Říjen 2014

Ochutnávka

31. října 2014 v 2:43 | autor |  Duševní průjmy
Takžéé.. jednak aby bylo vidět, že se neflákám, že fakt pracuju, jednak abych se "pochlubila".. zde jest ochutnávka v podobě abstraktu mé (doufám) budoucí menší vědecké publikace. Tak co myslíte - zaujalo? Navnadilo by vás to k přečtení?

As well as many other parasitic species, the minute tapeworm and still somewhat neglected threat Echinococcus, has an indirect life-cycle, being almost harmless to its definitive host, yet lethal to the intermediate one, which can also be a human. Although the modern medicine is able to cure the diseased, the treatment is often invasive, costly and not risk-free; hence it is still very important to investigate deeply this parasitic species, its biology, epidemiology and transmission at least in the interest of getting its dispersion under control. Some of the crucial questions remain unanswered, for instance: considering its two-phasic larval development and suspicious repugnances between its prevalence in intermediate and definitive hosts - is the tapeworms transmission and spreading really dependent only on a chance, or are we facing here another "puppet-master"?

A zase další nedopsaný článek

25. října 2014 v 2:46 | autor |  Duševní průjmy
protože se toho děje příliš mnoho a zas to tu nechci zasírat blitkama jak na psychoterapii. Beztak to nemá cenu. Potřebovala bych vypnout a nemyslet vůbec na nic. Ani na šibeniční termíny, které absolutně nestíhám, ani na zatracený lidi, co se do mě navážejí asi jen tak z nudy, ani na to, že jsem už skoro tři týdny zcela bez peněz, ani na to, že musím před pátou vypadnout z kanclu, aby kolega nepoznal, že jsem tam zase nocovala, ani na toho debila, co mě asi nikdy už nepřestane stíhovat, ani na mamku, která mě nedokáže poslat do prdele, ani na ubohou poslední lajnu, která mi zbyla, ani na děsivou vyhlídku na nucenou abstinenci, které se zoufale snažím bránit, protože by mě nadobro potopila.
Nemůžu. Tolik potřebné volno si musím odpírat, stejně jako tolik potřebný spánek. Za celý poslední týden jsem spala snad jen deset hodin. Ale nejde to jinak. Potřebuju pracovat - když už fyzicky nejsem s to se ani pohnout, tak aspoň přemýšlet.. potřebuju k tomu to svý piko, aby ze mě vyždímalo dosud nevyužité rezervy. Nedokážu být chvíli v klidu, pořád mi to šrotuje a kolikrát jsem už zoufalá, že nemůžu psát myšlenkami, protože ruce se třesou a oči nevidí a myšlenky jedou furt.. poslední dobou je to trochu větší krizovka, chodila jsem domů skoro tajně, jen obstarat zvířata a nějaké domácí práce, vzít si kousek jídla, abych nechcípla hlady, a zmizet zase pryč, lepší připadat si tu jako černý pasažér než jako plenitel, když Doma už si tu skoro nepřipadám.. každý den práce a každý den je jí víc a pořád jí bude přibývat, nezvládám, nějak si nejsem s to vzpomenout, co je to volný víkend.. potřebovala bych si odpočinout, ale nejde to, protože na práci jsem stejě tak závislá jako na tom perníku.. vlastně vůbec ne, to je právě ono. Bez perníku bych nezvládala práci, bez práce bych nepotřebovala perník; kdybych neměla jedno ani druhé, nic by se nestalo, mohla bych bez toho žít. ..ba ne, nemohla, protože by to nemělo smysl. Můj život bez těchto dvou komponent by pokračoval, ale zbytečně.
Možná že obojího využívám k útěku před vztahy, kterým nerozumím a mám z nich strach. S mamkou hlavně.. nevím, co se to děje, vůbec ji nechápu. Nechápu, proč mě už dávno nevyrazila, když sama dobře ví, že by nás to možná obě zachránilo. Dnes jsem jí řekla, že jí ke zdraví a spokojenosti chybí jediné - vysrat se na mě. ..jak by prý mohla? ..nechápu - proč by jako nemohla? Místo toho se kvůli mně stresuje a já jsem vystreslá, když vidím, jak se stresuje; to jako pomůže komu? Jak mám takhle pracovat, když se musím strachovat kvůli něčemu, co nemůžu ovlivnit? Jasně, můžu to ovlivnit - přestat s fetem a nechat studia, na které bez něj nemám - ale nevím, jestli bych byla schopná takové oběti. Možná ani vlastní mámě ne; v tomhle ohledu jsem asi větší svině sobecká, než jsem si myslela.. nechci se vzdát svých prapodivných cest jen za cenu její spokojenosti. Je to hnusný, ale je to tak. Chci svůj život. Proč mi ho dávali? Abych ho vrátila? Tak teda není můj? Nerozumím tomu.
Taky bych měla zajet za babičkou na návštěvu. Už je to víc jak rok, co jsme se viděly. Ráda bych ..ale zároveň se mi nechce. Babča je už hodně nemocná, prý se ztrácí před očima. Chtěla by mě vidět - a já ji taky. Zdrtilo my mě, kdybych to už nestihla. Ale mám takový strach, že bych jí návštěvou splnila "poslední přání" a byla tak poslední, kdo ji měl držet za ruku, že se při každé myšlence na ni akorát rozbrečím. Ještě k tomu, když mi mamka furt vyčítá, že chudák babi kdyby tak věděla, že její nejoblíbenější vnučka, ta, která upřednostnila svůj malicherný výzkum před ní, je obyčejná smažka, že by jí z toho trefil šlak.. jak je to možný, že pokud jde o rodinu, vždycky docházím k jedinýmu závěru - že jsem něco tak odpornýho, že nemám absolutně žádný právo existovat, natož bejt šťastná..? Hnusím se sama sobě a vlastně je zcela absurdní, že chci žít.

