Březen 2017

Pohádky před spaním III.

19. března 2017 v 0:04 | autor |  Povídky
JAK TO BYLO S TONÍKEM

Byl jeden domeček, v tom domečku stoleček
a na tom stolečku stála lampa a v té lampě žil džin. Ten dřin se jmenoval Toník a ze všeho nejvíc si přál pomáhat. Potíž byla v tom, že jediný zázrak, kterému se kdy naučil, bylo měnit cokoliv na gin s tonikem. A ať se Toník snažil sebeupřímněji, nedokázal nikoho svými čarovnými schopnostmi potěšit.
Jeho první pán, boháč, zlatník a tuze veliký hamoun, chtěl džina využít ke zvětšení svého jmění; džin Toník se tedy urputně soustředil na zmnožení všeho zlata, co měl jeho pán schované ve sklepě, až je všechno proměnil na gintonic a zlatník, který v ten moment, kdy se všechen jeho majetek vsáknul do podlahy, vymyslel snad tucet zcela originálních nadávek, zůstal ze dne na den úplně na mizině.
Když po čase Toníkovu domovskou lampu našel princ Krasoň, chtěl džin pomoci jemu - jakmile se užaslému princi zjevil a žádal jeho přání, Krasoň ho hned vzal s sebou za princeznou Fiflenou, kterou miloval a která jej vytrvale odmítala. Toník v ní měl probudit lásku ke Krasoňovi, bohužel se mu povedlo jen proměnit dotyčnou v gintonic - i v této nové podobě byla Fiflena nafintěná, v elegantní koktejlové sklenici a ozdobená spirálkou z limetkové kůry.. Princi Krasoňovi nezbylo než ji vypít na žal a kouzelnou lampu zahodit do škarpy.
Napotřetí si byl džin Toník téměř jist, že tentokrát nezklame - boháčům se holt jeden nezavděčí, ale otrhaný vandrák, který lampu našel u cesty a ve snaze prohlédnout si ten předmět lépe a odhadnout, za kolik by se dal prodat, ji trochu umazal cípem svého pláště a stal se tak novým pánem džinovým .. to by v tom byl čert, aby žebrákovi čarovný džin neprospěl! Jenže ouha. Když Toníka napadlo vyspravit vandrákův potrhaný oděv, aby mu lezavý vítr neprofukoval dírami až na kost, bylo v tu ránu po nadšení. Vandrák ječel, klel jako pohan (kterýmžto byl) a div nevyletěl z kůže, na které se jeho svršky změnily v gintonic, takže byl rázem úplně nahý a jak se na něm ve větru odpařoval alkohol, viděl chudák všechny svaté tancovat. Originálních nadávek vyplodil dvakrát tolik, co tehdy zlatník, a lampu odkopnul do rybníka.
Jak tak lampa klesala ke dnu, otřel se o ni tlustý kapr; těžko říct, zda poznal ve zjevivším se duchovi smolaře Toníka či se jen tak strašně lekl, na každý pád mrsknul ocasem tak silně, až lampa vyletěla z vody na trávník - čímž si, šupináč jeden, zachránil holý život, protože Toník se už už chystal k čarování a nejspíš by byl proměnil všechnu vodu v gintonic..
