Únor 2015

Malý hudební koutek

28. února 2015 v 13:40 | autor |  Duševní průjmy
odjíždím do školy, tak ještě žbleptnu, než vypnu noťák.
Během pravidelného poslechu rádia při našich komorních pitevních sedáncích mi v uchu uvízlo pár melodií - Robbieho už jsem zmínila, tak z dalších, co mě nějak víc vzaly, to jsou tyhle dvě:
David Guetta - Dangerous
..líbí se mi ten rytmus. Možná je to zčásti tou asociací (1. poslech - nádherně vyrychlená si jedu svý mrtvolky, tělo chytá hudbu a převádí ji na pohyb a je mi "úpa" nejlíp), ale prostě už to na mě má trvale nabíjecí roztancovávací efekt.

Adele- Rolling in the deep
..když jsem to slyšela poprvé, jak spustila ten refrén, sakra mi přeběhl mráz po zádech. Líbí se mi její hlas.


..jo a ještě -
..nevím, jestli má cenu snažit se pochopit můj hudební vkus :D doporučuju neztrácet tím čas.
Tenhle song jsem od začátku žrala, to ho znám už.. no docela dlouho. Ale punc zbožňování tomu dodalo tohle video, protože za černovlasá holka se mi strašně moc líbí. Heh ;)

..to jen tak mimochodem. Tož já valím, loučím se, papa.

Tak fofr, fofr..

28. února 2015 v 13:25 | autor |  Duševní průjmy
..ať se to všechno stihne, ne?

Ráno jsem se na mamčinu pobídku vykopávala z postele poněkud nesnadno.. teda co kecám, že z postele - zdechla jsem kolem třetí ranní na gauči, akorát jsem stihla odsunout stranou hromady protokolů, abych se neválela po nich. Nebudu lhát, že bych si dnes ochotně nenaordinovala klid na lůžku, ale známe se, žejo - prostě to nejde. Jakoby.

Tenhle týden byl docela výživný. V neděli velké myší čištění. V pondělí pitvy. V úterý výuka, trénink. Ve středu výuka+supl, pitvy. Ve čtvrtek pitvy. V pátek schůze, pitvy.. průměrně 16h denně ve škole, celkem 83 vypitvaných úlovků, 70 odučených studentů, 52 zkontrolovaných protokolů a 227 vydrhnutých podložních sklíček (protože prostě nepochopím, jak je někdo může strčit do krabice se štítkem "čistá podložní sklíčka s jamkou", když jsou na nich přischnuté zbytky preparátů, lepkavé skvrny od bůhví čeho a Lunární mapy z fleků od vodního kamene - do prdky, to je tak těžký to po sobě umejt?!). Od soboty jsem spala dohromady 7 hodin, zt. 6 ze středy na čtvrtek, protože mi už bylo vážně dost blbě. Ale co už, žejo, přece v tom ty svý holky nenechám, kolegyňky potřebovaly pomoc s těmi mrtvolkami a jedna další mě prosila, jestli za ní nevezmu cviko, že musí k doktorovi. Tak jasně, že jo, vždyť mně dělá vyloženě radost, když můžu někomu pomoct :) protože mě pak docela příjemně hřeje karma a piko..