..nevím, proč mám takové nutkání žít zarytě dál, přestože si to zas a znovu vyčítám a nenacházím pro to jediný důvod, přesto to dělám. A aby to šlo, tak utíkám před lidma a vztahy, schovávám se za práci a maskuju se fetem, aby to na mě nemohlo. Bůhví proč.. proč se tím nenechám sešrotovat teď? Vždyť je to jedno, stejně jednou umřu, proč ne dneska? Zejtra to lepší nebude. Zejtra teda rozhodně ne, protože nemám prachy na piko. To je v prdeli; nechci bejt bez toho, nechci zase vidět, že to nepotřebuju, nechci se dlouze vyspat a pak zjistit, že funguju v podstatě stejně. To je to nejhorší. Vím, že to nepotřebuju. Ale závislá jsem na tom až hrůza.
No to je fuk. Pindám kraviny, protože nemůžu hnout s rozepsanou žádostí o grant. Zástupné problémy, jak typické.

Včera jsem dala svým Expíkům supernášup, takovou dobrotu snad žádní jiní laboráci na světě ani neznají - oříšky, ovocíčko a piškotky s Pribiňákem, myšáci se olizovali až za ušima.
Dnes jsem svůj Experiment slavnostně zakončila. Bez pomoci, odmítla jsem ty, kdo se nabízeli. Chtěla jsem být sama. Je ze mě jedenáctinásobný vrah.






O víkendu budu sama "doma". Skutečně doma z toho strávím asi jen pár hodin, protože do školy tak jako tak pojedu, i když ty nejdůležitější myšky už jsou v mrazáku; o ty ostatní je taky třeba se postarat a kdo jiný než já by to dělal, když jsou moje. A mám tam ještě další věci na práci, vzorky na zpracování.. nějaký čas taky věnuju zoufalé snaze o získání nějaké té stovky, kterou bych mohla profetovat.. ale pár hodin rozhodně strávím tady, doma, a chci většinu té doby být ve svém pokoji a tisknout k sobě některého z hřejivých hebkých tvorečků, kterým nevadí, že nejsem kompatibilní se životem.

