Květen 2015

Pšššt..

25. května 2015 v 22:37 | autor |  Obrazárna
..právě usnula..

potřebuju gumu

22. května 2015 v 16:46 | autor |  Duševní průjmy
na vymazání ze světa

Screwed!!!

20. května 2015 v 19:32 | autor |  Duševní průjmy
Tak tohle nedávám. Jak můžu rozhodnout o něčem tak zásadním v tak šibeničním termínu?!?
Pročpročpročproč???...





..a přitom víceméně rozhodnutá jsem.. jenže.. co když - ...

Sofiina volba?! Hovno!!! Nenávidím tuhle zasranou situaci! Mám v tom snad vidět naději?! Mám se bát, že jejího zahození budu navždy litovat? ..a to jako proč?! Že jsem měla příležitost se z fleku všeho vzdát, nejen drog, ale i všeho, co mi drogy nevzaly?? TO že mám chtít?!?

..nenávidím se za tu netolerovatelnou sobeckost.. ale nechci se vzdát svýho života!! Ať je jakej chce, je sakra můj!!
..prosím.. chci, aby byl můj.. ať to tak je, prosím..

..mám na to dva týdny.. brr.. ale teď nad tím přemýšlet nechci.. asi se ještě sjedu, zatím to fungovalo.. želvy mají brilantně vydrhnuto, klece jsou vyčištěné, pořezala jsem si hnát, přelouskla několik článků a napsala kapitolu do rešerše, přihlásila si termíny dvou zkoušek.. vida, že to šlo, stačilo si zvednout dávky, haha.. blila bych ze sebe, fakt.. ale aspoň jsem schopná se soustředit na jiné věci, jinak bych se zbláznila.. páteční ráno bude klíčové. ..třeba se to přecejen nepotvrdí..

Ale co už. Na zaměstnání mozkových buněk mám bezva nový trik - aneb kdo je lehce morbidního ražení a puzzle už ho přestaly bavit, nechť jme se seskládat dohromady zvířecí lebky, jimž vypadaly všechny zuby. Vřele doporučuju :D

Au. Moje noha.. něco se s ní děje. Možná jsem se trochu přeflákla. ..dneska nemám moc úžasnej den :-/

Opět záměrně nezneviditelním nic, ačkoliv bych si strašně přála, aby tyhle odpornosti nikdo nečetl.. protože mám strach, že se tím připravím o těch pár zlatých dušiček, co mě sem chodí navštívit.. že se jim zhnusím, což bych zasloužila. Není co dodat.

Nožičky Kristovy...