Chudák Toník se nezavděčil dokonce ani panu Řejhovi, přestože to vypadalo tak nadějně; Řejha byl kořala, co už propil všechen majetek, statek, voly, koně, ženu i kalhoty, a šel se té noci k rybníku utopit, místo čehož tam zakopl o Toníkovu lampu. Tedy přiznejme si, zvedl ji hlavně v naději, že v ní třeba bude nějaká ta kapka na kuráž, a když se mu zjevil džin, byl by si Řejha leknutím pustil do gatí, kdyby je měl; že si však do gatí pustit nemohl, pustil raději z hlavy sebevraždu, popadl lampu a běžel s ní domů, do domečku se stolečkem, který už taky propil, jen mu ho exekutoři dosud nestihli zabavit - tam si lampu postavil na stůl, sklenici vedle ní, a vyvolav Toníka počal do sklenice vkládat všechno možné, vždy s prosbou, aby mu džin přičaroval něco k pití. Řejha byl trochu zklamaný, že místo rumu a brandy a režné a Tatranského čaje se jeho ponožky, vlasy, sliny, vykývané zuby a bůhvíco dalšího měnily zas a zas jen v gintonic, nicméně pořád to byl alkohol zadarmo (a koneckonců s každým lokem chutnal lépe a lépe) a tak Řejha nasával dál a byl čím dál bujařejší a Toníkovi to dělalo náramně dobře a tak čaroval s Řejhovými ostříhanými nehty, blátem z bot, s drobky zpod stolu, s mrtvou myší... a konečně měl pocit, že někomu udělal velkou radost -
dokud se rozvášněný Řejha s rudým nosem nerozhodl jít do hospody, kde svého času propil všechen majetek, a vyřídit si to s tím šizuňkem od pípy, co mu nikdy nechtěl nalít na sekeru. Platit za pití - to je pro blbečky, říhal mu Řejha do tváře, to já mám toho - tentononc - šotka kouzelnýho, abys věděl, ty šejdíři, a ten mi nalejvá ouplně zdarma! To čumíš! A že mu to přišlo jako tuze dobrý nápad, tak hospodskému natáhl jednu pěstí přímo do nosu.
Džin Toník zatím seděl v domečku a čekal na svého pána, čekal a čekal, aniž tušil, že chudák Řejha už se nevrátí, že už se třese na záchytce a děsí se rána, až uslyší obžalobu za ublížení na zdraví. Jak tak Řejha brečel a zoufal si a usilovně myslel na svého džina, který by mu v tom jeho trápení snad pomohl aspoň douškem pití, Toník přecijen pocítil jeho volání. Že byl Toník hodný džin a slzy neměl rád, chtěl je svému pláčem opuchlému pánovi osušit - vtom se strhla hotová lavina nadávek, tak originálních, že dalece předčily slovník zlatníkův i vandrákův. Řejha skákal v cele málem až do stropu a nevyrval si oči z důlků jen dík tomu, že si předešlé noci zastříhal nehty až do masa - i kdyby měl oči otevřené, bolestí by určitě neviděl; místo slz se mu po tvářích proudem řinul gintonic a tak strašně to pálilo, že Řejha tloukl hlavou do zdi a proklínal Toníka i alkohol ..pro úplnost však dodejme, že od té chvíle se skutečně až do smrti pití nedotkl a vlastně to s ním dopadlo celkem dobře.
A jak to dopadlo s Toníkem?
Inu - také dobře.