Bla a bla, bla bla, ablabla a tak..

23. října 2014 v 0:23 | autor |  Duševní průjmy
..cifix, já bych si chtěla pokecat a ono už zas musí být půl jedné ráno a všici spěj a aji kdyby nespali, tak je to málo platné, protože si se mnou nikdo povidat nechce, bůů.. tak aspoň otravuju Blogíska; moc zábavné to s ním ale není.

Tak mě tak napadlo..

22. října 2014 v 23:55 | autor |  Duševní průjmy
Prodírám se haldami článků, pokouším se z nich vycucat vhodné informace a ty pak vyplivat a uplácat (možná dohromady s trochou hlíny; vlaštovkám a vosám to fachá, tak proč ne mně, žejo) do podoby článku, který by se četl jedním dechem, byl maximálně obsažný, LBNL nesl mé velectěné jméno v kolonce "Autor" a měl - pokud možno - hlavu a patu.

Zatím se ukázalo jediné - hlavu a patu míti ..nemožno.

Zas bourám o svou neschopnost vykašlat se na to, co je tak neskutečně důležité a neopomenutelné atd atd, leč pro účely mé zcela mimo mísu. Ale prokrista - jak se mám vybodnout na to či ono, když to všechno se vším souvisí? Jak mám psát o parazitovi A a jeho vlivu na chování dvou přirozených mezihostitelů a nezmínit, že kromě těch dvou přirozených mezihostitelů může nakazit ještě 150 aberantních, že jím působené změny v jejich chování se v závislosti na druhu mezihostitele liší, jak přesně se to liší, teď teda ten výčet 152 hostitelů a všeho, co se o tom kdy zjistilo, a že ale se to mezi jednotlivými jedinci každého z těch druhů mezihostitelů dost zásadně liší v závislosti na spoustě vnitřních a vnějších faktorů od pohlavní příslušnosti po antropogenní zásahy do ekosystémů, že odpovídající změny způsobuje u svých mezihostitelských druhů i parazit B, který je ale fylogeneticky dosti vzdálen parazitu A.. a pak se to teprve rozjede, když zjistím, že parazit B jde s tou manipulací zas ještě o kousek dál, protože jeho mezihostitel slouží za potravu predátoru X a predátoru Y, z nichž ovšem pouze predátor X může sloužit parazitu B jako definitivní hostitel, a že - co se defhostů týče - parazit C, patřící do stejného kmene jako parazit A, jen do jiné čeledi, tak narozdíl od parazitů A i B může larvální vývoj klíďo brďo prodělat v tomtéž zviřátku, které před chvílí dopoužíval jako defhosta. A teď - doprdele - si vezměte, že je téměř vyloučeno (v přírodních podmínkách), aby byl jeden hostitel infikován jen jedním patogenem, že se v něm mohou mydlit paraziti s bakteriemi, že se mezi sebou mohou dva manipulativní paraziti přetahovat o jeho vodící šňůrky a ještě u toho zakopávat o nemanipulativní kolegy, kteří jim to zpříjemňují tím, že taky potřebují někde brát šťávu, proč by jinak parazitovali, žejo, takže hostitelova energetická bilance prochází šílenou agonií štěpení se mezi jeho vlastní skromné nároky a tři stovky parazitujících nenažranců, čímž se hostitel stává vyčerpaným pamlskem pro mikroorganismy, kteří se na něj sesypou a vznikne UÁÁÁÁPŘÍŠERNEJMRDNÍKPLNOPARAZITŮADOTOHOBAKTÉÉÉ-É-mrtvola.
..a nemyslete si, že tím to končí, to je teprve začátek!

A po mně chtějí, abych to sepsala za méně než devět let a na méně než miliardu stránek? Si dělaj prdel ze mně asi.
No nevadí; budu si muset ustříhnout oko, až mi vyleze z důlku a procpe se škvírkou mezi prsty dlaně, kterou se budu sobě sama snažit bránit v masochisticky zapáleném hledání informací, které nepotřebuju bezprostředně teď hned znát, ale nějak to holt udělám. Musím.

