Březen 2016

Srpnová noc

10. března 2016 v 11:54 | autor |  Duševní průjmy
Sešli jsme se kdesi ve Strašnicích a protože jsem stejně neměla žádný pevný plán, pokračovala jsem s ním na další sraziště. Na lavičce ukryté v křoví mezi paneláky se tam o půlnoci tísnilo šest feťáků, kterým B postupně proměňoval bankovky na dýleráky. I já jsem si za posledních pár stovek vybrala svůj díl. Že další den nebudu mít na jídlo, to mě v tu chvíli netrápilo. Víc mě trápilo oblačné nebe, protože tahle noc.. měla být jasná. Chtěla jsem vidět hvězdy. Potřebovala jsem je vidět.
"..a nechceš si s ním promluvit?" otočil se ke mně s otázkou. "Stejně za ním teď jdu, tak pojď se mnou. Když si počkáš, můžeš dostat ještě něco, přímo od varu,"
"Už jsem švorcová," odpovídám vyhýbavě. Věděl, jak mi matro od V chutná, ale teď pochopil, že ani tohle lákadlo nepřehluší moje obavy. Chtěla jsem V vidět, strašně moc, moc jsem s ním chtěla mluvit. ..a zároveň vůbec ne. "Já nevím. ..nevím."
"No, je to na tobě, ale myslím, že byste si měli promluvit. Jak chceš. Můžeš jít se mnou."
Nechtělo se mi. Seděla jsem zaraženě vedle něj, probodávaná jeho zpytavým pohledem, a všechno se ve mně pralo. Nejradši bych utekla. Ale.. potřebovala jsem mu toho tolik říct..
Když se na chodbě rozsvítilo a ve dveřích se objevila jeho vysoká silueta, jako bych zkameněla. Sklopila jsem hlavu a dostala se do známého stavu obrany před světem - schoulená, roztřesená, neschopná pohybu ni slova. K tomu, na nějž jsem vždy hleděla s oddaností a láskou, jsem nebyla s to ani zvednout oči.
Všiml si mě až po chvíli. "No né, jestlipak to není Saxána? Že ses neukázala dřív, mohli jsme si hrát na šťastnou rodinku, ne? Měl bych to napsat M do basy, ahoj, čekáme se Saxánkou miminko, haha, ta by vzteky překousala mříže! Co sis myslela? Můj otec byl zmrd, já jsem zmrd, budeš mít taky zmrda, těšíš se? A fetuješ? Fetuješ, žejo? Slyšel jsem, že sis začala píchat, je to pravda? Tak to jseš úplně stejná jako ty nejhnusnější smažky, ze kterejch je mi na blití! Tak pojď, pojď dál, musíme tu šťastnou novinku oslavit, ne?"
Nezmohla jsem se na jediné slovo. Jako bych dostala ránu palicí do hlavy.. zmatené prázdno, tupá bolest, mdlobná závrať, paralýza..
"To bude dobrý.. tak pojď," vyzval mě po chvíli B, když se V obrátil zpátky k domu. Nemohla jsem se nadechnout, tak jsem jen zakroutila hlavou. "Tak počkej tady, za chvíli se vrátím. Počkej tu, jo?"
Jakmile zašli do baráku, mlčky jsem se zvedla a odešla. Pryč, pryč..

Už z dálky jsem si všimla jeho vrávoravé chůze. A taky strachu. Nejdřív ke mně ani nechtěl přiblížit, teprve když jsem mističku s vodou postavila na obrubník a usadila se k plotu o kousek dál, troufnul si krůček po krůčku přijít k misce a napít se. Noc byla horká, vrcholilo léto, nedivila jsem se, že je ten pes dehydrovaný. Nalila jsem mu další vodu, to už přišel až ke mně a vděčně ji hltal z mé dlaně. Opatrně mával oháňkou, přijal nabídnutý chléb se sýrem, jedinou potravu, co jsem ssebou měla, a přitulil se ke mně. Viditelně pookřál, už se nekymácel, dokonce se proběhl sem a tam ulicí, než se ke mně zas vrátil. Aspoň někdo měl dnes radost, že existuju. Zavolala jsem odchytovku. Pes neměl ani obojek, ale vypadal udržovaně, potřeboval jen chladnější místo, vodu, krmení a trochu spánku.. zůstala jsem s ním celou dobu, než přijel mladý strážník s antonem. Pes se ho bál a k autu se odmítl přiblížit; až když jsem si vlezla dovnitř, tak naskočil za mnou, pak jsem ho tak dlouho hladila a šeptala mu uklidňující slova do těch hlubokých důvěřivých očí, až se tam uvelebil, složil hlavu a nechal se v klidu odvézt. Do bezpečí. Zůstala jsem tam sama, stejně ztracená a bezradná jako ten pes.

Ke třetí ranní jsem konečně našla vhodné místo. Ulehla jsem na rozloženou palestinu kdesi na svazích pod Petřínem, daleko od hluku a světel, opuštěná a tak trochu sjetá, hýčkajíc v mysli blažené prázdno, které překrylo vzpomínku na ten monolog. Nechtěla jsem na to myslet. Přede mnou je dlouhá cesta a nade mnou konečně výseč temného nebe.. za mračnou oponou protínaly černotu Perseidy, a já, dlaněmi vnímajíc pohyby tam uvnitř, jsem k nim šeptem posílala své nejvroucnější přání, donekonečna opakované jako mantru: prosím ať je Íťátko zdravé a šťastné...