Červenec 2015

Pohádka o vajíčku

30. července 2015 v 14:32 | autor |  Povídky
Bylo nebylo
jedno vajíčko. Takové maličké, ospalé vajíčko, které se jednoho dne probudilo a pocítilo touhu vyrazit do světa. Ve skutečnosti bylo na světě už pěknou řádku let, ale teprve teď se probralo z dlouhého spánku a jeho příbytek se mu náhle zazdál příliš těsný. Chtělo ven. Už dozrál čas, pomyslelo si; a tak se vylouplo ze svého domečku a pustilo se plavmo nazdařbůh volným prostorem.

Svět zatím nevypadal nijak zajímavě. Vajíčko se mlčky kutálelo všudypřítomnou tmou, v níž nebylo nic k vidění. Pojednou ucítilo změnu - slabý proud, který jej zlehka unášel. Vajíčko se nejdřív leklo a pokusilo se proudu vyhnout, ale bez úspěchu. Začalo trochu panikařit. Teprve když uvidělo temné ústí jakéhosi tunelu, do nějž jej proud vtahoval, přemohla jej zvědavost; ten tunel byl totiž jedinou zajímavostí, kterou mu svět dosud nabídl. I nechalo se vtáhnout do další všudypřítomné tmy a kutálelo se oním tunelem.

Byla to docela legrace, kutálet se po tom huňatém koberci, který se vlnil jako lány větrem zčeřeného obilí, plavat středem v nejsilnějším proudu a občas narážet do stěn. To se vajíčku líbilo, takže se vždycky poťouchle rozkutálelo, ve středovém proudu nabralo rychlost a pak se s žuchnutím odrazilo od jedné stěny k druhé, kde zapadlo do záhybů koberečku a nechalo se zlechtat jeho chloupky. Jako tobogán v nějakém akvaparku, takové to bylo.

Když i tohle začalo vajíčko nudit, protože už si vyhrálo až až a tunel pořád nebral konce, stalo se něco nečekaného. Vajíčko si nejprve všimlo jakési změny ve složení okolní tmy, jako by tam bylo něco neznámého. Náhle před sebou zahlédlo pohyb - není tu samo! Tmou se blížilo cosi, co vypadalo jako hejno maličkých rybiček. Takže Svět obsahuje takovéhle věci?, pomyslelo si vajíčko. Jestlipak budeme kamarádi?

Vajíčko se opatrně, ale s neskrývanou zvědavostí, kutálelo vstříc neznámým rybičkám. Už dosáhlo předvoje jejich hejna, ohlíželo se po těch, které jej míjely, a trošku závistivě sledovalo jejich vytříbený plavecký styl; to bylo úplně něco jiného než valit se jako balon..

Vtom se na vajíčko rybičky vrhly jako piraně a zakously se mu do skořápky. Vajíčko se strašně leklo, ale než se stihlo narychlo obalit krunýřem, přes nějž se rybičky nemohly prokousat, jedna už se do něj prožrala dovnitř.

Semknuty neprodyšným vězením krunýře a odříznuty od všeho ostatního se na sebe vajíčko a rybička tiše dívaly. Tísnivé ticho porušilo vajíčko: kdo jsi? zeptalo se. A rybička odpověděla: přece tvoje druhá polovina. Patříme k sobě. Vajíčko to náhle pochopilo a začalo něhou tát, rybička také. Jejich tvary se v dokonalém soukromí tmy uvnitř krunýře rozmlžily a zanikly, aby vše splynulo v jediné..
..a tak vznikl
Život..

věnováno E.T.mu

pac a pusu

18. července 2015 v 1:17 | autor |  Obrazárna
..připadám si tak divně nereálně.. třeba se mi to všechno jenom zdálo..
..nebo je to jen taková hra, hra na život.. demo verze..