Ale aby nebylo toho všeho málo, ani ustřižení neposedné bulvy nezabrání neuronům ve špitání si v zadních lavicích, takže kde se vzala, tu se vzala taková pitomá myšlenka k pousmání.. že kde se vůbec ti paraziti vzali? Jejich adaptace, nemluvě o těch manipulacích, jsou tak neuvěřitelně promakané, že to vypadá, jako by se každý vyvíjeli spíš se svým hostitelem, než jako druh sám o sobě. A neuróní vejlupci v zadních lavicích si šuškají: třeba k tomu taky spějeme, lidi na sobě navzájem tak nehorázně příživničej, že už bude trvat jen pár generací, než se někteří z nás zmenší, atrofují jim oči a nožičky, vnitřnosti se rozpustí v jednolitou kaši a pak se uvnitř zvakovitělé tělní schránky rozevře prostorný pseudocoel a pak běda bývalým přátelům, kteří se přiblíží, jejich k nepoznání změněný druh jim hupsne do anu a bude vymalováno ;)
..no náhodou - 1) parazitů "v tréninku" je mezi lidma docela hóódně a někteří jsou v tom fakt dobří, 2) lidi dokáží vymyslet neskutečně fikané plány zaměřené na vlastní prospěch a přitom (aspoň co se cizích zájmů týče) vypadat, jako by přemýšleli prdelí, takže mozek nejspíš není pro prospěchářství důležitý, 3) brutální manipulaci a její flexibilní přizpůsobení dosažené hostitelově reakci - opět: ku prospěchu manipulátora - můžeme krásně vidět již u kojenců, natožpak u dospělců, 4) vlezdoprdelkovství není v rodě lidském vůbec vzácným jevem, v každé skupině se najde potenciální šampion, konalo-li by se někdy mistrovství světa v řiťolezectví.. vlastně se od těch hlístů zas tolik nelišíme. Oni by asi neocenili dobrou knihu, ale kdoví, možná jen neznají možnosti volnočasových aktivit nabízené moderní dobou, to víte, po pár cyklech páření se v hutném mazlavém přítmí něčího střeva holt ztratíte přehled o aktuálním dění ve světě; nelze vyloučit, že kdyby se třeba taková škrkavka dozvěděla něco bližšího o novinkách ze světa počítačových her, tak by si ráda každý den tak na pět, šest hodinek odfrkla od hrabání se v hovnech - doslova - a vylezla si trochu zapařit nějakou tu megahustou střílečku. Jen si představte tu idylu: RATATATATATA!!! Škrrrrk! ;)

"Nic není nemožné." (Toyota)

A vůbec - myslím, že někteří už na ten trik přišli. Sice nepřesídlili do střev, ale i tak si s námi tahají jak s pěšáky v šachu. Nemáte někdy ten dojem? Ne? ..že bych přecejen byla paranoidní? ..kdoví, možná že paranoia je taky jen adaptace, poslední pokus organismu o obranu před manipulátory myšlení. Nebo se to dřív nazývalo "pud sebezáchovy", ale loutkářům přišlo víc vhod z toho udělat diagnozu, aby selekční tlak vytřídil nevhodně rezistentní jedince a přežili jen takoví lidé-hostitelé, kteří je ochotně nechají odsávat ze svých hlav vlastní myšlenky a cpát si tam cizí sračky. Jeden nikdy neví. Asi se nikdy nedozvíme, jestli "jsou mezi námi" nebo ne - protože odpověď, když do tmy plné náznaků a pochybnosti zavolá "Je tu někdo?!", by čekal opravdu jenom debil.