Na dnešek, aby toho nebylo málo a nevypadla jsem z tempa, jsem si do labória připravila dvoje střeva z loňských lištiček; už budou rozmrzlá, tak asi prvně zajedu pořešit tohle. Je třeba to rozstříhat, vybrat obsah a seškrábnout sliznici, nechat to v ledničce naložené v PBS, a pak tak dlouho opakovat cyklus sedimentace-dekantace-gradientová centrifugace-separace-prohlídka pod mikroskopem-zbytek opět sedimentace, dokud z toho matriálu nevytahám všechny parazity, co jich tam je, a nenajdu konečně ty zatracený Echiny. Bůhví, na jak dlouho to bude. To minulé střevo už takhle lustruju snad měsíc (ale tak je to prostě první testace, zavádění nové metodiky, jakmile to budu mít trochu v ruce a zautomatizuju si postupy, půjde to o dost svižněji) a pořád jsem ty mrchy nenašla. Jsou tam jejich vejcátka, jsou tam jejich skolexové háčky, ale těla prostě ne a ne najít.. jenže tak hledejte si dvoumilimetrové červíky v pěti litrech tráveninové suspenze, ona to není zas taková prdel. Chce to prostě trpělivost, klid a nohy v teple. ..a samozřejmě se k této práci výborně hodí vrozená smraduvzdornost, získaná posedlost prací a přítomné laboratorní rádio, díky němuž mě po x dnech a nocích strávených z velké části v oné sklepní místnosti, kam z chodby a okolních laboratoří zaznívají různé podivné zvuky - pšoukání přetlakových ventilů, brblání chladičů mrazicích boxů, drkotání z potrubí a sípavý dech větracích šachet - nechytají stíhy. A připomněla jsem si s ním některé songy, které jsem dřív dost baštila a i teď si je ráda poslechnu. Třeba tohohle Robbieho:

..a taky doma na tom musím trochu máknout. Dnes nebo zítra, seuvidí, jak to stihnu, je nutno vyčistit zvěřinec, savce i plavce. A přesadit aloe, už se nevejdou do květináčů. Docela se jim tu daří, to je bezva :)
..no a od pondělka zase nanovo.

Mám z toho takový zvláštní smíšený pocit. Tohle mě opravdu baví, vcelku mi nevadí být neustále přetažená, dokonce i to osobní volno oželím, protože mám svou práci skutečně ráda. Cítím se užitečná a to mi dělá dobře.
Obav jsem se nezbavila a průběžně mě různé strachy užírají, ale určitým způsobem je to mírnější než předtím. Nevím, jestli je to až taková úleva; mám totiž dojem, že místo abych se strachu zbavila, přijala jsem ho. Tak nějak jako bych počítala s tím, že to špatně skončí; už mě to tolik neděsí. Prostě k tomu nejspíš dojde, tak co už. Zbabělost a nechuť vyvíjet úsilí kvůli něčemu, v co dostatečně nevěřím. Proč ale nevěřím ve vlastní budoucnost, to nevím.
Momentálně mě to ale netrápí. Věřím v přítomnost a tu si úsilím zpříjemňuju. Ono to není tak špatné.
Divné snad, ale ne špatné.
..snad.

Komentář ke článku, vol.2

27. února 2015 v 19:54 | autor |  Duševní průjmy
pro Zabíječku idiotů. 2 of 2..

Komentář ke článku, vol.1

27. února 2015 v 19:51
pro Zabíječku idiotů. 1 of 2..

110 kousků

23. února 2015 v 17:02 | autor |  Duševní průjmy
Toť k početnosti dnešní várky. 2h přípravy, 2h rozebírky a zatím 10 myšišek za mnou; dalších třiatřicet na mě (ne)trpělivě čeká dole na stole jak vosa v Kofole, ..ale už jsem se fakt potřebovala nažrat. A rauchpauza byla taky "nutná". A wécé zvládnu ještě cestou, už skoro úplně valím zpátky do naší hezké útulné laborčičky. Kam jinam taky, žejo, venku je hnusno, tak co bych tam lezla. ;)

Do hlubin

22. února 2015 v 1:52 | autor |  Obrazárna
...další věc, kterou letos v létě prostě musím podniknout...
...padat do hlubin...

..si to teď musím vynahradit, ne?

20. února 2015 v 15:19 | autor |  Duševní průjmy
Saxánka měla rýmičku a neměla o čem psát na blogísek, bo celou tu dobu napůl spala, napůl byla omdletá, immerwährend vykašlávala značně nefyziologicky zbarvené kousky plic či jaký hnus fialový (hnědožlutý až nazelenalý) a třásla se horečnatou zimnicí a vypotila snad i mozkomíšní mok a ještě jí bolel ten zpropadený prst a prostě nap*ču intenzivní rýmičku měla a nebylo o čom psát,
tak nepsala. Just FYI.

