slibu.. takže vlastně nemám moc důvod tam jet, znovu kolem tiše šumící Vltavy..
..dnes, jak jsem sledovala její vlhké křivky potřísněné zlatavými skvrnkami, blednoucími pozůstatky po doteku posledních prstopaprsků slunce, náhle se mi bolestně zastesklo - je to už ..hodně dlouho, co jsem naposled hladila podobné tělo.
Kdybyste mě někdy viděli u Vody, věděli byste. Jednak byste věděli, že u mě není rozdílu mezi předložkami "u" a "ve", většinou ani jimi a "pod", jde-li o Vodu, tudíž nachází-li se někde v dostupnosti ne zcela odpudivě špinavé těleso, tak s nejvyšší pravděpodobností budu k nalezení u něj, případně v něm alespoň po kolena smočená. A laskám jej prsty a dlaněmi, rty, prostě jak to jde. Voda je pro mě takového něco jako odvěká láska, k níž se pořád ráda vracím, i když jí nemohu být věrná. Vždy ráda jsem se dotýkala hebké hladiny a nechala si praménky průhledných kapalných vlasů prokluzovat mezi prsty.. a ona mi někdy umožnila prožít extázi, něco jako ten nejtišší orgasmus, když jsem se do ní ponořila, zavřela oči a vydechla, abych nechala své bezvládné tělo padat do hloubi jejího lůna, ve tmě a tichu za zavřenými víčky, mít pocit všeobjímajícího klidu jako dosud nenarozené dítě, pocit stavu beztíže a volného pádu jako za letu uhynuvší pták, pocit zamlčeného vzrušení, chvění potlačených obav a proniknutí do neznámých dimenzí jako první prst objevující tajený klín panny, všecny ty zdánlivě protikladné dojmy s intenzitou, která i ve svém vteřinovém záblesku vyruší všechny ostatní vjemy a zanechá za sebou otisky třpytivých kapek na duši, záhadný úsměv ve tváři, záhadný lesk v očích a na dotek citlivou husí kůži všude tam, kde se mě dotla, tedy po celém těle..
..no dobrá, možná jsem se nechala trochu příliš unést tou "Kreativitou a perverzí", ale Vodu miluju, to je prostě fakt. Párkrát jsem prý byla přistižena při snaze nechat si narůst žábry, proto prý mám tak relativně malou spotřebu vzduchu. Sice bych spíš řekla, že to bude souviset s mou dost nestandardně nízkou dechovou frekvencí i suchozemskou, ale nechám podezřívavce při tom - koneckonců, mně by se žábry docela líbily :) třeba keříčkovité, jako má axolotl. ...
..ach jo.. teď to na mě doléhá s plnou silou. Celá naše potápěčská parta je už druhý týden na tradičním místě našich koncoprázdninových podhladinových výletů. ..jen já ne. Nelituju toho, že jsem nejela, protože to mělo pro mě velice zásadní důvod - mou práci, můj experiment, který ještě nedošel konce, ať už ten bude jaký chce.. také by mi pobyt poněkud znepříjemňovalo intenzivní vědomí dluhu, který jsem stále ještě nezvládla splatit a který by tímto již dostoupil takové meze, že bych to nebyla s to dát dohromady ani do konce příštího roku.. ... ..ok, uznávám, že by v tom maličko haprovaly i ty mé drogy, protože by to znamenalo 14 dní abstinence po mnoha měsících bez abstinence.. ale to se mi, kupodivu, nikdy nezdálo jako problém, protože prostě ... už několikrát jsem si povšimla, že když jsme tam