Mno.. původní záměr byl zakončit článek větou ve smyslu "tak jsem si udělala radost blboučkým nápadem", a ono mi to, sakra, nějak nevyšlo. Asi se to svezlo s tím, že mi tak nějak nevychází víc věcí. Ne že bych si stěžovala, to fakt nemám na co, vždyť přinejmenším mě pořád ještě nevyrazili ze školy a pořád ještě mám jakous takous naději (v duši ..v nose), ale pár záležitostí, na kterých mi záleží, je fakt hodně napiču.

Ale.. na to, jak už je tu na MTSblogu zvykem, sere pes.

Třeba to tak bylo

22. října 2014 v 15:57 | autor |  Duševní průjmy
Nemůžu si to ověřit, tak si můžu myslet, že to tak bylo.. tohle se v říjnu objevilo po ránu u některých základních škol, tak třeba to nějakou tu tvářičku přesvědčilo k úsměvu :)

Trapná jak saně v létě

21. října 2014 v 4:15 | autor |  Duševní průjmy
Bezdomovcem na zkušenou.
Ty krávo.. já jsem tak trapná.. akorát trucuju, protože se mi nelíbí, když mi mamka říká pravdu do očí. Celou dobu jsem žila v nějaké přiblblé iluzi, že jsem možná k něčemu dobrá. Hovno s mákem. Jsem jenom trapná a zamindrákovaná sebestředná píča, však to tady předvádím už pěkně dlouho. A jsem na mamku nasraná, že mi kecá do fetování, a chci se jí pomstít a tak trucuju, utíkám z domova a prostě jak za mlada.
...a co když má pravdu?

..no jestli ano, tak je to stejně fuk. Evidentně jsem tak mimo mísu, že jsem si celou tu zatracenou dobu myslela, že dělám a říkám něco úplně jiného. Asi ne, asi jsem na ni celou dobu štěkala a doma nehnula prstem, místo připlácení na domácnost se od rána do noci tahala s dýlerama a do školy a na farmu jsem ani nepáchla, to jsou všechno jen moje vylhaný drogový iluze. ...? ...já nevím, fakt nevím, jak mám sakra poznat, co je pravda a co si vymýšlím? Co když sem píšu tohle a kdokoliv na to pak koukne, tak uvidí něco jiného? Jak to mám vědět? Jak mám věřit tomu, co vidím já? Jak poznám, že si myslím to, co si myslím? A kdyby mi to někdo řekl, jak poznám, že mi neřekl něco jiného? Co když si to zas jen překroutím? Nebo to snad nebudu já, kdo to překroutí? Neexistuju? Jak to mám poznat???

..tak teda díky. Teď si fakt věřím. A nevyčítám Ti to, mami, i když možná vyčítám a jen si myslím, že nevyčítám, abych se mohla ukájet představou, že jsem já ta dobrá a Ty ta špatná. Myslela jsem si, že tohle všechno je naopak a že vidíš, že se Ti ničím nesnažím ublížit. Myslela jsem, že když dobrovolně odejdu a zkusím se protlouct, že se Ti uleví a třeba se mi podaří vydobýt Tvé uznání, že je mým motivem tohle a ne jen trucování. Ale podle toho, cos mi řekla - asi jsem si to fakt jen myslela.

Do píči s tím. Nechtěla jsem se nenávidět, proto miluju peří. A i to je možná jinak.
Třeba to zjistím, až tu čáru sfouknu. A kdyby ne, sere pes.

Nebo jódluje aligátor, vždyť stejně neříkám to, co si myslím, že říkám. Tralalalá. Nemyslete si, že jsem se zbláznila a je nejvyšší čas odkázat mě do Bohnic. Vždyť to jenom předstírám a dělám si z vás šoufky. Nikdy jsem žádnýma depresema netrpěla, nikdy jsem neměla PPP a každopádně nejsem tak blbá, abych brala drogy; vy jste mi to fakt věřili? Hahaha, kreténi, nechali se napálit! Litujte mě a snažte se mě spasit, baví mě se dívat na ty vaše zoufalý xichty!

..proč..?