12. května 2015 v 1:37 | autor |  Duševní průjmy
(včera)Dnes jsem neměla moc dobrý den. Ráno jsem nebyla s to vylézt z postele, pak se mi udělalo mdlo, takže jsem si musela lehnout na zem a počkat na ustálení KT, volajíc na veterinu jsem zjistila, že dnes už mě nevezmou, že mají plno, tak jsme s malou objednané až na zítřek (dnes už dnešek), do školy jsem se dostala až v půl třetí odpolko, tam jsem v podstatě neudělala vůbec nic, akorát jsem se znechutila vlastní neschopností dokopat se k činnosti smysluplné, a ještě jsem se málem rozbulela, když jsem si uvědomila, kolik věcí mi teď tak strašně chybí.. je to tak dávno, co jsem se naposled potápěla.. tak dávno, co jsem naposled něco sepsala.. tak dávno, co jsem poslouchala nějakou hudbu.. co jsem byla naposled na farmě, za lištičkou.. chybí mi naše pitevní pondělky, při nichž jsem si připadala užitečná.. a jak moc mi chybí pejsci, o tom ani nemluvím.. strašně mě to sebralo. Taková prázdnota.. přitom jsem vlastně pořád byla v jednom kole, částečně mi taky aktivity kazilo to hnisací oko, s tím se toho mnoho dělat nedalo.. nevím, co se to stalo, co dělám špatně, že přes všechno nasazení se teď cítím tak prázdná.. ani únik od lidí a osamělá toulka méně frekventovanými oblastmi napříč Prahou nepřinesla očekávanou úlevu.. spíš ještě horší propad, bo mi došlo, že vlastně nechci být sama.. že mi k procítění samoty něco důležitého chybí.. a jak na potvoru to nemám, nemám ani trošičku!.. Měla jsem v tu chvíli jedinou toužebnou myšlenku - zfetovat se tak moc, abych to prostě nevnímala..
Trvalo, než jsme se konečně našli, už se skoro smrákalo a mně začala být pořádná zima, ale nakonec tedy přece, část mého čerstvě přijatého stipka se vydala zařídit nějaký kšeft a my s M. jsme zatím čekaly na lavce, než se náš chlebodárce vrátí. S chlebem. "Co je, Saxáno? Jsi nějaká smutná," zkoumala mě M. očima. "Problémy doma? Nebo ve škole?" "Ani ne.. spíš jen se hrozím vlastní blbosti," povzdechla jsem si. "Jak to myslíš?" "Tak, víš co.. nechápu, jak jsem to mohla nechat dojít tak daleko. Uvědomuju si, že ty dávky, co beru, už mi nestačej. Nejsem schopná bez toho pořádně fungovat, ale to dosavadní množství je prostě.. potřebuju se přepálit jak prase, jinak to dnes nezvládám." Koukala na mě trochu divně, jako často, když o tomhle mluvíme. Ona to totiž už zná, nejspíš si prošla tímtéž před bůhvíkolika lety už. Pořád ještě sjedu za týden tolik, co ona za den, pořád ještě jsem na slámce, zatímco ona má ruce samý vpich, ..přesto nejspíš obě víme, že ve mně vidí svoje vlastní "první" kroky na zcestí. "Saxáno, neudělej blbost.. ty se náhodou fakt úžasně ovládáš jakoby.. hlavně si nezačni střílet. Já toho lituju každej den. On taky. Každej. Zničíš si tím život." ..já vím. Hrozný je vědět, že zvládnu tu touhu potlačit, ..ale jen pokud budu mít dost u sebe. Pokaždý - pokaždý, když zbývá poslední dávka, tak svádím šílenej vnitřní boj, ..a zrovna teď to je celkově špatný, samá nejistota, nervozita a strach, nikdo z nás neví, kolik času ještě máme.. nebo co bude pak.. každej den se nutím nemyslet na to, že ten perník, co ještě mám, by mohl bejt poslední, protože s tím vždycky příjde ta zoufalá touha po nástřelu - a je čím dál tím těžší ji krotit.. a zrovna teď, zrovna dnes - po té titěrné trošce včera a téměř neviditelném smítku dnes ráno - a se vší tou hnusnou beznadějnou prázdnotou uvnitř - mám sto chutí narvat toho do sebe.. ach jo.. otřískat hlavu o zeď..
"Zatím takhle, víc toho není, no," hlásí tlumeně a Dotekem Dvou Dlaní mi předává dýlerák a neproměněné pětikilo. "Pak se nějak ozvem, až budem mít, skrz ten zbytek." "Děkuju, děkuju moc," "Neděkuj, máš to ještě u mě. ..no snad ti to bude fungovat. Mně nic jinýho než moje nezabírá, to je hrozný," přes to ´hrozný´ se nad tím nahořkle zasměje.
Rozloučili jsme se o chvíli později, když jsem vystoupila z tramky a ..ani ne nedočkavě, spíš tak nějak automaticky - zamířila do obchoďáku na záchodky. V tu chvíli vlastně nezáleželo až tak moc na tom, jestli mi to bude makat nebo ne; už jen psychologický efekt vlastnictví, možnosti dát si, udělá své, to už mám vyzkoušené.. a jsem tak nějak napůl smířená s tím, že to nemusí být nic moc, když to není od Něj, protože holt dýleři nebývají velcí lidumilové a je jim většinou putna, že se smažky těšily na svou milovanou drogu a pak byly zklamané, hlavně že to zacvakaly..
..no překvapena jsem byla velmi příjemně, tak příjemně, že jsem v to asi vůbec nedoufala.. a najednou zase vidím, že nic není ztraceno, zítra jdu na bazén, chytla jsem slinu na psaní článku, který mi vázne, mám domluvenou zkoušku, zvířátka jsou spokojená, těším se na Dětský den na farmě, kam pojedu pomáhat, těším se na TéCéčko s prváky, těším se na konec léta, že pojedu na potápko, a budoucnost ...existuje!!!
Ach Bože - TOHLE mi přece taky chybělo!

Pozn.aut.: původně jsem chtěla většinu tohoto textu nějak "zneviditelnit", protože.. protože vím, že bych zasloužila dostat neskutečně přes držku za to, že je tohle výpověď o mém životě.. protože vím, že bych měla sama na sebe v tuhle chvíli řvát a kopat do sebe, že jsem tohle dopustila.. že se čím dál víc propadám do závislosti a nejsem schopná se tomu postavit, že tahle dobrovolná pouť do pekla vlastní duše bude mít nedozírný následky.. protože, věřte mi, se za sebe strašně stydím, je mi zle z toho pomyšlení, z tušení, že jednou sebe sama prokleju za tyhle činy.. ale nedokážu to nechtít. Teď jdou všechny výčitky a obavy stranou, teď jsem uprostřed všeho toho znechucení a opovržení - šťastná. Všehoschopná. ..proto nechávám všechno tak, jak to je, bílé na černém k přečtení a vcítění. Jako varování - a jako memento sobě, až mi bude hůř. Tohle je zrádnost a nebezpečí drogové závislosti. Tohle je syrová pravda.

Čarodějnice na Čarodějnice

1. května 2015 v 11:43 | autor |  Duševní průjmy
Dnes je První Máj, lásky čas. Ale ocumlávat mě pod košatým koštětem nikdo nebude, bo mám už zase zanícenou spojivku a nevypadám zrovna vábně. Jak králík s myxomatozou. A prej i s leprou a bůhvíčím.

Ale včera - včera byla Saxána hrdinkou dne! B-)