byli, šly všechny moje ostatní slabosti stranou (kromě samotářského potulování se v odlehlém tichu kopců a olivových hájů) - když tam jsme, tak nepiju kafe, kouřím minimálně a internet a podobné věci prostě neexistují, pramálo jím a piju spíš kvůli vědomí toho, že množství přijatých tekutin může u náročných a nezvládnutých ponorů rozhodnout mezi životem a smrtí (LBNL, i kdyby smrti nebylo, tak s migrénou se fakt potápě nedá), navíc u mě lze vodu použít jako univerzální antidepresivum a antihistaminikum, stačí kolikrát vědět, že u ní budu, a jsem náhle zravá (jako rybka - možná přecejen nějakou tu šupinku mám :) ...a koneckonců, vloni jsem u moře byla už jako pikařka ve fázi oťukávání, přímo v tomto konkrétním místě dokonce poté, co jsem skoro týden v kuse propálila s P. - pro představu, za ten týden jsem shodila asi 6kg.. fakt jsem to hrnula až hrůza, a přesto jsem se měla stejně dobře jako vždy, když tam jsem, a před každým výletem jsem byla tak rozjetá a nadšená, že jsem byla nazvána "naspeedovanou veverkou" a už mi to zůstalo.. prostě Voda je v tomto ohledu taky mou drogou, takže mi je celkem snadno nahradí.. no nic. Zkrátka letošní výlet jsem se slzou v oku, ale z praktických důvodů vynechala a nehodlám toho začít litovat (stesk je a bude, to je v pořádku, ale lítostí, že jsem se nerozhodla jinak, bych zpochybnila všechno, co jsem tu odřela za uplynulý rok a že to bylo zatraceně hodně hodin a sil.. ty nesmím nechat zhanobit; ani sebe sama), ale o to víc a šíleněji toužím po nějakém "příště", na které si zařídím včas volno. ...no... ..doufám, že něco takového příjde... nechci to teď rozebírat, protože je to plné otazníků a hodně to bolí, ale aspoň okraj problému olíznu - mám neblahé tušení, že možná došlo k déja-vu i zde, že mí přátelé zjistili, že mají lepší přátele, než jsem já.. že mě možná už ani nebudou mít zapotřebí zvát.. strašně bych chtěla vědět, jak to je, jestli jsem někoho něčím namíchla, nebo je to náhoda, že si na mě celou dobu nikdo ani nevzpomněl? Nechci se chovat tak, jak se mi u některých lidí nelíbí a vyčímtám jim to - jako stíhačka, co se pořád připomíná se svým "dnes jsi ani jednou nenapsal/a, to už asi nejsme ..." - chápu, že dost možná nemají čas, že noťák a mobil je to poslední, co chce mezi ponory člověk dělat - mezi ponory se většinou intenzivně spí nebo intenzivně paří, dle zkušenosti a výdrže jednotlivců, jak jinak se dá přežít absťákové vysychání obleků, ploutví a těl, žejo.. - prostě je jasné, že je sto jiných důvodů, jež mohl zapříčinit neexistenci aspoň "ahoj, jak je" od někoho z kamarádů, než jejich naprostý nezájem a odepsání bývalé známé, co sešla na zcestí.. jenže ty pochybnosti, ta nevědomost.. to je velmi, velmi kruté..
..potřebovala bych pár dní volno. Odjet někam pryč odsud, někam za Vodou, a utěšit se v její náruči - sice by teď její objetí také bylo chladnější, než jsem zvyklá, ale hebké by bylo stejně jako dřív.. tolik bych chtěla mít nějakou jistotu.. v čemkoliv..