V domečku se místo Řejhy objevil ten hospodský s přeraženým nosem a zaměstnal Toníka ve své nálevně. Čepoval pivo, rozléval kořalku, a když si někdo objednal novou místní specialitu, gin s tonikem, mrknul potutelně na džina Toníka, ten natočil do sklenice vodu z vodovodu, lusknul prsty a účtoval si padesát korun. Na ten podfuk nikdy nikdo nepřišel, protože servírován byl opravdu gintonic, a tak se Toník ze zaměstnance stal společníkem, během let otevřel po světě dvaapadesát prosperujících Tonikových Klubů, vydělal jmění, odstěhoval se ze své lampy do veliké vily a protože uklízečka, kterou si najal, jednou při úklidu vydrhla i dávno zapomenutou starožitnou lampu (a že to byla celkem bystrá ženská), nakonec se i oženil.

Pohádky před spaním II.

18. března 2017 v 23:08 | autor |  Povídky
O PEKELNÉ KLICE

V malé zemičce mezi horami žil jeden mládenec, co se jmenoval Vít. Lidé mu říkali Vítek, ale přezdívali mu Prevítek, protože přesně takový ten hoch byl.
Že byl pro každou taškařici, míval kolem sebe pořád spoustu kluků - ale kamarádem by ho žádný nezval, protože každému dřív či později nějak drobně ublížil, třeba si z něj nehezky vystřelil, nebo jej nějak ponížil aby se před jinými vytáhl, nebo jej nějak zneužil ku prospěchu sebe sama.
A že byl i hezký, míval i spoustu děvčat kolem sebe, ale žádná by jej milým nezvala, protože ani dívčí náklonnosti si nevážil a jen si s ní zahrával, neboť mu to dělalo dobře.
A že ho i tak lidé zkoušeli mít rádi, vždycky našel dobrodince, co mu nabídl nocleh a stravu, ale žádný ho za vlastního nechtěl, protože jen bral a nic nedával - pracovat se mu nechtělo a jen co vyždímal, co šlo, neměl proč zůstávat.
Zkrátka Vítek byl Prevítek, sobec a prospěchář, který nikdy pro druhé nic neudělal a jen žil ze zklamaných nadějí.
Inu; žil, jak žil, cestičku životem si dláždil cizím neštěstím, a že ta cestička byla pěkně široká a nebylo na ní žádné překážky, zavedla jej jednoho dne přímo do pekla.
Pekelná brána se před ním sama otevřela, tak jako mnohé dveře předtím, a pekelníci ho bodře vítali a zvali dál, tak jako mnozí jiní před nimi. Tentokrát však to měl být Vítek, kdo bude z toho setkání pln hořkosti a bolesti.. avšak Vítkovi to brzy začalo docházet, že tohle není stejné jako která z těch mnoha chalup, kde mu otevřeli pro jeho milou tvář, pohostili jej, pohodlně ubytovali, kde zalaškoval s hezkou dcerkou nebo děvečkou, hory doly nasliboval a spokojeně odešel, aniž by se za cokoliv odvděčil.. i začal po pár krocích zpomalovat a pak couvat, a než se lstivě vemlouvaví čerti nadáli, už byl Vítek z pekla venku a bránu za sebou honem zabouchl.
A jak ty dveře ve spěchu přirazil, kouká, že mu v ruce zůstala od nich klika. Kouká, chvíli mu to nedochází - ale už slyší, jak se za ním všichni čerti ženou, jak přibíhají ke dveřím, jak do nich třísknou - a ticho.
Až po chvíli se ozvalo semtam škrábnutí nebo kopnutí kopytem a pak i klení a hádka a řev, když si čerti uvědomili, že klika je pryč, ale to už byl Vítek daleko, tak daleko, co stačil utíkat. Kliku od té proklaté brány zahodil někam do houští a pelášil pryč, až se mu za patami kouřilo.

A že byl Vítek pěkné kvítí, ale ne hlupák, pochopil, že dosavadní způsoby jej málem peklu propadnout nechaly a jen ta pekelná klika mu život zachránila, a od té chvíle se dočista změnil - kam přišel, chutě ruku k dílu přiložil, vždy vlídného slova měl a každému aspoň ten úsměv daroval, aniž by za to něco chtěl. Z nikoho už si neutahoval a z děvčat už nelákal zadarmo hubiček, naopak stal se člověkem tak dobrým, že mu už nikdy nikdo Prevítek neřekl. A dík tomu se do smrti nemusel přesvědčit, zda čerti mají už novou kliku k pekelné bráně, protože mu všechny dřívější hříchy byly odpuštěny.

Pohádky před spaním I.