Pestrý a aktivní prenatální život

12. července 2015 v 23:47 | autor |  Duševní průjmy
v pátek - u Kolína - na lovu motýlů
v sobotu - u Brandejsa - na farmě
v neděli - u Karláku - na oční pohotovosti

bo mě tak trochu sejmul zánět spojivek. Krucinál, už zas další léky, co do sebe mám valit.. skoro mám dojem, že bejt už oddetoxlá, tak snížím rizika poškození plodu chemikáliemi o nula-nula-prd. Ba ne, hloupej vtip, hanba mi. Musím se víc snažit. Musím být co nejvíc v klidu, musím myslet pozitivně. Protože každá situace, která mi rozhodí psychiku, mě nutí to okamžitě řešit - a všichni víme, jaký na to mám trik - a všichni víme, jak ráda po něm chňapnu, kdykoliv je to nutné.. bullshit, jasně že jo. Ale pravdou je, že ve dnech, kdy mě mamka nebo kdokoliv jiný nějak vystresoval, byla moje spotřeba cca 0,2 - zatímco když je klid, zvládám to vcelku dobře s 0,05/den.
Vím, že bych se sakra měla snažit víc, tohle je pro mě sice náročné, ale nestačí to.. jenže.. nechci to rozebírat, to až v úterý u psychiatra radši. Faktem je, že jsem pořád na hraně, vypadám prý vyrovnaná a zdravější, ale cítím se být křehká (vratká), pořád si hlídám zadní vrátka..
..ale snažím se. Sice se pořád ještě musím nutit, samo to prostě nejde, ale cítím, že to naléhavě potřebuju. Naději. Motivaci. Dobré zprávy, které si snad ani nezasloužím. Strašně nutně potřebuju slyšet "vaše dítě je úplně v pořádku, nemějte strach, všechny testy dopadly velmi dobře".. prosím, prosím.. protože.. jinak příjdu už o všechnu touhu sebrat se, podlehnu svým šíleným výčitkám, ztratím zbytky odhodlání, hrdosti a snahy, zahodím to všechno a s absurdním pocitem zadostiučinění se prostřílím ze života.. můj vysněný únik, po němž v hloubi duše prahnu.. prosím! Potřebuju slyšet dobré zprávy..!
..a zatím dopřávám homunculovi pestrý a aktivní předživot. Už jsem ho vytáhla 10m na stěnu, zatáhla 10m pod hladinu, protáhla ho na kole křížem krážem po Práglu a okolí, beru ho ssebou do laborky a za zvířátkama, courám s ním na dlouhé procházky, proháním s ním lepidoptery po loukách..
..poslouchávám stetoskopem jeho tep.. a někdy mu na oplátku zpívám..
..dostala jsem od kamošky tašku hader po jejích miminech, už se na ně dokážu koukat a netřást se při tom..

..už o tom ví většina rodiny, kamarádi, někteří kolegové.. většina mě povzbuzuje, to je hezké..
..chci se s tím tvorem sblížit, chci, aby žil..
..a pořád mám strach, že se něco příšerně zvrtne..
..a pořád si nechávám otevřená zadní vrátka k perníkovýmu šílenství, ke smrti..
..a strašně mě to láká..
..a právě z toho mám strach..

Moji kucí

9. července 2015 v 1:36 | autor |  Obrazárna
...a takhle to dopadá, když si biolog vyjde na zcela nevinnou procházku do neznámého lesa. Prostě jsem si tak šla, viděla hezké místo, tak jsem prolezla křovím a přeskočila potok a ejhle - první, čeho jsem si tam všimla, byla motoličnatá jantarka! Nářez! Ještě nikdy v životě jsem to neviděla na vlastní oči - a z ničeho nic jsem hrdým majitelem tří MH plžů a x metacerkarií ;) na fakultě se stali okamžitě celebritami :) tak doufám, že se mi je podaří dochovat do podzimu, aby to viděli i študenti. Úžasný příklad parazitární manipulace in vivo.


Seznamte se: Succinea putris et Leucochloridium paradoxum


Zkouším zabít svoje "nikdy"

3. července 2015 v 18:28 | autor |  Tétéčka
..bylo jich tutově mnohem, mnohem víc.. kdo to tak nemá, nechť hodí kamenem (a rozfláká si monitor). Ale cítím se být skoro dost silná na to, abych aspoň některá svá nikdy sprovodila ze světa.. připravenější, než kdy dřív. Možná proto, že teď mnohem silněji a víc na vlastní kůži poznávám, jaká blbost to zatracené slovo vlastně je. Protože jediné, co skutečně NIKDY je - nikdy nevíte, co se může stát.

