Únor 2017

Polosmutek

5. února 2017 v 21:36 | autor |  Duševní průjmy
Cítím bezradnost. Jako bych pořád ještě nebyla s to zcela zpracovat to všechno, co se v mém životě za poslední rok a půl stalo. Vklouzla jsem do nové životní role nečekaně hladce, přesto.. svírá mě pořád ten známý podvědomý strach z bůhvíčeho, pořád čekám, odkud příjde rána. Ani nevím proč. ... Strašně se mi stýská po škole. To se ani nedá vypovědět. Pořád vzpomínám na všechno, co pro mě znamenala, co pro mě pořád znamená, a zdá se mi čím dál tím jasnější, že už se tam nevrátím. Tak moc bych chtěla.. jenže moje šance už je pryč. Mou vinou. ... Už ani nepamatuju, jak je to dávno, co mi někdo naposledy řekl, že jsem chytrá nebo šikovná. Lituju, že jsem si kdy nechala příjemně lichotit, nebýt toho, tolik bych si neuvědomovala, že už nic takového neslýchám. ... A vlastně ani není od koho. Kamarádi se nějak rozplynuli, nebo spíš jsem já vyprchala z jejich povědomí. Měla jsem třicáté narozeniny. Vyjma rodičů a brášky mi nikdo nepopřál. Ani na fejsbůku, ani řádečka. Cítím se sklíčeně, opuštěně. Někdy, když to na mě takhle příjde, prostě se rozbrečím a nejde přestat.
Stává se to navečer nebo v noci. Nejhorší je, když nemůžu usnout, to pak někdy celou noc probrečím kvůli tomu pocitu - že jsem se někde ztratila, že sotva zvládám se přizpůsobovat všem těm změnám a že jsem vlastně sama na celou tu neuvěřitelně obrovskou zodpovědnost, kterou teď najednou mám, netušíc, zda není nad mé síly.. minuty se pak tak neskutečně vlečou, že těch pár hodin do rozednění se vůbec nedá vydržet. Ale musím to snést, aspoň do páté, po páté už se dá udělat jedna věc, která rázem všechno vyřeší.
Tehdy už má Sluníčko lehčí spaní a když je po přenosu z postýlky do postele a uplaceno lahvičkou mléka, spí dál, aniž by zaplakalo. A když se pak probudí, je rozzářené, něžné a samý úsměv, prostě Sluníčko, co zažene všechen splín.
Kéž bych dokázala vnímat a přemýšlet a cítit jen v době, kdy mám Sluníčko u sebe. S dítětem si člověk tolik neuvědomuje budoucnost, která ho děsí, ani minulost, kterou ztratil, jen přítomnost, kterou vyplňuje ta zázračná bytost, tak čistá, tak dechberoucí, že dá zapomenout na všechna trápení.
...
..ale teď spinká a na mě padá smutek.
Už aby bylo ráno.

Achjo.