Možná jsem v tvé hlavě

20. října 2014 v 16:44 | autor |  Poezie
Chtěla bych ti pomoct
nevypadáš zdravě
neobracej prosím
zraky sem

Vždyť víš, že to všechno
je jen ve tvé hlavě
mysli si, že já tam
taky jsem

Nevěz, že tu stojím
před sebou tvá záda
hloubáš nad krutostí
osudu

a dost možná nevíš
jak moc tě mám ráda
a já říkat ti to
nebudu

Pro případ, že život
ke konci se chýlí
- Slovák by řek "Všetko
lebo nič"

Na krk políbím tě
v nestřežené chvíli
a než otočíš se
budu pryč

Je noc.

19. října 2014 v 2:15 | autor |  Duševní průjmy
Přesněji - už půl hodiny je neděle. Ještě čtyři hoďky a vyrazím na farmu. A zatím tu sedím. A venku je noc. A dělám hovno. Ne doslova, ale i tak mám na sebe trochu vztek. ..i když vlastně ani ne; vím, že bych ho měla mít, de facto ho mám, ale necítím ho tak nějak dostatečně - jako bych ho neměla v sobě, ale někde mimo, možná v natažených dlaních.
To je jedno; plácám kraviny. To bude tím, že načínám čtvrtý den bdění. Už zase. Zase.. a zase vím, že se na sebe podvědomně zlobím víc, než kolik cítí vědomí. A taky moc dobře vím, čím to je. Je to tím peřím, který se tu se mnou tak nějak vyskytuje a tlumí všechny vjemy, co by se mi nemusely líbit. Hodný peří, hezky mi lžeš. Proto tě mám asi ráda. Chtěla bych tě pohladit.
..prokristovyrány.. to jsou ale kydy. A noha mi furt cuká, i když - to vlastně dělala vždycky, proto si taky kdekdo myslel, že jsem "opeřená", snad celé roky předtím, než mi vyrašilo první pírko. Teď už připomínám ... hehe, chtěla jsem napsat fénixe, vlastně ne - labuť - ale prdlajs, holuba.. ale taky ne, chtěla jsem napsat husu, to by asi sedlo.. nebo jsem chtěla napsat kolibříka? Nebo toho rorýse, co je mám tak ráda.. anebo turaka, to je roztomilý opeřenec :) nebo ne - zoborožce, protože to jsou vám tak úžasně něžní ptáci, jeden by se jich bál, když prve zří ty jejich masivní zobany a jaksi zlé oči, které vypadají trochu jako zmijí.. mimochodem - ty zobany vůbec nejsou masivní, pod rohovinovým toulcem silným sotva přes milimetr, vlastně podobným třeba toulci kravího paznehtu, je jen překvapivě řídká síť kostní tkáně. A vlastně to není žádné překvapení, když mají téměř všichni Aves kosti duté, resp. vyplněné takovouto sítí tkáně; dík tomu přece mohou létat, vznášet se a padat, padat se zavřenýma očima a nemysl-jej, jsem se trochu zasnila.. no nic; prostě zoborožci mají, stejně jako další takový klofan - tukan - zobák mohutný a výhružný, ale lehoučký, díky čemuž třeba takový dospělý zoborožec řasnatý váží (vezmete-li v potaz, jak mohutně vypadá) směšného půldruhého kila.. jaká škoda, že je jich tak málo a pořád jich ubývá (na čemž velkou vinou podílí se člověk a jeho nešetrné ziskuchtivé zásahy do přírody; krom jiného kácení stromů, samozřejmě, protože když kvůli těžbě dřeva nezbyde v okruhu stovek kilometrů jediný strom, který by byl v kmeni tak silný, aby v jeho dutinách mohl zahnízdit pár tak velikých ptáků, tak prostě.. nebohý Svět, nebohá trýzněná Příroda..) ..když mi Šéf tehdy vyprávěl, jak vídal přelétávat celá hejna zoborožců, skutečná hejna čítající desítky jedinců, za soumraku z ostrova na ostrov, ..ne, neumím popsat, co jsem cítila, a ani nechci, protože to je jen můj pocit, tajný a hýčkaný, vytvořte si vlastní. Jen toto řeknu, že ten pocit mi na nekonečný okamžik zavřel oči a trochu zaklonil hlavu, abych se vůbec mohla nadechnout, protože