A tak si to teď asi potřebuje vynahradit a má už zas milion všetečných nesmyslných dotazů. Jako třeba

..bývají protěže protěžované?
..je "záviď" češtinsky správný tvar?
..byl Artušův rytíř Lancelot nějak charakteristický kopím?
..proč se mračíme, místo abychom se oblačili?
..na co jsem se to teď chtěla zeptat..?
..a je, sakra, Schrödingerova kočka samička, nebo sameček?!

..or just.. overthinking everything I think ;)
again, just FYI.

..ale aby to nevypadalo, že tady plýtvám časem na krávoviny -
- já už mám dnes odpracováno. Já už krávovinovat můžu. Heč.

Už mám vlastně sbaleno.

20. února 2015 v 3:55 | autor |  Duševní průjmy
Obrazně řečeno. Mám rozhodnutí; to zatím postačí.
Letos v létě si chci splnit jeden sen. Je poměrně prostý - sbalím si pár nejnutnějších věcí, těm, kdo by to snad měli vědět, dám vědět, že mě pár dní nemají shánět, sednu brzy ráno na vlak a vypadnu. Chci jet někam pryč od civilizace, někam do lesů, kopců, do ticha, do přírody, někam, kde jsou kamenné meze prohřáté, až se tetelí vzduch, kde je povětří svěží a provoněné lučním kvítím, někam, kde studená a průzračně čistá voda skáče zprudka přes kameny, chci prostě zmizet z dosahu všech nárožních bezpečnostních kamer, mobilních operátorů, sociálních sítí a poštovních holubů, najít horskou bystřinu a jít proti jejímu proudu až k prameni. Poslouchat zurčení vody, štěbetání ptáků, praskání větévek pod tlapkami neviděné zvěře, změnu slyšených zvuků v průběhu dne, soumraku a noci, probudit se ještě před úsvitem, pozorovat pasoucí se srnce zpola utopené v mlze a z vyvýšeného místa sledovat rozbřesk a světlo rozlévající se po kraji. Jedinou vítanou technikou pro tu dobu budiž fotoaparát, maximálně, budu-li si chtít jó dopřát luxus, tak ještě čelovka. Mobil ssebou nevezmu. Ani z důvodu bezpečnosti.
Chci si prostě letos užít svůj lone-time a nebýt ničím vázána. Ani časomírou. Nemám ráda jízdní řády. Nemám pochopení pro lidi, kteří po příchodu na nástupiště vytasí mobily a hodinky, začnou studovat jízdní řád a pak až do příjezdu spoje vydrží nervozně podupávat, nadávat na dlouhé intervaly a neustále pokukovat po stokrát přečteném papíru, zda se dané údaje na něm nějak nezměnily. Proboha proč?? Až pojedu na tuhle svou vytouženou vakanci, prostě si kecnu na zábradlí nebo na zem a budu žvejkat stéblo trávy a pokuřovat a nastavovat tváře slunci, dokud něco nepřijede. Ony tam ty koleje většinou nebývají jen tak na koukání, skoro vždycky po nich dřív či později nějaký ten vagon problafá.. A když už čekání fakt hodně nudí, pořád se dá dělat spousta lepších věcí než nevrlé pražení timetableu pohledem. Třeba zvednout prdel a vyrazit podél kolejí (a po nich, jsem přece trochu romantička) v požadovaném směru pěšky.
Bude přece léto.
Zaprášené bosé nohy, noční koupání v lomu, čas ohraničený jen světlem a tmou a tolik volnosti, kolik zvládnu ujít. Takhle to letos chci. Prostě dát vale všem pravidlům, termínům a upozorněním na příchozí zprávy. Na zdechání na rakovinu tlustého střeva živenou věčným stresem a průběžně přijímanými toxickými splodinami bude ještě času habakůk.
V létě chci ale dělat úplně jinou činnost.
Žít.

út-68

10. února 2015 v 20:10 | autor |  Duševní průjmy
.


Téma týdne

8. února 2015 v 16:10 | autor |  Duševní průjmy
ani tentokrát nenapíšu.