Je nesmysl spoléhat se na to, že "to a to se nikdy nestane" nebo "to a to nikdy neudělám"; přísahejte pro mě za mě na vlastní život a pak si laskavě polibte šos. Definitivum není hračka pro děti, milí zlatí. Smutníte, že něco nikdy, ale i sny se mohou vyplnit. I noční můry. ..hodněkrát jsem byla na útěku z domova, ale když si tak vzpomínám, vlastně jsem nikdy - (a vida, už je to tu zas) - (a změním kvůli tomu větu) - vlastně jsem se pokaždé aspoň pokusila (tak jasně, že to asi těžko něčemu pomohlo, ale snaha byla, hm) neodejít ve zlém.. až po letech mi pěkně v plné síle zamrazilo v zádech, když jsem si představila tu situaci: s někým, kdo je vám hodně blízký, se rozhádáte do krve, obvykle kvůli p*čovině, prásknete dveřmi, vyběhnete z baráku.. a ne hned, ale třeba až za dva dny trucovného pobývání na pohovce u kámoše nebo whatever, kdy zarytě nezvedáte telefon a nečtete zprávy s hlavičkou "Máma" nebo "Táta", popř. "Miláček" atd atd, najednou vás třeba srazí náklaďák. ..a všechna ta hořkost, vina a pocity křivdy zůstanou nevyřešené, nevyřešitelné, otevřené jako řezná rána, která dlouho krvácí a místo hojení hnisá. A nikdy je v tomto případě ten hnis.

Těch z*urvených nikdy bylo tři p*dele (jaj, jak ráda bych byla sprostá..ale pro jednou se překonám, heh) a ne všechna dostanou, co jim patří, no aspoň některá, která lze snad odčinit, chci poslat do kelu tak brzy, jak to jen půjde. A ač se to zdá nemožné, ač se to i mně samé zdálo ještě před nedávnem nemožné, tak - já to zvládnu, k*rvafix, a na každý další zas*aný nikdy už budu čekat s mačetou! Siláckým řečem zdar!

Plán první

Jedno moje zásadní soukromé nikdy, na které si už brousím mačetu, je tragikomicky romantické nikdy se nevyslovím ze svých citů. Kvůli blbýmu strachu..!

"..jsem ve zvláštním stavu.. na jednu stranu tak šťastná, jak jen šťastný může být člověk,
který miluje.. na stranu druhou tak zoufalá, jak jen zoufalý může být ten, kdo se nesmí
vyznat z lásky.. přitom - co mi brání? Zas a znovu jen vlastní strach. Strach z toho, že bych
Jej prostě jen ztratila. Nejspíš Mu to nikdy nedokážu říct; jak se začnu usmívat, kdykoliv
na Něj pomyslím, jak ráda se na Něj dívám, jak se celá roztřesu, když na mě upře zrak, jak
se mi rozbuší srdce, když ke mně mluví, jak jsem se zalykala štěstí, když jsem slyšela Jeho
smích, jak bych Mu nejradši skočila kolem krku, když má ty rošťácké jiskřičky v očích, jaký
mám hrozný strach, když nevím, co s Ním je, jak bych třeba položila život, kdyby to zachránilo
ten Jeho, jak jsem Jím fascinovaná, jak moc toužím být pro Něj víc než jen tvář v davu.. jak
nemůžu zapomenout na ty Jeho ruce.. ..jen přátelství - moje vlastní slova; vždyť i přátelství
je fajn. Snad mi ani nevadí, že mě nemiluje, snad bych to ani nechtěla. ..ale já v tom lítám
pořádně. Jsem nádherně zamilovaná, šťastná a zoufalá, tak poblázněná, že bych o tom mohla
psát seriál pro BravoGirl. ..nebo raději ne; protože tam se smí psát jen příběhy s happyendem,
což nebude tenhle případ. Nevidím žádné východisko, z ničeho.. tak to nechám být, zatím si
zkusím co nejvíc vychutnat tuhle divnou hořkosladkou vysokoprocentní extázi zamilovanosti..
Nikdy Ti to neřeknu, ale miluju Tě, MILUJU TĚ, MILUJU, MILUJU!!!"
* 9.12.2014 *