To je divný..

1. září 2014 v 19:44 | autor |  Duševní průjmy
..týýýjo.. to už je zas sedm večer..?
Teď teprv jsem zjistila, že jsem si celý den nedala piko.. skoro jako bych se toho zjištění lekla. Taky jsem celý den nic nesnědla a nevypila. Divný, to mě až tak neděsí. Jako bych to nepotřebovala k životu, zatímco piko jo. Hm.. jestlipak to tak není? Nevím. Ale nezlobte se na mě, to piko si teď dám. Zítra potřebuju být totiž superready, a když si to teď nedám, tak tu budu ještě x hodin viset a hloubat nad tím, jak je možný, že na to vlastně ani nemám chuť, proč se neoblíknu, když je mi zima, proč si nezajdu koupit něco k jídlu, když mi kručí v břiše, a proč jsem vlastně ještě pořád živá. Ale to je mi na houby, já se potřebuju zvednout, posbírat si sakypaky a jet domů, abych se postarala o zvěřinec, dala si poprvé za několik týdnů teplé jídlo a pak šla spát, protože jinak budu úplně k ničemu a to prostě NE. Tady mám taky spoustu práce, ale zvěřinec se sám nenakrmí, to prostě musím udělat já (samo, mohla bych poprsit mamku, ale to se mi nechce, vždyť se na ty zvířata těším celý den..) a sice to znamená, že práce bude tady - já tam a zase se zvětší hromádka neoddělaných úkolů, ale upřímně - ty teď stejně nejsem schopná oddělat, maximálně tak podělat, protože jsem tu úplně k hovnu. A jo, už mi taky došlo, co za kraviny to tu plácám a že bych se kliďánko mohla zvednout a dojet domů i bez toho, abych si propálila přepážku, ale upřímně - to se mi fakt nechce. Zvykla jsem si na to, zvykla jsem si na roli feťačky, nakonec cizí s tím přišli dřív než já, ale než mi dojde i to, že takhle jsem to nechtěla, tak to pro mě bude nejlepší způsob.. How lame is that. To je fuk.. to teď nevyřeším, asi to budu řešit ještě pěkně dlouho, ale je to jen a jen moje věc, kdy se rozhodnu přijít na to, že si život diriguju sama a vlastně nepotřebuju ani lidi, ani fety, protože jsem v pohodě. Vím to, jen si to teď nějak nemám náladu uvědomit. Třeba si na to uvědomování najdu čas zase při příští "chvilce hroutilce" - totiž ukázalo se (a je to docela dobrá věc), že když je třeba craving příliš silný, má to na mě spíš odpuzující efekt, protože sama sebe naseru a to mi dá sílu. Bezva, ne? No to je taky fuk. Co jsem chtěla - teda ony jsou to takový blitky tady, bez návaznosti a smyslu, ale komu to mám kurva jinýmu říkat, blogísek přežije všechny hovínka, žejo, a pokud ne, sere pes, vždyť je to jen blbá virtuální realita, jebu na to, jak jí z toho bude - taková chvilka hroutilka na mě příjde pokaždé, když si představím, že z nějakého důvodu nebudu brát nebo že si nikdy nedám do žíly (teda mimo ten důvod, že bych to tak chtěla). Představte si, jak příšerně mi bylo, když jsem si řekla "nikdy se nenašlehneš" a já jsem se rozbrečela - na mou duši, úplně jsem se složila z toho, že bych si neměla rvát fety do žil!!! Doprdele, co to má znamenat?!? Kdybych z toho nebyla tolik rozházená, tak bych se nejradši ohnula přes vlastní koleno a seřezala se na holou, protože toto fakt - to je trochu silný kafe i na mě.. rozbrečet se kvůli tomu, že budu žít normálně.. WTF... no a pak jsem si dost dlouho nedala, protože když jsem na to jen po očku koukla, udělalo se mi blbě z pomyšlení, že tohle byl možná poslední pohled a už to nikdy, nikdy neuvidím.. totálně převrácený naruby. Ale asi to znamená, že bez toho teď opravdu odmítám být. No nějak se to bude muset pořešit, já si to budu muset nějak pořešit, protože je mi sakra jasný, že to takhle nepůjde donekonečna, (kéžby šlo) (dopr.. pročs to řekla?!) (...), ale teď to prostě ..neudělám.

A vůbec, když už jakože motivační kecy..

1. září 2014 v 19:04 | autor |  Duševní průjmy
..tvrdím, že KAŽDÝ člověk má možnost být absolutně spokojen se svým životem, když nalezne ten bod naprosté harmonie, kdy mu nic nechybí a nic nepřebývá.. v materiální ani emocionální rovině a vůbec v čemkoliv. Musí to jít. Jenže lidi mají porouchanou představu o tom, jak na to. Pořád si berou příliš k srdci kritiku okolí, která je pak nutí se rozhlížet se závistí a maskovat svůj strach z vlastní nedokonalosti tím, že taky začnou kritizovat.. taky chtějí mít úplně všechno, ale nevědí, co to je, tak se zahrnují cetkami nebo se bičují hladem a zimou a uniká jim, že možná potřebují jen nějaké to vlídné slůvko.. nedokáží se smířit se svou nemocí nebo slabostí, protože s ní nejsou schopni splnit požadavky v práci a tak.. pořád se pokoušejí plnit nároky jiných, aniž by věřili, že na to mají.. nežijí svoje životy, jen se snaží hrát role, které jim diktují jiní.. a čím zoufalejší snaha, tím zoufalejší výkon.. proboha lidi, copak to nechápete? Vždyť je to tak jednoduchý.. co tak začít s tím, že by se každej staral sám o sebe..?