18. března 2017 v 22:39 | autor |  Povídky
O VĚČNOSTI

Byl žil kdys jeden chlapec, jmenoval se Honzík a sic mu bylo teprv sedm let, už na celičkém světě neměl nikoho než starou hodnou babičku. Její náruč to byla, v níž jediné nacházel útěchu a laskavé objetí, když přišel o otce a pak i o matku. A její náruč to byla, o níž krátce po svých sedmých narozeninách měl navždy přijít.
Alžbětka, která těm dvěma chodívala každý den pomáhat s hospodářstvím, našla toho odpoledne starou babičku v zahradě za domem - spala v příjemném stínu pod košatou jabloní, ale když ji Alžbětka chtěla probudit, nevzbudila se. Alžbětka šla tedy Honzíkovi naproti, když se vracel ze školy domů, stiskla jej v náručí, které bylo vřelé, ale ne tolik plné něhy jako babiččino, odvedla chlapce k sobě domů a tam mu řekla: "Honzíčku, teď budeš bydlet se mnou, protože tvoje babička odešla na věčnost." A plakali oba, ale žádný z nich to nedokázal odestát.
Honzík byl však tolik zarmoucen a tolik se bránil tu novinu přijmout, že se ještě toho večera potají vytratil ze světničky, která mu i přes svou vlídnost byla cizí, a vydal se babičku svou hledat.
Prochodil již drahný kus země a prochodil i své botky, a že neměl k jídlu víc než lesní jahody a borůvčí, měl se i on brzy odebrat na věčnost; i řekl si, že tam snad babičku najde.
Zvláštní, říkal si, usnul jsem celý utrmácený v mlází - a probouzím se zde?
Rozhlédl se, kolkolem ale nic než knihy. Stály srovnané do sloupečků i se válely na hromadách, sotva se mezi nimi dalo projít. Sotva ale vyhlédl zpoza jedné hromady, uviděl velikou starou ženu, celou zaprášenou a jakoby nehmotnou, která seděla uprostřed těch knih nad další knihou, nad níž si podpírala bradu a vypadala strašně znuděně.
"Ty.. ty jsi Věčnost?" zeptal se jí Honzík.
Zvedla k němu oči a chvíli se zdálo, že je velice udivena, vzápětí se jí však do očí vrátila ta prázdná znuděnost. "Ano."
A jsi pěkně skoupá na slovo, napadlo Honzíka, který si k ní přisedl, nemaje co jiného k činění. "Co to čteš?"
"Nečtu."
"Tak co to nečteš?"
Pohlédla na něj, jako by se jej snažila přesvědčit, že odpověď by ho mohla tak znudit, že ať se raději neptá. "Píšu." zahučela místo toho.
"A co to píšeš?"
"Jména."
"Čí jména?"
Vzdychla. Nedá pokoj, capart jeden. "Lidí, co sem mají přijít."
"Aha.. lidí, kteří jdou na věčnost, že?"
"Ale to je veliká lež," zalamentovala Věčnost a nevrle zalistovala stránkami. "Tolik jmen, koukej. A víš co? Nikdo sem nepříjde, jen mám zapsat jméno, ale ani jeden z nich se tady neukáže. Nikomu se na věčnost nechce, a když už není zbytí, vyhnou se mi a jdou rovnou dál."
"Jakto?" ptal se Honzík a napadlo mu, že Věčnost musí být tuze osamělá.
"Nikdo se se mnou nechce bavit, víš? Protože já všechno vím, všechno je mi známo a všechno obsáhnu - víš, jak strašná je to nuda?"
"Aha," zasmušil se Honzík, protože nevěděl, co říct, aby Věčnost nějak obveselil. Vzpomněl si ale, proč sem vlastně přišel, tak se zeptal: "A co moje babička, je tu?"
"Nikdo tu není," protahovala Věčnost a už byla zase otrávená.
"Tak se aspoň podívej do té své knihy, jestli je tam napsaná," prosil Honzík.
Věčnost ale jen nakvašeně rozhodila rukama. "Proč? K čemu to?"
"Potřebuju ji, jsem moc smutný a ztracený a kdo jiný než babička by mě potěšil?"
"A co já s tím," odsekla Věčnost. "Od toho tady nejsem, abych lidi těšila; mě taky celou mě-teda věčnost nikdo nepotěší." a odvrátila se od něj.
Ale Honzík byl útlocitná dušička a bylo mu protivné Věčnosti líto, i když ho odbyla. Nemaje jiných prostředků, jak by ji potěšil, vytáhl z kapsy velké červené lízátko, poslední dárek, co mu dala jeho milovaná babička, a Věčnosti jej dal. A ta, že nikdy nic takového nezažila, se údivem celá zapýřila a tou její průhledností to začalo červeně prosvítat, jak to lízátko sevřela v dlani.
"J-jak jsi to udělal?" vykoktala tiše. "Nějak se tu oteplilo, ne? Hezky to hřeje - někde ve mně..?" Celá vyjevená zkoumala ten neznámý pocit.
"Nemůžeš být přece věčně tak smutná," usmál se Honzík, "ani když jsi Věčnost."
A ona se také usmála a náhle bylo všechno tak nějak hezčí a vlídnější. "Tedy Honzíku.. to tvoje kouzelné lízátko změnilo celý.. celou.. no - změnilo mě - a víš co? Věčně tu jen píšu a píšu jména; ale za to, žes mi tu rutinu takhle změnil, pro jednou budu místo psaní gumovat. Ty si to zasloužíš. A když budeš šťastný, budu šťastná i já, to je hezký pocit.." už si brumlala spíš pro sebe, ale již nikterak znuděně, nýbrž rozpustile, jako by se chystala provést nějakou lumpárnu. A taky že provedla - vzala velkou gumu, nalistovala poslední stránku a dva řádky - ten se jménem Honzíka a o pár řádků výš ten se jménem jeho babičky - vymazala. Rázem byla v knihovně zase sama, ale hřálo ji červené lízátko, které rozkošnicky cumlala, až se jí červenaly tváře, a necítila se pranic opuštěně.
A Honzík?

Ten si mohl oči vyplakat, ne žalem, ale radostí, protože v ten moment se octl zpátky doma, zpátky v babiččině domečku a také v její náruči, kde byl obklopen věčnou láskou a zasypán polibky tak konejšivými, jaké uměla dát jen jeho milovaná babička.