..jak mi to hloupé mlčení zhořklo v krku, když teď, o půl roku později, cítím úplně totéž - a skutečně mu to nemůžu říct.. Ale h*vno, můžu, stačí nebýt srab. Stačí si zjistit, jak lze zkontaktovat někoho, kdo trčí v base. Už se toho nebojím. A je mi jedno, jestli bude brečet radostí nebo jestli mi navalí pár facek a pošle mě do p*či. Prostě chci, aby to věděl, že kdyby se chtěl mít kam vrátit, tak u mě bude mít náruč - a pokud budu mít nějaké dveře, tak i dveře - otevřené. Že na něj budu čekat. Že budeme četak dva.


Plán druhý

..že budeme čekat dva.. a to jsem si taky myslela, že mě to nepotká. Ne, že bych byla tak tupá, nakonec reprodukční biologie je obor, z nějž mám inženýrský titul. Dobře vím, jak to tak chodí mezi těmi vajcaty a spermkami, jak se sbližují a pronikají do sebe (stejně jako jejich tvůrci koneckonců).. jenže vědět není totéž co připouštět (a teď, hehe, nemám na mysli připouštění v tom smyslu, v jakém se uskutečnilo a z něhož vzešla ona decimetrová housenka, která mi sídlí kdesi v UGT) - prostě vědět jsem mohla první poslední, stejně jsem nečekala, že se to fakt stane. A hoplá. Ecce - homo! In uterō.
Nepočítala jsem s tím, že budu muset zvládnou hned několik svých nikdy jedním šmahem, ale.. prostě se to tak nějak vrbilo a vrbilo, až se to potento, prostě jsem se tak dlouho motala ve spleti protichůdných důvodů, proč si to nechat nebo nenechat, až jsem se rozhodla to prostě risknout. A teď už to prostě musí dopadnout dobře, děj se co děj. Abychom mohli čekat. Dva.


Plán třetí

a jak je to do sebe všechno hezky zamotané, to by jeden blil.
..nevím, čím to je, ale Plán Třetí, který mi ještě před pár týdny způsoboval mdloby a panické záchvaty, připadal mi zcela nesplnitelný a byl mnou rezolutně odmítán, se náhle zdá vcelku dosažitelný. Pořád je to ještě "expert mode", ale už ne "impossible".. zírám na to jak kuskus. Protože jsem si byla jistá, že se toho nebudu schopná vzdát. A přesto.. se mi zdá, že se to se sebejistotou a rychlostí parního válce šine od "expert mode" k "advanced mode" a že to podvědomně řídím. Protože jsem i ten parní válec, i ta cesta, i ta překážka na ní. Protože..
..protože nevim, ono na tom zas tak moc nezáleží. Ať je tím důvodem třeba plexisklo, sere pes, hlavně že to funguje. Nechápu. Jsem úplně paf a zjišťuju, že si věřím. Že si enormně věřím, že všechno zvládnu. I tuhle metu, přes kterou jsem se vlastně ani dostávat nechtěla. Neříkám, že to bude hned, neříkám, že navždycky, protože už na nikdy nevěřím, ale den za dnem se cítím být silnější, odhodlanější a připavenější ..skončit s perníkem.


protože každý konec je novým začátkem

Bolest od lásky

1. července 2015 v 15:32 | autor |  Duševní průjmy
Jen taková malá, téměř bezvýznamná událost, jen pár vzpomínek, vět a pohledů, které mě v ten den naplnily podivnou směsicí pocitů, která zároveň hřála, pálila i bezútěšně studila v útrobách. Prázdnota naplnění, dá se říct.