někde mezi plicní pleurou a epikardem se ten pocit v onom okamžiku tak rozevřel, že jsem nebyla s to popadnout dech - a ta bezdechá chvíle zakončená nádechem v záklonu a blaženým výrazem rozlévajícím se po tváři, to bylo ..kéž by se všichni ti úžasní nebeští tvorové, i všechny ostatní divoké duše, které už člověk ostřejším loktem vytlačil z Bytí, jednou vrátili a znovu se pohybovali svobodně a hladce od zrození až ke smrti, k té, jíž by dosáhli, kdyby je jeden podřadný druh nafoukaných potomků opic nevygumoval jen tak, pro vlastní prospěch.. trvalo to asi dva roky, příšerně krátké dva roky, nejnepatrnější zrníčko z hodinách existence Vesmíru, pouhopouhé dva roky - pak už mezi ostrovy žádná hejna nelétala, a vzpomínky tak za soumraku čeří jen Noc, která svými temnými perutěmi obejme Svět, jako by ta svá ztracená dítka pořád hledala..
..vzpomínám také, i když ta černokřídlá hejna bezhlučně klouzající houstnoucí tropickou temnotou nad mořem jsem nikdy neviděla; vzpomínám aspoň na ty, které jsem poznala a zamilovala si je, vzpomínám na ty moje kluky, které jsem vypiplala od holátek do rané dospělosti, vzpomínám na jejich zvláštní jantarové oči, které působily divokým a jaksi přísným dojmem, dokud si člověk nevšiml těch neskutečně dlouhých černých řas, trochu podobných řasám mrkacích panenek, a toho, že za těmi řasami je hluboko v těch očích něco tak zranitelného a oddaného, že se nebylo možné nezamilovat.. vzpomínám na to, jak jsem si ucvrkla smíchy, když jsem je poprvé uviděla, protože byli tak škaredí, až byli krásní, jak tam dřepěli skoro bez chmýříčka, s těmi směšnými pahýlky holých křídel, vyvalenými břichy a obrovskýma nohama a jak se v momentě, kdy jsem otevřela lepenkovou krabici, netušíc, co v ní najdu, tohle objevilo a ke mně vystřelily dva dlouhé holé krky s velkými hlavami a neúměrně ohromnými zobany a ty zobany se rozevřely dokořán a začaly vydávat zvuky jako hejno hysterických potrefených husí, a který způsobil po prvotním šoku další záchvat smíchu a inkontinence :) ach, kluci moji zlatí.. vzpomínám na jejich první kroky, tedy spíš přískoky, protože se pohybovali snožmo hopkáním na těch svých velikánských tlapách, přičemž při každém doskoku jim to veliké holé břicho pláclo o zem, vzpomínám na ty týdny a týdny, co jsem k nim vstávala ob dvě hodiny, aby byli pořád dost sytí, jak se učili nejdřív brát sousta z ruky a pak je chytat ze vzduchu, kolikrát se jim přezrálé ovoce rozprslo po nechápané tvářičce, když chňapli omylem vedle, vzpomínám na to, jak se mi choulili pod sukní, když k večeru sílil vítr od moře, vzpomínám na každé pírko, jak nejdřív opatrně vykouklo z pochvy jen tak o kousíček, aby co nevidět vyrazilo v plné délce a zakrylo kousek nahé kůže, vzpomínám na hebký chmýřovitý bílý porost jejich krků a jak se jim líbilo, když jsem je po něm hladila, vzpomínám na to, jak jsem je učila držet balanc na lidské paži, dotýkám se jizev, které mi způsobili, jak se zpočátku klátili sem a tam a ve snaze nespadnout do mě zarývali dlouhé drápy, až mi do očí vhrkávaly slzy, ale nikdy jsem jim to nevyčetla a neshodila je a teď jsem jim za ně vděčná, protože jsou to památky na naše soužití.. vzpomínám na ně i na všechnu ostatní drobotinu, které jsem byla náhradní mámou, o tom ještě napíšu, to je na dýl.. vzpomínám a pláču a taky se usmívám. Svět je plný zázraků, tihle dva jimi byli.