..kdyby na to byl člověk sám, tak by to hravě zvládl. Jako Robinson. Prostě nemůžete chtít něco, co nemůžete mít, pak vás nemůže trápit, že to nemáte, ne? Proč sedět na břehu a bulet, že nemáte zaoceánský parník s vířivkou a plnou penzí? Máte opuštěný ostrov a hlad, asi by bylo třeba se jít poohlédnout po něčem na zub.. a pak už sere pes na parník, půjdem si radši čmárat nahatý holky do písku. Bezva! Život je přece fajn... Proč si ho navzájem kazíme?

Pořád jsem nejistá

1. září 2014 v 17:54 | autor |  Duševní průjmy
Já vážně nevím. Mrzí mě, že dělám takovou sinusoidu, místo abych konečně měla nějaký jasnější směr. Snad každý den mám hlavu i hubu plnou povzbudivých myšlenek, mám radost, že jsem konečně dospěla k něčemu, co mi pomáhá být spokojená se životem a snažit se, bojovat za něco (pro sebe) smysluplného. Zároveň ale nemůžu říct, že bych si tím byla jistá, že tak nějak vím, o co mi jde. Nevím. Stejně tak, jak jsem nadšená pro žití a všechno možné v něm, blablabla, tak jako bych ztrácela - nebo možná spíš pořád postrádala - kontakt se skutečností. Nejsem si jistá ..ničím, ani tím, že jsem opravdu odhodlaná a schopná se cítit tak dobře, jak mi bývá. Neptejte se mě, co chci od života, vždyť víte, že vám co pět minut odpovím něco jiného.. nevím, co od něj chci. Možná že smrt. To je poslední naprosto nezpochybnitelná jistota, jakou mám. Možná není dobře, že se k ní upínám a používám ji jako opěrný bod, ale nevím, jak jinak bych to udělala.
Ale co; de facto jsem šťastná, jsem docela dost šťastná. Asi jako pilot větroně, který od malička toužil pilotovat větroně. Jsem šťastný pilot větroně. ..někdy mě napadne, že to asi není v pořádku, když se podívám dolů a zjišťuju, že tam není nic, žádná Země, na které by se dalo přistát, prostě jen Nic, prázdný prostor.. nevím, jestli bych se neměla bát, protože jednou budu potřebovat přistát a tohle nevypadá moc nadějně.. nevím, jestli si nemám sypat popel na hlavu a vrátit se tam, odkud jsem startovala, tam přece nějaká Země musela být.. ale nevím, kde to bylo, každopádně tady ne.. ale vlastně je to fuk, chtěla jsem létat - chtěla, a co se mi může stát? Že spadnu, zmizím v prostoru, zemřu? Vždyť to já vím, počítá se s tím a nebojím se toho. To prostě příjde. Létám si dál ve svém větroni. Jsem vlastně velmi šťastná. A vlastně nejsem.

Zase kéééérky

1. září 2014 v 10:07 | autor |  Duševní průjmy
Jak se to tak stává, zase mi někdo četl myšlenky. A ona to umí, takže to byl určitě důvod toho, že mi včera začala líčit, jak je nervozní z úterka, že jde s bráchou na tetování a jestli si myslím, že zvolený motiv je dost ...takový, aby se hodil pro věčné zachycení v síti kožních buněk. Mimochodem, jo. Motiv ji dost dobře vystihuje, ačkoliv to málokdo pochopí, ale to taky nebyl záměr.
No a hnedle se mě ptá - "Já vim, že kéru nechceš kvůli tý kůži, ale hele, přemejšlela´s někdy vo tom, co by sis dala udělat?"

..jo. Posledních dvacet let asi tak.
Ale nevím, jestli bych si byla s to vybrat něco, co by mě vystihovalo a zároveň bych se za to nemusela stydět.. abych nakonec neskončila jako o dost menší a o něco prsatější dvojník pana Franze, jak bych se ty důvěrnější motivy pokoušela nenápadně ukrýt do spleti nesmyslů.

Mohla bych si nechat nad levé kůzle zvěčnit buchnu.
Třeba bych si konečně uvědomila, co chci.

Mimochodem - včera jsem jediného člověka, který si od prvního setkání nemyslel, že si šlehám, zbavila jistoty. Tak tu to máš, blbko, vítej ve škatulce nitrožilních feťáků, i když sem nepatříš - stejně je každýmu jasný, že tam skončíš. I tobě. Nebo snad ne? Vzpamatuj se, holka. ..buď přestaň úplně, nebo se už konečně sestřel. Vždyť víš, jak to máš.