Do auly jsem dorazila s předem hlášeným zpožděním. Ráno bylo třeba absolvovat návštěvu u lékaře, pak (to sice nebylo nutné, ale potřebné.. pro mě v tu chvíli jo) ne zrovna krátký rozhovor s mým terapeutem na lavičce v parku. Pak už jsem běžela do školy, kde jsem měla ten den ještě s dalšími děvčaty pomáhat u promocí - chystat pohoštění pro ty naše Honorabiles, když v pauzách mezi jednotlivými promočními běhy zatouží po posezení v zázemi, kde by si mohli v klidu popovídat, na chvíli shodit taláry a hodit do sebe nějaké to kafíčko a obložený chlebíček (nebo kousek štrůdlu, což se tak trochu neodhadlo, bo ty byly tak dobré, že jsme je skoro všechny sežraly my obsluhovačky, aby nám je nesežral vyhládlý profesorský sbor).. a tak jsem zbytek odpoledne - až na nějakou tu rauchpauzu a podobné drobné prostoje - drhla nádobí v maličkatém dřezíčku, aranžovala na konferenčním stole talíře a podnosy s různými pochoutkami, rovnala příbory a ubrousky (za což mě kolegyňka trochu okřikovala, ať se nezdržuju hloupostma, ale když já na to nemůžu koukat, když nejsou vidličky přes nože položeny v pravém úhlu, když není jeden sloupeček talířů stejně vysoký jako druhý, když není z pokrmů vytvořen středově souměrný vlnovkovitý útvar, když se v jedné hromádce ubrousky překrývají a v druhé jsou pootočené tak, že tvoří spirálu, nedejbože, když jsou na sklenicích fleky od tvrdé vody.. hrůzu z tohoto předčí už jen ten amok, co mě popadá, když příjdu do laborky a musím si ji celou vydrhnout, protože to prase přede mnou nechalo na všem skle kousky hoven..).
I blížil se konec další mycí a obsluhovací etapy, s tím i další krátká rauch-čurací pauza a též odchod kolegyňky, která tam se mnou dosud byla. Před odchodem si ssebou do krabičky sbalila ještě pár kousků ze zbylého štrůdlu. Jo jo, santusaření po promocích a dalších akcích s rautem, oblíbená to činnost všech doktorandů :) mne nevyjímaje.
"Hele, neměla bys ještě nějakou krabku - nebo igelitku třeba?"
"Pro něco skočím do kanclu, když počkáš. Co, taky si bereš něco na véču?"
"To asi ani ne, to ještě spořádají - ale salátu se nikdo skoro ani netknul, vzala bych ho morčatům."
"OK, tak chvíli počkej, vrátím se sem."
Odběhla.
Ve chvíli samoty to na mě dolehlo plnou silou. Vzpomínka z loňského léta, kdy bylo všechno tak nějak ..jinak..

..když se vrátila a výměnou za vřelý dík mi podala plastovou dózu a igelitku z Alberta, nevydržela jsem a posteskla si.
"Ach jo.. tohle je divná situace."
"Proč? Co tím myslíš?"
"Víš.. před rokem touhle dobou, taky po promocích, jsem tu taky na poslední hodinu dvě byla sama. Pak jsem posbírala všechno, co se nesnědlo, chlebíčky, zákusky.. a jela jsem k Němu na byt, udělala jsem Mu takovou hostinu. Měl radost. ..teď.. ani nevím, jestli Ho ještě kdy uvidím."
Věděla, o kom mluvím, i když nevěděla všechno. Mluvila jsem o Tom, jehož dítě nosím. Jí jsem to řekla, že pořád nevím, jestli / jak mu to říct, protože je zavřený..
"..strašně se mi po Něm stýská."

Zvláštně se na mě dívala, ne dlouho, ale dost dlouho na to, abych se úplně zkroutila. Zvláštně se dívala a zvláštně se usmívala. A pak řekla:
"Takže ty ho opravdu miluješ.. to je krásný."


...

Hledání nových cest

1. července 2015 v 0:28 | autor |  Obrazárna
Hledám nové cesty