..a už nelituju toho, že tu zevlím v tuhle nekřesťanskou dobu, čtvrtý den bdění načnutý o hodinu a půl déle, než když jsem začala psát; snesu i to, že mě v unavených přepálených očích řeže sůl a cucky z řasenky, i počínající teplotu, která jako vždy signalizuje, že se dostávám na hranici, a kterou za chvíli přerazím dalším kouskem, protože stejně nemůžu jít spát, ač vím, že jedině to bych potřebovala; ne, potřebuju jet pracovat, vyspím se až potom. ..zatím mi i Svědomí přestalo spílat za můj polozombií výraz, protože nebýt teď vzhůru a nezačít v úvodu toho blábolení blábolit o ptácích, bůhví, kdy bych našla příležitost si na ty mý kluky zobatý takhle krásně dlouze zavzpomínat..

..a je to docela paradoxní, vícesmyslné a k smíchu, když po tom všem opěvování opeřenců a jejich tělních pokryvů - i v přeneseném slova smyslu - dodám, že jsem nikdy neměla ráda ptáky a na peří jsem alergická. Jó, nevyzpytatelné jsou cesty Osudu.

A ještě že tak :)

..o tom jak se teď cítím..?

18. října 2014 v 15:54 | autor |  Duševní průjmy
..teda jako ne, že bych stála v šatečkách po kolena ve vodě, což bych si mimochodem docela nechala líbit :)
ale cítím se tak, že jsem si vzpomněla na tuhle bezstarostnou melodii, kterou jsem nedávno zaslechla
cítím se ..hravě, usměvavě, zářivě a tvořivě a táhne mě to ven
cítím se, jako bych všechno dokázala zvládnout
cítím se stejně báječně jako včera odpoledne
poté, co jsem ráno byla v koncích, protože se mi zase něco vymstilo a zase jsem měla strach se někomu podívat do očí
protože ráno bych v těch očích viděla jen odsouzení a zavržení
ale potom..
..potom jsem v těch očích vyvolala nadšení a zápal a snad i vděk
a už jsem nebyla nucena přiznat porážku a propadat se do deprese
protože jsem se rozhořela nádhernou silnou vírou, že na to mám, že naplním naděje, které do mě vložili,
už se nebudu muset stydět za svou existenci, povede se mi dát jí význam - pak budu moct být takhle veselá pořád :)


..možná i bez perníku, jednou..

Všechno nebo nic

17. října 2014 v 9:32 | autor |  Tétéčka
Změnila bych každý den, kdy se mi něco nepovedlo.
Změnila bych každý den, kdy jsem řekla něco, čeho jsem pak litovala.
Změnila bych každý den, kdy mi ujel autobus před nosem.
Změnila bych každý den, kdy jsem našla kousek Lásky, každý den radosti, která trvá jen do smrti.

Změnila bych každý den, kdy jsem nesvírala Záři v náručí.
Změnila bych ten zatracený den, kdy si Smrt nevzala mě místo ní..
Změnila bych jeden z prvních dnů mámina těhotenství, to by ji ani nemohlo mrzet.
Změnila bych každý den, kdy někde začala válka.
Zničila bych svět.

Anebo ne, seru na to.. jsem srab, bůhví, co bych ještě podělala víc, než to bylo, kdybych měnila minulost. možná se rozhoupu a změním dnešek. K lepšímu nebo k horšímu, na tom houby záleží. Mně už o nic nejde.